Aleš Rozehnal: Válečné reparace za nástup Hitlera nemohly, jako výmluva slouží i po sto letech

Napsal/a Aleš Rozehnal 5. ledna 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Jako jeden z důvodů nástupu nacismu v Německu ve 30. letech minulého století většina historiků uvádí nadměrnou výši reparací uložených Německu Versailleskou smlouvou, od jejíhož uzavření si letos připomeneme rovných 100 let. Tato interpretace ale naprosto neodpovídá historickým faktům, a navíc vychází z hitlerovské propagandy o Německu coby oběti versailleského systému.

Důsledkem výše reparací podle této interpretace byla zničená německá ekonomika, hyperinflace a obrovské sociální otřesy, kterých pak nacisté využili.

Je pravdou, že částky reparací, které vítězné mocnosti předkládaly v průběhu mírové konference, byly enormní. Versailleská smlouva však žádnou konečnou částku reparací nevyčíslila a pouze stanovila, že Německo má zaplatit mezitímní platbu ve výši 20 miliard zlatých marek, která měla sloužit na náhradu nákladů spojených s německou okupací.

Z této částky zaplatilo Německo pouze osm miliard marek. Na základě Versailleské smlouvy následně Reparační komise v roce 1921 určila, že Německo má zaplatit 132 miliard zlatých marek. To je také částka, se kterou různí historikové operují, i když je to částka bez jakékoli faktické relevance.

Část dluhopisů jen na efekt

Německý dluh byl rozdělen do tří druhů dluhopisů, a to A, B a C, z nichž dluhopisy C byly pouze iluzorní a nikdy neměly být splaceny. Jejich účelem bylo uchlácholit veřejné mínění vítězných mocností.

Pouze dluhopisy A a B byly skutečnými dluhopisy, které měly sloužit ke splacení reparačního dluhu. Dluhopisy A byly vydány ve výši 12 miliard zlatých marek a měly představovat nesplacenou část z 20 miliard, které byly splatné v průběhu přechodného období. Dluhopisy B pak dosahovaly částky 38 miliard.

 

 

Ve skutečnosti zaplatilo Německo na reparacích celkem pouze 20 miliard marek. Do těchto 20 miliard je započítáno i osm miliard marek zaplacených v přechodném období, které neměly sloužit jako reparace, ale jako náhrada za zabavený majetek okupovaných států a náklady spojené s okupací.

Následně totiž došlo k tiché dohodě, že těchto osm miliard bude považováno rovněž za platby na reparace. Do částek reparací se započítávala také hodnota německého majetku, který se nacházel na územích postoupených vítězným mocnostem, jako byly uhelné doly v Sársku nebo železnice nacházející se na území postoupeném Polsku.

Hyperinflace jako plán

V roce 1921 Německo uskutečnilo první splátku jedné miliardy zlatých marek. Od té doby až do přijetí Dawesova plánu koncem roku 1924 provedlo jen dvě drobné platby. V roce 1922 však pokračovalo věcné plnění reparací, ačkoli ani toto plnění neprobíhalo řádně.

Německo argumentovalo tím, že reparace ničí jeho měnu a způsobují inflaci. Toto tvrzení převzala následně většina historiků, přehlížejíce fakt, že inflace německé měny reparacím dávno předcházela. Jedním z důvodů inflace bylo to, že německá vláda odmítala provést rozpočtové a daňové reformy, a to i v rozporu s Versailleskou smlouvou.

Německá vláda účelově odmítala provést stabilizaci měny s úmyslem vyhnout se více méně všem reparačním nárokům. Hyperinflace byla důsledkem německé politiky, a nikoli okupace samotné. Hyperinflace umožnila německé vládě odepsat domácí dluhy, včetně dluhů válečných, Zároveň umožnila pohádkové zbohatnout průmyslníkům, kteří měli blízko německé vládě.

Reparace měly být spláceny jednak v penězích a jednak v naturáliích, a to zejména uhlí, dřevě, chemických barvivech a farmaceutických přípravcích. Krize spojená s nesplácením reparací vyvrcholila v prosinci 1922, kdy Reparační komise konstatovala, že Německo neplní své povinnosti dodávek dřeva.

Rozkol mezi spojenci

Následovalo konstatování, že Německo je v prodlení s dodávkami uhlí, které plnilo řádně pouze několik měsíců v roce 1920, ačkoli byla od té doby povinnost plnit několikrát snižována, a to zejména poté, co Německo ztratilo doly ve Slezsku.

Nebylo pochyb o tom, že je Německo v prodlení, ani o rozsahu prodlení. Stejně tak nebylo pochyb o tom, že důvodem prodlení není nedostatek dřeva ani uhlí, které mělo Německo dodávat, jehož množství si Německo mimochodem určilo samo, ale neochota německé vlády plnit svůj dluh.

Německo zvolilo v otázce reparací politiku pasivní rezistence, která spočívala v jejich částečném či úplném ignorování.

