Babiš, Orbán a spol. znají trik, který na Středoevropany platí přes sto let. O demokracii tu vůbec nejde
Historickou pravdu o minulosti nahradily v našem regionu zpolitizované legendy národních ponížení, revolucí a osvobození, jejich vůdců a opakovaných začátků „nových dějin“. Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve 20. století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů. Důsledkem byly desítky milionů mrtvých, překreslování hranic a další miliony vyhnaných.
Střední Evropa – definovaná pro tento výklad jako východní část dnešního Německa, Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se i v dnešní historicky nejvlídnější mírové době zásadně odlišuje od evropského Západu. Není to nic nového. Posledních dvě stě let tato část kontinentu nevytvořila žádnou vlastní pozitivní vizi.
Stačilo jí kopírovat jazyk a formu západních konceptů – ne ovšem jejich obsah. Bismarck i komunisté měli Ústavu i parlamenty – ale bez opozice a svobody diskuze. Ve výsledku tak ke sbližování kultur těchto dvou odlišných společenství prakticky nedochází.
Nejpřesnější popis a vysvětlení tohoto rozdílu podal český intelektuál a diplomat Jiří Gruša v tragikomicky absurdním sousloví „vlast : past“.
Snění o vlastní výlučnosti
Komunistická moc Grušu vyhnala z vlasti a zbavila i občanství. Pro básníka a spisovatele se to rovnalo rozsudku vyříznutí jazyka. Jenomže Gruša se nepoddal. Dokázal prorazit i v mnohem náročnějším kulturním okruhu jazyka německého (samozřejmě mimo tehdejší NDR) – tedy na Západě – a stal se Evropanem.
Získal nadhled a rozhled doma nevídaný a – jak uvidíme dále – prakticky nemožný. Byl také jedním z prvních, kdo prohlédl sentimentální patos původně obrozeneckého, naivně snivého českého sebezahledění a neochoty porovnávat se světem, které posměšně popsal německým výrazem „heimatfilm“. Čeština totiž stejný význam jedním slovem vystihnout nedokáže.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Začátek odluky střední Evropy od západního světa lze najít už v reakci na francouzskou revoluci roku 1789. Středoevropské vnímání od první chvíle degradovalo převratnou myšlenku individuálního občanství a právního státu na poslušnost a povinné zbožštění jediného umělého „národa“, definovaného pouze jazykem.
Zatímco v západní Evropě suverénní stát vytvářel politické národy, byla jazyková společenství střední Evropy jen součástmi historicky vzniklých multietnických monarchií. Jazykově definované elity tak hned na začátku cesty ustrnuly v pasti snění o vlastní výlučnosti – a odmítly se dále rozvíjet.
Pateticky zbožněná „vlast“ se hned od počátku změnila v past. Jenomže vlastenčení bez obsahu nikdy nemohlo být ničím jiným než mlácením prázdné slámy.
Svatá a nekritizovatelná „národní věc“ se stala jediným obsahem kultury a diskuzí jednotlivých společností. Konflikt s jakoukoliv jiností pak jedinou metodou k jejímu prosazení. Původní étos americké a francouzské revoluce, legitimizující státní moc výhradně jako službu občanům, tak byl zapomenut ještě dříve, než ho středoevropská jazyková společenství mohla pochopit a přijmout.
Práva a povinnosti občana, stejně jako představa právního státu, tak byly od počátku podřízeny a omezeny výhradně agendou „národního zájmu“. Pro Střední Evropu se v tragickém neporozumění představy státu a národa spojily v jedno. A to se nezměnilo dodnes.
Reakce na vnější podněty
Nehotové politické národy střední Evropy se tak v kritické době modernizace bez výjimky uzavřely do snů a bojů za prosazení etnických identit a státností, uzavřených všem ostatním bez ohledu na kvalitu jejich kulturního a ekonomického vkladu a potenciálu.
Pateticky zbožněná „vlast“ se tak hned od počátku změnila v past. Jenomže vlastenčení bez obsahu, tedy především bez trvání na sebeomezujících hodnotách právního obsahu státnosti, nikdy nemohlo být ničím jiným než sentimentálním „heimatfilmem“ a mlácením prázdné slámy.
Po zbytek devatenáctého století se střední Evropa pouze bránila a reagovala na vnější podněty – na pruské (tedy východoevropské) násilné sjednocení Německa, bismarckovské znásilnění parlamentarismu i novou megalomanskou velkoněmeckou velmocenskou ambici.
Defenzivní patetičnost českého (i polského) protiněmectví ve stejné době přitom přebírala a kopírovala německé společenské obsahy, jako byly vlastenecko-hospodské společnosti, rozvoj tělovýchovy, turistiky či družstevních záložen a amatérského divadla.
Polskou situaci navíc komplikovala ruská rozpínavost, v českém prostředí naopak většinově naivně přehlížená. Podobně nepůvodní a defenzivní bylo agresívní maďarónství, potlačující vše nemaďarské v reakci na centralizační a zároveň demokratizační snahy vídeňského dvora.
