Bilance ministra zemědělství Jurečky: Za hodně peněz málo muziky

I když prakticky ze všech veřejných vystoupení současného ministra zemědělství Mariana Jurečky vyplývá, že se českému zemědělství díky jeho vedení dobře daří a ještě lépe se dařit bude, dokazují statistická data ve většině klíčových ukazatelů spíše na prohlubující se negativní trendy. Ve své analýze dvouletého působení Jurečky v čele rezortu to tvrdí agrární analytik Petr Havel.

Co se také dočtete:

• Ministr Jurečka podporuje především velké agrokombináty
• Prodloužení podpory biopaliv není chybou ministra zemědělství
• Marian Jurečka je mistr marketingu
• Velkým problémem ministerstva je příprava nových zákonů

I když prakticky ze všech veřejných vystoupení současného ministra zemědělství Mariana Jurečky vyplývá, že se českému zemědělství díky jeho vedení dobře daří a ještě lépe se dařit bude, dokazují statistická data ve většině klíčových ukazatelů spíše na prohlubující se negativní trendy.

Mnohé vnější negativní vlivy, především pak vývoj počasí, v menší míře pak celosvětový propad cen mléka a v ještě menší míře dopady ruského embarga nemohl ministr Jurečka samozřejmě objektivně ovlivnit.

Stejně tak ale nejsou jeho zásluhou opačně působící vlivy pozitivní:

• na evropské i světové poměry vysoký růst domácího HDP
• výrazný pokles cen pohonných hmot (nejen ve druhé polovině roku 2015) snižující náklady na zemědělskou a potravinářskou produkci
• cíleně podhodnocený kurz koruny pomáhající českému exportu, ale i zdražující zahraniční zemědělské a potravinářské produkty, což zlepšuje konkurenční pozici našich zemědělců a potravinářů.

Odbytu české zemědělské a potravinářské produkce mohl také zásadně napomoci růst příjmů domácností, které podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) meziročně vzrostly o 39 miliard korun. (Podle ČSÚ zvýšily domácnosti své výdaje jen v roce 2015 oproti předchozímu roku o 2,8 procenta, přičemž za nákup potravin utratili spotřebitelé meziročně o 5,5 procenta více.)

Přesto deklarovaná soběstačnost ČR nevzrostla a v citlivých komoditách dále klesá. V klíčových položkách se nezlepšila ani bilance zahraničního agroobchodu a nadále se zhoršuje struktura zemědělské produkce v ČR, jak v rostlinné, tak živočišné výrobě.

Degradace půdy dál pokračuje

Klíčovou podmínkou pro konkurenceschopnost zemědělství jako celku a rostlinné produkce zvlášť je přitom zachování produkčního potenciálu zemědělské půdy v ČR. To v praxi mimo jiné znamená snižování rizik vodní a větrné eroze.

Kromě potřeby dodávat do půdy organickou hmotu (statková hnojiva) je zásadní podmínkou rozčlenění krajiny na menší plochy, například prostřednictvím krajinných prvků zahrnutých do plateb na plochu tak, aby existovala pozitivní motivace zemědělských hospodářů tyto prvky udržovat.

Stávajících šest krajinných prvků bylo ale do plateb na plochu začleněno již v roce 2010, od té doby další krajinné prvky podporovány nejsou, ačkoli již před nástupem současného ministra zemědělství do funkce byla například podpora mokřadů a dalších drobných vodních ploch dojednána s ministerstvem životního prostředí.

Významným protierozním nástrojem mohly být také podmínky ozelenění (greening). Do nich zahrnuje MZE diverzifikaci plodin (osevní postupy), zachování výměry trvalých travních porostů a vyčlenění ploch v ekologickém zájmu (EFA). Tyto nástroje jsou nicméně zcela nedostatečné, neboť osevní postupy uplatňují zodpovědní zemědělci automaticky, zachování travních porostů stav nezlepšuje, ale maximálně tak udržuje a plochy EFA činí jen 300 000 hektarů, přičemž 180 000 z nich zaujímají plodiny vážící dusík a 100 000 hektarů meziplodiny – tedy fakticky zemědělská produkce.

