Češi v časech krize: polořízený chaos a semknutí na bázi nacionalismu
Je jedním ze zakladatelů levicové občanské iniciativy ProAlt, na vysoké škole vyučuje sociologii i antropologii a jeho orientace v mediální, společenské i politické situaci Česka i Německa je pozoruhodná. V rozhovoru pro HlídacíPes.org Tomáš Samek mluví o dopadech koronakrize na českou společnost a politiku, i o tom, proč je liberální demokracie v úzkých.
„Když se podíváte do Německa nebo do Rakouska, jejich komunikace byla v době koronakrize systematicky řízená, šlo o týmový výkon. Naopak u nás to byl polořízený chaos a rozhodně ne projev týmové kooperace,“ upozorňuje Samek. Na adresu české společnosti pak dodává:
„My jsme k pocitu ohrožení potřebovali koronavirus, lidem ve „Varnsdorfech“ k tomu už mnohem dříve stačily společenské a ekonomické poměry, v nichž žijí. Pokud tedy na koronaviru hledat něco pozitivního, tak to, že nám, co se daří poměrně dobře, ukázal, jaké to je, cítit potřebu se kolektivně semknout proti nějaké hrozbě.“
Co o nám o lidech a české společnosti podle vás ukázaly poslední tři měsíce koronarkize?
V Česku máme dlouhodobě problém se společenskou soudržností. Ta se ale v každé kultuře aktivuje ve chvíli, kdy je daná společnost v ohrožení, kdy prochází nějakou fází znejistění. Přesně tohle jsme mohli vidět. Sociální soudržnost se projevuje horizontálně – solidaritou mezi lidmi, kteří od sebe na společenském žebříčku nejsou moc vzdáleni – a také vertikálně – v dobách krize či ohrožení roste identifikace s vedením, respekt k těm nahoře. Obě ty dimenze u nás koronakrize posílila. Ale dělo se to skoro ve všech zemích.
Bití v prsa a trapné politické řeči
Vnímáte to – asi dočasné – posílení společenské soudržnosti pozitivně?
Nedostatek společenské koheze je obecně negativní jev. Když jí je ale zase ultra moc, tak dokáže být velmi nepřátelská vůči jinakosti. To, v čem se lišíme jako česká společnost, je podle mého přesvědčení i podle toho, jak dlouho sleduji sociální komunikaci v českém a německém veřejném prostoru, problém s onou vertikální dimenzí soudržnosti.
Tedy v našem vztahu k autoritám, respektu k „těm nahoře“?
To, že narostly preference lídrů společnosti, se stalo všude. U nás navzdory tomu, že sociální komunikace, kterou se vedení země snažilo krizi řídit, značně drhla. Když se podíváte do Německa nebo do Rakouska, jejich komunikace byla systematicky řízená, šlo o týmový výkon. Naopak u nás to byl polořízený chaos a rozhodně ne projev týmové kooperace.
Když krize začínala, tak v profesionálně řízené zemi, jako je Německo, bylo jasné, že tohle je věc ministra zdravotnictví. Kancléřku Merkelovou jste vůbec neslyšeli o problému mluvit. Až když mělo Německo první oběť Covidu-19, kancléřka vystoupila. Jejich komunikace byla záměrně a vědomě stupňovaná. Premiérské eso si nechávali na později.
U nás to bylo přesně naopak.
U nás nejprve úplně všechno komentoval premiér a to až na úroveň mikromanagementu. Když se problém rozšířil, naopak se stáhl. Takhle se možná dají krátkodobě získat v politice body, ale dlouhodobě je to špatně. Nadto jsme se ústy vládních představitelů bili v prsa, jak jsme v Evropě nejlepší a dokonalí. Premiér Babiš se i nehezky pouštěl do srovnání se zeměmi, které na tom byly výrazně hůře. V mezinárodním kontextu to bylo trapné.
Vím, že ty řeči byly vedeny hlavně pro domácí publikum, které se čerta zajímá o to, jak jsme vnímáni mezinárodně. Jenže tahle koronakrize klade velký důraz na mezinárodní spolupráci. První instinkt sice byl, že zavřeme hranice, jenže do budoucna, i ekonomicky, není žádného jiného řešení než spolupráce. A ani v tom jsme se nevyznamenali. Vzpomeňme si na prosby italské vlády, abychom byť v řádu jednotek poslali nějaké lékaře v době největší krize; vláda to zamítla. Až přijde nějaká další epidemie nebo jiný průšvih ve světě, můžeme být v situaci těch, kdo jsou na tom hůř, my. A musíme jen doufat, že se k nám pak ostatní nebudou chovat stejným způsobem, jakým jsme se chovali my k nim.
V tom máme poměrně dlouhou tradici. To se dá vztáhnout i na uprchlickou krizi, odmítání kvót… V českém prostoru je i řada výpadů vůči Německu, konkrétně proti Angele Merkelové jak kvůli uprchlické krizi, tak teď i kvůli koronaviru, když říkala, že se koronavirem může nakazit až 70 % Němců. Z čeho podle vás ta averze části české společnosti pramení?
