Neznámé osudy tisíců krajanů zavlečených do sovětských pracovních táborů mapuje nová kniha Čechoslováci v gulagu. Je v ní i příběh Karla Vaše, který se po roce 1948 stal brutálním prokurátorem a jedním z pachatelů justiční vraždy generála Heliodora Píky. Karel Vaš sám v jednom z táborů dva roky strávil. Později ve službách komunistické justice do gulagů posílal jiné.

Psal se únor roku 2002, když do Prahy přiletěl ze Spojených států bývalý československý důstojník Pravomil Raichel. Na jednaosmdesátiletého bělovlasého muže, jenž za války prošel bitvami o Kyjev i na Dukle a za své hrdinství v protifašistickém i v protikomunistickém odboji byl prezidentem Václavem Havlem oceněn Řádem bílého lva, tu čekala střelná zbraň.

Z jediného důvodu – chtěl s její pomocí pomstít justiční vraždu generála Heliodora Píky, ale i další nevinné oběti komunistického prokurátora Karla Vaše.

Vašovo trestní stíhání za zneužití úřední moci vedoucí k Píkovu odsouzení na smrt Vrchní soud v Praze zrušil z důvodu promlčení právě v roce 2002.

Kniha Čechoslováci v gulagu je společnou publikací České televize a Ústavu totalitních režimů. Ukázku publikujeme se souhlasem vydavatele i autorů.

Raichel hodlal vzít spravedlnost do vlastních rukou. Svou akci chtěl provést 25. února, symbolicky v den výročí převzetí moci komunisty v roce 1948. Osudového rána však v rozrušení z nadcházejícího činu dostal infarkt a zemřel.

Někdejší „soudce kat“, jak se Vašovi na začátku komunistické diktatury přezdívalo, proto mohl v poklidu prožít dalších deset let v domově důchodců na pražském Chodově.

Naopak Pravomil Raichel se svým způsobem připojil k dlouhé řadě jeho obětí, jimž se před budovou soudu Vaš cynicky vysmál, když po vynesení osvobozujícího rozsudku do televizních kamer vítězoslavně prohlásil: „A všichni utřeli pusinky!“

Taková citlivá duše

Karel Vaš se narodil 20. března 1916 v Užhorodu do židovské rodiny tamního advokáta malých obchodníků a rolníků. Jeho blízcí mu však k srdci asi příliš nepřirostli, neboť v několika pozdějších rozhovorech s historiky, novináři či filmaři o nich hovoří dost rezervovaně a spatra.

Otec byl podle něj maloměšťák, matka obyčejná žena v domácnosti bez většího rozhledu a sestra se věnovala „jenom blbostem jako móda nebo hra na klavír“ (otec zemřel před válkou, matka i sestra zahynuly za války v Osvětimi).

Vaš byl z jiného těsta a podle svých slov z rodiny jediný, koho se silně dotýkaly a koho ovlivňovaly sociální rozdíly i různé metody vykořisťování člověka člověkem, s nimiž se tehdy na Podkarpatské Rusi setkával.

Záhy proto začal tíhnout k myšlenkám socialismu, levice, k pokrokové literatuře, kterou ho na gymnáziu prý hojně zásoboval jeho učitel češtiny.

Svou názorovou orientaci stvrdil i tím, že ještě v nezletilém věku, v sedmnácti letech, tajně vstoupil do Komunistické strany Československa.

Gulag z první ruky

Nikdy nepochyboval o rozhodnutích strany a plně se jim podřizoval. Postupem času změnil pouze priority absolutní oddanosti. Vedení KSČ sice zůstal věrný, ale jeho srdce tlouklo a mysl pracovala pro Sovětský svaz a jeho tajné služby. Odbojová činnost mladého právníka však byla v Užhorodu brzy vyzrazena. Navíc v rodném městě zažíval i nemalé existenční problémy.

Otec byl již čtyři roky po smrti a Vaš kvůli obživě prodával rodinné věci anebo žil z darů příbuzných. V roce 1940 se proto rozhodl, že na vlastní pěst přejde státní hranice a vyhledá útočiště v Sovětském svazu. Krátce po přechodu hranic byl ovšem zatčen sovětskou pohraniční stráží a uvězněn.

Aniž to tušil, do Sovětského svazu se dostal zrovna v období, kdy takto dopadení běženci byli v naprosté většině formálně odsouzeni za nelegální přechod hranic k několika letům otrocké práce a posláni do Gulagu.

Nešlo jen o projev nutné bdělosti a podezřívavosti sovětských orgánů vůči ilegálním cizincům, čímž bude Karel Vaš později vysvětlovat osud svůj i tisíců dalších, kteří takto skončili v Gulagu. Několik měsíců před jeho zatčením, v listopadu 1939, si totiž Lavrentij Berija v dopise politbyru stěžoval na nedostatek pracovních sil v trestaneckých táborech.

