Aleš Rozehnal: Válečné reparace za nástup Hitlera nemohly, jako výmluva slouží i po sto letech
KOMENTÁŘ. Jako jeden z důvodů nástupu nacismu v Německu ve 30. letech minulého století většina historiků uvádí nadměrnou výši reparací uložených Německu Versailleskou smlouvou, od jejíhož uzavření si letos připomeneme rovných 100 let. Tato interpretace ale naprosto neodpovídá historickým faktům, a navíc vychází z hitlerovské propagandy o Německu coby oběti versailleského systému.
Důsledkem výše reparací podle této interpretace byla zničená německá ekonomika, hyperinflace a obrovské sociální otřesy, kterých pak nacisté využili.
Je pravdou, že částky reparací, které vítězné mocnosti předkládaly v průběhu mírové konference, byly enormní. Versailleská smlouva však žádnou konečnou částku reparací nevyčíslila a pouze stanovila, že Německo má zaplatit mezitímní platbu ve výši 20 miliard zlatých marek, která měla sloužit na náhradu nákladů spojených s německou okupací.
Z této částky zaplatilo Německo pouze osm miliard marek. Na základě Versailleské smlouvy následně Reparační komise v roce 1921 určila, že Německo má zaplatit 132 miliard zlatých marek. To je také částka, se kterou různí historikové operují, i když je to částka bez jakékoli faktické relevance.
Část dluhopisů jen na efekt
Německý dluh byl rozdělen do tří druhů dluhopisů, a to A, B a C, z nichž dluhopisy C byly pouze iluzorní a nikdy neměly být splaceny. Jejich účelem bylo uchlácholit veřejné mínění vítězných mocností.
Pouze dluhopisy A a B byly skutečnými dluhopisy, které měly sloužit ke splacení reparačního dluhu. Dluhopisy A byly vydány ve výši 12 miliard zlatých marek a měly představovat nesplacenou část z 20 miliard, které byly splatné v průběhu přechodného období. Dluhopisy B pak dosahovaly částky 38 miliard.
Ve skutečnosti zaplatilo Německo na reparacích celkem pouze 20 miliard marek. Do těchto 20 miliard je započítáno i osm miliard marek zaplacených v přechodném období, které neměly sloužit jako reparace, ale jako náhrada za zabavený majetek okupovaných států a náklady spojené s okupací.
Následně totiž došlo k tiché dohodě, že těchto osm miliard bude považováno rovněž za platby na reparace. Do částek reparací se započítávala také hodnota německého majetku, který se nacházel na územích postoupených vítězným mocnostem, jako byly uhelné doly v Sársku nebo železnice nacházející se na území postoupeném Polsku.
Hyperinflace jako plán
V roce 1921 Německo uskutečnilo první splátku jedné miliardy zlatých marek. Od té doby až do přijetí Dawesova plánu koncem roku 1924 provedlo jen dvě drobné platby. V roce 1922 však pokračovalo věcné plnění reparací, ačkoli ani toto plnění neprobíhalo řádně.
Německo argumentovalo tím, že reparace ničí jeho měnu a způsobují inflaci. Toto tvrzení převzala následně většina historiků, přehlížejíce fakt, že inflace německé měny reparacím dávno předcházela. Jedním z důvodů inflace bylo to, že německá vláda odmítala provést rozpočtové a daňové reformy, a to i v rozporu s Versailleskou smlouvou.
Německá vláda účelově odmítala provést stabilizaci měny s úmyslem vyhnout se více méně všem reparačním nárokům. Hyperinflace byla důsledkem německé politiky, a nikoli okupace samotné. Hyperinflace umožnila německé vládě odepsat domácí dluhy, včetně dluhů válečných, Zároveň umožnila pohádkové zbohatnout průmyslníkům, kteří měli blízko německé vládě.