Z velkých evropských zemí zvládá Německo koronakrizi nejlépe. Tohle hodnocení přitom neslyšíme ze samotného Německa, srovnejte si to s vládní rétorikou u nás – jak se tu naši politici pořád chválili. Naštěstí pro nás si toho svět moc nevšímal, v tom nás vždycky zachraňuje naše bezvýznamnost a jazyková izolace.
S pochvalou Německa musela přijít až prestižní zahraniční média, která se ptala na to, čím to, že to Němci řeší tak dobře. To je zajímavý kontrast. Stejně jako ochota k mezinárodní spolupráci byla úplně jiná. Do německých nemocnic přijímali i pacienty z Francie a z Itálie. Je to takový klasický mindrák menšího, starý český problém.
Demokratický právní stát snad přežije
Je jazyk českých populistů, kam můžeme počítat třeba Tomia Okamuru, ale i Andreje Babiše i prezidenta Miloše Zemana, nějak specifický, nebo je to ono obvyklé zdůrazňování my versus oni, prostý lid versus elity?
V každé zemi na sebe bere populismus kulturně specifickou podobu. I když populisté se brání tomu být označováni jako populisté, jsou principy, které se více či méně aplikují ve všech zemích a mezi všemi populisty. To je právě ten pohled na svět, který proti sobě staví elity a lid, přičemž o lidu tvrdí, že je homogenní a za všech okolností privilegovaný oproti elitám.
Populismus souvisí s krizí elit a s krizí legitimity systému. Často se tomu ty staré elity diví, ale málokdy se ptají samy sebe, zda to nejsou ony, kdo způsobil, že široké vrstvy lidí přestaly věřit stávajícímu systému a začaly volit jinak. Tahle sebekritika je velmi vzácná, byť nesmírně potřebná.
Nakolik to souvisí s proměnou komunikace, s nástupem nových médií a sociálních sítí?
Zejména nástup sociálních sítí způsobuje krizi legitimity systému, protože ta je do značné míry ustavována komunikačními procedurami a ty se začaly měnit. Navíc myslím, že bude hůř a že zažíváme teprve začátek krize důvěry v systém, protože ta technologická změna je ještě velmi mladá. Když se na to ale podíváme z hlediska staletí, bylo to tak vždycky.
Když přišel Gutenberg s knihtiskem, stalo se najednou něco, co bylo do té doby nevídáno, neslýcháno. Gramotnost se náhle stala či mohla stát všeobecnou, každý člověk si potenciálně mohl přečíst nějakou publikaci. Změna se táhla několik staletí, vedla k řadě válek, ale nakonec se společnost stabilizovala.
Něco podobného zažíváme teď. Zákonitě přijde ještě hlubší krize společenského systému, ale po nějaké době se to ustálí. Jak dlouhá ta doba bude, odhadnout neumím. Globalizační procesy ale akcelerují, takže doba, po níž přijde opět nějaká stabilita, bude určitě kratší, než jak tomu bylo po Gutenbergovi.
Hraje rozkladnou roli v tom propadu důvěry v systém, v útocích na liberální demokracii, i demokratizace komunikace, třeba i možnost prostřednictvím internetu a sociálních sítí veřejně, adresně a často vulgárně spílat i nejvyšším ústavním činitelům?
Vždy si nejprve všímáme toho, že se nám hroutí to, na co jsme zvyklí. Nevím, zda je ta role vždy rozkladná. I rozklad v sobě nese zrnko konstituování budoucnosti, kterou ještě nejsme schopni dohlédnout. Knihtisk dal možnost širokým vrstvám, aby byly najednou čtenáři. Internet a sociální sítě zase dávají možnost širokým vrstvám, aby byly nejen čtenáři, ale už i masivními producenty informací. Je to analogický posun a otřes je to zákonitý.
Není třeba panikařit, ale je na místě otázka, v jaké podobě to přežije demokratický právní stát. Jsem přesvědčen, že bude dobré se za hodnoty, jako je právě demokratický právní stát, angažovat. Bylo by liché předpokládat, že pozitivní výdobytky dosavadního režimu s námi zůstanou automaticky, když se o to sami nebudeme snažit.
Proto je i zásadní, aby existovala silná a aspoň relativně nezávislá média, která nejsou bulvární a stanovují vysokou komunikační laťku, protože to se nejvíce hodí v dobách krize. Není náhoda, že po nástupu koronaviru začala ještě důležitější roli ve společnosti hrát veřejnoprávní média.
To je asi o naší společnosti dobrá zpráva, ne?
Není to ale ani velký důvod bít se v prsa. Dělo se to všude, kde se to dít mohlo. Protože existence relativně nezávislých veřejnoprávních médií už není v dnešním evropském prostoru samozřejmostí. Je to další z míst, kde se bude odehrávat zápas o budoucí tvář světa.
Lidé v prekérní situaci se hlásí
Na druhé straně tu máme média šířící nejrůznější dezinformace, falešné zprávy, propagandu… Máte nějaký návod, jak se v tomto světě vyznat?
Nikdo zatím nepřišel s nějakým zázračným klíčem k řešení. Šíření falešných zpráv a různých alternativních faktů, postpravdy, se nepochybně spolupodílí na prohlubování krize důvěry v daný společenský řád. Neměli bychom ale podléhat ani prezentismu, pocitu, že dnes je to jinak, než to bylo kdy jindy. Falešné zprávy a dezinformace tu s námi byly vždycky.