K rozčlenění krajiny by mohlo přispět i využití redistribuce – zvýšení sazby dotací na prvních 89 hektarů, to však MZE zamítlo. Další nástroje mohlo ministerstvo využít v programech rozvoje venkova (PRV), kde se ale rozhodlo naopak zvýšit někdejší horní hranici pro projekty PRV z 30 milionů korun na 150 milionů korun na projekt, což je opatření pro průmyslové investice a v praxi degradaci půd dále prohlubující.

Ačkoli se obvykle uvádí, že vodní erozí je ohroženo v ČR kolem 50 procent zemědělských pozemků, fakticky jde v současné době o dvě třetiny pozemků v různém stupni erozní ohroženosti. Zemědělská krajina by ale mohla podle modelů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP) zadržet až o 40 procent více vody.

Ačkoli celková retenční kapacita zemědělských půd v ČR činí 8 400 000 000 kubíků vody, ve skutečnosti udrží tato půda jen 5 040 000 000 kubíků. Snížená schopnost krajiny zadržovat vodu je dána především špatným hospodařením.

Pokud by ale zemědělci uplatňovali doporučované půdoochranné technologie (například v rámci lépe stanovených podmínek greeningu), mohla by se jen v průběhu jednoho roku zvýšit schopnost zemědělské půdy v ČR zadržovat vodu o více než miliardu kubíků vody, konkrétně na 6 500 000 000 kubíků. Do tří let by pak dále vzrostla o 300 milionů kubíků a do deseti let by byla zemědělská půdy v ČR schopna zadržet přes sedm miliard kubíků vody, přesněji 7 100 000 000 kubíků.

Z navýšení dotací se radují především velcí

Ekonomicky nejviditelnějším a ministrem zemědělství opakovaně zdůrazňovaným úspěchem současného vedení resortu je rostoucí dotační podpora našeho zemědělství. Za nejvyšší navýšení – o 13 miliard korun na dobu pěti let (v současném programovém období) je nutno považovat zvýšení příspěvku ze státního rozpočtu na spolufinancování programů PRV z původních 25 procent na 35 procent.

Tím získá resort pro potřeby PRV celkem 97 miliard korun. Ministr zemědělství také vybojoval zhruba trojnásobný nárůst dotací v rámci národních dotačních programů na 3,5 miliardy korun a rozšířil vratku spotřební daně na naftu spotřebovávanou v zemědělství na subjekty v živočišné výrobě.

Navyšování dotací se však zatím nijak pozitivně neprojevilo – naopak v PRV bude spíše kontraproduktivní, protože značnou část navýšených peněz využijí velké hospodářské podniky v již zmiňovaných megaprojektech do 150 milionů korun. Je přitom zřejmé, že investice, například do skleníků na pěstování zeleniny, případně ovoce, jsou skutečně nákladné, stejně jako investice do moderních kravínů.

Je však otázkou, zdali ČR potřebuje navyšovat stavy dojeného skotu ve stájích, a ne spíše stavy masného skotu v horských a podhorských oblastech, což by mimo jiné pomohlo zlepšení stavu krajiny. Pokud se týká zeleniny (ale obecně veškerých dotací a investic), může se investiční podpora minout účinkem, pokud nebude výsledkem produkt schopný kvalitou a cenou čelit zahraniční konkurenci.

Jen dotace nestačí, což je vidět na klesající domácí produkci vepřového (viz níže), ačkoli nárůst dotací do této oblasti je za současného vedení ministerstva obrovský (k zahájení podpory došlo již před nástupem Mariana Jurečky). Na přesunu peněz do státního a ze státního rozpočtu ale mimochodem ministerstvo zemědělství spíše prodělává – takový státní podnik Lesy České republiky odvedl jen za loňský rok do rozpočtu 8,22 miliardy korun a za poslední tři roky celkem 20,77 miliardy korun. Pro posílení příjmů státního rozpočtu pak Lesy ČR obětovaly dalších mnoho miliard úspor ze svých účtů, na němž roky nikdo nesáhl.