Reparace měly být spláceny jednak v penězích a jednak v naturáliích, a to zejména uhlí, dřevě, chemických barvivech a farmaceutických přípravcích. Krize spojená s nesplácením reparací vyvrcholila v prosinci 1922, kdy Reparační komise konstatovala, že Německo neplní své povinnosti dodávek dřeva.
Rozkol mezi spojenci
Následovalo konstatování, že Německo je v prodlení s dodávkami uhlí, které plnilo řádně pouze několik měsíců v roce 1920, ačkoli byla od té doby povinnost plnit několikrát snižována, a to zejména poté, co Německo ztratilo doly ve Slezsku.
Nebylo pochyb o tom, že je Německo v prodlení, ani o rozsahu prodlení. Stejně tak nebylo pochyb o tom, že důvodem prodlení není nedostatek dřeva ani uhlí, které mělo Německo dodávat, jehož množství si Německo mimochodem určilo samo, ale neochota německé vlády plnit svůj dluh.
Německo zvolilo v otázce reparací politiku pasivní rezistence, která spočívala v jejich částečném či úplném ignorování.
Konstatování Reparační komise však mělo ten význam, že se stalo právním základem okupace Porúří, ke které došlo v lednu roku 1923. Kromě vyostření vztahů vítězných mocností s Německem znamenala okupace i rozkol ve vítězném táboře, protože Velká Británie s ní nesouhlasila.
Situace se změnila až nástupem vlády Gustava Stresemanna v září 1923, která ukončila ve vztahu k vítězným mocnostem politiku pasivní rezistence a zároveň zastavila inflaci. V důsledku konsolidace vztahů byl v roce 1924 přijat nový reparační plán, označovaný podle amerického politika a bankéře, který byl jeho architektem, jako Dawesův plán.
Druhý pokus
Dawesova komise sice konstatovala, že problém okupace Porúří je mimo její pravomoc, ale vycházela z toho, že ekonomická okupace musí být okamžitě ukončena, a vojenská okupace omezena pouze na symbolickou vojenskou přítomnost, aby si Francie zachovala tvář.
Dawesův plán navrhoval reorganizovat německé finančnictví, volal po masivních mezinárodních půjčkách ve prospěch Německa a daňové reformě, která odstraňovala anomálii a zároveň porušení Versailleské smlouvy spočívající v tom, že Německo mělo mnohem nižší daňové sazby než vítězné mocnosti.
Po přijetí Dawesova plánu začalo Německo plnit reparační dluhy, a to zejména díly přílivu zahraničních půjček, které byly minimálně ve výši částek placených jako reparace. Německo sice vykázalo každý rok drobné prodlení v naturálním plnění, ale to pouze z prestižních důvodů.
V roce 1928 Gustav Stresemann požádal vítězné mocnosti o okamžité ukončení okupace Porýní. V souvislosti s tím byl vypracován konečný reparační plán, který měl s definitivní platností odstranit důsledky války.
Částky splátek měly být sníženy pod úroveň stanovenou Dawesovým plánem a reparace měly být spláceny po dobu 59 let, tedy po dobu splatnosti půjček evropských vítězných mocností ve prospěch USA.
Za krizi nemohly reparace, ale Hitler
Ačkoli byl nový plán pro Německo výhodnější, zvedla se proti němu v Německu vlna nevole, která našla svůj odraz v úspěchu Adolfa Hitlera v rámci plebiscitu o této otázce v roce 1929.
I přes to byl však nový reparační plán nazývaný podle nejdůležitějšího člena vyjednávací komise, amerického průmyslníka, právníka a diplomata Owena D. Younga, jako Youngův plán, Německem ratifikován.
V roce 1930 nastala v Německu finanční krize. Tato krize přitom s reparacemi vůbec nesouvisela, ale byla způsobena zejména masivním odlivem kapitálu v důsledku Hitlerova vítězství ve volbách. Finanční problém Německa tedy nespočíval v reparacích, ale byl problémem reputačním. Mimochodem i v době splácení reparací byl německý státní rozpočet vyrovnaný.
