„Kdybych byl běloch, tak jsem byl více než deset let kapitánem anglické fotbalové reprezentace.“ Tvrzení slavného fotbalového obránce Sola Campbella v jeho autorizované biografii vyvolalo ve Spojeném království v roce 2014 poprask. Byl to jeden jeden z čerstvých příkladů toho, že Británie zdaleka nemá proti rasismu vyhráno. Cestu k otevřeným projevům netolerance pak ještě víc otevřelo hlasování o brexitu.

Ikona severolondýnských klubů Tottenhamu a Arsenalu odehrála za národní tým celkem sedmdesát tři zápasů a ve třech, včetně zápasu proti České republice, oblékl Campbell kapitánskou pásku. Nikdy se ale kapitánem nestal natrvalo, což politicky angažovaný sympatizant Konzervativní strany přičetl své barvě pleti.

„Myslím, že si Fotbalová asociace přála, abych byl bílý. Měl jsem důvěryhodnost a fotbalovou výkonnost na to, abych byl kapitánem,“ zalitoval Campbell. V jeho éře se tak kapitány Albionu stali tu na kratší, tu na delší dobu David Platt, Tony Adams, Alan Shearer, Paul Ince, Stuart Pearce, David Seaman, Martin Keown, David Beckham, Michael Owen, Steven Gerrard a John Terry. S výjimkou Paula Ince, který se v roce 1993 stal prvním ne-bílým kapitánem Anglie v jednom z takzvaných národních sportů, šlo pouze o bělochy…

Knihu bývalého zpravodaje ČRo v Londýně Jiřího Hoška Nová Británie vydal Radioservis. HlídacíPes.org zveřejňuje ukázky se souhlasem autora i vydavatelství.

Dnes bereme Spojené království v evropském, ale i světovém měřítku jako příklad země, kde se boj proti rasismu ve společnosti dotáhl takřka do vítězného konce. I s pomocí britské korektnosti a odstrašujících exemplárních trestů pro pachatele útoků s rasovým podtextem si lidé v Británii dávají velký pozor na to, co říkají, dělají i píšou s ohledem na možnou nežádoucí interpretaci.

Příliš jednobarevný parlament

Přitom jako by se dnes zapomnělo, že tenhle kýžený stav nespadl z nebe a že k němu vedla docela dlouhá a bolestivá cesta. Není to zase tak dávno, co Spojené království zažilo v souvislosti s příchodem imigrantů z Indie, Pákistánu nebo Karibiku skutečně odporné rasové bouře a kdy se bílí Britové, hlavně pak Angličané, dívali na nové spoluobčany s neskrývaným opovržením.

Když v roce 1948 vystoupilo z lodi Empire Windrush prvních 492 Jamajčanů, aby pomohli poválečné obnově hrdé Británie, prorokoval jim jeden z poslanců Dolní sněmovny, že až udeří zima, pošupajdí zase zpátky přes Atlantik. Když dnes přepínáte britské televizní kanály, málokdy se vám stane, že narazíte na čistě bílý páreček zpravodajských moderátorů. Když už, tak aspoň podle přízvuku zjistíte, že jeden z novinářů je Australan…

Na prvního černošského moderátora zpráv, Trevora McDonalda, si Británie počkala až do roku 1973. Protestní dopisy naštvaných diváků se počítaly na tisíce. Od roku 1922 až do voleb 1987 neměla londýnská Dolní sněmovna jediného poslance tmavé barvy pleti, což naprosto odporovalo rasovému průřezu společností. Zvolením Diane Abbottové a Keitha Vaze se před třiceti lety konečně hnuly ledy.

Nedostatek černošských strážců zákona pak konstatuje každá hodnotící zpráva o činnosti policie až do současnosti. Když už jsme u policie, její cílené kontroly černošských mladíků podezřelých jen barvou pleti výrazně přispěly k násilným rasovým protestům na počátku osmdesátých let, kdy se místa jako Brixton, Bristol nebo Leeds zapsala nechvalně do černé kroniky.

Mohamed neměl šanci

I dnes zůstává vztah černošských mladíků a policejních hlídek v ulicích velkých měst mírně řečeno napjatý. I takzvaný rasový audit, nejdetailnější studie svého druhu, kterou nechala v roce 2017 vládní úředníky vypracovat sama ministerská předsedkyně, jasně ukázal, že Sol Campbell asi nemluvil do větru. Šokující není jen sama hloubka evidentních rasových rozdílů, ale taky diametrální rozdíly v jednotlivých částech země.

