ESEJ. K mnoha nešvarům dnešního mediálního světa patří i to, že síla politické propagandy začíná být větší než slábnoucí vliv nezávislé žurnalistiky. A politici si čím dál tím více zvykají na to, že média vlastně vůbec nepotřebují (pokud nemají svoje) a mohou si svůj obraz pohodlně vytvářet sami. Vymaňují se tím z důležité veřejné kontroly.

Politika je svým uspořádáním divadlo: veřejnost sedí v hledišti a politici vystupují na jevišti. Tím divadlem, kde se to děje, bývala média.

To, co vždy lákalo, byl příběh, u něhož je důležitý jeho význam, podstata. Příběh může být nástrojem v rukou medií nebo politika a může být i mocnou zbraní, jak ukazují dějiny propagandy minulého století.

V demokratických státech 19. a 20. století měli být nezávislí žurnalisté svobodnými strážci demokracie a řídit se měli jen etickými pravidly své profese. Byli to oni, kdo vyprávěli příběhy a kontrolovali mocné.

V těchto časech tradičních medií bylo na politiky vidět, jejich samochvála byla ignorována nebo důsledně filtrována a žurnalisté byli spolu s veřejností soudcem politiků. Síla odhalení politické špíny byla značná, stačí připomenout, jak aféra Watergate vedla až k pádu amerického prezidenta.

S nástupem digitální doby a se vznikem zcela nového mediálního prostředí však dala technika a programátoři politikům do rukou nástroje, které do té doby mít nemohli.

Ve jménu ekonomického přežití

Do té doby bývalo nemyslitelné, aby byl svět veřejné diskuse přímo propojen s politikou, nebo byl dokonce politiky řízen. Nových podmínek však politici začali umně využívat a sebechvála a politický marketing se staly novou společenskou normou. Zároveň pak ve světě, kde přestalo záležet na faktech, velmi rychle a významně oslabila nezávislá žurnalistika.

Z většiny někdejších redakcí jsou co do počtu redaktorů dnes v podstatě trosky. Obzvláště patrné je to v regionech.

Některé okresní a krajské redakce u nás v Jihočeském kraji přišly i o osmdesát procent žurnalistických úvazků. Novináři, kteří ještě zbyli, proto musí kvůli ekonomickému přežití produkovat co nejvíce zpráv s co nejvíce klikbajtovými titulky. Jinde nezávislá regionální média zanikla úplně a vznikají a šíří se takzvané zpravodajské pouště.

Pro politiky tak vznikl prostor zčásti uvolněný žurnalistikou a zčásti nebývale rozbujelý novými technickými možnostmi. Posouvají se do něj s velkou ochotou a často s rádoby bohulibým argumentem, že veřejnost má přeci právo na informace.

Takové informace jsou ale z podstaty manipulativní, i když sdělením dávají kabát, jaký dříve mívaly novinářské zprávy. Vyznění je ale jednostranné a běžný je líbezně spasitelský tón, kdy konkrétní politici vytváří příběhy sami o sobě a šíří je bez jakékoli oponentury. Týdeník Respekt například ve svém 48. čísle v loňském roce důkladně zmapoval, jak si Jihočeský kraj, respektive jeho hejtman Martin Kuba kupují mediální pozornost. Jde o výdaje za miliony korun ročně.

Dodejme, že zrovna v Jihočeském kraji chybí prakticky jakákoliv nezávislá investigativní žurnalistika už řadu let. Mediální síla Jihočeského kraje a hejtmana tak nemá v posledních letech prakticky žádnou oponenturu.

Jen facebookový profil hejtmana Kuby má na třiatřicet tisíc sledujících. Krajský profil čtyřiačtyřicet tisíc. K tomu je potřeba přidat profily krajských organizací, které zprávy a videa kraje a hejtmana pravidelně sdílí. Dostaneme se k tomu, že jen na Facebooku může mít hejtman dosah 150 tisíc až 200 tisíc lidí. Srovnejte to s tím, že loni přišlo ke krajským volbám v Jihočeském kraji zhruba 185 tisíc voličů.

V posledních letech se zejména v regionálních redakcích čím dál tím více nenovinářsky zachází s tiskovými zprávami, které dorazí do redakcí od úřadů nebo politiků.

Přes Ctrl+C a Ctrl+V putují často rovnou na zpravodajské weby; nezřídka je pečlivě připravený politický narativ ve zprávě ponechán a dokonce podepsán jménem redaktora. Případně je autor uveden, ale chybí třeba informace o tom, že jde o mluvčího kraje nebo radnice.

Média, která to dělají, tím prodávají svou žurnalistickou identitu ve jménu ekonomického přežití. Někdy si za to nechávají i platit, ale nezřídka to dělají čistě proto, že jsou personálně tak oslabena, že jinak by prostě dostatek svého obsahu nevyprodukovala.