V roce 1931 vyhlásil americký prezident Herbert Hoover moratorium, které pozastavilo splácení všech válečných dluhů na jeden rok. Během tohoto roku se prohloubila celosvětová recese. Prezident Hoover však považoval za nepřijatelné moratorium prodloužit v roce, kdy se konaly prezidentské volby.
Z tohoto důvodu se v roce 1932 konala konference vítězných mocností a Německa v Lausanne, která stanovila poslední splátku reparací ve výši 3 miliard zlatých marek. Tato dohoda byly sice podepsána, ale nikdy nebyla ratifikována.
Ať zaplatí vítězové
Otázka reparací byla překonána událostmi německého vnitropolitického vývoje a neochota Adolfa Hitlera diskutovat o této otázce byla zřejmá všem zúčastněným. Reparace sice nebyly nikdy formálně zrušeny, ale usnuly a staly se zcela nerealistickými.
Lausannská konference znamenala faktický konec reparací, ale nikoli konec problémů, které měly vyřešit. Konečný důsledek toho, že Německo odmítlo platit reparace, bylo přenesení břemene válečných škod na vítěze války.
Obnovu zničených oblastí, důchody pro zmrzačené veterány a vdovy po padlých vojácích, stejně jako válečné dluhy bylo stále nutno platit. V konečném důsledku to byli vítězové, kteří všechny tyto účty zaplatili. Ekonomickým efektem první světové války a následného mírového uspořádání bylo tedy posílení ekonomické pozice Německa.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Německo zaplatilo na reparacích přibližně 20 miliard zlatých marek, které povětšinou financovalo ze zahraničních půjček následně neuznaných hitlerovským režimem. Německo bylo schopno zaplatit na reparacích daleko víc, než ve skutečnosti zaplatilo. Německo však považovalo uvalení reparací za urážku, a navíc na reparace svedlo své ekonomické problémy.
Rozhodně však reparace nezpůsobily ekonomický rozvrat Německa, který by usnadnil nacistům nástup k moci.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
28 komentářů
Prestoze nejsem historik, zda se mi pochopitelne a pravdepodobne, ze reparace jako takove mely minimalni primy vliv na nemeckou ekonomiku, nybrz se staly politickym bicikem, ktery pomahal pri procesu sebemrskacstvi v roli obeti. Identifikace nepritele – vnitrniho (komuniste, pozdeji Zide) i vnejsiho (spojenci) – jsou zakladem politiky. Civilni obyvatelstvo poznalo valku jen spotrebne-materialne, nikoliv prostrednictvim vojenskych operaci na uzemi Nemecka, proto bylo snadno manipulovatelne tvrzenimi, ze „Nemecko neprohralo, ale podvedli jej politici“. I cisar zustal u moci a tim byla zachovana kontinuita i navenek. Co tedy zpusobilo chaby vykon nemecke ekonomiky v obdobi do roku 1924, kdyz ne tiha reparaci? Byla to skutecne jen absence danovych reforem? Tomu se da verit tezko. Spis bych si vsadil na ztratu aktivni ekonomicke populace (skutecnou plus nezanedbatelny vliv PTSD po zakopove valce) v kombinaci s devalvaci uspor a obtiznou dostupnosti kreditu pro rozvoj podnikani, ktere byly nasledkem pro-inflacni politiky vlady, jez se chtela ucetne zbavit reparacniho dluhu. Takze jsme zpatky na zacatku a reparace, byt neprimo, zasadni roli hrat mohly.
Mimochodem, možná taková historická cosi vysvětlující vsuvka, pokud mluvíme o absenci danovych reforem, resp. tedy jakýchkoliv efektivních vládních opatření.