Kdysi bylo vědění pečlivě stráženo uzounkým procentem vyvolených někde v klášterech, k vědění mělo přístup jen duchovenstvo. A to muselo projít obrovským šokem, když najednou vidělo, jak se těch interpretací i dezinterpretací začínají zmocňovat široké vrstvy lidí. Podobné šoky zažíváme dneska. Rozumný přístup je nepodceňovat to, podporovat mediální výchovu, v níž si zrovna my nestojíme v mezinárodním srovnání dobře, a na druhé straně nepanikařit.
Ta nejrůznější takzvaně alternativní média často operují i se specifickým slovníkem, používají slova jako neomarxismus. Slouží to jako jednoduchá nálepka, odsouzení ideového protivníka, nebo to má i nějaký hlubší význam?
Všude, kde existuje politično, se ze samé své podstaty do nějaké míry společnost rozděluje do antagonistických táborů. Jenže česká společnost patří kulturně, etnicky, jazykově i sociálně k nejhomogennějším společnostem Evropy i světa. Předchozí politický režim měl v sobě velmi silnou homogenizační tendenci. Není náhoda, že v rámci liberalizace 90. let to vypadalo, že všichni zdivočeli a každý se řítí jiným směrem. Nicméně ta homogenita nám stejně zůstala a na rozdělování společnosti nejsme zvyklí.
K dosahování politických cílů se však vždy používají nějaká označení; a když se vám nebudou líbit, budete jim říkat nálepky. Tím nechci ospravedlňovat to, že se nejvyšší představitelé země vyjadřují zcela bezskrupulózně skoro ke všemu. To je právě jeden z jevů, který destabilizuje celý systém a společnost. Měli by si vidět do úst, aby alespoň oni dávali příklad nějakého klidného, nehysterického, racionálního komunikačního modu, který udává nějakou normu ve společnosti. Podobně by tak měla činit seriózní média. Politici sice slova používají jako prostředek k získávání vlastních politických bodů, ale neměli by se snižovat na bulvární úroveň. Bulvarizace tedy není jen věcí médií, ale právě i politických projevů.
Často se o Česku říká, že jsme rovnostářská společnost, i vy jste mluvil o tom, jak jsme v řadě ohledů homogenní… Nežijeme ale trochu v bludu? V poslední době si více všímáme toho, kolik lidí je v exekucích, že je tu takzvaný prekariát, pracující chudina… Nejsme tedy mnohem méně homogenní, než se nám zdá?
Nová zjištění to jsou jak pro koho. Hovoříte s jedním ze tří zakladatelů ProAltu (levicová občanská iniciativa, která se věnuje hledání alternativ k převládajícímu politickému, sociálnímu a ekonomickému diskursu v České republice, pozn. red.). Už před lety tu bylo dost lidí, kteří zdůrazňovali, že pokud se nebudeme nějak liberálně-demokraticky kultivovaně a více věnovat těm, kdo nejsou vítězi popřevratových procesů, přijde nástup něčeho nehezkého. A to se stalo.
Je to tím, že šlo ještě donedávna o nezajímavé voličské vrstvy, které dokázal aktivizovat až Andrej Babiš a jeho marketingový tým, možná předtím Tomio Okamura?
Nechci znít neskromně, ale skutečně jsem léta letoucí spolu s dalšími lidmi upozorňoval, že je to takto neudržitelné. Proč si toho nikdo nevšímal? Jedním z důvodů je pragocentrismus. Opět si půjčím příklad z Německa – na něm je krásná právě ta obrovská míra decentralizace. Ústavní soud je v Karlsruhe, Spolková banka ve Frankfurtu, centrum veřejnoprávních médií v Hamburku… U nás, ale i třeba ve Francii, je ohromný centralismus. Z Prahy, která má tak vysokou životní úroveň, že nemá ani nárok na evropské dotace, zkrátka ty hrozivé sociální jevy v desítkách a desítkách míst České republiky nejsou tolik vidět. A opravdu to není legrace.
Co nás naučil koronavirus
Souvisí s tím třeba i to záměrné zdůrazňování a opakování pojmu pražská kavárna, který tu averzi k pragocentrismu přiživuje, ukazuje na ty „zlé Pražáky“, na elity, co sedí v kavárnách, píší na notebooku v kontrastu s pracujícím lidem na venkově?
Označení pražská kavárna se několikrát v posledních letech měnilo. To zemanovské použití termínu ale skutečně slouží k tomu, aby se poukazovalo na to, že to jsou ti Pražáci, co mají na to, aby si chodili na kafíčko a povídali si o tom, jak má vypadat svět. Ironické je, že my tento rozhovor děláme právě v pražské kavárně. Ale myslím, že v pražských kavárnách vznikají i rozhovory s lidmi, kteří na pražskou kavárnu nejvíce nadávají.
Nicméně ten termín je politická nálepka, které se používá velmi instrumentálně k tomu, aby se ubrala legitimita liberálně orientovaným vrstvám společnosti. Na druhou stranu, v naší společnosti byly tak dlouho přehlíženy zájmy těch, kdo nebyli vítězi globalizačních procesů, že není divu, že se nakonec našly politické síly, které tenhle voličský hlas ležící na ulici sebraly a využily ho ve svůj prospěch.
