Poslední dvě suchá léta a tři zimy s nedostatkem sněhu vzbudily v naší veřejnosti konečně zájem o budoucnost zdrojů pitné vody na našem území. Rozhodně je o čem mluvit.

Problém je v tom, že většina informací postrádá analýzu příčin, souvislostí i důsledků deklarovaných či připravovaných opatření, které mají stávající neutěšený stav napravit.

Základní příčina rizik je zřejmá: je to struktura naší krajiny. Konkrétně neblahé dědictví kolektivizace a socialistického průmyslového zemědělství, které v krajině vytvořilo dlouhé nepřerušované plochy polí, zkrátilo koryta drobných i větších vodních toků, zlikvidovalo množství rybníků, rybníčků a mokřadů, odvodnilo rozsáhlé zemědělské pozemky a zabetonovalo stovky tisíců hektarů zemědělské půdy.

Přiznání k nápravě nestačí

Když se dnes mluví o tom, jak v důsledku těžební činnosti, výstavby dálnic, hal či bytů mizí zemědělská půda, je v tom trocha pokrytectví. Zejména hovoří-li o tom ti, kteří stáli u ještě rozsáhlejšího odplývání zemědělské půdy ve prospěch průmyslu všeho druhu.

Ještě větším pokrytectvím jsou ale slova o boji proti rizikům sucha či povodní a o potřebě zvýšit schopnost naší krajiny zadržovat vodu ve chvíli, kdy reálná dotační politika ministerstva zemědělství preferuje tentýž styl průmyslového zemědělství jako před listopadem 1989.

Nahrává to podnikům, jejichž způsob hospodaření dále zvyšuje ohroženost pozemků vodní a větrnou erozí, navíc ještě utužující půdu těžkou zemědělskou technikou, kterou průmyslové podniky používají.

Pokud nedojde k cílenému rozčlenění krajiny, obnově krajinných prvků a plošné aplikaci opatření na ochranu půdy, jsou veškeré finanční prostředky na zvýšení schopnosti půdy zadržovat vodu pouhým politickým marketingem a vyhazováním peněz daňových poplatníků.

Aplikace vhodných technologií by přitom k zadržování vody v půdě pomohla více, než si řada lidí uvědomuje. Podle propočtů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd by se jen za rok zvýšila tato schopnost o 1,5 miliardy kubíků vody, konkrétně ze současných zhruba pěti miliard kubíků vody, které dnes dokáže zemědělská půda v ČR zadržet, na 6,5 miliard kubíků vody.

Tím by se podstatně snížilo riziko vodní eroze, kterým je dnes postiženo už 67 procent zemědělských půd v ČR, ačkoli většina médií stále otrocky opisuje číslo 50 procent. Dvoutřetinovou ohroženost přiznává i ministerstvo zemědělství – jen přiznání ale k nápravě nestačí.

Kudy tekla voda

Nestačí ani (zatím) čtyři plánované nové přehrady, ba ani dotace na obnovu rybníků, které ministerstvo zemědělství slibuje. Co je nejpodstatnější? Potřeba změnit strukturu našeho zemědělství od nájemného hospodaření k hospodaření vlastnickému.

To v praxi znamená podporu rodinných farem, jejichž primárním zájmem je uchovat úrodnost půdy, a tedy i její kvalitu, a tedy i schopnost jímat vodu pro další generaci sedláků, kteří převezmou hospodářství od současných majitelů. Politika ministerstva zemědělství se ale ubírá zcela opačným směrem.

Nejen ale politika ministerstva zemědělství, ale i politika ministerstev dopravy, místního rozvoje, průmyslu a dokonce i politika ministerstva životního prostředí. S ohledem na bilanci vody v krajině a dostupnost zdrojů pitné i užitkové vody, jakož i rizika povodní či sucha, je především nutné změnit přístup k územnímu plánování a rozvojovým plánům krajů a jednotlivých obcí.

Není prostě nadále možné povolovat stavby v záplavovém území a už vůbec ne v takzvaných aktivních zónách, kudy prokazatelně v minulosti tekla velká voda. Přesto se tak děje, především v zájmu bytové a chatové zástavby, jejímž důsledkem je opět pokrytí zemědělské půdy nepropustnými povrchy, především ale nárůst rizik ohrožení majetků i životů lidí.

Je nutné přiznat, že se tak děje na základě politického populismu a je nutné vědět, že se tím dává společnosti danajský dar do budoucnosti.

Vody neubývá, ale…

I když poslední dva roky se nepochybně významně promítnou do střednědobých statistik, není zas tak úplně pravda, že vody v naší zemi ubývá.

Naopak, podle ještě loňských statistik Českého hydrometeorologického ústavu u nás dokonce v posledních 20 letech napršelo v průměru o šest procent více srážek, než je dlouhodobý průměr.

Vody shůry je tedy stále dost, ba dokonce o trochu víc, což ovšem pro změnu, opět kvůli tomu, že krajina nedokáže přívaly vod zadržet, vede k opačnému extrému – růstu rizika povodní.

I přes deficit srážek v posledních dvou letech také není pravda, že by vody pro potřebu naší země, zemědělství či přírody bylo málo. V ČR totiž obvykle ročně naprší zhruba 55 miliard kubíků vody, lidé přitom ročně spotřebují jen „zanedbatelných“ 1,3 miliardy kubíků.

Nejvíce vody je v současné době nutné pro potřeby průmyslu, a to zejména energetiky a těžebního průmyslu. Konkrétně se ročně pro průmyslové účely spotřebuje přes 700 milionů kubíků vody, k výrobě pitné vody zhruba 600 milionů kubíků vody, zbytek připadá na „ostatní odběratele“, například i zemědělství.

Voda a zemědělství jsou každopádně spojené nádoby, a nedostatek vody nebo její přebytek může mít na ekonomiku produkce fatální vliv. Je-li vody přebytek, splachuje se svrchní, nejúrodnější vrstvy zeminy a hektarové výnosy plodin se snižují o více než 70 procent. Stejně tak si ale loni vyzkoušeli na vlastní kůži pěstitelé některých hospodářských plodin situaci, kdy je vody nedostatek.

Nemluvě o reálné zkušenosti mnoha zahrádkářů a domkařů, kterým se v jejich studních snížila původní hladina podzemní vody, případně se z nich voda ztratila úplně. To je vlastně docela symbolické – když problém na první pohled nevidíme, stejně jako nevidíme podzemní vodu, problém jakoby neexistoval.

Když ale v praxi pocítíme důsledky, bývá obvykle pozdě. Naštěstí na nápravu stavu naší krajiny a její schopnosti zadržovat vodu, což je alfou a omegou všeho, ještě úplně pozdě není. To však pouze za předpokladu, že voda nebude tématem politickým, ale odborným, a že společnost dosavadní přístup k důležitosti vody změní. A to se – neděje.

Rozšířená verze článku je k dispozici na stránkách Asociace soukromého zemědělství