Totiž, jedním z výsledků prohrané války taky bylo, že v Německu padla monarchie, císař podal demisi, vytvářely se jakés takés politické vlády, proběhlo tam (už na počátku 20,let) několik pokusů o puč. Ergo, o nějaké zodpovědné, kvalifikované kvalitní vládě, která by byla schopna efektivně řídit stát se vůbec nedalo mluvit,,
Neplatilo reparace Německo, protože neplatily jiné státy. Mezi poražené státy 1. světové války bylo ve Versailles zařazeno i Československo jako jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska. ČSR měla platit reparace mnohem větší než Maďarsko a Polsko.
Československo bylo považováno za jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska, to ano (odrazilo se to v jeho závazku podílet se na splátce zahraničního dluhu Rakouska-Uherska do roku 1914, tzn. vypuknutí války), ale nikoliv za stát poražený. Mezi poražené státy byly počítány Rakousko a Maďarsko (jako přímí nástupci Rakouska-Uherska), samozřejmě spolu s Německem a dále Bulharskem a Tureckem…
Další „hrdý“ Čech, který přes všechny prohry tvrdí, že jsme všechno vyhráli?
No tak, tady je rozhodující, že to tak viděli Masaryk, Beneš, ještě Štefánik… A že to tak byli ochotni přinejmenším připustit i lidé jako Clemencau, Lloyd George, Wilson… S tím já přece vůbec nic nenadělám.
Celkově k tomu článku, tak nevím, jestli někdo tvrdí, že JENOM a JENOM ty válečné reparace mohly za nástup Hitlera nebo že i jen rozvrátily německou ekonomiku po roce 1918 (i když ty požadavky, položené z francouzské strany, jsou obecněji považovány za přemrštěné)… To zase takhle jednoduše říci nelze… Ale každopádně spoluvytvářely nebo pomáhaly spoluvytvářet obecné „podhoubí“, celkovou atmosféru pro ten Hitlerův politický vzestup… Tak nakonec, vždyť přece i zde je už Hitlerovi za úspěch přičítán ten plebiscit o Youngově plánu z roku 1929, tj. z doby, kdy NSDAP jinak ještě tak výraznou mocenskou sílu v Německu nepředstavovala…
A ještě k té pasáži, kde se píše: „V roce 1930 nastala v Německu finanční krize. Tato krize přitom s reparacemi vůbec nesouvisela, ale byla způsobena zejména masivním odlivem v důsledku Hitlerova vítězství ve volbách…“ Tak jistě, že ta krize nesouvisela s reparacemi, ale s krachem na newyorské burze z roku 1929 a vůbec světovou hospodářskou krizí (a vlivem právě amerického kapitálu v Německu po první světové válce)… Ale že by volební úspěch NSDAP v roce 1930 (tak přece rozhodující pak byl až ten dvojí úspěch v roce 1932), který je vysvětlován jako důsledek, nikoliv příčina té krize, vedl k nějakému odlivu kapitálu z Německa…(???)
Udaje nemeckych ekonomu o vysi placenych reparaci zni na 67,7 miliard marek, druzi spocitali jen 21,8 miliard: Kazdy ma sva cisla, ani datum v dokumentech neni vzdy autenticky, a odskodneni je tradicne vzdycky nizke. Tak napr. podle historiku neplatily Rakousko und Madarsko vubec zadne reparace, ale jen Ceskoslovensko prevzalo na jeho uzemi majetek monarchie ve vysi 7,6 miliard (Klímek, Antonín; Kubů, Eduard: Československá zahraniční politika 1918-1928, Praha 1995, S. 27-28) nebo tez ve vysi 20 miliard korun (tamtez, S.55).
