REPORTÁŽ. Po měsících strávených na frontě myšlenky řady ukrajinských vojáků dál bloudí válečnými zákopy. A to i když už jsou daleko od bojů ve vojenském rehabilitačním centru. V jednom z nich v Kyjevské oblasti pomáhají zraněným v návratu do života i speciálně vycvičení psi. Canisterapie však na Ukrajině nemá potřebnou infrastrukturu na to, aby se stala systematickou a státem podporovanou metodou léčby. Chybí auta pro psovody a jejich zvířata i krmivo a léčba pro psy.

Autobus zastavuje na malém kruhovém objezdu o průměru deseti metrů. V hlavě se mi přehrávají obrázky z thrillerů, v nichž vlaky nebo autobusy vysazují cestující na místech, kde není ani živáčka – v hustých lesích nebo v dávno zaniklých vesnicích.

Text je překladem reportáže Anastasije Opryščenko a Daniela Lechovičera z ukrajinského magazínu Zaborona. HlídacíPes.org ji zveřejňuje v rámci spolupráce s organizací Free Press Eastern Europe.

Rozhlédnu se kolem sebe. Opravdu tu nikdo není, jsme na konečné. O kus dál v podrostu vidím velký monolit v tabákově žluté barvě. Rehabilitační centrum pro válečné veterány, které nese všechny typické znaky socialistického realismu sovětské Ukrajiny, sem nezapadá.

Opravit lidi

S fotografem a kameramanem se shodujeme, že to tady připomíná spíš bývalou Jugoslávii. Velké hranaté budovy, betonové schody, něco, co vypadá jako plochá věž sila porostlá břečťanem. Zdálky to vypadá jako nějaká menší továrna. Nic se tady ale nevyrábí. Tady se snaží opravit lidi.

Na vyhlídkové terase ve druhém patře si povídají vojáci. Opírají se o berle a hole nebo sedí na invalidních vozících. Skoro všichni se dívají dolů, ale ať už je to kvůli přítomnosti našich kamer nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, neodhodlávají se k nám přijít.

Dole vrtí ocasy tři psi. Ti jsou důvodem, proč se pacienti začínají scházet v přízemí. Do půl hodiny začíná místnost připomínat malý hlučný úl a nakonec přichází i ti, kteří se nejdéle ostýchali a váhali.

Dva belgičtí ovčáci mají na sobě tmavě zeleně vesty s nápisem „K-9“. Jmenují se Wanda a Bentley a jsou to policejní psi, kteří pátrají po pohřešovaných osobách a výbušninách. To, že jsou „v uniformě“, jak to popisuje jejich majitelka, znamená, že jsou tady na oficiálním sezení emoční podpory.

Zatímco připravujeme naše vybavení, pozorujeme muže ve žluto-modré sportovní bundě, jak tiskne své čelo na čelo jednoho ze psů. Po celou naši návštěvu se přitom na ostatní veterány nepodíval ani jednou.

O něco později se dozvídáme, že tito psi jsou pravděpodobně prvními a na dlouhou dobu jedinými živými tvory, s nimiž vojáci, kteří se vrátili z fronty nebo utržili zranění, přichází do styku.

Kateryna Beljajeva je policistka z Kyjeva, která má neustálý a nakažlivý úsměv na tváři. Mezi vojáky, kteří se usmívají jenom málokdy, působí jako generátor pozitivity. Během našeho rozhovoru zvládá odpovídat na otázky, dohlížet na psy a jemně vybízet vojáky, aby se k Wandě a Bentleymu přiblížili.

Vysvětluje, že canisterapie zahrnuje věci, které jsou všem instinktivně jasné – psi zlepšují náladu a fyzický kontakt s nimi uvolňuje. „Připomínají nám, že existují upřímní tvorové, kteří se k nám upínají bez ohledu na okolnosti,“ říká.

Celou dobu si ale pokládám otázku, jak mohou psi pomoci lidem, kteří se vrátili z pekla zákopů a kteří často nejsou schopni říct pár slov ani svým nejbližším?

Kateryna Beljajeva. Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Zakousnout se do kabátu a vést

Asi nejvýraznějším příkladem z praxe Kateryny a jejích asistentů je muž, který se vrátil z fronty a nyní je upoután na vozík. Ztratil svou pohyblivost a na jakoukoliv nabídku pomoci reagoval extrémně agresivně.