Policii v elegantním anglickém hrabství Dorset se bude hodně špatně vysvětlovat, proč v roce 2016 bylo u členů tamní černošské populace sedmkrát pravděpodobnější, že je strážci zákona zatknou, než ve srovnatelném Essexu ve východní Anglii. Neexistuje uspokojivé vysvětlení, proč ve Stockportu jen čtvrtina černošských dětí ve věku jedenácti let splňuje celostátní standardy ve čtení a matematice, zatímco v Sunderlandu se přes tuhle laťku dostaly tři čtvrtiny černošských žáků…

I když zákon od roku 1976 trestá znevýhodňování v zaměstnání na základě rasy nebo náboženství, test, který si udělala BBC, nejnověji ukázal měření dvojím metrem i na tomto poli. Mediální korporace si vybrala dva mladíky s naprosto stejným vzděláním a pracovními zkušenostmi. Jeden si říkal Adam a druhý Mohamed. Běloch s anglicky znějícím dostal dvanáct pozvánek na pracovní pohovor, zatímco Mohamed pouhé čtyři… Ve Spojeném království není etnický „mix“ rovnoměrně rozprostřen po celé zemi.

V takovém Walesu se vám může klidně stát, že několik dní nenarazíte na člověka tmavé barvy pleti. Ale i Londýn označovaný právem za tavící kotlík národů a národností má čtvrti, kde vás okamžitě trkne, že je tam koncentrace černochů výrazně nižší.

Třeba synův fotbalový klub ze severního Londýna byl etnicky totálně promíchaný, přičemž černošských plejerů tam byla většina. Jakmile jsme ale přijeli do Southamptonu nebo Norwiche na zápasy proti akademiím tamních profesionálních klubů, nenastoupil proti nám jediný černošský hráč. Byl to hodně zvláštní pocit.

Nevím, zda si to uvědomovali sami osmiletí kluci. Jejich rodiče si toho každopádně byli vědomi velmi. Nikdo to ale radši příliš nekomentoval. Úcta k lidem odlišné barvy pleti, odlišné národnosti nebo víry se v Británii vštěpuje už dětem v předškolním věku. Navzdory této skutečnosti a navzdory přísným trestům jsme ale ve Spojeném království stále častěji svědky rasových incidentů.

Oxford není pro černochy?

Rozhodnutí o brexitu jako by dosud latentním rasistům dodalo kuráže, aby své pocity ventilovali veřejně. Své o tom ví i televizní producent a režisér Rupert Such, který ve volném čase koučuje středoškolský ragbyový tým svého syna.

„Hrajeme soutěž proti mužstvům z Middlesexu, takže zajíždíme do končin, kde lidé houfně hlasovali pro odchod z Evropské unie. Říkáme tomu Brexitshire. Možná dvě třetiny našeho mužstva tvoří černoši, míšenci nebo Asiaté. Od unijního referenda jsme už dvakrát zažili situaci, kdy naše kluky rasisticky uráželi,“ popisuje mi Rupert, který je na tyhle věci obzvlášť citlivý.

Jeho manželka Tamra je totiž černoška. „Šokovaly mě nejen ty rasistické pokřiky teenagerů, ale i zapírání ze strany trenérů a rodičů druhého týmu, že k tomu vůbec došlo. Jednoho našeho hráče nazval protihráč negrem, ten ho udeřil pěstí a vypukla rvačka. Protože dospělí popírali rasistické urážky, sváděli potyčku na přirozeně násilnické chování černošských dětí.“

Je třeba říct, že příslušníci jednotlivých ras drží hodně při sobě a infikují tímto „jednobarevným“ přístupem často i své děti. Na narozeninovou oslavu zvaly černošské děti v naší severolondýnské komunitě v drtivé většině případů zase jen vrstevníky stejné barvy pleti. Mé dceři se dokonce stalo, že se dvě cizí černošské dívenky vážně zeptaly její kamarádky, rovněž tmavé barvy pleti, proč se kamarádí s běloškou.

Černošská populace ve Spojeném království může mít někdy pocit, že není v určitých zaměstnáních a na školách, zvlášť v některých regionech, zastoupena tak, jak by odpovídalo jejímu podílu v obyvatelstvu. Průzkum Guardianu třeba ukázal, že v roce 2015 nepřijalo deset z dvaatřiceti kolejí Oxfordské univerzity jediného černošského studenta, přestože se uchazeči s minimálními požadovanými výsledky na střední škole ke studiu hlásili. V Cambridgi nezapsalo ke studiu jediného černocha šest z jednatřiceti kolejí.