“Ze německá vláda odmítala provést rozpočtové a daňové reformy, a to i v rozporu s Versailleskou smlouvou”, je neznamy aspekt a spis nejisty. Mimochodem USA smlouvu neratifikovali. Velka Britanie 1918 dluzila USA 4,7 miliard a Francousko 4 miliardy dolaru, dalsi 3 miliardy Velke Britanii; Rusko dluzilo 1918 nejmin 6 miliard dolaru Velke Britanii a Francousku. 1929/30 odepsali USA i dost vysoke povalecne pujcky Ceskoslovensku. O tom ale malo vime, protoze to nikoho nezajima. Uspěch Adolfa Hitlera v plebiscitu v roce 1929 nebyl tak velky: Sice hlasovalo 94,5% ucastniku „pro“, ale jen z 15% volicu, potrebna byla ale absolutni vetsina. Ve volbach 1930 dosahla NSDAP 18,3% hlasu, coz asi tehdejsi financni krizi take nevyvolalo. Asi deset let trvala ale v Evrope hospodarska krize po krachu Newyorske burzy 1929. A vyrovnaný nebyl v te dobe nejen německý státní rozpočet, ale i rozpocet vetsiny viteznych statu ve stredni Evrope. Zahranicni pujcky Nemecko zaplatilo do roku 1966. Posílení ekonomické pozice Německa nebylo důsledkem, ze vítězové zaplatili účty první světové války, ale spis mírového uspořádání bez ekonomickeho rozumu.
Je to tak. Ono je nutné brát do úvahy, že samotné reparace by Německo nepoložily, i proto, že byly spláceny v dlouhých splátkám, a navíc jak v článku uvedeno, dále různě snižovány a taky spláceny z dalších půjček.
Jenomže, Německo na tom bylo finančně prachmizerně již předtím, a už jeho poválečný dluh (ještě mimo reparace) byl obrovský, efektivita výběru daní po válce mizivá státní výdaje i tak vysoké, navíc řízení státu velice nestabilní Na konci války padla monarchie, vytvářely se nestabilní politické vlády a během pár let došlo k několika pokusům o puč… Čili – důvodů proč hyperinflace a proč na tom bylo Německo špatně už během 20.let špatně, spoustu.
Navíc, pokud tedy hovoříme o nástupu německého nacismu, musíme hovořit o nástupu obecně fašismu, který postihl v podstatě celý svět Nejen Německo a Hitler, taky Mussolini a Itálie, Maďarsko a Horthy, Španělsko a Franco a třeba demo Poláci se asi nebudou chtít hlásit k maršálu Pilsudkému, který už jim tam v roce 1926 (tedy ještě před nástupem Hitlera v Německu ) zavedl vojenský, víceméně fašistický (takzvaně sanační) vládní režim….
Tak oni ti „demo“ Poláci (jak píšete) se k tomu Pilsudskému hlásí. Ulici pojmenovanou na počest maršála Pilsudského najdete třeba i ve slezské Wroclawi (česky Vratislav, příp. německy Breslau), ačkoliv zrovna nad tímhle městem Pilsudski nikdy nevládl, protože to ještě mezi světovými válkami patřilo Německu (a úplně mimochodem, kdysi také, od 14. až do 18.století, patřívalo k nám, resp. zemím Koruny české)… Já bych řekl, že pro Poláky je Pilsudski takovým národním hrdinou, něco jako pro nás T.G. Masaryk – a to, že se tedy na rozdíl od Masaryka stal diktátorem, tady možná ani nemusí být rozhodující… Taky jsem se snad tedy ještě nesetkal s tím, že by někdo ten jeho autoritativní, tzv. sanační režim nazýval fašistickým (myslím, že snad ani ne komunisté)…
Jestli Poláci uznávají Pilsudkého, tak pro jeho vojenské úspěchy na počátku 20.let, kdy branil samostatnost nově vzniklého Polska – proti bolševickému Rusku. To je v pořádku
Nicméně, skutečně v roce 1926 nastolil v Polsku vlastní vojenskou diktaturu, a jím nastavený sanační režim byl skutečně ve svých znacích fašistický . Řekněme od .omezování ústavních práv a svobod, přes .zatýkání poslanců a členů opozičních stran, perzekuce Židů, až rovněž k nacionalistickým požadavků vůči okolním státům (jako třeba i vůči nám, na Těšínsku)..