Už v první polovině 19. století se tak etnizace politiky ve střední Evropě dostala do rozporu s historicky vzniklou demografickou pestrostí skladby obyvatelstva. Heslo prosazování národních zájmů nevyhnutelně vedlo jenom k urychlené antagonizaci vztahů mezi národnostními reprezentacemi.
I dobře míněná shora prosazovaná demokratizace politického systému habsburské monarchie, opřená o ve své době mimořádně pokrokový občanský zákoník z roku 1811, pak namísto nadnárodní politiky, sjednocené loajalitou ke společnému státu a trůnu, stvořila jenom kolbiště stále netolerantnějších „národnostních“ politik.
Jazykový „národ“ a jeho historická či dokonce svatá „práva“ se staly na celé století jejich jediným obsahem.
V situaci, kdy se etnizace práv, kultury a práva stala hlavní náplní takto oddělených národnostních „politik“, nezbyl žádný prostor pro pozitivní programy – a vně jazykových komunit zbyli už jenom nepřátelé.
Jakákoliv myšlenka nadnárodní spolupráce a koexistence nadále neměla šanci. Po vypuknutí první světové války se pak pro radikální část národních reprezentací jediným zdánlivě smysluplným řešením stala jenom jakýmkoliv způsobem dosažitelná státní samostatnost.
Formálně demokratické státy
Heslo národního sebeurčení – stejně logicky jako nezodpovědně – přehlušilo vše ostatní. Pojetí státu jako služby, garantující rovnost a důvěryhodnost, vláda práva nebo pravdivý popis historie, se staly podružnými a mohly počkat.
Historickou pravdu o minulosti nahradily zpolitizované legendy národních ponížení, revolucí a osvobození, jejich vůdců a opakovaných začátků „nových dějin“. Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve 20. století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů. Důsledkem byly desítky milionů mrtvých, překreslování hranic a další miliony vyhnaných.
A tak v důsledku první světové války ve střední Evropě vznikly jen formálně demokratické státy, které namísto individualistického konceptu občana s jeho právy a důstojností postavily kolektivistický koncept jazykového národa, ztotožněného se státem.
Snad nejlépe to vystihl jinak poměrně inteligentní český premiér Andrej Babiš, který se v Bruselu na summitu Evropské unie v létě 2020 domáhal vysvětlení, co že to je ten „právní stát“.
Stejně jako v minulosti kopírovaly formální vzorce ze Západu, ale nikdy nedovolily, aby „národní zájem“ či „zájem státu“, definované vždy pouze momentální politickou elitou, podléhaly nezávislému soudnictví a vládě práva.
Střední Evropa tak vymyslela vlastní mocenský systém, neomezovaný právem ani svobodou slova – systém perpetuální hry na ochranu národního zájmu. Heimatfilm forever…
Šlo o historicky vzniklou systémovou anomálii, se kterou si ani demokraticky volená politická moc neuměla, a v dohledné době stále ještě nebude umět – i přes výjimečně příznivé historické podmínky postupné evropské integrace – poradit.
Dnešní iracionalita středoevropských, stále méně uhlazených šovinismů může mít řadu podob, ale stejné kořeny i projevy. Vzdorná sebelítost orbánovské verze maďarské šlechtické nadřazenosti 18. a 19. století, růst popularity extrémních politických stran na východě Německa, ovládnutí sdělovacích prostředků a justice polskou stranou Právo a spravedlnost, stejně jako dobrovolná podřízenost politice a korupci v části justice české nebo vraždy na objednávku na Slovensku, jsou jen historickým důkazem neochoty domněle vyvolených elit podrobovat se zákonu vyššímu než politická moc.
Snad nejlépe to vystihl jinak poměrně inteligentní český premiér Andrej Babiš, který se v Bruselu na summitu Evropské unie v létě 2020 domáhal vysvětlení, co že to je ten „právní stát“.
Anebo si lze připomenout bývalého místopředsedu českého Nejvyššího soudu Pavla Kučeru, který měl kdysi mezi svými – přezdívalo se jim jeden čas „česká justiční mafie“ – jasně stanovit politické meze práva ve středoevropském pojetí: „Pokud hrozí pád vlády, nezávislost justice musí jít stranou.“
Ochrana vyvolených a dotace
Ve střední Evropě tedy stále přežívá defenzívní koncept etnického státu jako hodnoty nadřazené všemu a především svým vlastním občanům.
Nepotřebuje pozitivní vizi a propojující étos. Je hodnotou především pro sebe. Hodnotovou prázdnotu takového „jako-státu“ zakrývají „národní zájmy“ a „suverenita“. Jeho hlavním smyslem je přitom jen ochrana privilegovaných a rozdělování dotací.
Se skutečnou demokracií a vládou práva to stále ještě nemá moc společného, Proto v celé střední Evropě stačí opakovat jednoduchý trik – přihlašovat se slovně k právnímu státu, formálně ustavit všechny instituce opsané z demokratických ústavních systémů – ale obsazovat je na klíčových místech dostatečným počtem poslušných a nestatečných lidí.
Radikální technologické inovace, které v globálním měřítku v posledním půlstoletí vytvořily zcela nové společenské motivace a vztahy – především spotřební životní očekávání a informační atomizaci společenství – tento trend jenom posilují.
