KOMENTÁŘ. Česká televize zveřejnila rozhovor s matkou jedné z obětí vražd, spáchaných na Filozofické fakultě UK v prosinci loňského roku. Reakcí na to bylo velké množství odsuzujících komentářů, které Českou televizi obvinily z bulvarizace a snahy o zvýšení sledovanosti využíváním pozůstalé po oběti násilného trestného činu.

Takový přístup však staví trpící osoby do zcela pasivní role. Lidé nechtějí slyšet jejich příběhy a domnívají se, že mohou být pouze předmětem jejich soucitu. To je však představa zcela lichá.

Je samozřejmé, že vzhledem k tomu, že se jedná o osoby obzvláště zranitelné, je potřeba k nim přistupovat s maximální mírou novinářské ohleduplnosti a taktu. Pokud se vyjadřovat nechtějí, je třeba to respektovat.

Pokud se však chtějí prostřednictvím médií na veřejnost obrátit, není sebemenšího důvodu jim v tom bránit. Motivy účasti truchlících v médiích mohou být různé. Mohou to cítit jako satisfakci pro zesnulého, mohou ulevit žalu tím, že ostatní sdílejí jeho smutek, ale může se také jednat o snahu získat určitou kontrolu nad tím, jak média o celé události referují.

Jeden hlas mlčel

O událostech, které se nejvíce dotýkají pozůstalých po zavražděných, jsme totiž až doposud získávali informace od představitelů státu a vysoké školy, policie nebo svědků, přičemž jeden důležitý hlas, a to hlas pozůstalých, mlčel. Pozůstalí obětí se totiž vystoupením v médiích staví i za své mrtvé blízké.

Truchlení bývá většinou procesem zahrnujícím několik fází. Po počátečním šoku následuje přijetí a po něm zisk nové životní orientace.

Někteří pozůstalí přitom mají pocit, že si nemají s kým promluvit, a vystoupení v médiích je pro ně určitou terapií. Vyrovnat se se smutkem totiž mimo jiné znamená o něm vyprávět. Pokud by se média o pozůstalé obětí vůbec nezajímala, získají pocit, že se na oběti zapomnělo, což se bohužel velmi často stává.

Rozhovory s pozůstalými jsou důležité z toho důvodu, že umožní lidem dozvědět se, co se stalo, z úhlu pohledu, který bývá často opomíjen.

Ohled na pozůstalé

Je samozřejmé, že tyto rozhovory přinášejí řadu etických problémů. Jedním z nich je to, že zjevná ochota mluvit do médií nedává novinářům automaticky oprávnění, aby hned po události vedli rozhovor se zranitelným respondentem. Snahu humanizovat tragické události zahrnutím traumatizovaných pozůstalých do zpravodajství je nutno vždy podřídit ohledu na pozůstalé.

Dalším etickým dilematem je, že dotazovaní mohou novinářské rozhovory vnímat jako terapeutické. To nemusí být ve všech případech škodlivé. Existuje však riziko, že novináři převezmou roli, kterou nezvládají, a v konečném důsledku způsobí více škody.

Polemika, kterou rozhovor vyvolal, je důkazem, že veřejnost není připravena vnímat projevy, které vybočují v její představy o tragických událostech, o jejich obětech a o pozůstalých. O to více jsou takové rozhovory potřebné.