Tak je fakt, že Pilsudskeho celkově můžeme vnímat za dost kontroverzní osobu (jeho zajímavý životopis je vyhledatelný i normálně na české Wikipedii, a přes všechny možné výhrady, myslím, že pro nejzákladnější představu to může stačit)… A dokonce bych řekl, že totiž nemusí jít jen o to období až po tom převratu v roce 1926.
Ona i ta válka s bolševickým Ruskem, v ní taky nešlo jenom o to, že by Polsko čistě bránilo svojí samostatnost, ale taky o to, aby využilo toho zmatku, který nastal v Rusku v důsledku občanské války, a „urvalo“ si pro sebe kus Ukrajiny a Běloruska (a taky třeba Litvy, vždyť těm Poláci zabrali Vilnius, který se pak Litvě trochu paradoxně vrátil až s tou stalinskou okupací a anexí v roce 1940). A třeba i ten ozbrojený konflikt mezi námi a Polskem o Těšínsko (někdy se tomu říká sedmidenní válka) proběhl už v lednu 1919…
Dál ale taky může jít o to, co chcete definovat pod tím termínem „fašismus“ – přes to všechno, co (pravdivě) uvádíte, tak i na té Wikipedii je tedy uvedeno, že za fašistu ho ale označují (a asi mu tak spíš jen nadávají) jen nějací levicoví, a většinou nepolští, aktivisté…
Jen bych tedy dodal, že on zemřel už v roce 1935, ale víceméně v jeho linii to v Polsku pokračovalo až do roku 1939. Tak taky Polsko po Mnichovu 1938 si přece od nás vzalo jednak celé to Těšínsko a jednak ještě kus Oravy a Spiše na severním Slovensku (pravda, Hitler dal Slovákům v září 1939 šanci, aby si ta území na severu Slovenska zase vzali zpátky, když napadl Polsko a Tisův Slovenský stát mu v tom asistoval)…
Milý pane, jako kdekdo si pletete NACISMUS (tedy nacionální socialismus), který fungoval pouze v Německu a přeneseně na přímo jím okupovaných územích a FAŠISMUS, který vznikl v Itálii a odtud se rozšířil do velké části Evropy. Tyto ideologie mají společné jen to, že patří do větve nacionalistické levice a že jejich hlavní představitelé vedli společně válku, nicméně politicky i ekonomicky jsou si značně vzdálené.
Nechápu autora co tím článkem sledoval, neboť se v něm sám jaksi protiřečí.
Hitler se dostal k moci díky tomu, že obyvatelstvo bylo nespokojené jak s reparacemi (takže ano i reparace dostali Hitlera k moci) tak s chováním vítězných mocností vůči Německu. Zkuste se vžít do role obyčejného Němce, kdy je Vámi opovrhováno, nejste fakticky páni vlastní země (viz ono Porůří), platíte reparace, máte zakázano budovat bojeschopnou armádu, představitelé země jsou slabí a servilní… A pak přijde někdo, kdo se vítězům postaví, pošle je do hajzlu a začne zvedat neměcké sebevědomí z bláta znovu na výsluní… No já se vůbec nedivím, že se Hitler dostal k moci. Vítězné mocnosti si ho stvořili sami. A to prostě autor článku nevyvrátí…
Já mám taky pocit, že si autor poněkud protiřečí, ale souhlasil bych s ním, pokud tedy by chtěl říci, že ty reparace nebyly tím úplně hlavním nebo rozhodně ne bezprostředním důvodem vzestupu Hitlera. Ono totiž to poražené Německo docela „vystrkovalo růžky“ jako mocnost už před Hitlerem. Vždyť i autor připomíná jméno kancléře a hlavně ministra zahraničí Gustava Stresemanna. Ten dal v roce 1925 na konferenci v Locarnu záruku Francouzům a Belgičanům, že Německo plně uznává hranice, které se na základě versailleské smlouvy vytvořily na jeho západě. Ale odmítl dát stejnou záruku nám a Polákům, prostě připustil, že tady ještě může dojít k nějaké řekněme mírové revizi v budoucnosti, a taky že se Německo třeba ještě sjednotí s Rakouskem. Což o to, o nás tolik nemuselo jít