Ve věku počítačů, umělé inteligence a programování voličských reakcí lze o to snáz všechno hrát jenom „jako“, protože i pro voliče 21. století je přece nejdůležitější „hájit národní zájem“. Vlast –past.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
54 komentářů
Prvky pojetí národa, definovaného jazykem, lze najít už v kronice tak řešeného Dalimila. Není to tudíž novověký vynález. Druhou věcí je, že vzájemné boje, končící způsobem, který minimálně jedna ze zúčastněných stran považovala za křivdu, kterou bude nutno v budoucnu napravit, se táhnou v Evropě minimálně od raného středověku (zase lze odkázat na odpovídající historické prameny), opět tedy nejde o nic novodobého. A pokusy o mnohonárodní stát buď ztroskotaly (Rakousko – Uhersko) nebo vedly k víceméně násilnému zglajchšaltování populace na jeden národ (Francie, Německo). Švýcarsko je v tomto ohledu naprostou výjimkou. A ještě něco: EU uděluje cenu Karla Velikého, já spíš uctívám naše předky, kteří té jeho tlupě bezectných loupežných vrahů u Canburgu nadělali z hýždí tataráky.
souhlas
Asi tak, pane Pergille.
Tento koment (stejne nacionalne slaboduchy jako knihy i nazory tohoto autora)
jen potvrzuji slova J.Urbana
Ach jo, a toto uci na VS !!
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Velik%C3%BD
Karel „Veliký“ byl nájezdník a dobyvatel. jeho družina tvořli v podstatě nájemní vrazi a lupiči, kteří žili prakticky jen z toho, co naloupili v sousedních zemích. Je mi líto, tohle jsou fakta, která plynou i z vámi odkazovaného článku na Wikipedii. Tedy, ne že by první Přemyslovci, první Habsburkové, první Rurikovci (a mnozí další) byli něco jiného.
volic SPD nebo ted uz Trikolory ?!?
Skvěle napsané, máte můj obdiv.
Vaše interpreta bojů o Canburg je zcela falešná. Falešná, jako to národovectví, kterým se zaštiťuje!
Ono když si přečtete nějaké české noviny z doby před 1. světovou válkou, zjistíte, že míra svobody v „žaláři národů“ byla taková, že nikdy později té úrovně už dosaženo nebylo!
Po krachu Badeniho reformy, která byla odvolána na tlak německých nacionalistů, bylo jasné, že pro neněmecké národy R-U je jedinou cestou likvidace tohoto státu.
Jinak k tomu Canburgu – jedinou zprávu máme z franckých kronik, které jsou asi stejně důvěryhodné, jako Goebbelsovy noviny.
O bitvě v průsmyku Roncevaux byla napsána „Píseň o Rolandovi“, z níž není pravdivé prakticky nic – nebyl tam žádný boj proti muslimům, ani „temná zrada“. Rolanda a spol. přepadli Baskové, rozhořčení tím, jak si ta sběř počínala v jejich vesnicích, zablokovali jim cestu oběma směry a ubili je jako dravou zvěř. Pak je obrali o vše, co mělo nějakou cenu (= úplně o vše) a nechali na pospas mrchožroutům. Karel se, na rozdíl od Písně, do průsmyku nikdy nevrátil, a v době až se tam Frankové vrátili, by bylo i pro moderní analýzu DNA problematické identifikovat roztahané kosti (střídání horka a mrazu + působení mikrobů DNA moc nesvědčí). Takže Rolandův hrob je s vysokou pravděpodobností kulisa.
Obávám se, že popsaná negativa současnosti,nevyplývají jen z toho, že „i pro voliče 21. století je přece nejdůležitější „hájit národní zájem“. Vlast –past“, ale obávám se, že problém je mnohem hlubší a širší. Obávám se, že jde o velmi vážnou krizi euroatlantické civilizace, možná o krizi konečnou.
Neviděl bych to tak tragicky. Z celé EU (resp. EHP+CH) vládnou nacionalističtí populisti právě jen v Maďarsku a v Polsku, v Rumunsku pak zkorumpovaná klika. I Kanada je v pohodě.
Angličani (záměrně nepíšu Britové) se NIKDY necítili na jedné lodi s kontinentální Evropou a všichni republikánští prezidenti USA (vyjma Bushe staršího) brali Evropu jako konkurenta.
Tak jsem si znovu přečetl aktualizovaný? článek, a po jeho opětovném přečtení jsem jsi si uvědomil, nejen jak je hrozně manipulovatelný ale hlavně pro které generace je určen. Totiž, právě pro ty mladší generace,vychovávané nyní dle koncepce školství, že není nutné se učit „nudná“ historická) fakta, ale že prý stačí (bez faktické znalosti těchto faktů) přemýšlet o jejich důsledcích a vztazích. Jenomže, jak by to bylo možné, pokud ty konkrétní a hlubší fakta vůbec neznají? Potom jsou totiž ještě více vydány jakýmkoliv (jakýmkoliv) publikovaným textům, která v sobě obsahují, jak pouze vyfiltrovaná fakta, tak už nim namixované názory..
