Na Západě ho vnímali jako hrdinu boje proti ruskému imperialismu, ruští disidenti ho označovali za skrytého agenta FSB. Putin ho chtěl na přelomu tisíciletí dát zabít, přesto Andrej Babickij o 14 let později podpořil jeho anexi Krymu. Začátkem dubna Andrej Babickij, někdejší hvězda ruské žurnalistiky, zemřel v Doněcku. Jeho život byl plný rozporů, stejně jako jeho osobnost.

Novinář s talentem Hemingwaye. Tak Andreje Babického popisuje česká novinářka Petra Procházková. S Babickým prošla mnohým, událostmi kolem puče v ruském parlamentu v roce 1993, především pak oběma válkami v Čečensku. Během nich se z Babického stala mezinárodní novinářská hvězda.

„Byl velká osobnost, ale strašně rozporuplná. Jekyll a Hyde. Extrémně talentovaný, neuvěřitelně vtipný a inspirativní, ale zároveň nabubřelý alkoholik a pozér,“ vzpomíná na jednoho ze svých nejlepších přátel bez patosu novinářka Petra Procházková.

S Andrejem Babickým se seznámila v Moskvě během pokusu skupiny komunistických poslanců o svržení prezidenta Borise Jelcina v roce 1993. Jelcin tehdy nechal parlament, kde se jeho odpůrci zabarikádovali, ostřelovat z tanků. Podle novináře a někdejšího šéfa ruské redakce Rádia Svobodná Evropa Jefima Fištejna už tehdy Babickij projevil svou rozporuplnou osobnost.

Andrej Maratovič Babickij se proslavil především reportážemi z obou válek v Čečensku, které byly ostře kritické vůči ruským úřadům a armádě. Zdroj: Wikipedia

Gerila v parlamentu

„Andreje Babického jsem poznal na konci 80. let, když v Sovětském svazu probíhala perestrojka. Tisk se liberalizoval a do rozhlasové stanice Svobodná Evropa/Svoboda začala dopisovat nová generace ruských novinářů, tehdy opozičních k vládnoucí moci. Jedním z nich byl i Andrej Babickij,“ popisuje Fištejn novinářské začátky budoucí hvězdy ruské válečné žurnalistiky.

„Působil jako vysloveně sympatický člověk, vzdělaný, talentovaný, s jasně prozápadními hodnotami. Pak se ale dostal do zvláštní situace, kdy se postavil na stranu lidí, kteří odporovali Jelcinovu pokusu o liberalizaci Ruska. Během událostí v Bílém domě v roce 1993 se začal klonit na stranu parlamentu v čele s Chasbulatovem a Ruckým,“ vyprávíFištejn a uvádí, že se Babickij měl dokonce na chvíli přidat ke skupině ruských nacionalistů. Po potlačení pro-komunistického puče prezidentem Jelcinem ale Babickij dál spolupracoval se Svobodnou Evropou, pro kterou posléze pokrýval první i druhou čečenskou válku. V Čečensku měl velmi dobré kontakty. Válku dokázal pokrývat zasvěceně, bez patosu, dostal se na místa, kam jiní novináři ne.

Hrdina čečenské války

„Jeho reportáže byly výborné. Nehledě na bombardování jel kamkoliv, dostával se k výjimečným kauzám. Byl u všech mírových rozhovorů. Neměl ale vůbec pud sebezáchovy. Vlastně nechápu, že to vlastně přežil,“ vzpomíná na nasazení Andreje Babického Petra Procházková, která čečenskou válku pokrývala jako zpravodajka s kolegou Jaromírem Štětinou. Právě on zaznamenal i na kameru odvahu Andreje Babického, která ale podle Procházkové občas hraničila s hazardováním s vlastním životem.

„Mirek s Andrejem byli v jednu dobu jediní dva novináři v bombardovaném Grozném. Mirek natáčel ostřelování a na záznamu je vidět i Andrej, který tam skáče mezi bombama a strašně se směje. To už bylo fakt praštěný,“ říká Petra Procházková, zároveň ale dodává, jak inspirativní byly odvaha a zápal Babického i pro ni samotnou.

