Vesnice Ledochovka ležela na Volyni, v ostrožském okrese. Jméno dostala podle šlechtického rodu Ledóchowských, před válkou v ní žilo 51 českých rodin, 15 polských, čtyři ukrajinské a jedna židovská. Oblast tehdy patřila Polsku. Hlavou jediné židovské rodiny byl Ajzyk Rivec. Když pracoval u hraběte Augusta Ledóchowského jako šafář, vzal si za ženu osmnáctiletou Soňu Chyšovou. Hrabě mu tehdy z náklonnosti přenechal pět hektarů půdy – levně, na splátky.

Manželé Rivcovi hospodářství rozšířili, narodil se jim syn Michal, dcera Pavla a 14. února 1926 poslední dcera Helena.

„Za Poláků“ se Rivcovým vedlo dobře. Heleně se dařilo ve škole, nastoupila na gymnázium v Lucku – ve městě, kde Židé tvořili asi 60 procent obyvatel:

„Většinou se zabývali obchodem. Koupit se dalo všechno. Celá Jagellonská třída byla plná obchodů. Jako školní děti jsme chodily do cukrárny ,Amerikánka‘, kde měli amerikánskou zmrzlinu… Tu nejlepší a nejchutnější zmrzlinu. Pak tam byl podnik Plutos, kde se specializovali na čokoládu. V Lucku se dalo sehnat zboží z Anglie, z Francie, z celého světa. Židé uměli obchodovat.“

Krásný život v zemi Sovětů

V září 1939 vtrhla do Polska Hitlerova armáda a lidé před ní utíkali na východ. Brzy narazili na další armádu, která přepadla Polsko, tentokrát sovětskou. Uprchlíci opouštěli domovy narychlo, neměli nic než rance na zádech.

Sovětská moc jim žádnou pomoc nehodlala poskytnout, část jich končila v gulagu, umírali, mizeli. Někteří přišli i na Volyň, z Krakova, Varšavy a dalších měst.

Na vesnicích v okolí Lucku začal stalinský politický aparát zavádět sovětský systém, na počátku byla směs propagandy a perzekuce. Helena Rivcová se musela rychle naučit rusky, protože její gymnázium se změnilo v sovětskou desetiletku.

Ve škole promítali dětem filmy o krásném životě v zemi Sovětů. Současně byly násilně zakládány kolchozy a NKVD sestavovala s pomocí několika místních seznamy boháčů. Židovští obchodníci v Lucku měli strach a ukrývali své zboží – vozili je i na statek k Ajzyku Rivcovi.

Když Helena vzpomíná na příchod Rusů, mluví jedním dechem o Němcích. Jedno se nedá oddělit od druhého:

„Židé k nám do Ledochovky vozili leccos, boty, šatstvo. Sověti kradli, ‚znárodňovali‘. Později, když jsme už věděli, že půjdeme do ghetta, stihl ještě bratr naložit všechno na vůz, zapřáhnout koně a odvézt jim to do Lucku zpátky. A stejně z toho nic neměli. Šli taky do ghetta. Tam je Němci na tři etapy postříleli. Museli to udělat natřikrát – to nešlo, postřílet najednou tolik Židů. Slyšela jsem, že sestra mojí švagrové chytla své děti, utíkala, a křičela, že nechce vidět, jak budou umírat. Zabili je zezadu…“ To se ale stalo později, v létě 1943.

„Druzí jsou víc, já jsem nula“

Rivcovi měli pěkný statek, zapsali je tedy na seznam boháčů. Spolu s dalšími asi dvaceti převážně českými rodinami měli být deportováni do Ruska. Z Heleny se stala kulacká dcera. Pamatuje si, jak naposledy viděla hraběte Ledóchowského: jeho zámek zabralo NKVD, hrabě musel venku odklízet sníh. Pak ho odvlekli, od zimy 1939/40 o něm nejsou zprávy.

Když děti ve škole vstupovaly do pionýra a dostaly rudé šátky, někdo přinesl dokumenty Rivcových a Helena vstoupit nesměla. O červený šátek nešlo, ten se jí dvakrát nelíbil. „Nijak zvlášť mě to nemrzelo, že ho nemůžu nosit. Ale cítila jsem se ponížená. Druzí jsou víc, já jsem nula.“

Dcera židovského kulaka Ajzyka Rivce však byla nadaná a domluvila se česky, polsky i rusky, a tak jí v létě přikázali, aby se dostavila ke starostovi nedaleké vesnice a zapisovala tam – spolu s dalším spolužákem – povinné odvody od jiných kulaků. Starosta nebyl „na seznamu“, ale neuměl číst a psát.

Statek Ajzyka Rivce sovětskou okupaci přečkal. Dne 22. června 1941, dřív, než byl zabaven a Rivcovi deportováni, přepadli Němci Sovětský svaz. Rusové se rychle stahovali, ale ještě 23. června 1941 popravila NKVD v Lucku stovky vězňů. Během několika dní vystřídaly sovětský aparát jednotky wehrmachtu.