Otázkou je, co pak pro ty konkrétní lidi ti konkrétní politici skutečně dělají…
Jestli ve skutečnosti těmhle prekarizovaným lidem opravdu politika nějak pomáhá, je jiná stránka věci. Z hlediska demokracie je ale zdravé už to, že si někdo tohoto segmentu elektorátu všiml. Sám bych byl radši, kdyby si ho všimly síly, které se vyjadřují o něco kultivovaněji a mají větší respekt ke zvykovým procedurám demokratického právního státu.
Je dobré to vnímat nejen v rovině přítel – nepřítel, ale i tak, že je to jeden z projevů fungující demokracie. I když je to zároveň projev, který demokracii může ohrozit, tak to ale je v demokraciích vždy. Demokracie je neustálý heterogenní dialog mezi silami, které se navenek vůči sobě tváří nepřátelsky; jen na to nejsme moc zvyklí. Nám se pořád stýská po té homogenitě, jak se projevilo třeba i v uprchlické krizi.
V čem přesně?
V té snadnosti, s jakou šlo českou populaci strašit. Ne reálnými uprchlíky, protože těch bylo tolik, že by se vešli do dvou tramvají, ale vidinou hrozící masy uprchlíků. Můžeme se posmívat tomu, že se někdo bojí nepřítomných uprchlíků, ale nemůžeme se už posmívat reálným obavám lidí, kteří jsou na tom tak špatně, že si nemohou dovolit jakékoli další ohrožení. Byť třeba nejsou schopni posoudit, nakolik je reálné, nebo ne.
Je naopak legitimní, že někdo kritizuje pražské liberály, kteří se tomu strachu vysmívají, protože politika se vždy vyjadřuje v rovině imaginace a méně v rovině faktů. Politika je vždy boj o interpretaci světa. Osobně jsem z té české panické reakce radost neměl, ale chápu obavu těch, kteří se cítí už tak ekonomicky i společensky slabí, že jediné, čeho se mohli chytit, je kulturní identita.
Čímž se možná vracíme i ke koronavirové krizi.
Přesně tak. Společnost se opět chytila toho, co ji spojuje. Česká společnost je do velké míry ateistická, ale určitě ji spojuje nacionalismus v nejširším slova smyslu. Najednou všude vidíte české vlajky, třeba v rukou litovelských občanů v izolaci, kteří večer tleskali projíždějícím hasičům. Instinktivně se každá ohrožená societa chopí hodnot, které ji spojují, a u nás se celkem nepřekvapivě sáhlo k nacionalismu.
Lidé žijící v těch problémových Varnsdorfech se toho přirozeně chápali mnohem dříve, protože oni prožívali pocit ohrožení daleko dřív. My jsme k tomu potřebovali koronavirus, jim k tomu stačily společenské a ekonomické poměry, v nichž žijí. Pokud tedy na koronaviru lze hledat něco pozitivního, tak to, že nám, komu se daří poměrně dobře, ukázal, jaké to je cítit potřebu se kolektivně semknout proti nějaké hrozbě.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
27 komentářů
Relativně rozumné.
K tomu knihtisku: Ve skutečnosti k onomu převratu došlo již dříve, za husitských válek u nás, kdy se obrovským způsobem rozšířila gramotnost i do „nižších“ vrstev společnosti. IMHO Guttenberg by neměl takový úspěch, kdyby alespoň část Německa nebyla protestantská. Problém je spíš v tom, že písemnictví z doby husitské, existující v nepočetných rukopisech, bylo u nás následně Koniáši, Boblingy apod. (prostě těmi, jejichž pyj nyní trčí na Staromáku) relativně úspěšně systematicky ničeno, zatímco stoprocentní likvidace tištěné knihy byla technicky daleko složitější (byť ne nemožná, jak osudy některých knih dokazují).
K paní Merkelové: Jí se podařilo naprosto nebývale sloučit všechny negativní tradice Německa (od marxismu přes nacismus až po Frankfurtskou školu) a stát se jakýmsi jejich symbolem.
Jinak je jasné, že negativní zkušenosti s tímto státem a jeho obyvateli u nás prostě existují a přes zuřivou snahu různých aktivistických pisálků pořád přetrvávají.
V době vynálezu knihtisku (1450 výtisk Bible) nebyla žádná část Německa protestantská. 95 tézí Martina Luthera uveřejnil Martin Luther 1517. A co se týče paní Merkelové, když sleduji vaše příspěvky na Hlídacím psu, musím konstatovat, že přinejmenším k marxismu a nacismu máte na rozdíl od paní Merkelové mnohem blíže vy. Patrně se řídíte pořekadlem, že podle sebe soudím tebe.
A to jako za Luthera už ten knihtisk zase nebyl? Prostě rozhodující je kombinace knihtisk + protestantství.
