„Ty vole, víš, co to je?! Vousatý týpek ve zbrani v Čečensku ukazuje na svůj zlatě vyšitý nápis na zelené pásce okolo hlavy. Alláhu Akbar, ty vole! To je arabsky, víš… To tě ochrání! Každá kulka tě mine…“ vzpomíná sociální antropolog a bývalý válečný reportér Radan Haluzík na dva roky strávené mezi aktéry etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze.

„Chceš odznak s (arménským epickým hrdinou z 9. století) Davidem Sasunským?! Národní zbojník, hrdina, podle něj se jmenuje náš oddíl. Ber, ber, budeš jako my! David Sasunský panečku! NA KONI…“

Co návštěva u oddílu v poli – to módní přehlídka doplňků válečné identity…

„Tak a teď to pověsím na zpětné zrcátko, ať naši kluci na postech vidí, že jsme Chorvati, a dají nám pokoj!“ říká jindy zase Chorvat, který mě veze z fronty do týla, když si za jízdy sundává z krku plastový katolický růženec. „Ne, že bysme se tady nějak modlili, to ne…“

Knihu Proč jdou chlapi do války Radana Haluzíka vydalo vydavatelství Dokořán. HlídacíPes.org ukázky z knihy zveřejňuje se souhlasem vydavatelství i autora.

Výše uvedené historické inspirace se odráží nejen v romantizující rétorice, ale i přímo v symbolice, a dokonce i výstroji rodících se paramilitárních struktur.

Zvláště v Jugoslávii, kam vynález elektronické obrazové reprodukce dorazil dříve než na Kavkaz, se to všude hemží nášivkami na uniformy, nálepkami, odznaky, vlaječkami, trikolorami a plakáty s donekonečna se opakujícími národními a patrioticko-válečnými symboly. Ty zdobí nejen kabáty, uniformy čepice a štáby našich hrdinů, ale i čelní skla a palubní desky jejich aut, která se pro mnohé z nich na čas stávají jejich druhými domovy.

Chorvatský červeno-bíle šachovnicový „starý národní“ erb a „starý chorvatský národní“ ornament pleter, srbský kříž se čtyřmi C, albánská černá dvojhlavá orlice, nějaká ta arabská súra z koránu u bosenských Muslimů, portréty starých hrdinů a desítky jiných symbolů – to vše vychází do ulic i do boje s našimi chlapci.

Arabština jako zaklínadlo

Na krku i v autech bojovníků národů, jež svou identitu nyní opět počaly definovat skrze křesťanství, se často objevuje kříž, u „katolických“ Chorvatů zdaleka viditelný růženec, u muslimů v Bosně i na Kavkaze pak třeba miniaturní korán, i když s opravdovou vírou má to všechno zatím často společného jen málo.

Kolem hlavy mnoha čečenských bojovníků, stejně jako u „muslimských brigád“ bosenské armády pak můžeme vidět velmi dekorativní zelený pruh s několika verši z koránu, který má inspiraci v íránském pasdaranu. Arabština, které v Čečensku nikdo a v Bosně téměř nikdo nerozumí, je zde však spíše (zatím) jen magickým zaklínadlem otevírajícím říši orientální imaginace a snů…

Kromě arménských a hlavně čečenských bojovníků fascinují snad největší komplexností svých spektakulárních kostýmů mnozí výtečníci ze srbských paramilitárních jednotek: dlouhý plnovous, k tomu starobylá kožešinová či přímo srbská folklorní čepice šajkača, coby nezbytný doplněk uniformy, nenechávají na pochybách spolubojovníky, nepřátele, i ty doma u televizních obrazovek, že to, o co tady jde, je přece hrdinný odkaz nejen historických četnických jednotek, ale i srbské zbojnicko-hajducké tradice jako takové.

Vůdce Srbské radikální strany Vojislav Šešelj, která srbské dobrovolníky pomáhá rekrutovat, pak svým zástupcům dokonce propůjčuje pohádkově znějící hajducký náčelnický titul – vojvoda.

Kult vousatých bojovníků

Hitem sezony jsou dlouhé vousy, kopírující nejen genderové, ale i hrdinské stereotypy paramilitární historie. Vousy jako symbol maskulinity i symbol hrdinského odporu. Plnovousy, „které o svých nositelích říkají, že dosáhli statusu zralých, vyspělých mužů, plnovousy, které nejsou jen obyčejnými vousy, ale vousy zbojnickými – hajduckými, které jsou znakem toho, že se z nich stali opravdoví bojovníci“, jak ironicky praví srbský politický antropolog Ivan Čolović.

A netýká se to jen Srbska. Plnovous coby symbol „opravdového mužství“, zbojnictví, kmetství a vůbec všech „starých dobrých hodnot“, je oblíbený také mezi arménskými a čečenskými bojovníky, a dokonce i v řadách arménských a gruzínských národních aktivistů a intelektuálů konce osmdesátých a počátku devadesátých let:

„Najednou – nevím, co se stalo – ale všichni mí známí (intelektuálové) začali prostě nosit plnovous! Nebo chodit dokonce – ač sami nebyli ze Svanetie – v takových těch starobylých folklorních čepicích, co ještě dnes občas nosí staří Svanové u nás v horách,“ usmívá se s mnohaletým odstupem vousatý gruzínský novinář a politický aktivista Sozar Subeliani (sám pocházející též z této etnické skupiny).