(o Sudety on jistě zájem neměl), ale s tím Polskem, to byl větší problém… Každopádně, už tenhle Stresemann udělal dost pro to, aby Německo tu versailleskou potupu dost překonalo…
Postaveni a zivot nemeckeho obyvatelstva popusuje E.M.Remarque v Cernem obelisku a na to nemusite mit Oxford k pochopeni jejich vnimani stavu. Rano dostali denni mzdu, kterou museli ten den “ utratit“ , nebot vecer jiz nemely penize zadnou hodnotu. Dalsi den se to opakovalo. A po takove zkusenosti prijde ten, ktery v tom udela “ poradek „. Takove situace se v mensi mire ukazuji i po letech a davy opet uveri…
Autor tvrdí
„V roce 1930 nastala v Německu finanční krize. Tato krize přitom s reparacemi vůbec nesouvisela, ale byla způsobena zejména masivním odlivem kapitálu v důsledku Hitlerova vítězství ve volbách. “
Ale .. ve volbách 1930 získalo SPD 24.5%, NSDAP 18.3%, Centrum/BVP 14.8%, KPD 13.1%, .. Takže jaké „Hitlerovo vítězství“??
NSDAP zvítězila (37,3%) až v r. 1932 .. poté, co předchozí vláda nezvládla tu krizi, o níž autor píše, že ji způsobilo Hitlerovo vítězství ve volbách.
S dalším podobným ubohým zkreslováním faktů nemíním ztrácet čas. https://www.valka.cz/10791-Prevzeti-moci-nacisty-v-Nemecku-1930-1934
To je tak, když se JUDr. pouští do historických exkurzů. Taky mám pár historek a nepodložených tvrzení. Například, že USA si po první světové válce pohlídaly rozpad velkých evropských impérií a všemožně podporovali vznik malých a tím i slabých národních států.
A ještě něco k situaci Německa PŘED nástupem Hitlera:
„Veřejné zadlužení narůstalo především v důsledku zvyšování mandatorních výdajů, platů a mezd ve veřejném sektoru. Křehké vládní koalice se obávaly nepopulárních úsporných opatřeních, takže v letech 1925 až 1930 se státní dluh zdvojnásobil, veřejné výdaje se zvýšily o 50 procent, zatímco příjmy z daní o pouhých 38 procent.Německá ekonomika vykazovala již dva roky před krizí první
známky recese, o čemž svědčí i počet nezaměstnaných – 3,7 milionu v zimě 1928/1929.
https://is.ambis.cz/th/r2hnj/Srovnani_nacisticke_a_komunisticke_ekonomiky_pred_a_v_prubehu_2._svetove_valky.pdf
strana 11
Myslím si ,že vše souvisí se vším.Němci jsou velcí nacionalisti a jak reparace ,které vyvolali krizi tak ponížení z prohrané války dostali k moci režim ,který jim sliboval návrat hrdosti německa.Také povaha němců,kteří jsou zapálení pro věc a oni jsou vždy poslušní až fanatičtí,poslušnost a řád maji v povaze.To vše vyneslo Hitlera k moci a německo k válce.Podívejme se na ně dnes.Zase poslouchají skoro na slovo,ale opačném gardu.Je ji vštěpován komplex za válku a zase dělají vše opačně.
Frazi „vse souvisi se vsim“ povazuji za nebetycne pitomou a to bez ohledu na toho, kdo ji nejvic proslavil. Zajimalo by mne, kolik desitek ci stovek Nemcu znate, (predpokladam, ze jste v Nemecku dlouho zil), jinak si snad neni mozne udelat tak konkretni a detailni obrazek o narode. Ja jsem zil dlouho v CR a kdybych se chtel dopoustet takovych stereotypizaci a zjednosusovani o Cesich jako vy o Nemcich, nevyslo by z toho nic pekneho. Clovece, takove generalizace jsou cestou do pekla, nic jako povaha naroda neexistuje, vzdy jsou to jen jednotlivi lide a ti jednaji pod vlivem souhry komplexnich okolnosti, zazite spolecenske normy jsou jen jednim z mnoha faktoru v jejich rozhodovani.