Během jedné skupinové rehabilitační a zvířecí terapie upustil láhev s vodou, načež všichni v místnosti ztuhli. Nervózně čekali, co se bude dít. Nabídnout pomoc by znamenalo vyvolat skandál, na druhou stranu to ale už nešlo nechat bez povšimnutí.

Jediný z přítomných, kdo se dokázal chopit iniciativy, byla Wanda. Vzala láhev do zubů a podala ji muži do ruky. Za čtvrt hodiny láhev upadla znovu, tentokrát však schválně. A za dalších deset minut ještě jednou. Brzy se z toho stal jejich rituál, kterému jak muž, tak pes dobře rozuměli – šlo o první náznak přijetí pomoci.

Když jsem se Kateryny zeptala, jaké vlastnosti musí mít zvíře pro canisterapii, vyjmenovala mi seznam dlouhý tak, jako by se psi měli ucházet o místo na prestižní univerzitě.

Nesmí mimo jiné trpět klaustrofobií a bát se nových prostor, musí mít stabilní motoriku, aby jim neujížděly tlapky v místnostech s kluzkými povrchy. Důležitým kritériem je i vynalézavost a iniciativa psa. Wanda tyto vlastnosti ztělesňuje skvěle, a to nejen když jde o láhev vody.

Belgický ovčák Wanda. Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Sama se naučila, jak se stát vodicím psem. Nedávno do rehabilitačního centra přišel voják, vedle nějž vybuchla střela. V důsledku otřesu mozku ztratil prostorovou orientaci a nedokáže se pohybovat rovně. Wanda se pro něj stala jistou GPS; sama přišla na nápad zakousnout se mu do rukávu jeho kabátu a vést ho.

Jeho kabát se od té doby stal nedílnou součástí jeho výbavy i místním zdrojem zábavy. I když je v Kyjevě mimořádně parné léto, tento voják ho nosí dál, jednak kvůli tradici a jednak aby byl blíž k Wandě.

„Kdo, když ne my?“

Zatímco spolu mluvíme, hala se plní vojáky. Někteří se u psů zdrží jen pár minut, jiní i půl hodiny. Jednomu chybí ruka, další se pohybuje na pojízdném lůžku, třetí se opírá o hůl.

Nejsou jediní, kdo prochází rehabilitací. Před nedávnem ji podstoupila i červenosrstá fenka Polja, kříženec neurčité rasy, kterého mají pacienti zřejmě nejraději. Kateryna a její kolegové našli Polju se zlomenou páteří v malé vesnici. „Po nákladné operaci se nesměla hýbat,“ vysvětluje Kateryna.

A dodává: „Protože o samotě byla hrozně nervózní, začali jsme ji brát všude s sebou. Na začátku války se mnou chodila ke kontrolním zátarasům. Byla s námi v osvobozených částech Kyjevské oblasti včetně Buči a Irpině, kde poskytovala podporu přeživším.“

Polja je v mnoha ohledech průkopnicí a rekordmankou. Nejen, že je mezi vojáky nejoblíbenější, ale také se stala prvním ukrajinským policejním psem pro poskytování emocionální podpory.

„Můžu dát Polje svoji nášivku?“ zeptá se jeden z vojáků právě ve chvíli, kdy mi Kateryna vypráví o Poljině vojenské uniformě. Připne jí na vestu nášivku s válečným heslem, které je tu všeobecně srozumitelné a plné černého humoru.

Když vyznění trochu zjemníme, stojí v něm: „Kdo, když ne my?“ Do určité míry to platí i pro psy, kteří vykonávají tuto složitou a namáhavou práci.

Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Toulaví psi v zákopech

Oleh Tatarenko je ve svém modro-bílém námořnickém nátělníku téměř karikaturou obyvatele Oděsy. Je mu něco přes padesát a jako rodilý Oděsan dostal podle očekávání přezdívku Oděsa. Pravou rukou se opírá o dřevěnou hůl.

