ROZHOVOR. Podíl průmyslu na HDP se v Česku dlouhodobě pohybuje kolem 30 %, což je výrazně nad průměrem Evropské unie, který v roce 2024 klesl na pouhých 14,3 %. Evropská komise nyní přichází s ambiciózním návrhem Industrial Acceleration Act (IAA), který má tento podíl do roku 2035 vytáhnout na 20 % a zároveň urychlit dekarbonizaci. Nejde to proti sobě? A nakolik je to vůbec realistické?

„Jde o návrh nařízení, které reaguje na setrvalý pokles podílu průmyslu v EU ze 17,5 % v roce 2000 na současných 14,3 %. Motivací je snaha o posílení konkurenceschopnosti a snížení závislosti na dovozu ze třetích zemí, zejména z Číny,“ říká advokát a partner právní kanceláře Kinstellar Kamil Blažek.

Návrh se opírá o tři hlavní pilíře: podporu poptávky po evropském zboží („Made in Europe“), urychlení povolovacích procesů pro strategické stavby a výrazně přísnější kontrolu zahraničních investic.

Chceme reindustrializovat Evropu, ale zároveň klademe podmínku, že se musí využívat dekarbonizované vstupy, jako je „zelená ocel“ nebo „zelený beton“. Jenže tyto komodity na trhu buď nejsou, nebo jsou extrémně drahé.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba

O tomto tématu jsme mluvili před necelým rokem, kdy byl návrh v úplném zárodku. Jak na něj tehdy reagovala česká odborná veřejnost nebo stát?

Mluvili jsme o tom jako o příkladu toho, jak nedostatečně členské země a ekonomické subjekty sledují vznikající evropskou legislativu. Tehdy šlo o takzvaný věcný záměr a v rámci veřejné konzultace se k němu z celé České republiky vyjádřilo jen asi dvacet občanů. A to ještě většinou šlo jen o emotivní výkřiky, že je to „nesmysl“. Jeden z přispěvatelů se dokonce podepsal jako Petr Fiala, což byla zjevně záměrná shoda jmen s tehdejším premiérem, ale věcný český lobbing nebo propočty dopadů prakticky chyběly. Problém je, že firmy a vlády se o „bruselské záležitosti“ často začnou zajímat, až když je publikován úplný návrh, nebo dokonce až po schválení parlamentem, což už je s křížkem po funuse.

Jak se ten návrh od té doby změnil?

Původně se to jmenovalo Industrial Decarbonization Accelerator Act a soustředilo se to čistě na dekarbonizaci. Ten název se sice změnil k lepšímu, slovo dekarbonizace z něj vypadlo, ale uvnitř textu je bohužel stále velmi silně přítomné. Nyní je to ale širší návrh. První pilíř chce vytvářet poptávku po evropském zboží v rámci veřejných zakázek a státní podpory. Pokud tedy stát něco kupuje nebo dotuje, mělo by to mít stanovený obsah vyrobený v Evropě a navíc dekarbonizovaně. Druhým pilířem je zrychlené povolování fabrik či třeba rafinérií, aby se nestavěly 10 až 15 let. A třetím je screening zahraničních investic, kde se zavádějí až striktní zákazy účasti zahraničního kapitálu na určitých projektech.

Pokud by tito partneři vypadli ze seznamu povolených dodavatelů kvůli nějaké politické roztržce v Bruselu, jak můžete plánovat energetiku na třicet let dopředu?

Zastavme se nejprve u těch „průmyslových akceleračních zón“. O tom teď u nás hodně slyšíme v souvislosti s větrníky. Co má to nařízení IAA přinést nového?

Tyto zóny se objevují i v Net Zero Industry Act, ve směrnici o obnovitelných zdrojích i v nařízení o kritických surovinách. Takže se to částečně překrývá a bude nutné ty předpisy sladit. IAA chce, aby se na národní úrovni identifikovaly pozemky, kde by povolení pro novou továrnu, například na hliník, proběhlo do 12 až 18 měsíců. Přiznejme si, že v českém kontextu to zní jako pohádka. Navíc IAA vyžaduje vznik jedné národní autority, „kontaktního místa“ pro povolování. U nás by to pravděpodobně spadlo pod Dopravní a energetický stavební úřad, který je ale už teď přetížený. Bez masivního navýšení lidí a pravomocí k žádné reálné akceleraci nedojde, zůstane to jen na papíře.

Zmínil jste, že dekarbonizace je v návrhu stále až příliš přítomná. Proč je to problém?