Ehmmm, proč to tak zdůrazňuji? Protože pan Gruša (a pan Urban po něm) vycházejí z naprosto špatného předpokladu.
On totiž třeba právě velkonárod německý jako stát historicky vůbec neexistoval. Německo – ve formě společného „německého “ státu vzniklo až roku 1871. Do té doby na tom území existovaly malé státečky, společné sice jazykem, nicméně jako samostatné státy , se samostatnou vládou, občany (nikoliv tedy národem) kulturou, i zahraniční politikou, jakož i třeba rozdílnou (ve středověku dosti důležitou ) náboženskou ideologií i tolerancí.
Zatímco, pokud budeme sledovat ony „národy ve střední Evropě“, ty si přece a poměrně silné národní státy vybudovaly už dávno předtím, už na přelomu prvního tisíciletí. Ale byly později pouze utlumeny a dočasně okupovány okolními evropskými velkonárody-státy.
I když, onen pojem „národní stát“ je zase pouze historicky nepřesné označení. Ono totiž i v tom zmíněném „národním česko-slovensku za první republiky žilo přes 3 miliony nijak neutlačovaných Němců…
** Btw, stejně jako je problematické, hlouběji do historie zpětně promítat totalitní poměry v pozdějším bolševickém Rusku. Jenomže, Rusko bylo až do roku 1917 stejně silný a uznávaný a právní velko-národní evropský stát , jako srovnatelné Německo, Francie, nebo Velká Británie–
Je to tak jak píšete, snad jediné co čeští osvobozenci od Němců přebrali, byla hlavní idea tehdejšího německého romantismu a to ten „jedinečný národ“, která se o pár desetiletí později přetransfomovala muž jménem Adolf Hitler do nacistické ideologie jako heslo Ein Volk, ein Vaterland (nebo tak nějak, je to už dlouho, co jsem chodil do obecné školy a měli jsme povinnou němčinu).
Oprava : … muži , jménem …
Ještě bych měl dodat : nacisty používaného hesla („Ein Volk, Ein Vaterland“), v jehož smyslu se německá armáda pokoušela udělat ten „ein Vaterland“ pro německý „ein Volk“ z celé Evropy, od Atlantiku po Ural (a pokud možno i dále).
Pravda, to jsem se opomněl zmínit, protože to každý (kdo se ve škole učil fakta) ví Co vlastně stihl ten německý politický velko-stát za pár desítek let existence od svého vzniku. Dvě světové války a desítky milionů obětí. Až pak nezbylo evropským mocnostem ho rozdělit na okupované zóny a vojensky hlídat..
Což by zase nebylo nutné dnešnímu Německu zpětně vyčítat (řekněme že dnes i díky vlastní vzpomínce přechází do druhého extrému) . Nebýt podobných pseudoteorií, které ovšem někdy přecházejí do požadavků..
Všechno tendenční plky, perlou vašeho příspěvku je sdělení o „třech milionech nijak neutlačovaných Němců v prvorepublikové ČSR“. Těch Němců, kterým bylo upíráno právo na autonomii, kterým byly deformovány volební obvody do nikdy neexistujících celků, aby volby vyhráli Češi a do správních orgánů mohli být dosazováni Češi…atd.
Napsal jsem to jak napsal. Tito Němci nebyli jako občané nijak utlačování – a měli, jako občané naprosto stejná práva jako Češi. I politicky.
Autonomii skutečně nedostali. Hlavně tedy z toho důvodu, – jak asi dobře víte, o ní vůbec nestáli – už od roku 1918 (ještě před vyhlášením republiky) požadovali připojení Sudet k Německu. Což se jim pak v roce 1938 s pomocí Hitlera podařilo… Takže k čemu autonomii?
Němci měli v první republice naprosto nadstandardní menšinová práva. Taková nemají ani současné národnostní menšiny v Německu. Pokud Němec nechtěl pracovat ve státních službách, tak s výjimkou jakéhosi minima potřebného pro absolvování základní vojenské služby (a to jen muži) nemusel za celý život klápnout hubou jinak než německy. A i to minimum pro státní službu bylo velmi benevolentní (asi tak na úrovni u nás v češtině studujících zahraničních studentů).
Akorát je štvalo, že jejich jazyk už není státem vnucovaný všem ostatním, pro pohodlí a sebeuspokojení Němců.
Jsem poněkud na rozpacích – pod novým titulkem je tu převzat starší komentář Jana Urbana, mírně „sestříhaný“. Takže bych okomentoval alespoň ten titulek a uvozující odstavec. Je jistě pravda, že v každém případě si nacionalisti všude opečovávaní ten příběh dávných křivd. ovšem ty příběhy jsou často vzájemně neslučitelné – třeba mezi maďarskými a slovenskými nacionalisty – 🙂 .
Dále by bylo vhodné se ohradit proti tvrzení „Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve 20. století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů.“ – nepodlehly ani zdaleka jen středoevropské společnosti.