V uvedené bilanci je ale dobré vidět ještě něco – totiž o co větší zisk generuje státní podnik Lesy ČR, o to méně zbývá na všechny ostatní hráče v lesnicko-dřevařském podnikání. Je tak otázkou, zdali je trend navyšování zisků Lesů ČR správný, protože ve svých důsledcích vede k upevnění monopolu Lesů ČR a poklesu možností v soukromém podnikání v lesnicko-dřevařském prostředí.

Nejhorší výsledek za poslední čtyři roky?

Nárůst dotací se přitom prakticky nepromítá do základních makroekonomických dat, a jejich bilance se spíše zhoršuje. Očekávaný celkový hospodářský výsledek zemědělství za rok 2015 bude na úrovni zhruba 16 miliard korun přebytku. Je však třeba vědět, že do této bilance se započítávají právě i dotace, které dosáhly (opět podle předběžných dat) zhruba 54 miliard korun.

Pokud by dopočty ČSÚ uvedenou bilanci potvrdily, jednal by se o nejhorší hospodářský výsledek za poslední čtyři roky (2011 – 17,4 miliardy, 2012 – 16,3 miliardy, 2013 – 16,2 miliardy, 2014 – 19,8 miliardy). Meziroční pokles by se tak pohyboval na úrovni kolem 20 procent, a to za situace, kdy šlo do dotací více peněz než v předchozím období.

Samozřejmě je třeba konstatovat, že řadu rostlinných komodit postihlo negativně loňské sucho, stejně tak klesaly téměř po celý rok 2015 výkupní ceny mléka, která je z hlediska celkové bilance zemědělství velmi významnou komoditou. Stejně tak je třeba spravedlivě říci, že vliv dotací se v zemědělství projevuje s určitým časovým odstupem.

Což ale zase na druhou stranu znamená, že rekordní bilanci za rok 2014 si nemůže přičítat stávající vedení ministerstva jako svůj úspěch.

Pokud se týká druhého klíčového makroekonomického ukazatele, tedy celoroční bilance agroobchodu, vykáže bilance za uplynulý rok ztrátu zhruba 18 miliard korun, což je o něco lepší výsledek, než v roce předchozím, kdy činil schodek agroobchodu 19,66 miliardy korun.

Při podrobnějším zkoumání struktury agroobchodu ale zjistíme, že se v roce 2015 prohloubila negativní bilance právě v komoditách, v nichž chce ministerstvo zvýšit soběstačnost a kam směřuje nemalé finanční prostředky – tedy v položkách maso, zelenina a ovoce. Nutno připomenout, že našim producentům citlivých komodit pomáhá částečně podhodnocená měna, které zlepšuje pozici našich vyvážených zemědělských surovin a potravin v zahraničí a naopak mírně zdražuje dovozy konkurenčního zboží na našem trhu.

Boj o vepřové

Již bylo řečeno, že nevhodná struktura našeho zemědělství se i přes značnou podporu dále zhoršuje, přičemž ilustrativní je především produkce vepřového masa a také bilance obchodu s ním. Podle údajů ČSÚ došlo sice v roce 2015 k nárůstu produkce hovězího (o 4,2 procenta) i drůbežího (o 1,3 procenta), ale k dalšímu propadu produkce vepřového (o 3,5 procenta), která je z pohledu produkce masa v ČR rozhodující.

Záporná bilance zahraničního obchodu s vepřovým se prohloubila o 6,7 procenta, stejně tak jako bilance obchodu s drůbežím a dokonce i s hovězím, kde dovozy vzrostly o 4,9 procenta. Situaci zahraňuje vývoz mléka, kde je bilance ČR za loňský rok kladná, problém ale je, že ČR vyváží i nadále výrobky s nižší přidanou hodnotou a naopak nadále dováží více sofistikované mlékárenské produkty, jako jsou sýry nebo tvaroh.