Paní Merkelová byla hlavním ideologem komunistické organizace pro mládež (jakési NDR obdoby SSM). Na takový post se demokraticky smýšlející osoba prostě dostat nemohla. A za její éry docházelo a dochází k utužování jednoznačně nacistických prvků německého režimu, jako jsou třeba postupné likvidace škol s vyučováním v lužickosrbštině. A její podpora zelené (tudíž antidemokratické a prototalitní) ideologii jí také politický profil z hlediska vztahu k demokracii moc nevylepšuje.
Za Luthera knihtisk byl Pergille, ale byl už úspěšný. Protestantská víra úspěchu knihtisku už jen využila. A knihtisk by byl úspěšný i bez vzniku protestantismu. A co se týče paní Merkelové, neuvádíte žádné ani věrohodné, ani nevěrohodné zdroje, ale o to tu nejde. Tady jde o to, že ať už paní Merkelová byla nebo nebyla v tom německém SSM (já jsem v tom našem SSM byl také, včetně celé naší třídy a nevím o nikom, kdo by v naší škole tehdy v SSM nebyl), já jsem psal především o vás a o vašich názorech, které mají někde k marxismu, někde k nacismu, ve vašich příspěvcích na Hlídacím psu mnohem blíže, než názory paní Merkelové. Bůh ví, kde všude jste byl vy. Spoléháte patrně na to, že pravdivé údaje o vás nemáme šanci se nikdy dozvědět a můžeme se nanejvýš cosi domýšlet na základě názorů vámi prezentovaných na HP.
Guttenberg i jeho následovníci měli dlouhodobě potíže, které právě ukončilo až trvalé ideologické rozštěpení křesťanského světa.
V SSM byli prakticky všichni, ale na pozice s celostátní působností se dostal opravdu jen málokdo. Navíc s rodinnou anamnézou „nábožensky zatížená rodina, otec farář“.
A moje názory jsou ryze demokratické, marxismus, nacismus a jejich novodobé analogie bytostně nesnáším.
Gutenberg potíže měl, ale přes Gutenbergovy potíže neměl potíže vynález knihtisku. Vynález knihtisku prospíval jak katolíkům, tak protestantům.
V NDR nebyly církve zdaleka pronásledovány takovým způsobem, jako v Československu. Byly pod nenápadným dohledem, ale pokud se v NDR církve zabývaly náboženstvím a ne politikou, nevadily.
O „demokratičnosti“ vašich názorů publikovaných v minulosti na Hlídacím psu si nečiním absolutně žádné iluze. Vy jste ten nejposlednější z posledních, kdo by měl nějaké právo vyčítat paní Merkelové nějaký marxismus nebo nacismus. Vaše názory publikované v minulosti na Hlídacím psu, mají k těmto ideologiím mnohem blíže, než názory paní Merkelové.
Jen několik poznámek: 1) Jak už naznačeno přede mnou, Johann Gutenberg (zemřel už v roce 1468) se sám protestantské reformace v Německu už ani zdaleka nedožil. Bez ohledu na vliv protestantské reformace na pozdější generace, zcela zřetelný, řekněme intelektuálně-společenský posun se ale v římskokatolické Evropě projevil přece už dlouho předtím (italská renesance a tzv. humanismus)… Pokud jde o knihtisk, tak obdobné techniky se už hodně dlouho před Gutenbergem, a nezávisle na něm, rozvíjely v Číně a Koreji, ale pak se na to tam už kontinuálně nenavázalo (tak taky si aspoň myslím, že vzhledem k tamnímu, dosud užívanému systému písma, tj. těch početných znaků, to muselo být o dost komplikovanější než v případě latinky, resp. švabachu)…
2) Když narážíte na ten Mariánský sloup… To celkově může poukazovat na vrtkavost osudu různých historických památníků. Teď když člověk vidí, jak se v kontextu těch nepokojů bourají ty různé sochy v USA nebo Velké Británii (a ne, že by to nemělo precedenty už v letech bezprostředně předchozích, jako v případě generála Leeho nebo admirála Nelsona), a kdy může dojít např. i na Winstona Churchilla… Myslím, že ještě „zlatý“ náš problém, který se tu objevil kolem maršála Koněva… Ale to už jen takový dodatek úplně nejobecněji k věci, což může pak i zavádět třeba i jaksi mimo…
Jsem toho názoru, že alespoň část toho politicko-ideologického kvasu za renesance vyústila právě do reformačních proudů.
Budhismus i taoismus si své náboženské texty tiskly (ale jako dřevoryty celých stran), bylo to docela náročné, protože bylo nutno mít ty dřevoryty po více klášterech (do jednoho by se nevešly). Vlastně tištění těchto písem po znacích uspokojivě vyřešila až norma UNOCODE.
Mariánský sloup je jednoznačně oslavou (a současně „ideologickým zdůvodněním“) vítězství zaostalého římského katolicismu nad o něco progresívnějším protestantstvím. Současné „dílo“ postrádá to, co bylo na tom původním sloupu hlavní: sousoší svatých a andělů, vraždících „kacíře“ a protestanty. Prosto je také blábolení o „kopii“ či „replice“ původního sloupu jen bezcenná lež (ale tou je prakticky vše, co hlásí ŘKC a její sympatizanti).