Je ovšem užitečné si vyjasnit, co znamená nacionalismus dnes – a to je něco jiného. Dneska už nestačí říkat, že náš národ je lepší než ostatní nebo že mu kdysi bylo ublíženo. Prostý lid sice neoplývá ostrovtipem, ale na takovou hloupost neskočí. Dnešní nacionalismus (jak jej provozuje například ctihodný poslanec Klaus) spočívá v tom, že se vytvoří obraz vnějšího ohrožení – které ovšem nemůže být blíže konkretizováno – takže například „zlý Brusel“ (který požírá malé děti) a který – bůhvíproč – ubližuje zrovna naší zemi – a Rakousku třeba ani tak ne. A udatný Klaus nám všem nabídne ochranu. Toto je PODSTATA, a ne ty dávné mýty.
Ano, po nástupu nacismu se stal národní stát sprostým slovem, teorie říká, že národní stát je příčinou všech válek a utrpení apod. Jenže tato teorie, která tvrdí, že jakýkoli stát, který je etnicky homogenní představuje pro ostatní hrozbu, je opravdu jen teorií, o níž se bohužel ale nepochybuje. Tato teorie ale nebere v potaz to, že války jsou většinou rozpoutávány těmi u moci, nikoliv řadovými občany, kteří jsou v tomto případě často nedobrovolně nahnáni na bitevní pole, stejně jako nebere v potaz socioekonomické a další podmínky, které hrály ve vzniku 2.světové války nezanedbatelnou roli. Národní stát není sentiment, protože v něm jsou si lidé kulturně blíže, jsou ochotnější respektovat určitá společná pravidla, protože v nich vyrůstají.. Naopak soužití mnoha rozličných a velmi odlišných kultur může být velmi problematické, vést k nepokojům a kulturním válkám, což už se na západě v některých zemích lokálně děje. Ráda bych také viděla ty pozitivní vize západu, protože mám pocit, že spousta věcí už jim přerůstá přes hlavu.
Nešlo by ani tak o stát, který je etnicky homogenní, leč o stát, který se etnicky definuje – typicky třeba Stát Izrael.
Velmi odlišné kultury dobře koexistují ve Švýcarsku: čtyři jazyky, kalvinisti s katolíky (kterých je jen o málo méně) a hlavně propastný rozdíl v mentalitě mezi východem země na jedné straně a západem a velkými městy na straně druhé.
Naopak k homogenní ČR žádný velký respekt k pravidlům nevidím.
Pokud jde o ty „vize“, autor se nechává poněkud unášet. Západ prostě pragmaticky a bez hysterie reaguje na problémy, které dřív‘ nebyly, ale teď prostě jsou.
Jak se nemá dělat volební kampaň/ přeposlano/
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=1962616667201694&id=100003601392772
Vážený pane redaktore pocitem výjimečnosti trpí vámi vychvalované západní národy, které střední evropu hodily přes palubu kdykoliv se to hodilo. Stejný pocit výjimečnosti měli a mají novodobá politická,kulturní a ekonomická elita už počátku 90 let. Mám pocit ,že objevujete Ameriku. Neb na přísloví „Co je dovoleno bohovi,není přání volovi.“ se nic nemění.
Jak, hodily nás přes palubu…? Po vstupu do EU sem ty státy nacpaly peněz až hanba, ale že jsme je neuměli využít a nechali rozkrást přes stavby nesmyslných rozhleden a hlavně přes dotace firem jako Agrofert, je naše chyba!
Jste naivní. Nevíte o čem píšete.
Hloupost. Postavily se právě nesmysly (rozhledny v údolí, akvaparky bez vody atd.) protože to vyhovuje starým státům EU (obrovské dotace, kterými lze mávat nad hlavou, a nic užitečného pro nás). Byla zlikvidována kvetoucí odvětví průmyslu i zemědělství (která by mohla konkurovat starým zemím EU). Dnes jsme podstatně méně potravinově soběstační než na konci 80. let minulého století. A z EU jdou na náš trh (čest tem pár výjimkám), jen předražené šunty.
A.S.Pergill.
Musím reagovat,My jsme nebyli mnohonárodnostní stát RU ,měli jsme svůj sněm a vládu v Českém Království,byli jsme součástí RU monarchie jako dnes jsme součástí EU a je pravda ,že jsme měli mnohonárodnostní společnou armádu a toto zkoordinovat bylo na tu dobu ve světě ojedinělé.Budme rádi,že jako po každé válce, tak i po té poslední na Itálii si sto tisíc vdov rozebrali Češi a ne britsko-marocké jednotky.Za to patří dík našim pradědům,kteří si vedli na Itálii vic jak dobře,
Tak, jak to popisujete, to fungovalo zhruba do třicetileté války. Už pražská defenestrace, která ji odstartovala, byla reakcí na stále tužší centralizaci státu a postupnou likvidaci oněch autonomních prvků, o nichž píšete. Svoje udělalo i spálení zemských desek, které bylo vysloveně přípravou na praktickou likvidaci nižší šlechty, provedenou po ní (když se podíváte na sousední Polsko, tak právě tam byla nižší šlechta udržovatelem národa a přirozenou elitou – i známý spisovatel Sapkowski se hlásí ke svému původu z této vrstvy obyvatel). Po 30leté válce zde Habsburkové vládli v podstatě jako v dobyté zemi (s veškerým možným drancováním jejích zdrojů a cíleným likvidováním českých elit, jako za vlády nacistů). Trochu se to začalo zlepšovat až v souvislosti s tureckým ohrožením (které vyvrcholilo druhým obležením Vídně) a poté za Marie Terezie, když musel být trochu povolen nacionální a náboženský útlak, aby se stát ekonomicky nezhroutil. Nicméně, František Josef I se nenechal ani formálně korunovat na českého krále, stačilo mu jen, že měl v království své vojáky a svou policii. Na nějakou legitimitu své vlády zcela kašlal.