V kontrastu s odcházející komunistickou politickou nomenklaturou, kde byl do té doby romanticky rozevlátý vous akceptovatelný tak nanejvýš u Marxe a Engelse, se jím začnou pyšnit nejen čečenští bojovníci a teroristé hrající si na světce islámské svaté války, ale i již zmínění noví národovečtí politici jako čečenský prezident Jandarbijev, ázerbájdžánský prezident Elčibej, vůdce arménských bojůvek Vardanjan, šéf chorvatských Srbů Jovan Rašković nebo čelný srbský politik Vuk Drašković.

V Arménii jde pak mezi členy vznikajících paramilitárních jednotek popularita dlouhého plnovousu tak daleko, že je občas místní policejní složky, zatímco s vrtěním hlavou bezradně přihlížejí jejich ozbrojeným rejům, žertem nazývají „ti vousatí“.

Rytířská romantika i Rambův zapalovač

Mnohé z kostýmů těchto předválečných rejů snad ani jako by někdy neměly ambici odkazovat na konkrétní národní kořeny, ale na romantickou minulost obecně, na minulost jako takovou. A tak můžeme vzácně vidět i výstřelky, jako jsou klobouky s ptačím perem jako z pohádky, výzbroj à la „středověký rytíř“ nebo třeba aristokratický cylindr coby doplněk moderní uniformy…

Nicméně přes všechny ty verbálně i vizuálně stále zdůrazňované odkazy na minulost a hlavně historické bojové tradice je nutno přece jen přiznat, že zvláště v Jugoslávii valná většina mladých bojovníků nakonec vytáhne do prvních předválečných rejů v různě zkombinovaných částech a typech obyčejných armádních uniforem, podle toho, jak se jim je podaří někde svépomocí získat nebo někde nafasovat.

A to vše pak ještě obohatí o inspirace z jiného imaginativního kadlubu – o kosmopolitní symboly postmoderních paramilitárních hrdinů z amerických akčních filmů, jako je Rambo a jeho představitel Sylvester Stallone a další.

Hitem sezony jsou tak rambovské stylové brýle proti slunci, zelená trička bez rukávů, high-tech nože, obrovité zapalovače Zippo fungující za každého počasí, známka s krevní skupinou jako v US army či alespoň symbolická poslední kulka pro bezvýchodné situace na stříbrném řetízku kolem krku…

A hlavně vzduchem létají desítky nejen vtipů, ale i zcela vážně míněných komentářů, a dokonce přezdívek, kdo je jako Rambo, kdo jako Bruce Willis a co umí. A aby nebylo všech těch filmových inspirací málo – bojovníci na všech sledovaných frontách pak rádi odkazují na svou údajnou znalost karate, kung-fu, tai-či a jiných východních bojových umění.

Inspirace mafiány i Divokým západem

Nezávislí čečenští bojovníci si říkají indiáni, podle spontaneity a odvahy indiánů z westernovek. A vrcholní představitelé gruzínských Mchedrioni pak rádi nosí místo uniforem rovnou obleky značky Armani, luxusní tmavé brýle (i v noci, i v místnosti!) a pod paží zbraně jako italští mafiáni z filmů.

K tomu ovšem v kapse ještě nezbytný starosvětsky vyhlížející medailon s patronem Gruzie svatým Jiřím bojujícím s drakem s vyrytým jménem a krevní skupinou majitele jako v americké armádě…

Lokální – zbojnické inspirace se zde míchají s těmi globálními… Jak k tomu sarkasticky poznamenává historik postjugoslávských bojůvek Bougarel, taková synkreze jen krásně odráží „ambiguitní životní realitu militantů, nacházejících se někde na půli cesty mezi vesnicí a globální vesnicí“; realitu, jež podle něj ve své ambivalentnosti pramení hluboko v podstatě (jugoslávského modelu) komunistické „zpackané modernizace“.

Myslím, že zároveň však také odráží symbolický zápas o autenticitu v čase hluboké ideologické krize. Tedy realitu světa, v němž starý hodnotový systém a s ním i moc zkolabovaly a nový (ještě) není. Kdy, jak se jim zdá, moc leží na dosah ruky a je jen otázkou, co udělat, do jakého z kadlubu nabízejících se ideologických inspirací sáhnout, aby to mělo ten správný dramatický efekt a s ním i politický vliv, přičemž ještě nikdo přece neví, který z nich se ukáže jako formativní a důležitý.

V nejisté situaci tak pro jistotu (spíše jaksi podvědomě) sahají tu po tradičních-lokálních, tu po nových-globálních vzorech; ono tradiční kreativně dotváří i synkreticky mísí staré s novým…