Když se mluvilo o zlých kapitalistech, nezapomněl se pan učitel podívat na něj. Po fabrice ho vzali do semináře, pak spoluorganizoval křesťanské diskotéky. Šířil samizdaty, ale Chartu 77 nepodepsal, StB ho marně lákala ke spolupráci. Dnes je Jan Graubner pražským arcibiskupem.

Příběh arcibiskupa Jana Graubnera není hrdinským odbojářským eposem, ale příběhem kněze, který kličkoval mezi státními úřady, aby lidem mohl duchovně sloužit, povzbuzovat je v naději na svobodu a doprovázet ve víře.

Díky své tiché a pokorné povaze brilantně proplouval mezi věčně opilým a přisprostlým státním tajemníkem pro církevní záležitosti, udavači StB a dalšími dotěrnými soudruhy. Protože nechtěl ohrozit křesťanské společenství, které se kolem něj vytvořilo, odmítl podepsat Chartu 77:

„Dostal jsem ji do ruky. Ale nepodepsal. V té době jsem se angažoval mezi kněžími v hnutí Fokoláre, duchovní hlavou hnutí byl kněz Karel Pilík. A ten říkával: ‚Nechme to druhým a my zkusme pracovat naplno. Když na sebe tento štítek nevezmeme, můžeme působit v duchovní rovině trošku víc.‘“

Z rodiny velkopodnikatele

Jan Graubner se narodil 29. srpna 1948 v Brně, rodina žila ve Strážnici. Kdyby se země nezmocnili komunisté, nejspíš by vyrůstal v zámožné rodině velkopodnikatele. Jeho dědeček, babička, tatínek a strýcové vlastnili prosperující fabriku na pánské prádlo, firmu Bratři Graubnerové. Po znárodnění v roce 1949 ji komunisté přejmenovali na národní podnik Šuhaj.

Maturitní fotografie. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Se zbohatlíky se komunisté vypořádali po svém: majetek zabavili, strýce poslali do vězení, tatínek musel nastoupit k Pomocným technickým praporům, rodiny vystěhovali. Graubnerovi se s pěti dětmi nastěhovali do výměnku na statku ve Strážnici. Maminka děti živila z malého „žoldu“, který jí manžel posílal z nelehké vojny, vzpomíná arcibiskup: „Bylo to náročné. Tatínka jsme dlouho znali jen z fotografie.“

Graubnerovi obývali jednu větší místnost, k níž patřila ještě kuchyně. Žili velmi chudě, oblečení se dědilo ze sourozence na sourozence, hodně se přešívalo, vyspravovalo. Trvalo deset let, než se početné rodině podařilo získat důstojnější bydlení v jednom ze strážnických činžovních domů. Děti prožívaly ústrky i ve škole:

„Když pan učitel mluvil o zlých kapitalistech, tak se vždycky nezapomněl podívat na mě,“ pokračuje Jan. Jeho rodina se hlásila ke katolické církvi. Společně se modlili, chodili do kostela, děti ministrovaly. Maminka je vedla k víře, před svatbou dokonce učila ve farnosti katolickou věrouku jako katechetka.

Nejdřív do skladu, pak do semináře

Už na základní škole Jan Graubner přemýšlel o kněžském semináři. Po gymnáziu, na kterém maturoval v roce 1966, se přihlásil na teologii do Litoměřic. Když se ho při přijímacím pohovoru ptali na původ, skončilo to doporučením, ať jde pracovat mezi dělníky, pak se uvidí. Jan tedy nastoupil do gottwaldovských strojíren jako skladník a po roce se znovu přihlásil. Přijali ho do semináře Cyrilometodějské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zde přednášeli profesoři, kteří prožili komunistické pracovní tábory, věznice, dělnická zaměstnání.