Ono když si přečtete nějaké české noviny z doby před 1. světovou válkou, zjistíte, že míra svobody v „žaláři národů“ byla taková, že nikdy později té úrovně už dosaženo nebylo!
Tak asi nejpřesnější by bylo říci, že se v tom „žaláři národů“ taková svoboda projevu do toho zhruba přelomu 19. a 20.století vyvinula (a mohlo by se rozebírat, zda tomu politickému systému díky nebo spíš navzdory). Myslím na druhou stranu, že už třeba jen Švejk může dokládat, že po vypuknutí 1.světové války v létě 1914 tomu zase už bylo každopádně jinak. A „že nikdy později té úrovně už dosaženo nebylo“… Tak zase období po roce 1989… Třeba otázka hanobení hlavy státu…
No, ono je to všechno dost komplikované. Třeba Josef II., syn a nástupce Marie Terezie, svým tolerančním patentem z roku 1781 v podstatě určitou liberalizaci v náboženské oblasti (ale když odmyslíme, že stupeň toho reálného náboženského útlaku byl v předchozích dobách v různých částech té habsburské monarchie různý, tak pořád šlo jen o oficiálně proklamovanou náboženskou toleranci některých křesťanských nekatolických církví, nikoliv o plnou náboženskou svobodu, o té se dá hovořit až od 2.poloviny 19.století). Na druhou stranu, začal prosazovat takovou všeobecnou a oficiální germanizaci, jaká předtím neměla obdoby. Ono, jako více věcí z těch jeho záměrů a reforem, to nemělo pak pokračování, ale tak nakonec, připomíná se i v našem případě, jak právě tahle z centra řízená germanizace naopak podnítila české národní obrození. A je znám třeba odpor, k jakému ty jeho germanizační tendence vedly v Uhrách (kde, ačkoliv to byl už od středověku především stát Maďarů, resp. řekněme jistých maďarských elit, bývala tradičním hlavním jednacím jazykem latina, a ta známá intenzivní maďarizace se tam plně prosadila až v průběhu 19.století)…
To, že se František Josef I. nikdy neobtěžoval českou královskou korunovací, to je známý fakt (a to měl na to plných 68 let vlády)… Tak on už to neudělal ani Josef I., který vládl v letech 1705-11 (zrovna ne tak dlouho, když to připomínáte, po vyhnání Turků z Uher), tak jako ne později zmiňovaný Josef II. A samozřejmě, nemluvím o tom posledním Karlovi I., vládnoucím 1916-18.
Ale třeba český a moravský zemský sněm, ty tady fungovaly až do zániku rakousko-uherské monarchie.
V těch Uhrách té maďarizaci ještě nahrával fakt, že maďarština je daleko jednodušší na naučení než čeština (a další slovanské jazyky) nebo němčina. Má velmi pravidelnou a jednoduchou gramatiku a prakticky fonetický zápis mluveného jazyka. Sice zaostává za esperantem, ale jen málo. Přesně opačným extrémem je angličtina, v podstatě hatmatilka bez použitelných gramatických a ortografických pravidel. Čeština a němčina jsou někde +- uprostřed, trochu blíž tomu esperantu (záleží na tom, jakou váhu přidělíte jednotlivým typům nedokonalostí živých jazyků).
Tak s tou jednoduchostí naučitelnosti maďarštiny se lze z českého i německého pohledu setkat právě s opačnými názory (myslím, že i Komenský v 17.století, když po jednu dobu pobýval u Rákócziho, jako sedmihradského knížete, v Sárospataku)… Ale ono tam nahrává jistě třeba i to, že to vůbec není jazyk indoevropského původu, nýbrž patří k uralské (či širší uralo-altajské) skupině, čili třeba i běžný slovosled může z pohledu nejen češtiny a slovanských jazyků, ale vůbec většiny evropských jazyků poněkud postrádat logiku. Sporná může být celkově i ta jednoduchost gramatiky atd., ale budiž, tohle může být asi také otázka subjektivity.