Tomuto domu se nesmí nic stát

Němečtí vojáci se brzy objevili i v Ledochovce. Přicházeli do vesnice, a když něco potřebovali, často šli rovnou k Ajzyku Rivcovi. Posílali je tam sousedé. „Někteří jim říkali: ,Bydlí tam Židé, jsou bohatí, mají všechno.‘“

Ajzyk posadil vojáky za stůl a naléval jim pálenku, Soňa přinesla buchty nebo bábovku. Dostali pohoštění a psali pak Rivcovým doporučení: „Tomuto domu se nesmí nic stát!“

Vojáci wehrmachtu však postupovali dál na východ a za nimi přišli do Lucku, Ostrožce i Ledochovky němečtí úředníci, policisté a důstojníci SS. Na rozdíl od Rusů si Němci počínali rychle, systematicky a důsledně.

„Už za pár dní jsme museli odevzdat všechen dobytek do Ostrožce, pod který Ledochovka spadala. Nejen dobytek, všechna zvířata, říkalo se tomu ,živý inventář‘. Tatínek tehdy ještě stačil utržit nějaké peníze za obilí, a tak je rozdával lidem, aby si koupili naše krávy. Aby ty krávy zůstaly blízko. Spousta věcí se schovávala po sousedech… Jeden sedlák, jmenoval se, myslím, Bydžovský, k nám poslal Němce. Řekl jim, že má tatínek krásné koně.“

Už na podzim 1941 byli Židé z Volyně naháněni do ghett. Helenin bratr Michal, který se ještě před německou okupací oženil, byl i s manželkou poslán na práce do Peremilovky. U rodičů nechal malou dceru Danušku. Sestru Pavlu odvedli do pracovního tábora v Dubně.

Život ve stáji

Ajzyk, Soňa a Helena Rivcovi museli opustit statek, dostali příkaz, aby se přestěhovali do ghetta v Ostrožci. Přidělili jim kout ve stáji.

Ajzyk tam odvezl skříň, postel a na zem položil prkna. Ve stáji žili ještě s babičkou a Danuškou: „V ghettu nebyl žádný příděl jídla, ale tatínek vzal s sebou několik slepic, udělal jim dřevěné klece. Měli jsme tak na každý den jedno dvě vejce. Nevím, z čeho maminka vařila, vždycky udělala nějakou polévku. Posílali nás na práci do zeleninové zahrady, kde nás hlídali Ukrajinci. Maminka mi ušila široké kalhoty na gumu, mohla jsem pod ně občas schovat zeleninu.“

Helenu brzy přesunuli na práci do Peremilovky, kde se setkala s bratrem, přišla za ní i sestra Pavla, do které se zamiloval ukrajinský mladík a získal pro ni propustku. Přemlouvala Helenu, ať s ní odjede:

„Její milý jí prý slíbil, že ji zachrání, chtěla mě mít u sebe. A já ji zas přesvědčovala, ať zůstane v Ostrožci, protože v Dubně nikoho neznáme. Sestra mne vychovávala, starala se o mě, připravovala mne do školy, měly jsme se moc rády. Tatínek se za ní ještě jednou do Dubna dostal, potom Pavlu zastřelili. Bylo jí 22 let.“

Nečekat na smrt

Na Volyni se Němci nesnažili zakrývat, co se s Židy stane. Rivcovi za pár měsíců dostali zprávu, že se chystá likvidace ghetta. Varovala je Maďarka, která pracovala pro kreislandwirtleutnanta, a také pár místních, kteří věděli a začali pomáhat.

Patřil k nim i Helenin pozdější manžel, židovský partyzán Adam Abraham Esterkes. Sehnal žebřiňák, naložil Židy, odvezl je.

Tehdy se i Ajzyk Rivec rozhodl, že nebude čekat na smrt, a odhodlal se k útěku. V ghettu, které nebylo příliš přísně střežené, musel nechat matku, která už špatně chodila a skoro neviděla.

Utíkal se ženou a vnučkou, zamířili za Helenou a Michalem do Peremilovky. „Sešli jsme se, a hned jsem se ptala: ,Tatínku, kde je babička!?!‘ A když mi tatínek říkal, že musel nést Danušku a že babička v ghettu zůstala, strašně jsem plakala…“

S likvidací ghetta v Ostrovci začali Němci v srpnu 1942, kdy postříleli asi 170 lidí. 9. října pak zavraždili dalších 700, několika desítkám Židů se podařilo utéct.

Rivcovi v Peremilovce nemohli zůstat, čekalo by je totéž, co Židy z ostrovského ghetta. Michal s manželkou a Danuškou uprchli na vlastní pěst, rodiče s Helenou se rozhodli pro tajný návrat do své vsi Ledochovka. Doufali, že u sousedů najdou porozumění a pomoc, ale zvolili špatné sousedy.

Helena vypráví, že ve vsi skrývaly Židy dvě české rodiny: Říhovi a Polívkovi. K těm ale otec nechtěl pro staré neshody. Rivcovi se tedy schovali v rodině sedláka B., který se před okupací s Ajzykem Rivcem přátelil. Když přišli Němci, dali mu Rivcovi část svého majetku. Pan B. dovolil, aby se ukryli ve stodole. Jak dlouho u něj zůstali? Heleně se čas slévá, ale muselo to být několik měsíců. Začala zima, napadl sníh, měli hlad.