K těm současným rozbíječům pomníků jen asi to, že dláždí cestu k tomu, aby za pár desetiletí někdo vykopal jejich kosti nebo vysypal jejich popel z urny a lidi na to chodili močit a kálet (vycházím více-méně z toho, že se u lidí tohoto druhu, stejně jako třeba u sériových sexuálních agresorů, průběžně zvyšuje intenzita konání a zkracují intervaly mezi útoky).
K tomu knihtisku, aspoň tedy, když člověk nahlédne do knihy Američana Michaela H. Harta „100 nejvlivnějších osobností dějin“, v češtině vyšlo 1994 (autor je astrofyzik, historik spíš jen amatérský, a ta jeho kniha je prostě takový úplně subjektivní žebříček 100 vybraných lidí, kteří podle něj nejvíce ovlivnili život lidstva jako celku, a spíše převládají vědci, vynálezci apod. třeba nad panovníky, politiky atd.)… Tak právě v kapitole o J. Gutenbergovi uvádí, že i na Západě (zjevně tedy v Evropě) byl jednoduchý deskotisk znám už dlouho předtím, ale že tedy už někdy v 11.století vynalezl v Číně jistý Pi Šeng systém pohyblivých písmenek, a pak se to v Číně a hlavně v Koreji zdokonalilo do používání kovové sazby…
A k tomu Mariánskému sloupu, příp. památníkům a sochám obecně… Tak svůj ideologický podtext ten sloup má, i když se odkazuje konkrétně k tomu vojenskému vítězství, resp. úspěchu (obraně Prahy) z roku 1648 (je tedy zajímavé, jak se rozčiloval kardinál Duka, když mu primátor Hřib původně sdělil, že je to, jako by se do Prahy měl vrátit ten Stalinův památník)… Takhle, já se k tomu teď nechci nějak subjektivně vyjadřovat, úplně stejně jako třeba s tím Koněvem, já chápu argumenty pro (třeba už jen nějaký odraz minulosti téhle země, kdyby nic jiného) i proti…
Ale zase, k tomu současnému exaltovanému obrazoborectví třeba v těch USA a jinde… Tak taky bych řekl, že v tomhle případě jde o něco jiného než jen o nějaké prosté, a byť hodně, hodně opožděné vyrovnávání se s vlastní minulostí (a že by to mohlo vést až k takové debilitě, o jaké píšete…???) Každopádně, nedej Bože, abychom se něčeho srovnatelného dočkali u nás. Že by třeba najednou z nějakých důvodů začali hrozně vadit třeba Edvard Beneš, Karel IV., atd. atd.
Pomníky Beneše, Masaryka apod. se za komunistů běžně odstraňovaly, takže s tím Koněvem se jim dostalo jen vlastní polívčičky.
O těch pohyblivých písmenkách na čínské písmo jsem zatím nečetl, a to mám toho o historii knihtisku načteno vcelku dost. A všude se uvádí, že právě sestavování stránky z jednotlivých písmen je Guttenbergův vynález a inovace proti dřívějším technikám.
Ad A.S. Pergill:
Tak v té Číně a obecněji východní Asii (v návaznosti na toho Pi Šenga, což měl být nějaký kovář a moc se toho o něm nedochovalo) – tak šlo o systém pohyblivých, prostě vyměnitelných písmen/znaků na desce, bez tiskařského lisu, a celkově proces dost pomalý… Pokud by Vás to tak nějak zajímalo, tak možná tyhle narychlo nalezené, vědecky se tvářící internetové články (ono tam je uvedeno, o co se to opírá): http://www.encyklopedieknihy.cz/index.php/Knihtisk_(před_Gutenbergem) , nebo třeba https://wikisofia.cz/wiki/Vývoj_knihtisku
Jinak, k těm sochám… Tak jistě, to masarykovsko-benešovsé období v podstatě bezprostředně předcházelo tomu komunistickému, komunisté (a jasně, předtím i nacisté) to odstraňovali už od roku 1948 jako symboly systému, který jim vlastně předcházel… Když jsem jen namátkově připomněl i toho Karla IV., nevím, že by proti tomu, jako už dávné minulosti, komunisté něco výrazně měli (i když ano, teď si vybavuji, že někdy v roce 1990 se někde u nás, teď nevím přesně kde, hovořilo o obnově nějakých slavností na počest Karla IV., které byly za komunistů zatrženy, prý s odůvodněním, že jde o „propagaci feudalismu“)…
Ale tady třeba s tím Koněvem, tady se např. objevovala celkem pochopitelná otázka, „Proč tak najednou, 30 let od zhroucení komunismu?“ (když se po roce 1989 přece obecně odstraňovali ti Gottwaldové, Leninové a další). Jenže, chachacha, ten případ Koněva u nás je z podobného pohledu stejně „slabý odvar“, když to srovnáme třeba s tím admirálem Nelsonem ve Velké Británii. Teď neznám datum vzniku té problematické sochy, tuším, na londýnském Trafalgar Square, ale stačí dodat, že Nelson padl v roce 1805 v námořní bitvě u Trafalgaru, od té doby byl v Británii ctěn jako víceméně nějaký národní hrdina – a najednou, více jak 200 let po své smrti, začal někomu strašně vadit…
A toho E. Beneše, toho jsem připomněl proto, že to je osoba obecně dost sporná (a ani zdaleka nejen z pohledu komunistů, ti ho vlastně ještě mohli mít docela rádi) – tak víme, Němci, příp. Maďaři, atd. On i u nás je tedy často nahlížen jako kontroverzní, ale v zahraničních zdrojích (třeba konkrétně americké provenience) se lze třeba setkat s tvrzeními o „Josephu Goebbelsovi a Edvardu Benešovi jako dvou velkých mistrech propagandy 20.století“, apod.