Bez přemýšlení mu podám nesprávnou ruku, ale hned si uvědomím svůj omyl a zase ji pokládám dolů. Oleh si přendá hůl do druhé ruky, přenese váhu, a zašeptá: „To je v pořádku, to je v pořádku.“ Pak natáhne svou dlaň.

Oleh Tatarenko. Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Často se mi dívá do očí, ale mluví téměř šeptem. Abych mohla jeho hlas nahrát, musím se k němu naklonit velmi blízko. Náš rozhovor připomíná tanec – po každém dotazu ustoupí na stranu, jako by se chtěl vyhnout kontaktu, a přestane až ve chvíli, kdy se k němu přiblíží psi.

Kateryna mi poradila, že zvířata člověka „stáhnou k zemi“. S vojáky je nejlepší začít mluvit o nějakých lehčích tématech, například o psech. Pomáhá to. Oděsa mi vypráví, jak před invazí cvičil služební psy ve výcvikovém středisku Titan a jak potom bral toulavé psy do zákopů.

Časem se dostaneme i k samotné válce. Oleh je velitelem 45. útočné brigády, která se podílí na osvobozování Avdijivky a Bachmutu. Jeho vzpomínky jsou mlhavé – těkají z místa na místo a prolíná se v nich minulost s budoucností.

Třikrát byl vážně poraněn. Třetí zranění bylo natolik kritické, že byl přijat na neurochirurgii, kde se musel znovu naučit chodit. Svou rehabilitaci pravděpodobně nedokončí. Jako mnoho jiných vojáků se i on bude muset vrátit na frontu, aby tam vystřídal jiné.

Vojenský humor

Zatímco si povídáme, přistoupí k jednomu ze psů muž v kraťasech a tričku. Jeho pravá ruka je amputovaná nad loktem. Natáhne se psovi ke krku. Oděsa to zpozoruje a rychle ožije.

„Člověče, umyl sis předtím ruce?“ vtipkuje. To se mezi vojáky smí. O svých zraněních mezi sebou žertují často, ale od civilisty by podobný vtip nepřijali. Oděsa muže obejme a přitáhne ho k sobě.

Je to Andrij Markov zvaný Kouzelník, také ze 45. útočné brigády a velitel jednotky. Během jednoho taktického obléhání ho Oděsa odtáhl do bezpečí na svých zádech.

Oleh se se mnou loučí políbením ruky a předává štafetu Kouzelníkovi. Když ale vidí, že jeho spolubojovník je v rozpacích a nedaří se mu navázat kontakt, pravidelně se vrací, aby přispěl nějakou historkou.

Andrij „Kouzelník“ Markov. Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Markov se vyhýbá očnímu kontaktu. Vypráví mi o tom, jak u Bachmutu viděl divočáka a jak mu jednou do zákopu vlezla koza, ale jinak si jenom něco čte na telefonu a předstírá, že mě nevnímá.

Uvolní se jen ve chvílích, kdy hladí Polju po její měděně červené srsti. A já si uvědomuji, že vlastně ani není nutné, aby něco říkal. Stačí se dívat.

I psi musí přinášet oběti

Polja, Bentley a Wanda mají velmi nabitý program. Do rehabilitačního centra docházejí jednou týdně, ale to zdaleka není všechno. Kromě policejní práce také poskytují emocionální podporu a jednou týdně navštěvují kliniku Ústavu traumatologie a ortopedie a kliniku Ministerstva vnitra.

Wanda se také účastní sezení se ženami, které během okupace severní Ukrajiny zažily sexuální násilí. Kateryna říká, že na Ukrajině je mnoho profesionálně vycvičených psů a psovodů, kteří by mohli ve spolupráci s psychology canisterapii popularizovat.

Hned to ale uvádí na pravou míru: Ukrajina nemá potřebnou infrastrukturu – od aut pro psovody a jejich zvířata po krmivo a léčbu pro psy – na to, aby se z canisterapie stala systematická a státem podporovaná metoda léčby.

Vhodných psů je sice hodně, ale zvířat, která by mohla pravidelně chodit za vojáky, je minimum. Proto mají Bentley, Wanda a Polja tolik práce. Tři až čtyři návštěvy týdně jsou pro psa hodně. „Psi se nedokážou soustředit na víc než jednu věc,“ vysvětluje Kateryna.