Začátkem prosince 1942 si pro Rivcovy přišli Němci a jejich ukrajinský přisluhovač. Někdo je udal, Helena je přesvědčená, že právě B.

Pět měsíců ve tmě

„Já jsem s tím mužem, co pro nás přišel do statku, dokonce mluvila. Nevěděl, kdo jsem, neznal mě, ale přesně věděl, že hledá tři Židy, a věděl taky, že má jít do stodoly. Dělala jsem hloupou, mluvila jsem polsky, předstírala jsem, že nerozumím, a říkala jsem, že jsem přišla jen pro seno. A on chtěl nahoru, na seník, hledal nás… Rodiče byli v takovém přístavku, leželi, vysílení a přitulení k sobě, čekali, až je najdou a odvezou. Ještě jsem je zahlédla a pak jsem utekla za stodolu,“ vypráví.

„Byl tam vysoký stoh slámy, tak jsem po něm lezla a vyhrabala jsem se až nahoru… Protože byl sníh, vedly ke stohu stopy a já jsem navíc ztratila staré hodinky, které on našel. Ten muž pak přišel, křičel, hrabal a hledal mě. Nahoru ale nevylezl. Nevím proč, asi mu to nestálo za to, nebo ho nenapadlo, že bych se až nahoru mohla dostat, ten stoh se celý kýval. Dívala jsem se, co bude dělat. Ještě jsem slyšela, jak maminka křičela. Hrozný křik. A odváželi je pryč.“

Helena Rivcová už rodiče neviděla. Ve stohu zůstala dlouho. Slyšela, že ji volá dcera sedláka B., ale neodpovídala. Dívka se ke stohu ještě několikrát vrátila – a když Helena nakonec přece jen slezla, podala jí kus tvrdého chleba a starý kabát, kterým u B. zakrývali sud s kvasem. A řekla: „Běž, utíkej do lesa.“

„Měla jsem polobotky a punčochy. A protože už byl sníh vysoký, bylo ho po kolena, tak jsem ty boty na útěku ztratila a punčochy se mi úplně prodraly. Doběhla jsem k lesu, k takovému příkopu, něco jsem pod sebe hodila, asi ten starý kabát, rozedraný. A teď jsem čekala, až zmrznu. Až umřu… Já jsem nechtěla žít. Slyšela jsem tam dřevorubce, jak řežou dřevo. Tak jsem si říkala: Kdyby se přiblížili a uviděli mě…. Možná to budou hodní lidé. Ale nikdo nepřišel… K večeru jsem se pak doplazila dál do lesa a tam byl taky stoh. Tak jsem začala po kouskách škubat, po dvou slámkách, protože všechno bylo zmrzlé a ztuhlé, abych si tam udělala díru, abych se mohla schovat… Najednou mi bylo teplo. Někde jsem slyšela, že ti, kteří umrzají, cítí takové teplo, a mně najednou přišlo, že chci ještě žít, že je mi teprve šestnáct. Sebrala jsem všechny síly a vyhrabala se ven.“

Helena došla k ukrajinské rodině z Ledochovky, kterou znala z dětství. Dali jí mléko a nechali ji přespat. Další den (už si nepamatuje, jak se to stalo, musela se v té zimě potácet po vsi mimo sebe) došla znovu k sedlákovi B. Na statku jí řekli, že její rodiče jsou mrtví. A jestli hned nezmizí, skončí stejně.

Znovu se vydala do lesa u Ledochovky, cestou si vzpomněla, že se bratr zmiňoval o přátelích, o polské rodině Lipských, k níž by se snad mohl uchýlit. Došla k nim, vlezla do stodoly, zahrabala se do slámy. Pak někdo přinesl do stodoly jídlo – a Helena zjistila, že Michal s manželkou žijí v hlubokém slaměném úkrytu.

„Byli jsme tam pět měsíců. Ve tmě – z úkrytu jsme směli jen večer a v noci, dojít si na záchod. Pořád jsme jen šeptali, a když jsem vyšla, už jsem ani neuměla mluvit nahlas.“

Nezbyl nikdo a nic

To není konec. Rivcovi se museli rozdělit, Helena našla jiný úkryt, putovala od jednoho člověka k druhému. Kromě ní nikdo z rodiny nepřežil.

Michala a jeho ženu zastřelili Němci v roce 1944. Malou Danušku schovali u jiných lidí, ani ona však nezůstala naživu.

V září 1945 se Helena Rivcová vdala za partyzána a poté vojáka Adama Esterkese. Po válce se přestěhovali do Československa – stejně jako skoro všichni volyňští Češi, stejně jako udavač pan B.: „Co by mu kdo mohl dokázat?“

Na Volyň se Helena Esterkesová vrátila v roce 1976. Ze statku Rivcových nezbylo skoro nic. Ledochovka v ostrožském okrese se dnes jmenuje Novoukrajinka. A proč by se taky měla jmenovat jako dřív? Je to úplně jiná vesnice.

Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.