A když jsem konkrétně u toho, možná bych ještě připomněl i slova citovaná prof. I. Lukešem (původně Čechem, působícím na Bostonské univerzitě, který mimochodem před časem v našich médiích vyjadřoval pochopení pro stržení sochy generála Leeho v USA)… On tedy sám citoval jistý diplomatický zdroj, názor z 30.let 20.století, v tom smyslu, že „názor na Poláky, prezentovaný dr. Benešem, je obdobný názoru, prezentovanému dr. Goebbelsem“…
Jenom ještě malý dodatek k tomu, co jsem napsal výše: Ta socha admirála Nelsona na tom sloupu na Trafalgar Square v Londýně (o to se jednalo) zatím tedy stržena nebyla, ale už tak skoro před 3 roky se o tom v Británii vášnivě debatovalo, právě i v souvislosti s těmi trendy v USA (že prý Nelson ve své době otevřeně hájil otrokářství)… A jasně, co se zatím nestalo, to může právě v těchto dnech být. Vždyť víme, jak je v téhle souvislosti i u nás teď hodně probíraný W. Churchill…
Existuje zásada civilizovaného práva, podle níž neexistuje zločin bez porušení zákona. Jistěže můžeme rozlišovat mezi těmi, kteří otrokářství aktivně podporovali a těmi, kteří bojovali za jeho zrušení (jako třeba rozlišujeme mezi Boblingem a těmi, kteří už v jeho době odsuzovali hony na čarodějnice), ale to je asi tak vše. prostě v daném čase a místě to byla platná právní norma.
A, mimochodem, v Nelsonově době, i ještě dlouho po jeho smrti, byli běžně na práce do kolonií i z té Velké Británie (ale i dalších evropských zemí) vyváženi na otrocké práce a s otrockým statutem i běloši.
A ještě něco: Je to velice ošklivé, ale Velká Británie zrušila otroctví a začala bojovat proti otrokářství poté, co si její politici spočítali, že negativní dopad tohoto opatření na konkurenty či protivníky (Španěly, Portugalce, USA) významně převýší negativní dopad na ekonomiku Britského impéria. Čili ti bojovníci proti otrokářství ve Velké Británii nebyli vesměs žádní humanisté, ale ryzí pragmatici, kterým o otroky jako takové nešlo.
K A.S.Pergill: Tak nevím, že by ve Velké Británii a jejích koloniích v 19.století měli nějací běloši status otroků (jestli myslíte nějaké nucené práce, trestance či pod., to přece bylo z právního hlediska něco úplně jiného)…
Jinak, Velká Británie zrušila obchod s otroky v roce 1807, právě cca 2 roky po Nelsonově smrti, a dokonce ho pak její lodě v Atlantiku i přísně pronásledovaly. Samotné otroctví bylo zrušeno v britských koloniích až později, cca od roku 1833.
A tak ty motivy, ty mohly být různé. Tak stačí třeba i takové odstrašující případy, když předtím zrušila otroctví revoluční Francie a k čemu v důsledku toho, od konce 18.století, došlo ve francouzské kolonii Saint Domingue (Haiti), kterou ovládli vzbouření černošští otroci, a kteří pak dokonce dokázali porazit i vojenskou expedici, kterou proti nim vyslal Napoléon Bonaparte…
No, ano „část Německa „, ono je totiž vůbec chyba historicky mluvit o Německu, to totiž vzniklo jako společný stát až v roce 1871 za Bismarcka, a okamžitě tím začaly v Evropě velké problémy.
Zatímco předtím tam existovaly jednotlivé státečky, které si vedly rozdílnou politiku i toleranci v náboženství…
Tak možná by byla chyba do roku 1871 mluvit třeba o německém státě, německé politice nebo něco takového (a to i když po staletí alespoň více či méně formálně nějakou politickou jednotu, „jednotu“ Německa zaštiťovala Svatá říše římská, a od 15.století se běžně i přidávalo „jazyka“ nebo „národa německého“, a i po velkou část 19.století před tím sjednocením tady byl tzv. Německý spolek), ale určitě není chyba v tomto kontextu mluvit o Německu jako o nějakém kulturně-geografickém prostoru – a přitom, jak dokazovala ta Říše, byl tady jaksi přítomen i ten aspekt politický (možná něco zdánlivě srovnatelného jako třeba dneska Evropa – EU)….
Každopádně, přímo ten termín „Německo“ (třeba v různých verzích, tak víme, Deutschland, Allemagne, Alemania, Germany, atd.), ten se tady běžně používal už od středověku…
Samozřejmě, jak píšete, ten historický název Německo odpovídal spíše volnějšímu svazku, jako je dnes EU.To samé v případě oné Svaté říše římské.