Co to ma co spolecneho s podporou hitlera? Lide nejsou racionalni bytosti. Problem nastupu hitlera je spise sociologicky a ne ekonomicko-historicky.
Ono je více důvodů, proč Versailská smlouva byla špatná. Například omezení stavby velkých lodí. Úplně zbytečné. Stavba velkách lodí byla velmi nákladná a tudíž nějaké omezení bylo zbytečné. Letadlovou loď nepostavili ani jednu. 2 bitevní lodi a 2 bitevní křižníky a 7 těžkých křižníků. Oproti 16 bitevním lodím VB.
Víte, to o čem píšete je spíše obvyklý omyl politiků – připravovat se na minulou válku. Takže proto zákaz staveb německých velkých vojenských lodí.
Jen ovšem nutné si uvědomit, že stejný omyl ohrozil i Brity. I oni v létě 1940 „s úžasem“ zjistili, že s nimi Německo bojuje – přes poměrně úzký Kanál rozsáhlou leteckou bitvu o přežití, ve které jim jejich zastaralé bitevní lodě nebyly moc platné.
Vážený pane,
zapomněl jste na důležitý faktor, který nemá s ekonomikou nic společného – emoce. Pocit ponížení, ukřivdění a zloby je spouštěcí mechanismus mnohých
společenských pohrom. Abyste tuto situaci lépe pochopil, doporučuji ke studiu
Tita Livia – Dějiny římské od založení Města, speciálně pasáž týkající se Caudijských
soutěsek. Teď to v knihách hledat nebudu, informace snad bude i na internetu.
Autor tohoto clanku si bud dela srandu /nezna historii a nebo hodne uziva opiaty !
Žádný průs.r v historii nemá jen jednu příčinu. Zajímavé je, že ve sportu by se říká sláva vítězům, čest poraženým, ale vítězné mocnosti se tímto heslem ani omylem neřídili. Válka sice není sport, ale většina obyčejných Němců – vojáků i nevojáků si válku nepřála stejně tak jako drtivá většina spojenců v zákopech na opačné straně. Zajímavé také je, že Americký zástupce ve vyjednávací komisi byl od samého počátku proti obřím reparacím a ponižování válkou zbídačených Němců, kteří neměli žádnou šanci válce zabránit ani v ní odmítnout bojovat. Bohužel tento jediný rozumný člověk onemocněl Španělskou chřipkou a i když jí na rozdíl od milionů jiných přežil, nemoc mu velmi podlomila zdraví a nebyl už schopný čelit touze Francie a Anglie po pomstě. Na politiky a lidi, kteří stáli za rozpoutáním 1.světové války žádné reparace a sankce neměly šanci dopadnout – všechno jako vždy odnesou obyčejní lidé a nejinak tomu bylo v Německu. V USA i dalších zemích se řada vlivných lidí už tehdy vyjádřila v tom smyslu, že si politici koupili jen 20let křehkého míru a měli pravdu. 2.světová válka byla stejně jako ta první selháním západních politiků a Hitler nebyl příčina, ale následek. Zrůdní lidé jako Mohammed, Hitler, Bin-ládin, Stalin apod. se objevují neustále a čekají na slabost nebo hloupost politiků a vlád a ti nikdy „nezklamou“:(
Historie se neustále opakuje, jen zápletka se lehce mění a současné generace Evropských politiků už zase vrší chybu za chybou a pomalu, ale jistě připravují vhodné společenské klima pro další válku – tentokrát občanskou, která se bude velmi podobat té v Sýrii či v Líbii…..:(