„Dokázal člověka vybudit k obrovským výkonům, nakazit odvahou. Měla jsem pocit, že dokážu všechno, protože neexistovalo říct: Tohle nejde. Přejdeme frontu, třikrát za den? Nic není překážka. Moc mě v Čečensku naučil,“ popisuje Procházková, za co si Babického vážila a za co ho obdivovali i čečenští posluchači Rádia Svobodná Evropa.

„Celé Čečensko ho milovalo, celé Čečensko poslouchalo Rádio Svoboda. My jsme například přijeli s Andrejem na nějakou vesnici, čekali jsme na auto a lidé ho zastavovali a děkovali mu. On byl skutečně hrdina čečenské gerily a hrozně si to užíval.“

Reportáže vypovídající o zvěrstvech, které v Čečensku páchala ruská armáda, a popularita Babického začaly ale být být Kremlu na obtíž. Přesněji řečeno novému premiérovi. Tím se v srpnu 1999 stal Vladimir Putin a Rusové současně zahájili v Čečensku druhou ofenzivu.

V říjnu začali ruští vojáci ostřelovat hlavní město Groznyj. Tvrdili, že tam nejsou žádní civilisté. Babickému se ale do obleženého města podařilo dostat a celému světu ukázal, že ruská armáda lže, že v Grozném žijí civilisté pod těžkým bombardováním. V polovině ledna roku 2000 pak reportér náhle zmizel.

Putinův nepřítel, nebo agent?

„Zajali ho Rusové. Čečenci za něj tehdy velmi orodovali a chtěli ho vyměnit za zajaté ruské vojáky. Ta výměna skutečně proběhla, ale byla jakási fiktivní, protože Čečenci, kteří ho vyměnili, ho pak také zajali, nepatřili k té čečenské gerile, která ho hledala a chtěla osvobodit,“ popisuje zvláštní okolnosti zmizení Andreje Babického Petra Procházková. O reportérově propuštění tehdy s Putinem podle ní jednala při své návštěvě Moskvy i americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová.

„Myslím, že Rusové chtěli Babického zabít, ale nevěděli, jak to udělat, aby vina nepadla na ně. Tehdy se Putin ještě nějakým způsobem bál reakce Ameriky, nechtěl být za zlořáda. Tak ho podstrčili Čečencům, aby se říkalo, že ho zabili Čečenci,“ popisuje Procházková podivnou výměnu slavného reportéra za tři ruské vojáky. Babickému se pak podařilo únoscům utéct, možná ho i pustili, každopádně se podle Procházkové objevil ve zbědovaném stavu v Dagestánu, kde ho zatkla policie a odvezla do Moskvy. Tam ho opakovaně vyslýchala tajná policie.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

„Tehdy jsem s ním mluvila. Jemu i jeho ženě začaly chodit různé výhrůžky, bylo vidět, že má strach,“ popisuje Procházková Babického zoufalou situaci. I na přímluvu prezidenta Havla se ho tehdy i s rodinou nakonec podařilo dostat do Prahy, kde začal pracovat pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.

„Byl součástí gruzínské redakce. Ta měla podřízenou jednotku, která se jmenovala severokavkazská redakce. On byl jejím šéfredaktorem,“ vzpomíná tehdejší šéf ruské redakce rádia Jefim Fištejn. Podle něj už tehdy měli určití lidé z tehdejšího ruského disentu podezření, jestli se Babickij nestal tajným agentem ruské tajné služby FSB.

„Ve vysílání se to nijak neprojevovalo, ale v osobním kontaktu míval Andrej názory bližší k imperiálnímu ruskému státu. Někteří ho vnímali jako hrdinu čečenské války, ale pak byli zase jiní, kteří tvrdili, že byl ještě před čečenskými válkami naverbován tajnou službou FSB. Tento názor například razila známá ruská disidentka Valerie Novodvorská,“ říká Jefim Fištejn. Podobná obvinění se ale nikdy nepotvrdila.

