Pro dnešní kolemjdoucí v pražské Bubenči je to možná jen nějaký starý dům, přes jehož vysoké zdi nejde ani příliš vidět do rozlehlé zahrady. Dům je to ale v mnohém neobyčejný – nejen proto, že je zde od konce druhé světové války rezidence amerického velvyslance. V červenci 1924 tady svou honosnou vilu začal stavět jeden z nejbohatších mužů tehdejšího Československa, bankéř Otto Petschek.

Zrození paláce Otty Petschka na pomezí dnešní ulice Ronalda Reagana a Bubenečské bylo komplikované. Jako by průběh stavby předjímal její další zamotaný osud.

Bankéř a jeden z nejbohatších mužů tehdejšího Československa Otto Petschek stavbu zahájil v červenci 1924. K naplnění svého snu najal pražského židovského architekta Maxmiliána Spielmanna, který pro Petschkovy už dříve navrhl bankovní palác v ulici Politických vězňů i rezidence bratrů Fridricha a Paula. Zde přišel s návrhem na dům připomínající Versailleský zámek svým tvarem a terasou otevřenou do zahrady.

Reprezentativní stavba, doslova palác, se pyšnila na svou dobu mnoha technickými vymoženostmi. Nechyběl vyhřívaný bazén, prostor vnitřku domu s velkolepou zahradou propojovala zasouvací prosklená stěna.

Nepřekvapí tedy, že proces výstavby provázely problémy a náklady neustále rostly. Stavebně byla vila dokončena až v roce 1930, takřka za cenu osobního bankrotu.

Roli v tom hrály vysoké nároky, změny plánů a věčná nespokojenost investora, byrokratické komplikace, ale také 29. říjen 1929, Černé úterý, krach na Newyorské burze a problémy, které se brzy přelily i do Evropy, Československo nevyjímaje.

Text vychází z kapitoly knihy HlídacíPes.org České průšvihy 1945–1948.

Nabízí poutavé čtení, historické souvislosti s přesahem do dneška a boří mnohé zakořeněné mýty o české a československé historii.

Získat ji můžete ZDE. Podpoříte tím nezávislou žurnalistiku.

Rodina se mohla do domu nastěhovat až v červnu 1931 – po dodání všech objednaných a nákladných prvků interiéru. U části prvorepublikové veřejnosti vzbudila nevoli na svou dobu (a dost možná i na dobu dnešní) skandálně vysoká cena paláce, která prý převyšovala 300 milionů korun, což by dnes odpovídalo odhadem dvěma miliardám. Jen úpravy zahrady vyšly na tehdejších 20 milionů korun.

Původní majitel si však přepychové novostavby příliš neužil; koncem června 1934 při zahraniční cestě ve věku 54 let náhle zemřel na srdeční příhodu.

Tady budu bydlet já

Petschkové, kteří patřili mezi nejbohatší rodiny v meziválečném Československu (jejich tehdejší majetek by v přepočtu na dnešní finance odpovídal asi 660 miliardám korun), za první republiky jen v Bubenči vlastnili více než desítku domů. O všechny se začátkem války přišli, žádná se po válce do jejich vlastnictví nevrátila.

Petschkovu vilu, jejíž majitelé stihli prozíravě a včas s ohledem na své židovské kořeny opustit Československo. Přes Rakousko, do Británie a dále do Kanady a USA.

Syn stavitele vily, Viktor, pak dobrovolně narukoval do americké armády, dva roky se aktivně účastnil bojů druhé světové války a získal americké občanství. Díky své znalosti němčiny pracoval jako zpravodajský důstojník a podílel se v Evropě na výsleších zajatých nacistů.

Za protektorátu pro sebe dům zabrali nacisté; bydlel zde velitel německého wehrmachtu v Praze Rudolf Toussaint. Když se o desítky let později – v lednu 2011 – do rezidence nastěhoval americký velvyslanec Norman Eisen, na spodní desce svého starožitného pracovního stolu objevil inventární štítek s ručně psaným evidenčním číslem, s říšskou orlicí a hákovým křížem.

Hned po válce se do vily nahrnula Rudá armáda – a její vojáci s gustem zde rozbíjeli a ničili, ale též hojně rabovali. V nákladních vozech odvezli, co ještě po nacistech zbylo: stříbro, textil i porcelán…Dům samotný ale Sověti zničit nestihli.

Československému ministerstvu obrany se kupodivu podařilo přesvědčit sovětské velení, aby již obsazenou bubenečskou vilu Otto Petschka Rudá armáda opustila. Jako náplast zapůsobil dar jiných vil, které jen o kousek dále, v tehdejší Korunovační ulici, nechali vystavět taktéž příslušníci rodiny Petschků.

Splátka dluhu po 37 letech

Ve vztahu k původním majitelům, kteří válku přežili, poválečné Československo pokračovalo v bezpráví: stát nemovitosti Petschků znárodnil. Palác si pak pro sebe po příjezdu do poválečného Československa (jmenován byl již v roce 1944, pověřovací listiny předal prezidentu Benešovi až 20. července 1945) vyhlédl velvyslanec USA Laurence Steinhardt a od ministerstva obrany jej získal pro USA nejprve do pronájmu.

Nakonec se ale palác stal výhradním vlastnictvím Spojených států a jako velvyslanecká rezidence slouží dodnes. Protihodnotou za ni bylo odpuštění části jinak nedobytných dluhů Československa vůči USA.

Je příznačné, že za tuto vyvlastněnou vilu nakonec dostal Viktor Petschek, syn stavitele vily, od komunistického Československa díky tlaku americké vlády přiměřené odškodnění – byť se ho dočkal až v roce 1982, třicet sedm let po válce, v rámci celkového vypořádání účtů mezi USA a Československem.

Naopak potomci vlastníků vil, jež se ocitly v majetku Ruské federace, a dodnes slouží ruské ambasádě, se náhrady – přislíbené i ve znění příslušného „zabavovacího“ Benešova dekretu – dodnes domáhají marně.