Snad jediným pozitivem v bilanci agroobchodu v živočišné výrobě je skutečnost, že v loňském roce poklesly dovozy selat, což by mohl být první výsledek investic do ozdravování chovů, a díky tomu rostoucích počtů odchovaných selat na prasnici v ČR.

Přes neustálé ujišťování o potřebě zvýšit pestrost plodin pěstovaných na orné půdě k žádným změnám nedochází, snad s výjimkou hrachu a máku, jejichž osevní plochy loni vzrostly zhruba o pětinu – nutno ale dodat, že z velmi nízkého základu.

Z důležitých plodin naopak ale klesly plochy slunečnice o 17 procent, cukrovky o 8,5 procenta a brambor o 5,5 procenta, tím to ale nekončí. ČSÚ již totiž zveřejnil odhad osevních ploch ozimů pro sklizeň 2016, a z těchto údajů vyplývá, že nadále meziročně porostou plochy dominantních plodin, tedy obilovin, (ozimé pšenice o 2,3 procenta, ozimého ječmene o 8,9 procenta a ozimého žita o 38,5 procenta) a řepky (o 4,2 procenta).

Přičemž jedině nárůst ploch žita je pozitivní, opět je ale třeba dodat – vysoký nárůst ploch je dán nízkým výchozím základem. K uvedeným datům je nutné dodat, že všechny zmiňované hospodářské plodiny s potenciálním nárůstem osevních ploch vyhovují těžké zemědělské technice a dlouhým nepřerušovaným plochám pozemků – což v praxi znamená další pokračování procesů degradace půd v ČR.

Česko – evropský zemědělský potížista

Aktivity ministerstva zemědělství na půdě EU bývají obvykle stranou mediálního zájmu, a pokud je veřejnost o něčem informována, pak se takové údaje týkají především dotací, jejich čerpání, případně možností získání dalších dotací.

Bohužel je nutné konstatovat, že naše země platí v současné době v EU v zemědělství za mnohem většího potížistu, než jsou ne vždy vítané pozice naší diplomacie zejména ve vztahu k uprchlíkům. Za žádného jiného ministra nebyla ze strany ČR tak často narušována pravidla evropského trhu při obchodech se zemědělskými surovinami a potravinami.

Ministerstvo jednostranně zavedlo (a následně zrušilo, právě kvůli porušení pravidel obchodu v rámci EU) nahlašovací povinnosti dovozců všech základních zemědělských surovin a potravin na území ČR, včetně cenových hlášení, skrytě podporovalo kampaň proti polským potravinám, zavedlo (a zase zrušilo) povinnost obchodníků hlásit původ prodávaných potravin, a další netarifní překážky v obchodu připravuje, například v novele vinařského zákona.

Ministr zemědělství také osobně obhajoval zavedení dotovaných exportů mlékárenských produktů do třetích zemí, ačkoli v té době již na úrovni WTO (Světová obchodní organizace) byla několik let dohoda o zákazu tohoto opatření, které zásadně poškozuje rozvojové země, sama EU tuto dohodu dodržovala a WTO koncem loňského roku tuto dohodu oficiálně stvrdila.

Protekcionistických opatření v podání našeho ministerstva bylo samozřejmě víc. Kromě toho je otázkou, jak EU časem zhodnotí podmínky dotací stavěné tak, aby je mohly prioritně čerpat průmyslové zemědělské subjekty, což je v rozporu s takzvaným evropským modelem zemědělství založeném na menších rodinných farmách.

Základním systémovým problémem jsou ale ministerstvem prosazované trendy agrární obchodní diplomacie. Přestože obrat obchodu se státy EU v roce 2015 podle ČSÚ opět vzrostl na více než 84 procent celkového obchodu ČR a navíc se zvýšil významně obrat obchodu se sousedními státy (s Německem o více než 9 procent), snaží se vedení ministerstva zemědělství hledat nové obchodní vztahy zejména na východ od ČR.