A skepticky se k nim staví i Petra Procházková: „Agenti sice bývají ti, u kterých vás to nejvíc překvapí. Mohl na nás donášet, nemusel. Osobnostně to byl složitý člověk, alkoholik. Já bych ho jako agenta nevzala. Nebylo to s ním jednoduché. Několikrát kvůli němu zasahovala policie, pral se, když byl opilý,“ popisuje složité stránky Babického osobnosti Petra Procházková. K těm podle ní patřilo i ego. Navzdory vysoké inteligenci a velkému smyslu pro humor byl podle ní Babickij ješitný muž. To se podle ní projevilo především ve chvíli, kdy během pražského angažmá v Rádiu Svobodná Evropa začala uvadat Babického předchozí reportérská sláva.

Stěhování na Donbas

„Když Andrej přijel do České republiky, ještě si krátce užíval slávy hrdiny z Kavkazu, jenže pak po něm začali chtít běžnou práci. Už před ním nikdo na zadek nepadal a složité to měl i s cizími jazyky,“ přemýšlí Procházková, co podle ní mohlo stát za „názorovým přerodem“ kdysi liberálního reportéra.

Když ale Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, Babickij ho na svých sociálních sítích podpořil. „On říkával: ,Zatím ještě mohu mlčet.‘ Takže navenek mlčel do doby, než Rusové anektovali Krym. Dopadlo to tak, že se se Svobodnou Evropou rozešel,“ popisuje Jefim Fištejn názorový rozkol Babického se zbytkem redakce.

Jakkoliv Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda nechtělo odchod Babického pro tento článek nijak komentovat, fakt je, že Babickij pracovní poměr s americkým médiem ukončil a po roce, který ještě s rodinou strávil v Praze, se odstěhovali zpět do Ruska. Sám Babickij pak začal pracovat na ukrajinském Donbase pro média v proruském separatistickém Doněcku. Petře Procházkové tehdy k tomu v jednom z posledních rozhovorů pro česká média řekl:

„Pokud si nějaká menšina, nějaká skupina obyvatelstva myslí, že její základní práva průkazně protiřečí celistvosti země, jejíž je součástí, musí nastat rozchod. Respektive ta utlačovaná skupina má v případě poškozování svých zájmů plné právo na samostatnou existenci. Jako novinář jsem hájil toto právo, když šlo o Čečence, a hájím ho i v případě Krymu, nakonec i Donbasu.“

Ať už stálo za názorovým vývojem Andreje Babického cokoliv, podle Petry Procházkové, to nemusely být čistě politické důvody. Podle ní měl Babickij duši rebela a celoživotně fandil gerile.

„Andrej miloval takové to zbojnické. Rebelství, gerilu, ty, co vzali zbraně do rukou a bojovali za odtržení,“ říká o svém příteli Procházková. Podle ní na Donbase oprášil i svou někdejší slávu: „Myslím, že na Donbase zase měl, co kdysi na Kavkaze. Zase ho obdivovali. Zase byl jediný profesionál ze Západu, který tam zavedl různá talk-show a pomáhal jim s propagandistickou televizí. Byli mu za to vděční a on byl šťastný,“ říká Petra Procházková.

V Doněcku se nakonec završila nejen novinářská, ale i životní pouť Andreje Babického. Letos 1. dubna tam v 57 letech náhle zemřel na zástavu srdce. Uzavřel se tak příběh člověka velkého talentu i vnitřních rozporů. Reportéra, který se podle Petry Procházkové rád stavěl do různých póz, ale ke své práci jí jednou také řekl:

„Jak potlačit bolení duše a zlikvidovat pocit, že jsme dílem zodpovědní za osudy těch, s nimiž jsme se osobně setkali a vysáli z nich jejich historie, abychom je pak prodali a chvástali se tím, že jsme jejich bolest dokázali pochopit a předat dál.“