Ale ta maďarizace byla spojena s ideou zformování jednotného uherského politického národa – a víme, jak to třeba i zvenčí (jako u nás ve vztahu ke Slovákům) bylo vnímáno jako dost extrémní forma národnostního útlaku…
Jsem rád, že vznikla Evropská unie a že jsme její součástí. Jsme občané České republiky, ale nejsme zdaleka jen Češi, národností je zde opravdu hodně a troufám si tvrdit, že více Čechů žije, studuje a pracuje v cizině, než doma. Ale ani oni nejdou k volbám všichni. Naším problémem je, že stále zaměňujeme občanství za národnost a proto nevnímáme, že nejen u nás, ale celá Evropa je mnohonárodnostní. Proto populisté a manipulátoři hrají i na tuto kartu a bohužel mnohdy ve volbách získávají body.
Myslím, že se v tom autor poněkud mýlí. Nemyslím si, že nacionalističtí populisti bodují kvůli národním sentimentům, ale kvůli pocitu ohrožení, který vyvolávají.
Ano a k tomu právě populisté a manipulátoři využívají přežívající mýty a předsudky vůči jiným národnostem v lidech. Pořád mnozí u nás mají pocit že Česká republika patří jen Čechům a nechtějí si připustit, že jsou zde po celá staletí občané dalších národností a nejen to, že se podíleli i jako legionáři na vzniku naší republiky. Proto mne velmi překvapilo, že při stoletém výročí vzniku naší republiky, nebyl například přizván ani řeckokatolický patriarcha, nebo vrchní pražský rabín.
Problémy přináší spíše kulturní nekompatibilita. Naše pokojné soužití s Němci např. narušilo jejich podlehnutí ideologii, že jsou jacísi „nadlidé“ (už někdy v 17. století). Kulturní nekompatibilita je i problémem významné části Romů. Na druhé straně mnohé národy, jako třeba občané Vietnamu, problémy nedělají a soužití s nimi se rozvíjí +- normálně.
Úplně s Vámi souhlasím v tom, že kulturní rozmanitost Evropy je jejím největším bohatstvím a měli bychom si ji pěstovat.
Smyslem mého komentáře mělo být to, že mezi nacionalistické populisty řadím i ty, kdo se neodvolávají na národ, ale například na „obranu evropské kultury“, „obranu „normálního“ života, neomezené ekonomické svobody jednotlivce a podobně.
Obhajujete rituální lidské oběti? Obhajujete mrzačení genitálií? O tom všem je „obhajoba evropské kultury“, proti níž vystupujete.
Pro: A. S. Pergill
Kdybyste četl lépe, seznal byste, že obhajuji především kulturní rozmanitost, včetně například mnohojazyčnosti.
Obecně kulturu neohrožují jiné kultury, ale jen a čistě nekulturnost – domácí , stejně jako cizí. A nejlepší obranou kultury je její aktivní pěstování. To ovšem těm nacionalistickým magorům nevysvětlíte.
Vystupuji především proti těm, kdo se pod záminkou (neexistujícího) ohrožení kultury snaží prodrat k moci. Vy jim na to podle všeho naskakujete. To, co mi podsouváte, je velmi divoká konstrukce, v podstatě nesmysly.
Pro Taoiseach: Co je ta „kulturní rozmanitost“? Konec konců, i koncentráky s plynovými komorami byly jakýsi kulturní jev, byť nám cizí. Čili kam až jste ochoten za touto „rozmanitostí“ dojít? K rituálním vraždám? Ke kanibalismu? Mimochodem, existuje známý citát: „Na světě existuje mnoho kultur, ale jen jediná civilizace. Ta evropská.“ Jestlipak víte, kdo to řekl?
„O demokracii tu vůbec nejde“ změňte na „o liberální demokracii vůbec nejde“ a bude to správně a bude se s tím dát souhlasit.
A. S. Pergill má jistě celé generace českých předků, možná jako jistý Andrej Babiš, taky podobný ochránce národních zájmů – no co, co s tím jeden nadělá bez zástupů českých předků. Stejně jsem ráda za ty všechny Maďary, Němce, Slováky, Rakušany, Poláky a moravské Čechy (nebo české Moravany) jsem docela vděčná. Bejt jen Čechem jako třeba ten s tou přímou demokracií, to snad raději ne. Jen nevím, jestli z toho českého národovectví má Pergill tolik jako Babiš, asi ne.
Já mám české, německé, moravské a slezské předky. O kousek výš jsem napsal, že problém vidím hlavně v kulturní kompatibilitě. Český národ, zcela v duchu geniálního předzpěvu Máje, do sebe dokázal zaintegrovat řadu osobností zcela nečeského původu, od (např.) „pozámecké směsky“ Boženy Němcové, přes zakladatele Sokola, Němce Tyrše, Julia Zeyera (který rovněž neměl v žilách jedinou kapku české krve) a mnohé další. Důležité bylo jejich kulturní zaměření a kompatibilita s českou kulturou a politikou. Např. Franze Kafku jsme nepřijali, protože vystupoval jako německý nacionalista a pohrdavě zakazoval, aby jeho díla byla přeložena do „podřadné češtiny“, a nikoli proto, že byl Žid (řadu Židů jsme ostatně přijali).
Když už jsme u těch Židů, jedny z nejkrásnějších věcí napsané Česky pocházejí z pera Žida Oty Pavla.
Pak tu byl Bass, Poláček, Olbracht – vše skvělé a všeobecně přijímané.