Konstatování Reparační komise však mělo ten význam, že se stalo právním základem okupace Porúří, ke které došlo v lednu roku 1923. Kromě vyostření vztahů vítězných mocností s Německem znamenala okupace i rozkol ve vítězném táboře, protože Velká Británie s ní nesouhlasila.

Situace se změnila až nástupem vlády Gustava Stresemanna v září 1923, která ukončila ve vztahu k vítězným mocnostem politiku pasivní rezistence a zároveň zastavila inflaci. V důsledku konsolidace vztahů byl v roce 1924 přijat nový reparační plán, označovaný podle amerického politika a bankéře, který byl jeho architektem, jako Dawesův plán.

Druhý pokus

Dawesova komise sice konstatovala, že problém okupace Porúří je mimo její pravomoc, ale vycházela z toho, že ekonomická okupace musí být okamžitě ukončena, a vojenská okupace omezena pouze na symbolickou vojenskou přítomnost, aby si Francie zachovala tvář.

Dawesův plán navrhoval reorganizovat německé finančnictví, volal po masivních mezinárodních půjčkách ve prospěch Německa a daňové reformě, která odstraňovala anomálii a zároveň porušení Versailleské smlouvy spočívající v tom, že Německo mělo mnohem nižší daňové sazby než vítězné mocnosti.

Po přijetí Dawesova plánu začalo Německo plnit reparační dluhy, a to zejména díly přílivu zahraničních půjček, které byly minimálně ve výši částek placených jako reparace. Německo sice vykázalo každý rok drobné prodlení v naturálním plnění, ale to pouze z prestižních důvodů.

V roce 1928 Gustav Stresemann požádal vítězné mocnosti o okamžité ukončení okupace Porýní. V souvislosti s tím byl vypracován konečný reparační plán, který měl s definitivní platností odstranit důsledky války.

Částky splátek měly být sníženy pod úroveň stanovenou Dawesovým plánem a reparace měly být spláceny po dobu 59 let, tedy po dobu splatnosti půjček evropských vítězných mocností ve prospěch USA.

Za krizi nemohly reparace, ale Hitler

Ačkoli byl nový plán pro Německo výhodnější, zvedla se proti němu v Německu vlna nevole, která našla svůj odraz v úspěchu Adolfa Hitlera v rámci plebiscitu o této otázce v roce 1929.

I přes to byl však nový reparační plán nazývaný podle nejdůležitějšího člena vyjednávací komise, amerického průmyslníka, právníka a diplomata Owena D. Younga, jako Youngův plán, Německem ratifikován.

V roce 1930 nastala v Německu finanční krize. Tato krize přitom s reparacemi vůbec nesouvisela, ale byla způsobena zejména masivním odlivem kapitálu v důsledku Hitlerova vítězství ve volbách. Finanční problém Německa tedy nespočíval v reparacích, ale byl problémem reputačním. Mimochodem i v době splácení reparací byl německý státní rozpočet vyrovnaný.

V roce 1931 vyhlásil americký prezident Herbert Hoover moratorium, které pozastavilo splácení všech válečných dluhů na jeden rok. Během tohoto roku se prohloubila celosvětová recese. Prezident Hoover však považoval za nepřijatelné moratorium prodloužit v roce, kdy se konaly prezidentské volby.

Z tohoto důvodu se v roce 1932 konala konference vítězných mocností a Německa v Lausanne, která stanovila poslední splátku reparací ve výši 3 miliard zlatých marek. Tato dohoda byly sice podepsána, ale nikdy nebyla ratifikována.

Ať zaplatí vítězové

Otázka reparací byla překonána událostmi německého vnitropolitického vývoje a neochota Adolfa Hitlera diskutovat o této otázce byla zřejmá všem zúčastněným. Reparace sice nebyly nikdy formálně zrušeny, ale usnuly a staly se zcela nerealistickými.

Lausannská konference znamenala faktický konec reparací, ale nikoli konec problémů, které měly vyřešit. Konečný důsledek toho, že Německo odmítlo platit reparace, bylo přenesení břemene válečných škod na vítěze války.

Obnovu zničených oblastí, důchody pro zmrzačené veterány a vdovy po padlých vojácích, stejně jako válečné dluhy bylo stále nutno platit. V konečném důsledku to byli vítězové, kteří všechny tyto účty zaplatili. Ekonomickým efektem první světové války a následného mírového uspořádání bylo tedy posílení ekonomické pozice Německa.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Německo zaplatilo na reparacích přibližně 20 miliard zlatých marek, které povětšinou financovalo ze zahraničních půjček následně neuznaných hitlerovským režimem. Německo bylo schopno zaplatit na reparacích daleko víc, než ve skutečnosti zaplatilo. Německo však považovalo uvalení reparací za urážku, a navíc na reparace svedlo své ekonomické problémy.

Rozhodně však reparace nezpůsobily ekonomický rozvrat Německa, který by usnadnil nacistům nástup k moci.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Recommended (5901)

Čtěte též

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)