POZNÁMKA. Když se člověk dnes zadívá na dějiny evropských národů, zdá se, že Slované jsou výjimkou. Řekové nám zanechali celý panteon bohů, Homérovy eposy, tragédie a filosofické texty, které tvoří základy evropské kultury. Germáni a Keltové mají své mýty, severské ságy i hrdinské písně. Ale co my?

Přestože Slované žili na rozsáhlých územích, tvořili velké státní celky a po staletí spoluutvářeli Evropu, nezůstala po nich žádná souvislá mytická epopej, žádná „Ilias“ ani „Odyssea“.

Neexistuje tedy žádný slovanský Homér, Hésiodos nebo Apollodórs. Neznamená to ale, že by Slované byli chudší duchem nebo méně tvůrčí. Určitě nebyli hloupější než Řekové, Římané či Germáni. Jen jejich kultura stála na jiných základech.

Kultura nestála na písmu, ale na vyprávění. Proto se legendy nezachovaly v psané podobě, ale pouze ve zlomcích, v náznacích kronikářů, v lidových pověrách, v písních a rituálech.

Slovanství se najednou ocitlo v těsné blízkosti geopolitických ambicí, které s autentickou kulturou neměly mnoho společného. Znechucení nad tímto pojetím slovanství se naplno projevilo po ruské okupaci Československa.

Zapomenuté prastaré příběhy

Češi mají ke slovanství zvláštní, často až rozpačitý vztah. Je to vztah poznamenaný historickou zkušeností, kulturním napětím i dlouhodobým hledáním vlastní identity.

Český národní příběh byl totiž po většinu své existence definován především vymezováním se vůči Němcům, jejichž jazyk, kultura i politická moc tvořily rámec našeho života. Česká identita tak vznikala v permanentním kontrastu k něčemu silnějšímu a sebevědomějšímu.

Později se přidal i další podezřelý aspekt, a to ruský imperiální panslavismus, který si slovanskou myšlenku přivlastnil a přetavil ji v nástroj moci.

Slovanství se najednou ocitlo v těsné blízkosti geopolitických ambicí, které s autentickou kulturou neměly mnoho společného. Znechucení nad tímto pojetím slovanství se naplno projevilo po ruské okupaci Československa.

V českém prostředí to zanechalo stín, který je patrný dodnes. Jakákoli zmínka o slovanských kořenech bývá často přijímána s opatrností, jako by evokovala něco podezřelého, politicky zneužitelného nebo příliš sentimentálního.

Výsledkem je paradox, který se táhne celými českými dějinami. Kulturně, institucionálně, mentálně, pojetím práva, literatury a filosofie jsme pevně spojeni s evropským Západem.

Jenže naše starší podstata sahá do prostoru, který většina lidí spontánně označuje jako východní. A mezi těmito dvěma póly vznikl prostor nejistoty. Něco jako ucelené a sebevědomé středoevropanství se v českém prostředí nikdy úplně nevyvinulo.

Možná právě proto bývají naše vlastní prastaré příběhy často odsouvány stranou. Nehodí se ani do západního obrazu racionální modernity, ani do východního politického symbolismu, kterého se oprávněně obáváme.

Přijmout vrstvu naší identity

A přitom slovanská mytologie představuje kulturní prostor, který je starší než všechny moderní ideologie. Je to svět, který existoval dávno před tím, než se slovanství stalo politickým pojmem, a jehož symboly, obrazy a příběhy formovaly naši krajinu i jazyk.

Chtěl jsem slovanský panteon alespoň částečně rehabilitovat. Očistit ho od nánosů ideologie, která si ho v minulosti přivlastnila, a ukázat ho jako kulturní prostor, který je starší než všechny politické projekty.

Pokud se dnes k těmto počátkům vracíme, nemusí to být projevem nostalgie ani romantického nacionalismu. Může to být prostě snaha pochopit, odkud přicházíme.

V posledních letech se v české společnosti objevuje nový, zdrženlivý, ale upřímný zájem o slovanské mýty, které jsme dlouho ignorovali. Slovanství v tomto pojetí není politickým programem ani manifestem identity, ale spíše pokusem dát hlas části minulosti.

Možná právě teď přichází chvíle, kdy se můžeme slovanských kořenů přestat bát, aniž bychom je idealizovali. Přijmout je jako jednu z vrstev, které tvoří naši identitu. A znovu se ptát, co z ní má smysl nést dál.

Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem napsal knihu Příběhy slovanského nebe. Chtěl jsem slovanský panteon alespoň částečně rehabilitovat. Očistit ho od nánosů ideologie, která si ho v minulosti přivlastnila, a ukázat ho jako kulturní prostor, který je starší než všechny politické projekty. Pokusil jsem se znovu vyprávět příběhy, které byly kdysi naše, než jsme je sami odložili stranou a zapomněli na ně.

Vybrané ukázky z knihy Aleše Rozehnala Příběhy slovanského nebe nabídne HlídacíPes.org v následujících dnech.

Kniha je proto nejen literárním návratem ke slovanským mýtům, ale také hledáním toho, kde se jako Češi v tom širokém evropském prostoru vlastně nacházíme.

Nejde o národní program ani o kulturní manifest. Je to spíš snaha dát hlas části naší minulosti, která bývá často ignorována pouze proto, že si s ní neumíme poradit.

Příběhy slovanského nebe jsou pokusem vrátit starým mýtům důstojnost a sebevědomí, ale i způsobem, jak si ujasnit, jaký původ skutečně máme a co z něho chceme nést dál.