„Během terapie je pes vystaven mnoha podnětům, jako je hluk, mnoho lidí nebo i to, že ho někdo hladí z víc stran najednou. Protože se ale pes dokáže soustředit jenom na jednu věc a protože lidí kolem něj je tolik, rychle se unaví,“ vysvětluje s tím, že proto musí psi pravidelně absolvovat rekreační masáže a kurzy vodní gymnastiky stejně jako časté kontroly u veterináře.

Kateryna přiznává, že vzhledem k tomu, kolik vojáků a civilistů prochází rehabilitací, musí ona i její psi přinášet oběti. „Polja, Bentley a Wanda pracují třikrát až čtyřikrát víc, než je obvyklé.“ Znovu se zadívám na Poljinu novou nášivku – „Kdo, když ne my?“

Dětské kresby na zdi rehabilitačního centra. Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Jen částečná canisterapie

Když do Googlu zadáte „canisterapie“, vypadne na vás několik set studií v různých jazycích: „Canisterapie pro děti s neurodiverzitou“, „Terapie domácími zvířaty při práci s vězni“, „Canisterapie pro válečné veterány“ nebo „pro pacienty s duševními poruchami“.

Všechny zmíněné oblasti spojuje snaha umožnit lidem interakci s dalšími lidmi. A protože schopnost vyjednávat není nejsilnější lidskou stránkou, pes je zapotřebí jako prostředník.

Večer po rozhovoru nám Kateryna posílá „Bílou knihu“ – protokolovanou příručku, která popisuje terapii s pomocí psů, typy interakce se zvířaty, standardy, které psi musí naplňovat, metody péče o zvířata, postupy pro zotavení pro psovody a řadu dalších věcí.

Aby vedla k socializaci lidí, měla by canisterapie být regulovaným postupem. Kateryna zdůrazňuje, že to, co vidíme, není canisterapie v pravém slova smyslu, ale spíš sezení emoční podpory. Canisterapie je doplňkovým postupem ke klasickým metodám psychologické péče.

To znamená, že během terapie se zvířaty by měl být přítomen nejen psovod se psy, ale také psycholog a ideálně i prostředník. Ten by měl rozumět specifikům psychologie i canisterapie a měl by zajistit, že ani jedna z disciplín nebude převažovat, přičemž zároveň funguje jako spojovací článek.

Být zase jenom pes

V americko-britské verzi canisterapie platí povinnost její celý průběh zaznamenávat například na kameru. Nahrávku pak zkoumají odborníci, kteří sledují reakce pacienta, mikrovýrazy v obličeji, řeč těla a progresi či regresi sociální adaptace. Totéž platí i pro psy – psovodi sledují, jak jejich zvířata reagují.

Celá disciplína je zatím poměrně mladá a zdokonaluje se na základě zpětné vazby, tedy toho, co člověk dostává od psa a co pes od člověka. Instituce, kde se terapie odehrává, by zároveň měla mít specializovanou infrastrukturu, kterou Kateryna aktuálně postrádá.

Rehabilitační centrum, kde se nacházíme, například neumožňuje psy oddělit – Kateryna a její čtyřnozí parťáci by měli správně vstupovat do místnosti speciální chodbou uzavřenou pro ostatní a stejnou cestou i odcházet. To je nezbytné, aby se minimalizoval kontakt psů s pacienty před terapií a po ní a aby se zvíře maximálně soustředilo na samotné sezení.

„Často se stává, že po konci sezení odcházíme hlavním vchodem,“ říká Kateryna s tím, že „chlapi si chtějí se psy ještě trochu pohrát a ona je nedokáže odmítnout.“ A nás také ne.

Foto: se souhlasem Ivan Černičkin / Zaborona

Po konci rozhovoru natáčíme ještě jedno video. Kateryna dá psům povel, aby se postavili, ale mezi jednotlivými záběry jí leží u nohou a vypadají naprosto vyčerpaně.

Na posledních záběrech psi odcházejí z budovy ven a míří k jezeru v lese. Tam už nebudou policisty, terapeuty ani minicentry emoční podpory. Budou se tu koupat ve vodě a alespoň na chvíli budou zase jenom psi.

Text vznikl za podpory organizace Science+