KOMENTÁŘ. Vedení České televize zakázalo moderátorovi diskusního pořadu Václavu Moravcovi vyjadřovat se o dění v televizi do médií. Mluvčí ČT uvedl, že o tématech souvisejících mimo jiné s avizovaným zrušením koncesionářských poplatků či roli veřejnoprávních médií se za televizi vyjadřuje pouze generální ředitel, případně osoby z vedení divize Zpravodajství a publicistika.

Je vždy s podivem, když Česká televize, jejímž úkolem je kromě jiného přispívat k právnímu vědomí obyvatel České republiky, porušuje právo. Obdobnými případy zákazu zaměstnanců veřejnoprávních televizí se totiž již několikrát zabýval Evropský soud pro lidská práva a vždy s jednoznačným výsledkem.

ESLP například rozhodoval případ Matúz proti Maďarsku, v němž šlo o postih zaměstnance poté, co publikoval knihu kritizující vedení televize. Stejně tak v případě Wojtas-Kaleta proti Polsku posuzoval legalitu disciplinárního postihu novináře za kritiku interní politiky stanice.

Obdobný byl i případ Fuentes Bobo proti Španělsku, kdy byl novinář propuštěn z důvodu kritických komentářů o vedení televize.

Z pohledu evropského práva ochrany svobody projevu je postup, kdy je novináři veřejnoprávní instituce plošně zakázáno poskytovat rozhovory a veřejně se vyjadřovat k fungování vlastní organizace, protiprávní.

Otázka veřejného zájmu

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva dlouhodobě a konzistentně vychází z Evropské úmluvy o lidských právech, která chrání svobodu projevu nejen jako individuální právo, ale jako jeden ze základních pilířů demokratické společnosti.

Tato ochrana se přitom nevztahuje pouze na neutrální či konsenzuální názory, nýbrž právě na projevy kritické, nepohodlné a konfliktní. Bez nich by totiž veřejná debata ztratila svůj smysl.

Čím důležitější je role jednotlivce pro veřejnou debatu, tím užší je prostor veřejné instituce k jeho umlčení.

Soud opakovaně zdůrazňuje, že skutečnost, že je osoba zaměstnancem státu či veřejné instituce, neznamená ztrátu jejího postavení jako občana. Zaměstnanec veřejné instituce není zbaven práva vyjadřovat se k otázkám veřejného zájmu a fungování veřejnoprávního média.

Jeho nezávislost, financování či politické tlaky na jeho chod jsou typickými otázkami veřejného zájmu v nejčistší podobě. Právě zde je ochrana svobody projevu nejsilnější.

Zvláštní postavení v judikatuře ESLP mají novináři a mediální profesionálové. U těchto osob soud aplikuje ještě přísnější test proporcionality jakéhokoli zásahu do jejich projevu. Čím důležitější je role jednotlivce pro veřejnou debatu, tím užší je prostor veřejné instituce k jeho umlčení.

Zaměstnavatel může požadovat určitou míru loajality, případně chránit konkrétní interní či citlivé informace. To se však týká přesně vymezených situací, jako například obchodního tajemství nebo osobních údajů.

Co soud naopak dlouhodobě odmítá, jsou plošné, preventivní a abstraktní zákazy projevu, které nejsou reakcí na konkrétní porušení povinností, ale slouží k předběžnému umlčení určité osoby.

Nepohodlný hlas

Zvlášť problematické je, pokud je takový zákaz selektivní. Tedy pokud se netýká všech zaměstnanců, ale pouze konkrétního novináře. V takovém případě se podle ESLP výrazně zvyšuje podezření, že nejde o legitimní organizační opatření, nýbrž o snahu eliminovat nepohodlný hlas z veřejné debaty. Takový postup je zneužitím moci a ohrožuje samotnou podstatu svobody projevu.

Pokud je umlčena výrazná a respektovaná osobnost, dopad takového zásahu se neomezuje pouze na ni. Ostatní novináři a zaměstnanci instituce si z takového kroku odnesou jasný signál, že kritika se nevyplácí. Výsledkem je autocenzura, opatrnictví a rezignace na otevřenou debatu.

Právě tento efekt považuje ESLP za jeden z nejnebezpečnějších pro demokratickou společnost.

Z hlediska evropského práva proto nelze takový zákaz vnímat jako technické interní opatření. Jde o zásah do svobody projevu v oblasti nejvyššího veřejného zájmu, u osoby, která má z povahy své profese sehrávat klíčovou roli v kontrole moci.

Ve výsledku nejde pouze o jednotlivce. Jde o to, zda veřejnoprávní médium zůstane prostorem otevřené debaty, nebo se postupně promění v instituci, kde je loajalita k vedení důležitější než odpovědnost vůči veřejnosti. A právě na tuto hranici evropské právo dlouhodobě a velmi citlivě dohlíží.