Jinými slovy totalitní režim potřeboval co nejvíce levných a většinou v nelidských podmínkách pracujících vězňů, neboť Sovětský svaz zrovna zahájil řadu industriálních a stavebních projektů.

Vaš proto skončil v tzv. selchozlagu Kedrovyj Šor, produkujícím potraviny pro další pracovní tábory v okolí města Inta. Zde strávil téměř dva roky.

Víra v pekle upevněná

Zatímco mnohým vězňům zkušenost lágrového života nahlodala, nebo definitivně vzala víru v Sovětský svaz, pro Karla Vaše byl Gulag místem, kde navázal spolupráci s NKVD, k níž se později sám přiznal: „Ani v isolaci v SSSR jsem nepřestal být komunistou, nejenom, že jsem smýšlel jako komunista, ale i činy dokázal, že jím jsem.“

„I v isolaci jsem projevoval svoji lásku k SSSR tím, že jsem pomáhal sovětským bezpečnostním orgánům odhalovat nepřátelské elementy, protistátní zločince,“ říká Vaš v knize Františka Hanzlíka a Jana a Jaroslava Pospíšilových Sluha dvou pánů. Dobové výrazy „odhalovat nepřátelské elementy“ lze přeložit jednoduše – Vaš udával své spoluvězně.

Tvrdou deseti až dvanáctihodinovou dřinu od pondělí do soboty a za jakéhokoliv počasí umocňovaly špatné životní podmínky – zejména trvalý nedostatek jídla a nevyhovující hygiena.

Voda běžně netekla a hromadná koupel se organizovala pouze třikrát za měsíc; v zemljankách se na palandách z hrubých prken v noci tísnilo na sto padesát vězňů. V případě sebemenšího prohřešku proti pracovní a táborové disciplíně hrozil uvězněným karcer (kázeňský trest).

Po dvouletém věznění byl Vaš začátkem ledna 1943 na základě amnestie vyhlášené o rok dříve a týkající se československých občanů v Gulagu z lágru propuštěn a odjel ke vznikající československé vojenské jednotce do Buzuluku.

Mimochodem – o propuštění Čechoslováků z Gulagu se především zasloužil vedoucí Československé vojenské mise v Sovětském svazu generál Píka.

Vaš se mu za to o šest let později „odvděčil“ v zinscenovaném procesu rozsudkem trestu smrti. V době, kdy Vaš odjížděl z lágru, Sověti o něj už měli zájem, neboť velmi dobře věděli, jak oddaného a všehoschopného člověka v řadách vojenské jednotky i KSČ v jeho osobě budou mít.

Všehoschopný fešák

Poté, co se válečné boje přesunuly na území Československa, Vaš rovněž zakládal agenturní síť komunismu oddaných udavačů, jejichž činnost po osvobození využívaly jak revoluční tribunály ke zbavení se komunistům nepohodlných politických oponentů, tak i sovětská kontrarozvědka SMĚRŠ.

Ta odvlékala Čechoslováky a zejména československé občany ruského či ukrajinského původu do Sovětského svazu. Tímto způsobem bylo například ze Slovenska zavlečeno do sovětských lágrů na 6000 osob, z nichž téměř polovina tam zahynula.

Mimo to měl Vaš na starosti i takzvaný Zvláštní oddíl. Pod tajemným názvem se skrývala jednotka, která z úkrytu za bojujícími vojáky bez milosti střílela ty, kteří nevydrželi strach a stres válečné vřavy a z bojové linie utíkali.

Polní soud, v němž Vaš coby vystudovaný právník působil, vynesl okolo sto rozsudků nad vojáky československé armády, často obviněnými z vykonstruované špionáže.

Odsouzení buďto končili v trestanecké rotě, nebo byli vydáni NKVD, což znamenalo cestu do gulagu. Vaš tehdy při výsleších nechával volný průchod své agresivitě, což dokazuje i stížnost sovětského velení, poněvadž během jednoho výslechu zbil dokonce i důstojníka Rudé armády. Existují také svědectví o znásilňování zadržených žen.

Ostatně v jednom poválečném posudku se o Vašovi píše, že má sklon k alkoholismu, ke zneužívání funkce, údajně se oddává sexuálním orgiím a znásilňování.

Navzdory těmto okolnostem se Vašova kariéra úspěšně vyvíjela dál. Na Vašově fotografii z roku 1945 lze spatřit sebevědomě vyhlížejícího muže ve slušivém koženém kabátě a s vojenskou lodičkou na hlavě, z jehož pohledu je patrné odhodlání, nesmlouvavost a tvrdost.