Na takové strategii ale naše zemědělství i potravinářství ve výsledku prodělá, protože země na východ od nás disponují mimo jiné nižší cenou lidské práce a často lepšími přírodními podmínkami k produkci zemědělských komodit, takže výsledkem je zboží, které je v porovnání s tuzemskou produkcí levnější.

Platí tak, že čím více se budou rozvíjet obchodní vztahy s takovými státy, tím více se bude v ČR snižovat produkce srovnatelných výrobků a tím více bude ubývat v příslušných oblastech pracovních příležitostí.

Například díky levnější čínské textilní výrobě již dochází a nadále docházet bude k uzavírání evropských i našich textilek s následnou ztrátou tisíců pracovních míst – obdobný vývoj lze čekat i v oblasti potravinářství, pokud se snaha o nárůst obchodu naplní. Naopak v zemích EU konkurence zásadně levnější produkce nehrozí – právě tomuto trhu ale klade vedení ministerstva do cesty netarifní překážky obchodu.

Pokud se ale naopak týká záměru EU, aby ČR vracela nemalou částku (810 milionů korun) dotací za prohřešky v oblasti kontroly přesunů zvířat či ušních známek, pak v tom je ministr nevinně a je to spíše EU, které ukazuje své svaly a kompetence, a to poněkud neobratně.

Mi(ni)str marketingu

To ministr ukazuje s oblibou své svaly obratněji. Nikdo z dosavadních ministrů nebyl tak mediálně aktivní, včetně sociálních sítí, jako Marian Jurečka. Škoda jen, že často vlastními aktivitami vytvářený prostor využívá zejména k sebeprezentaci, místo aby propagoval multifunkční, tedy nejen produkční význam zemědělství a skutečně české potravinářství.

Právě potravinářství je spíše slabší stránkou ministra (ne však jeho úředníků a podřízených dozorových orgánů), ke kladům ministerstva nicméně patří navýšení podpory investic do potravinářství na 2,5násobek původního stavu, konkrétně na 1,5 miliardy.

Potravinářství je skutečně v ČR v řadě oblastí podfinancováno, trpí ale také přemírou snah o identifikaci českých a moravských potravin prostřednictvím nějakého označení s vlaječkou. K lepší orientaci spotřebitele přitom patrně nepřispěje ministrův záměr zavést další označení – „Česká potravina“. Mimo jiné proto, že uvažované logo je jen mírně pozměněné logo Potravinářské komory ČR, která jím označuje produkty „Česká potravina – garantováno Potravinářskou komorou ČR“.

Komora navíc připravuje systém Českých cechovních norem, což by mělo být další označení potravin na našem trhu, které by měly z pohledu výrobních technologií, použitých surovin a platné legislativy nějaký bonus navíc oproti obdobným produktům. Ke kýžené orientaci spotřebitele tak přispívají spíše jiné projekty, například záruka identity potravin prodávaných na trzích Asociace farmářských tržišť (kterou vedení ministerstva odmítlo finančně podpořit), Selské slavnosti (proti nimž postavilo ministerstvo okopírované „farmářské slavnosti“), nebo projekty regionálních potravin, které si stáhlo ministerstvo „pod sebe“, ačkoli původně šlo o iniciativu okresních agrárních komor a krajů.

To vše mimo jiné ukazuje na snahu ministra koncentrovat na svém úřadu moc a vliv, právě i tím, že přebírá projekty a myšlenky jiných, což by samozřejmě nevadilo – kdyby je ovšem nevydával za své vlastní.

Zelená nafta a bionafta

Je ilustrativní, že největší mediální kritiku sklidil ministr zemědělství za dobu svého působení v úřadu za projekty, které jednak nejsou v přímé gesci ministerstva zemědělství, nebo které zdaleka nepatří k zásadním strategickým chybám, ačkoli tak byly prezentovány.

Největší kauzou, která ministra negativně mediálně zasáhla, bylo přitom zcela jistě prodloužení systému podpory biopaliv do konce stávajícího programového období sedmiletého rozpočtu EU. Vzhledem k tomu, že jde primárně o systém daňových úlev, je oblast podpory biopaliv také primárně problémem ministerstva financí.