Tady, vzhledem k diskutovanému rozkolu katolicismus versus protestanství je nutné připomenout jeden z dohodnutých principů smíru na konci třicetileté války „Cuius regio, eius religio“, což se týkalo i pravomocí samostatných panovníků v rozdílných německých zemích. A naše Čechy tímto i nábožensky zůstaly podřízeny katolickému Rakousku..
Ano… A jak na to možná narážíte, on takovou specifičtější součástí té Svaté říše římské byl od středověku i ten náš český stát. A je pak zajímavé, že Čechy, Morava a to naše, zbývající Slezsko, byly zahrnuty i do toho Německého spolku, který tu existoval v 19.století, v letech 1815-1866 – na rozdíl od většiny jiných, převážně neněmeckých částí té rakouské monarchie, jako Uhry, Halič apod., které předtím ani nenáležely k té Říši… A ještě bych možná dodal, že on ten princip „Cuius regio, eius religio“ byl poprvé v Německu prosazen už skoro 100 let před vestfálským mírem, na bázi tzv. augsburského náboženského míru z roku 1555 (který ukončil ty náboženské konflikty v Německu, které tam následovaly už krátce po reformaci)… Jenže tehdy se to vztahovalo jen na katolíky a luterány, ale ne na kalvinisty… A kalvinista, tzn. vyznavač víry, v podstatě radikálnějšího směru v rámci toho protestantismu, který byl tehdy v Říši oficiálně nelegální, byl třeba i kurfiřt Friedrich Falcký, který u nás vládl jako král krátce před Bílou Horou (1620)… Tak taky se připomíná tehdejší řádění, obrazoborectví jeho kalvinistických přívrženců v pražských katolických kostelích…
to ČERT
Jenže zrovna v českých zemích až do začátku 30leté války existovala jakási forma náboženské tolerance a spolužití, jaká se posléze objevila prakticky až za první republiky.
K A.S.Pergill: Jen dodatek… Ano, tak po těch různých náboženských problémech stačí připomenout, z doby nedlouho před třicetiletou válkou, ten tzv. Rudolfův majestát z roku 1609, který si čeští stavové vymohli na Rudolfovi II. Pak se tu nějaká náboženská svoboda zase plně prosadila hlavně během druhé poloviny 19.století (zase by tedy bylo ještě brzy mluvit o něčem takovém už v souvislosti s tzv. tolerančním patentem z roku 1781, kdy si třeba protestanti u svých nově budovaných kostelů ani nemohli vystavět vyšší věže apod.)… Ale jasně, to dominantní a výrazně privilegované postavení katolicismu, to tu, a v celé té rakouské monarchii,
zůstávalo až do roku 1918.
Negativní zkušenosti s Německem v minulosti byly skutečné, prostě se staly a nemohou se odestát.
Na dlouhodobé perspektivě vývoje se dá i shodnout – ono totiž, co se tu bude dít za několik set let nikoho moc neekluje ,ani politiky, ani vřp média ne,
Ale jak se začne hovořit o blízké současnosti , rozumějme kdo bude držet moc v blízké době argumenty tvrdnou a tolerantnost mizí. Pak se jaksi divit nelze divit, že pan sociolog se ohrazuje proti jakýmsi nálepkám extrémistů, aby pak sám hbitě označil národní soudržnost Čechů během koro krize za nacionalismus. No a když se podíváme za koho to vlastně mluví, levičáckou iniciativu ProAlt, a zjistíme si koho sdružuje a jaké má cíle, hned se vše zcela ideově vyjasní, i proč tak chválí ta „naprosto nutná veřejnoprávní média “ :))))
Už před lety tu bylo dost lidí, kteří zdůrazňovali, že pokud se nebudeme nějak liberálně-demokraticky kultivovaně a více věnovat těm, kdo nejsou vítězi popřevratových procesů, přijde nástup něčeho nehezkého. A to se stalo. Konec citátu. Ano, stalo. Přišli pak pánové Babiš, Okamura, Filip a Zeman (který ale dříve patřil právě mezi ty, kteří se těm, co nebyli vítězi, nevěnoval). Co na to pánové Klaus, Zeman, Paroubek, Topolánek, Nečas? Přiznají si chybu? I když v případě pana Zemana bylo těmi, kdo nejsou vítězi, odpuštěno. Podle mého neoprávněně.
Jenže i tu, na Respektu, se dají najít články ve stylu „tihle lidé musejí vymřít, aby mohl nastat kýžený ráj“. A jejich autoři zapomínají, že tito lidé mají děti, mnohdy i vnuky, a že tyhle rodiny jsou zpravidla početnější než rodiny „progresivistů“, takže demografie hraje spíš v jejich prospěch.
Máte toho zdá se moc, Pergille a už se vám matou weby. Inu, těžký život trolla.
Omlouvám se, mělo být „i tu, i na Respektu“.
1) Ja vidim jediny pozitivni prinos koronakrize a vladnich zakazu/prikazu/narizeni – Cesi si vic zacali myt ruce. 2) Dost mam hruzu z toho, ze v krizi vzrostla duvera v nase verejnopravni media. Diky ruznym tlakum se z nich stavaji cim dal vic vladni hlasne trouby. Takze z nich brzy nepolezou zadne informace, ale pouze propaganda – ostatne jako z Babisovych medii.