Vše se na škole změnilo po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vynikající a charakterní profesoři byli z vysokých škol opět vyhozeni. Když na fakultě dostal zákaz profesor církevního práva, povolali na jeho místo odborníka na pedagogiku a katechetiku:

„Řekli mu: ,Ty musíš umět učit všechno, tak jdi učit právo!‘ A on před nás přišel, v atmosféře bezpráví a vzdoru to všichni přijali s humorem, a řekl: ‚Čestně prohlašuji, že právu nerozumím. Jsem vám ochoten předčítat ze skript pana Ryšky, který tu nesmí být. Kdybyste snad něčemu nerozuměli, tak ho najdete na chodbách, tam vám to snad vysvětlí.‘“

Pán s kufříkem v kostele

Už na studiích Jan Graubner tušil, že na fakultě aktivně působí mezi posluchači i profesory spolupracovníci StB: „Trochu nás to připravovalo na pozdější práci, kdy jsme věděli, že jsou mezi námi členové Pacem in terris či spolupracovníci StB. Jejich cílem bylo rozdělit nás. Kdybych se s nimi přestal bavit, budu s nimi vlastně spolupracovat. Tak jsem s nimi mluvil o počasí. O nezávadných věcech,“ vysvětluje Graubner, který byl vysvěcen v roce 1973 biskupem Josefem Vranou.

Jan Graubner (vlevo vpředu) s kardinálem Miloslavem Vlkem (vpravo vepředu). Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Ten spolupracoval se Státní bezpečností a podporoval kolaborantské sdružení Pacem in terris: „Myslím si, že to nebyl člověk, který by zradil své kněžství. Byl to člověk, který volil tuhle diplomatickou cestu, kde si uměl to svědomí volněji ohnout.“

„Když na kněžských schůzích mluvil o politických věcech, podával je tak, aby to měl z krku. Jednou jsme ho jako tři zlínští kaplani pozvali na kafe a mezi námi mluvil úplně jinak. Povzbuzoval nás k tomu, abychom neměli strach a pracovali, že jsme tady od toho. Vnímal jsem ten rozpor, ale můj dojem byl, že to nesl v sobě jako oběť,“ říká Jan Graubner.

V Gottwaldově působil Graubner jako kaplan v letech 1973–1977. Během té doby se jako mnoho dalších duchovních dostal do hledáčku Státní bezpečnosti.

„Byly chvíle, kdy mě estébáci vyslýchali nebo si mě odvezli na celý den pryč. Pak ještě byli dvakrát u mě, chápal jsem to jako pokus o navázání kontaktu, chtěli mne získat pro spolupráci. Tehdy to vždy trvalo tři čtvrtě hodiny. Vysvětloval jsem si to tak, že byly jen čtyřicetipětiminutové audio kazety a kufřík ležel na zemi mezi nimi a mnou. A že na kázání chodili poslouchat taky s kufříkem, to mi lidi říkali: ,Zase tam byl ten chlap, co stál na kůru pod reproduktorem.‘“

Graubner s estébáky hovořil mírně, laskavě a potvrzoval jejich fráze o světovém míru, ale zdráhal se promluvit o čemkoliv konkrétním.

Po mši na párek a na samizdaty

S papežem Janem Pavlem II. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jan Graubner byl za trest, že se schází s mladými lidmi mimo faru a kostel, odeslán ze Zlína, tehdy  Gottwaldova, do Vizovic. Zde se kolem něj opět začala formovat ilegální síť kněží a farníků:

„Církevní samizdaty se tu ke mně dostávaly ve větším množství a ode mě to šlo zase dál. Vyráběli jsme a šířili i pomůcky pro výuku náboženství a všechno bylo na bázi důvěry. Jako kněží jsme se navštěvovali nebo jsme měli jednou za měsíc schůzky, kdy jsme po večerní mši šli na párek a čaj a přitom jsme si vyměnili informace a obsahy tašek. Byli i farníci, kterým jsem věřil, a tak jsem jim ty materiály půjčoval.“

Byl to risk. Měli jsme proto opatření, na faře byla v sále zatemněná okna, aby nebylo vidět, že se svítí. Mládež sem přicházela různými cestami. Přes kostel, zezadu nebo normální cestou. Bývalo jich tam i šedesát, už by se mi ani nevešli do kostela. Tak tehdy vznikala jakási síť, díky které se dělala setkání po domácnostech. Nově příchozí tam chodili a ti staří jim dávali materiály,“ vypravuje Graubner.

Tehdy také v kulturních domech na Valašsku spoluorganizoval v kraji oblíbené křesťanské diskotéky bez alkoholu: „Já se jich nikdy neúčastnil, ale společně jsme dávali dohromady program. Aby tam byla nějaká dupárna, ale i vážná hudba a nějaké zamyšlení. Trval jsem na tom, že budou bez alkoholu a do půlnoci,“ popisuje arcibiskup.

Autoři textu Mikuláš Kroupa, Martin Kroupa a František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.