Aniž by bylo nutné zacházet do podrobností, je nutné přiznat, že přes emotivní, zejména parlamentní diskusi, musela a musí ČR dodržovat své závazky v rámci EU, které se v předmětné oblasti týkají zejména snížení emisí v dopravě do roku 2020 o šest procent, a podílu biopaliv na trhu pohonných hmot, který původně činil 10 procent v případě biopaliv první generace a aktuálně činí 7 procent.

Diskuse tak není a neměla být o tom, jestli biopaliva ano, ale jak a v jaké míře a struktuře. Již v době přijímání nového systému podpory biopaliv v ČR bylo zřejmé, že biopaliva vyráběná ze zemědělských surovin, které jsou určeny k výrobě potravin (biopaliva první generace) se budou v rámci EU utlumovat, a k tomu také došlo.

Ani ČR, ale ani ostatní země EU ale nemají k dispozici biopaliva druhé generace (za ta nelze považovat zpracování odpadních olejů ve společnosti Oleo Chemical, neboť i tam je primární surovinou potravinová komodita), proto je třeba stavět naplnění závazků na snížení emisí v dopravě na biopalivech první generace, ale zároveň hledat cesty k jiným způsobům snížení emisí.

To ovšem ČR neudělala, ale to není principiálně věcí ministerstva zemědělství. Pokud se pak týká rozšíření dotací formou vratky spotřební daně z nafty využití v zemědělství na podniky živočišné výroby, pak tento krok není zdaleka tak negativní, jak tvrdí jeho kritici.

Ve své podstatě jde o žádoucí podporu živočišné produkce a také o narovnání podmínek mezi podnikateli v zemědělství – neexistuje totiž žádný zásadní důvod, proč by měli vratku daně využívat zemědělci pěstující obilí a ne zemědělci chovající třeba skot. Jiná věc je, zdali je samotná myšlenka zelené nafty správná – ale uplatňuje jí většina zemí EU.

Chaotická legislativa

Jedním z největších problémů současného vedení ministerstva zůstává proces přijímání nových zákonů. Je přitom třeba rozlišit podzákonné normy, prováděcí vyhlášky či parametry čerpání dotací, v nichž ministerstvo bohužel uplatňuje opatření zejména ve prospěch velkých zemědělských průmyslových firem, lze v nich ale alespoň vysledovat nějakou strategickou linii, byť s ní nemusí být v celé zemědělské veřejnosti souhlas.

Jiná věc jsou ale rámcové zemědělské a potravinářské zákony, jejichž přijímání trpí chaosem, nedostatečnou komunikací se zákony dotčenou veřejností, ba přímo utajováním připravovaných verzí zákonů před možnými kritiky.

Jediným rámcovým zákonem, který lze označit jako posun správným směrem, je novela zákona o potravinách, nutno ale dodat, že klíčové změny musela naše země přijmout kvůli implementaci legislativy EU. Tím to ale končí.

Jako spolupředkladatel nedokázalo ministerstvo zemědělství účelně ochránit zemědělskou půdu v rámci novely zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, nedokázalo věrohodně obhájit svůj postoj v rámci připravované novely zákona o vinohradnictví a vinařství, a ačkoli tají zamýšlenou podobu novely mysliveckého zákona, z řady indicií vyplývá, že se ani tento zákon nebude zabývat podstatou věci, ale zůstane v rovině diskusí o velikosti honiteb, škod způsobených zvěří a ještě dalšího posunutí kompetencí myslivců na úkor vlastníků a nájemců půdy.

Velké otazníky provází budoucí podoba novely vodního zákona, jejíž start do legislativního procesu ministerstvo raději zatím odložilo.

Výše zmíněný výčet zdaleka nezahrnuje vše, ani vše podstatné, co se v zemědělství v ČR v posledních dvou letech odehrálo, a jaké základy jsou tímto obdobím položeny do roků budoucích. Přesto lze velmi stručně shrnout dosavadní politiku ministra Jurečka sloganem – Za hodně peněz málo muziky.