Vidím tam vnitřní rozpor. Chceme reindustrializovat Evropu a snížit závislost, ale zároveň klademe podmínku, že projekty s veřejnou podporou musí využívat dekarbonizované vstupy, jako je „zelená ocel“ nebo „zelený beton“. Jenže tyto komodity na trhu buď nejsou, nebo jsou extrémně drahé. Tím ty projekty sami v základu prodražujeme. Příkladem je hliník – ekologické podmínky jeho výrobu z Evropy v podstatě vyštvaly a my ho teď chceme zpět, ale zase jen „zelený“, což finančně nevychází.

Dalším tématem je prioritizace „Made in EU“. Může to ohrozit naše vztahy s partnery, jako je Velká Británie, Jižní Korea nebo USA?

To je velké riziko. Nařízení pracuje s tzv. delegovanými akty, což znamená, že Evropská komise může seznam „povolených“ dodavatelů relativně rychle a v podstatě nepředvídatelně měnit. Představme si třeba stavbu malých modulárních reaktorů (SMR). Česko a ČEZ uvažují o britském Rolls-Royce nebo o korejských dodavatelích. Pokud by tito partneři vypadli ze seznamu povolených dodavatelů kvůli nějaké politické roztržce v Bruselu, jak můžete plánovat energetiku na třicet let dopředu? Tato snaha o protekcionismus může také vyvolat reakci, třeba od Donalda Trumpa, a stát se dvousečnou zbraní.

Vychází mi z toho, že pokud jde o jádro, tak by taky mohla zbýt v podstatě jen francouzská technologie…

Přesně tak, nic proti Francii, je to jaderná mocnost, ale oni dnes nemají kapacitu postavit ani to, co chtějí doma, natož aby pokryli raketově rostoucí poptávku v celé Evropě. Na světě jsou v podstatě jen čtyři nebo pět relevantních dodavatelů jaderných technologií. Vyřadit dva z politických důvodů (Rusko a Čínu) a další dva proto, že nejsou v EU, je prostě problém. I předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ostatně přiznala, že ústup od jádra byl strategický omyl, tak doufám, že zvítězí logika a nebudeme si odřezávat cestu k americkým, britským nebo korejským technologiím jen kvůli nálepce „Made in EU“.

Pokud by zde například čínská automobilka BYD chtěla postavit fabriku na elektromobily, nemohla by ji vlastnit ze 100 %, ale musela by jít do společného podniku, třeba se Škodovkou, a sdílet inovace a patenty.

Součástí nařízení má být i striktnější kontrola zahraničních investic. To už ale v Česku i v EU funguje, Ministerstvo průmyslu na to má celou sekci. Co přináší IAA navíc?

Je to výrazný upgrade. V klíčových oblastech, jako jsou baterie, soláry, elektromobilita nebo kritické suroviny, zavádí IAA strukturální podmínky: podíl mimounijního kapitálu nesmí překročit 49 %. Navíc bude povinné vytvářet společné podniky (joint ventures) s evropskými partnery a zajišťovat převod duševního vlastnictví. Pokud by zde například čínská automobilka BYD chtěla postavit fabriku na elektromobily, nemohla by ji vlastnit ze 100 %, ale musela by jít do společného podniku, třeba se Škodovkou, a sdílet inovace a patenty.

To zní, jako bychom se inspirovali přímo v Číně…

V podstatě ano, Čína to tak dělala posledních 25 let, aby získala západní technologie a industrializovala se. My jsme se 20 až 30 let v podstatě neindustrializovali, tak to teď zkoušíme podobně. Je to správný směr, ale musíme to vzít za správný konec.

Vidíte tedy v IAA reálnou příležitost pro český automotive, který má u nás významný podíl na průmyslu a HDP?

Určitě ano. I proto, že české firmy často trpí kapitálovou nedostatečností. Ve společném podniku se silnějším zahraničním partnerem dříve či později hrozí, že ten silnější firmu zcela ovládne, protože menší partner nebude mít na další investice. Tato nová legislativní bariéra ve formě 49% stropu pro cizí kapitál může české firmy chránit a posílit jejich pozici. Realita je taková, že evropští partneři už často tahají za slabší konec provazu, a tohle jsou nástroje, jak to změnit.

Kdy by tato nová pravidla mohla začít platit?

Reálně se to bude teprve projednávat v Evropské radě a parlamentu, takže schválení čekám nejdříve v roce 2027. Obecně vzato je dobře, že se snažíme reindustrializovat, ale jen zóny a zákazy nestačí. Musíme najít i tržní motivace, aby investoři věděli, že se jim nová ocelárna v Evropě dlouhodobě vyplatí a budou mít zisk. Bez toho se ty nové potřebné fabriky neobjeví.