Česká republika se za poslední čtvrtstoletí výrazně proměnila. To, co asi vnímá při pohledu kolem sebe snad každý, potvrzuje i unikátní srovnávací průzkum o tom, co od života, od sebe i od státu čekali Češi a Češky před 25 lety a co čekají nyní.

„Před 25 lety nás nenapadlo, že najednou tu bude nemalá část společnosti pochybovat o prozápadní orientaci. A k tomu je ještě povzbuzují někteří čelní politici,“ podotýká Jan Žůrek, člen Rady vlády pro udržitelný rozvoj a řídící partner společnosti KPMG, která průzkum zpracovala.

• Platí to, že spokojenost se životem i očekávání do budoucna jsou úzce spjaté právě s ekonomickou situací jednotlivců a rodin? 

Ekonomická situace je významná, ale jsou tam i další faktory. A ty začínají převládat právě s tím, jak roste ekonomická úroveň. Větší roli tak hraje například pocit bezpečí, pocit nespravedlnosti, korupce, pocit nerovnosti. Česká republika je sice jednou ze zemí s nejnižší mírou nerovnosti, ale společnost je na to citlivá.

• Máme tedy takřka nejvyšší míru rovnosti a právě proto jsme citliví na to, že má někdo víc? To zavání spíše pověstnou závistí než nespokojeností. 

Netroufl bych si hodnotit Čechy, zda jsou horší či lepší než jiné národy. Pracuji hodně v mezinárodním prostředí, mezi cizinci, hodně cestuji a myslím, že Češi jsou národ stejný jako ostatní. Ale je to citlivá otázka…

• Jak si tedy vysvětlit fakt, že se objektivně máme lépe, ale cítíme se hůře?

Žijeme v komplexní, komplikované, dynamické době a všude kolem sebe cítíme a slyšíme, jak kolem nás jsou neustálé krize. Krize ekonomická už spíše dozněla, ale je tu krize bezpečnostní, migrační, demografická, klimatická, řecká, krize eurozóny, krize na Ukrajině, vliv Ruska, hrozby terorismu. A z toho plyne pocit zneklidnění a nejistoty.

• Váš průzkum ale ukázal i na růst nespokojenosti a chudoby v určitých oblastech České republiky. Plyne i z toho volání po vládě tvrdé ruky, jež si údajně přeje téměř 70 % lidí?

To je širší problém. Oblasti, kde se koncentruje chudoba, nezaměstnanost, kriminalita a nejsou to příjemná místa pro život, najdete v každé zemi. Ale tady je širší míra frustrace. Projevuje se neukotveností na Západě. Před 25 lety nás nenapadlo, že najednou tu bude nemalá část společnosti pochybovat o prozápadní orientaci. A k tomu je ještě povzbuzují někteří čelní politici. Pro nás je Západ Německo a Evropská unie. Jestliže se negativně vymezujeme vůči těmto zemím a institucím, tak se vymezujeme negativně vůči Západu. Západ má savé problémy, prochází krizí, ale těmi prochází po staletí a dokáže s nimi bojovat a hledat řešení a svobodná, otevřená, demokratická společnost tomu pomáhá.

• Ekonomicky vzato, proces přibližování se Západu, takzvaná konvergence, stírání ekonomických rozdílů mezi zeměmi, se v České republice prakticky zastavil, někde na 75 %. Čím to je?

Je to komplikovaný problém. My Západ doháníme, ale velmi pomalu. Rozdíl v zásadě stále zůstává. Je to i širší historická úvaha. V 90. letech v prvních několika letech došlo k poklesu HDP, protože se ekonomika strukturálně přizpůsobovala. Poté byl rychlý růst, nejen u nás, ale i v okolních zemích, Polsku, Maďarsku, na Slovensku. Dohnali jsme to na úroveň kolem 70 – 80 % HDP a pak se to zastavilo. Za krize 2008 – 2012 se rozdíl ještě zvětšil. A je to hlubší otázka, proč konvergence nepokračuje.

• Proč tedy?

Jsou tam problémy evropské integrace, která má sama o sobě sklony k divergenci. Navzdory obrovským přesunům v rámci evropských dotací si vyspělé země udržují své postavení a chudší země chudnou. Je to vidět na příkladu Řecka. A není to jen srovnání řekněme řecké nátury versus ekonomická zdatnost Němců. Je to dáno i systémem, institucemi, vzděláním, podporou vědy a výzkumu. To vše je ve vyspělých zemích silné a ve slabších na to zůstává logicky málo prostředků. Podívejte se na sídla globálních firem, jež na sebe nabalují ohromné množství kapitálu, sídlí v Londýně, v New Yorku, Tokiu, Hong-Kongu, možná ve Frankfurtu. Svět je nedokonalý a nemá tendenci k harmonii.

• Je možné, že zvyšování ekonomické úrovně u nás i u vyspělých zemí na Západě půjde tak, že se výše než na nějakých 75 % průměru EU nikdy nedostaneme? Napovídal by tomu příklad zemí jako je Portugalsko nebo Španělsko…

Snažím se být bytostným optimistou. Myslím, že Itálie, Španělsko, Řecko nebo Portugalsko má jeden problém, kterým se odlišuje od té severnějších Evropy a to jsou náklady práce a velmi rigidní trh práce. Česká republika je v tom tak na pomezí. Máme velké náklady práce, komplikované propouštění, velká ochrana zaměstnanců, což zní samozřejmě dobře z pohledu odborářského. Ale chybí pak flexibilita pracovní síly. Ale v tom bariéru až tak nevidím. Ale když se podíváte, které země z kdysi nižší úrovně dohnaly Západ, je to Japonsko a zejména Jižní Korea a Irsko. Ostatní jen dobíhají a drží ztrátu. Pak je tu ale i otázka, zda můžeme měřit život jen mírou HDP, je tu kvalita života, spokojenost…

Rozhovor vznikl pro pořad Řečí peněz Českého rozhlasu Plus a HlídacíPes.org. Odvysílán byl v sobotu 6.2. 2016