S tím souhlasím. Na druhou stranu ovšem existovali Židé, kteří se projevovali „německonacionalističtěji“ než sami Němci, a např. za První republiky nutili české zaměstnance, aby své děti posílali do německých škol a zaváděli vnitropodnikovou komunikaci v němčině. (Čerpám z dvoudílných Dějin Brna, vyšlých někdy v 70. letech)
Btw, jestli bych si dovolil jednu poznámku – i jen když se podíváte na svůj občanský průkaz či pas, zjistíte že tam je
rubrika Státní občanství/Nationality. s hodnotou ČESKÁ REPUBLIKA.. To slovo Nationality se zkrátka do češtiny překládá i jako státní příslušnost, občanství, a až jako další, vedlejší význam jako národnost. A pokud tento doklad kdekoliv předložíte tak jste zkrátka Čech (rozuměno občan státu Česká republika) – a podle toho Vás budou všude posuzovat. I kdyby jste snad měl v rodném listu, nebo v srdci po tatínkovi národnost německou.
A bylo by na velice – velice hluboký a odborný výklad, jak tomu bylo jak v různých historických etapách, ba dokonce jak v různých evropských státech., jakákoliv že paušalizace sama je vyloučena.
Jen takové dva příkládlky – ony české elity, které v 19.století bojovaly o český zájem hovořily samozřejmě úředně německy, jakože a uvádí se to jako argument dosti často, mezi popravenými českými pány po Bílé hoře byli i pražští Němci..Co z toho asi obecně vyplývá??
Žijete v naivních představách, petrph, tady nejde jen o národnost po dědečkovi, tatínkovi. Divil byste se kolik občanů České republiky má občanství nově a dokonce ještě ani neumějí pořádně česky (což chápu, protože to neumějí ani mnozí rodilí Češi). Stačí juknout na google, například Definitivní výsledky sčítání lidu, domů a bytů 2001 a 1991. Češi, Moravani a Slezani jsou v menšině. A myslím, že je to dobře, a nejen kvůli genetice. Železná opona, pro tak maličkou zemičku jako jsme my, byla pohromou.
Železná opona neznamenala, že do Čech nepřicházeli žít příslušníci jiných národů.
Bohužel kvůli železné oponě spousta schopných lidí musela utéct, z těch co přicházeli mnozí nebyli přínosem ani pro kulturu, ani pro hospodářství a tím méně pro genetický potenciál. To se projevuje na generaci postižených dětí zvláště z příbuzenských manželských svazků, což velmi pěkně v devadesátých letech popsal v dokumentu jeden z našich genetiků.
Pikantní je, že i mnozí imigranti z Vietnamu mluví doma česky. Často proto, že jsou příslušníky různých neVietských národů a většinová vietština má pro ně stejně negativní konotaci, jako pro generaci mých rodičů němčina a pro mou generaci ruština. Jsem toho názoru, že pokud imigranti přijmou hodnoty majority, na nichž stojí základy českého státu, tak jsou bezproblémoví a mohou nás skutečně obohatit. Pokud ne, pak s nimi vždy budou v principu neřešitelné problémy (a prakticky to samé se týká i „Čechů jak poleno“, kteří tyto hodnoty odmítnou).
Sice s Vámi mohu částečně souhlasit – ovšem je tady jeden problém. Náhodou jsem při tom Google narazil na výsledky Sčítání z roku 2011 a tam se v komentářích píše
„Otázka na národnost, která se liší od státní příslušnosti tím, že je především pocitovou volbou každého člověka, byla ve sčítání lidu dobrovolná. Zatímco v roce 2001 nechtělo o své národnosti hovořit jen 173 tisíc lidí, letos využilo možnost neodpovědět 2,74 milionu obyvatel.“.. Což mimochodem není tak záhadou, protože se skutečně nikdo nedá spolehnout, jak v budoucnu budou tyto údaje státem použity a zneužity…
Zatímco, pokud budeme hovořit o minulé státní příslušnosti, tam jsou ty údaje pevně dané a nedají se před státem utajit, z onoho Sčítání roku 2011
„..migrace cizinců, kterých v Česku žije o 260,5 % více než před deseti lety. Jejich počet se blíží k půl milionu. Nejpočetnější skupinou cizinců v ČR jsou lidé s ukrajinským státním občanstvím (117 810), na druhém místě jsou Slováci (84 380) následováni Vietnamci (53 110), Rusy (36 055), Němci (20 780) a Poláky (17 856). V České republice byli sečteni lidé ze 182 zemí světa.
Z čehož vyplývá na prvním místě to, že teorie jistých elit o tom že čeští občané jsou nacionalističtí a izolovaní, jsou nesprávné (korektně řečeno). Ovšem na straně druhé – je nutné si ujasnit, k čemu tyto debaty vedou. Protože si asi můžete být naprosto jist že tito noví občané se za národnostní problémy a přehmaty v tomto státě před 70 až sto lety chtít omlouvat nebudou, ani za to ze svých daní platit nějaké odškodné, a dokonce ani nebudou volit politiky,kteří by to snad prosazovali.