Prsty tancují na poutech

Situace není úplně uspokojivá ani v zábavním průmyslu, kde producenti začali pod tlakem při obsazování do filmů, pořadů a různých show zavádět něco na způsob kvót, jenže pořád to nestačí. Samozřejmě rvát černošské a asijské piloty do uniformy RAF během bitvy o Británii je podobný nesmysl jako Jan Žižka s lehkým kulometem v ruce v Černých baronech…

„Že jsou Britové rasově tolerantní, je podle mě mylný dojem,“ překvapuje mě manželka Ruperta Suche Tamra Fergusonová, která se podílí na prestižním pořadu Newsnight v BBC. Podle ní není „britské“ říkat pravdu, a tak některé nepříjemné skutečnosti člověk spíš vycítí nebo vidí druhému člověku na očích. Tamra prochází leteckým výcvikem a dojíždí na letiště do Maidenheadu, tedy do bohaté bělošské oblasti západně od Londýna.

„Můj instruktor je fajn chlap, ale někdy jako by musel moji přítomnost svému okolí omlouvat. Já vím, že do toho prostředí nepatřím, a oni to samozřejmě vědí tím spíš. Dlouho jsem tam byla jedinou černoškou. Pak tam začala dojíždět ještě další dáma tmavé barvy pleti a vzhledem k prostředí se z nás staly okamžitě kamarádky, ani jsme nemusely otevřít ústa…“

Tamra díky prostředí, v němž se pohybuje, získala perfektní přízvuk, který je poznávacím znamením akademičky a osoby z vyšších pater společenského života. „Když s lidmi napřed mluvím po telefonu a pak vidím při setkání ten úžas v jejich očích, je to k nezaplacení.“

Ve většině podobných situací je těžce nad věcí. Už ale taky zažila ošklivou příhodu

s agresivním chováním policistky, která zastavila auto Tamry a Ruperta se dvěma malými dětmi na zadních sedadlech kvůli domnělému přestupku. „Policistka napřed nevěřila, že jsou to skutečně moje doklady. Pak Rupert řekl, že jsme měli jet přes Chiswick Bridge, načež nás obvinila z toho, že jsme ji nazvali stupid bitch, hloupou děvkou.“ I Rupert Such prý jasně viděl, že policistce tancují prsty kolem pout a hledá sebemenší důvod k tomu, aby želízka jeho ženě nasadila.

Rodina si na strážkyni zákona stěžovala a nakonec policistka skutečně dostala disciplinární trest, nicméně Rupert s Tamrou prý byli vystaveni velkému tlaku, aby svou stížnost stáhli.

Vtípky jako v Česku neprojdou

Na rozdíl od jiných zemí je Spojené království zcela bez debat končinou, kde se s velkou pravděpodobností domůžete spravedlnosti v případě, že se stanete terčem rasistických nadávek a u incidentu nejste jen vy a pachatel. Média včetně bulvárních plátků, které stylem svého informování tyto incidenty vyvolávají, paradoxně ráda takové případy rozmáznou. V éře chytrých mobilních telefonů bývá velmi často nablízku někdo, kdo slovní útok zdokumentuje.

Zatímco v Česku uslyšíte v práci nebo v dopravním prostředku hned několik rasově zabarvených vtípků týdně, v Británii se tenhle druh žertování nenosí. Ba co víc, autora žertu může přivést do maléru, pokud dotyčný například zastává nějakou veřejnou funkci. Promlčecí lhůta přitom prakticky neexistuje a do potíží vás může dostat i deset let starý status na Facebooku.

Dnes už bývalý kouč anglické ženské fotbalové reprezentace Mark Sampson v roce 2014 údajně v nadsázce vyzval černošskou útočnici Eniolu Alukovou, aby se ujistila, že její nigerijští příbuzní nezavlečou na přátelský zápas proti Německu ve Wembley virus Ebola. Spoluhráčky Alukové z Chelsea, míšenky Drew Spenceové, se pak Sampson dotázal, jestli už má za sebou policejní zatčení. Hrozná sranda…

Anglická Fotbalová asociace nezvolila asi úplně nejlepší taktiku, když se se snažila Alukovou odradit od toho, aby Sampsonovi dělala potíže. Podle fotbalistky hraničil postup činovníků asociace s vydíráním. Celá kauza, která by v řadě zemí neopustila prostory hráčské šatny, vyústila v mimosoudní vyrovnání (Aluková dostala 80 000 liber) a ve vyšetřování parlamentní komise, jestli není rasismem náhodou prodchnutá celá Fotbalová asociace.

Marka Sampsona nakonec čekalo odvolání v souvislosti s jiným nepřístojným chováním, jehož se měl dopustit ve své předchozí funkci.