Nejlépe se lže v chaosu

Je v zájmu veřejnosti, aby se autorství textů o řízení státu, krajů a obcí vrátilo do rukou nezávislé žurnalistiky. Kontext a význam totiž mají být v demokracii stejně svaté jako fakta.

To, že politici tvoří narativy sami o sobě a šíří je bez stanovisek opozice a bez jakékoli kontroly veřejnosti, tedy nezávislého tisku, je problém.

Lex Babiš by měl jít ideálně ještě hlouběji a měl by politikům zakázat šíření vlastní propagandy. I když platí, že kapři si svůj rybník nikdy nevypustí, dalo by se uvažovat i o tom, že by své narativy – s výjimkou přesně časově ohraničené volební kampaně – nemohli šířit vůbec.

V nejměkčí verzi by alespoň zprávy a videa vytvořená politiky, jejich mluvčími a marketingovou mašinérie, měly být povinně označeny. Manipulativně vychloubačný politik demokracii v ničem neprospívá.

Média, která se do boje za takové omezení politiků postaví, by mohla vrátit žurnalistice její někdejší sílu, respekt a také odpovědnost za hlídání demokracie. Politici by se vrátili pod kontrolu veřejnosti a veřejná diskuse by snad dostala alespoň nějakou strukturu. Což je stav, který zejména populistickým politikům nevyhovuje, nejsnáze se totiž lže a manipuluje v chaosu.

Politická soutěž, tak jak běží nyní, postrádá férovost. Opozice nemá přístup k fondům na kupování mediální pozornosti z veřejných peněz a ne každý politik je miliardář s vlastními novinami nebo rádiem. Zákaz šíření vlastních narativů by tak vlastně narovnal podmínky.

Lid tvoří vládu, ne naopak

Je třeba vědět, že svoboda slova nestojí na absolutní volnosti. Lhát, podvádět a pomlouvat je zakázáno. Trestná je podpora hnutí směřujících k potlačení práv a svobod. Mediální legislativa nařizuje veřejnoprávním médiím vyváženost. Ústava zakazuje rušení podstatných náležitostí demokratického právního řádu. Nelze tak argumentovat tím, že bez cochcárny nebude svoboda.

Ani přístup do médií není žádným právem. Když budete chtít kandidovat ve volbách, musí vám to stát při splnění určitých podmínek umožnit, protože je to vaše právo. Když však budete chtít něco napsat a šířit to, nemá stát žádné prostředky, kterými by to mohl zajistit. V tomto směru panuje ve veřejné diskusi minimálně částečně darwinistická džungle.

Svoboda slova stojí především na beztrestnosti výroků, které pronesete o mocných tohoto světa, na beztrestnosti názoru, kritiky a především na beztrestnosti nepříjemné pravdy. Jde tedy primárně o svobodu pro lid a o svobodu před politiky. Ale samozřejmě i o svobodu pro momentální opozici.

I při uvažovaném zákazu vytvářet a šířit narativy sami o sobě mimo volební kampaň by politikům zůstala možnost svobodně se vyjadřovat v zastupitelstvech a parlamentu. Nikdo by jim neomezil ani možnost svolávat tiskové konference a nabízet mediím své tiskové zprávy nebo odpovídat na dotazy novinářů.

Je to žurnalistika, kdo má, chce mít, v popisu práce férovou diskusi a je i v jejím zájmu nechat politiky jejich činy vysvětlit a obhájit.

Jen by prostě politici přišli o autorskou a vydavatelskou licenci na příběhy a zprávy o nich samých. Do toho, jaké mají mít názory a nápady, jim nikdo mluvit nechce. O nařizování obsahu politické soutěže tu nejde.

Vady monopolního politického narativu se mohou ukázat jen v diskusi, v oponentuře, ve zpochybnění, které vyvolá obhajobu. A nějaké vady má každý politický nápad. Není kupříkladu přijatelné, aby politici až hystericky požadovali po České televizi a Českém rozhlase, aby dávaly vyváženě prostor všem, ale sami se o vyváženost absolutně nestarali.

V divadle zvaném politika v demokracii vládne publikum, tedy lid a účinkují v něm politici. Politici nemají ovlivňovat, zda se bude hrát představení jen o nich a jimi napsané.

Prací žurnalistiky je říkat pravdu. Tu faktickou i významovou. Tu druhou někdy trvá najít roky i staletí, ale i tak je potřeba, aby média o pravdě alespoň otevírala a vedla diskusi.

Prací politiků je naopak získat si podporu pro svá řešení problémů, a pak je realizovat. Pro to, aby lid tvořil vládu, a ne naopak, však musí být veřejná diskuse v rukou nezávislého stavu, který demokracii udržuje a chrání.

Autor je novinář, mimo jiné pracoval, psal a fotil pro Český rozhlas, Českou televizi – Toulavou kameru, TV Prima, Deník a řadu časopisů. V současnosti vede vlastní internetový deník v Pošumaví v Prachaticích.