9 komentářů

1. Němec napsal:

   31.5.2017 (12:58)

   Jako hospodský analytik a volič ODS si myslím, že boj proti islámskému terorismu je jedna velká lež což dokázala USA vyzbrojením Saudské Arábie. Pan Rozehnal má jistě pravdu ale v západní Evropě budou mít do pár let převahu muslimové a udělají si zákony podle svého. Na dětských hřištích na Západě se už nevyskytuje bílé dítě. V USA už Afroameričani začínají rozhodovat volby a nějakou Evropu mají na háku, což realitní makléř dobře ví.

2. Jana napsal:

   31.5.2017 (13:44)

   Naprosto souhlasím. I když se obávám, že pak nastane totéž, co nastalo při již zmiňovaných katolicko-protestantských válkách a že situace se na nějakou (a možná i docela dlouhou) dobu zhorší.
   Ale jsem přesvědčená, že v perspektivě mnoha desítek až stovek let by taková modernizace islámu a zejména její masové přijetí mělo pozitivní účinky – i když za hodně krvavou cenu.
   A to vše ještě za předpokladu, že se do toho nebude Západ vojensky příliš angažovat – to pak modernizace nenastane a naopak zvítězí právě radikalizace a následovat bude světová válka.

3. klouda napsal:

   31.5.2017 (22:21)

   Hezký teoretický názor, leč mimo mísu.
   V dějinách Evropy stýkající se s islámem právě tato evropská nadřazenost a poučování nikdy nefungovaly. Fungovala jen vzájemná výhodnost styků při zachování jakési tolerance (Osmani nakupovali nastojato evropské odborníky, ti rádi sloužili a náboženství se moc nenosilo ani z jedné strany).
   Největší islámobijci pocházeli ze zemí neohrožovaných (Kryštof Harant), kde si mohli spřádat své teorie.
   Původ animozity Evropa vs islám je trojí:
   1/ Podvod Angličanů na Arabech, kterým slíbili vlastní státy, když svrhnou Turky (Lawrence of Arabia).
   2/ Nepodporování světských trendů v 50. letech, když se chtěli muslimské elity severní Afriky a Stř. Východu těsněji přimknout k Západu.
   3/ Mocenské hry CCCP vs U.S.A. v islámském světě, korunu tomu dala podpora džihádistů v Afghánu z U.S.A. proti Rusům.
   Výsledek bohužel vidíme po desetiletí, snad už od vraždy sportovců 1972 v Mnichově.

   • ČERT napsal:

     1.6.2017 (19:29)

     Trochu bych na Vás navázal. Jak píšete o nadřazenosti, on nějaký pocit nadřazenosti zdaleka nemusel vycházet jen z té evropské strany – a zcela konkrétně bych připomenul Osmanskou říši, dokud ta byla silná a takříkajíc „na koni“. Začal bych tím, jak u nás začala éra vlády Habsburků (která pak přetrvala až do r. 1918). Tak jistě, po bitvě u Moháče, v dnešním jižním Maďarsku, v r. 1526, ve které přesvědčivě zvítězilo vojsko tureckého sultána Süleymana, zatímco náš a uherský král Ludvík Jagellonský se na útěku před ním utopil v podunajských bažinách. Rakouští Habsburkové byli vnímáni jako schopní vytvořit určitou „hráz“, která by zastavila další expanzi osmanských Turků, kteří o něco později obsadili naprostou většinu dnešního Maďarska a vytvořili tam vlastní provincii- tzv. pašalik. Pak dlouhé desítky let Habsburkové s Turky o tuhle oblast (Uhry) válčili – a dodal bych k té nadřazenosti, Osmani, kteří tehdy byli vojensky v podstatě v převaze, odmítali habsburského císaře, podle nich „vídeňského krále“, vůbec brát za hodnostáře rovného sultánovi, pádišáhovi, tak jako odmítali uzavřít s Habsburky mír, ale nanejvýš příměří, které si křesťané (Habsburkové) ještě museli vykupovat odváděním výpalného do Istanbulu. Až počátkem 17.století (žitvatorocký mír 1606) se situace v tomhle ohledu trochu změnila – ale teprve až karlovickým mírem r. 1699, po porážce Turků u Vídně 1683 a poté, co Habsburkové vyhnali Turky z Uher, Osmanská říše poprvé uznala válečnou porážku ve střetu s nějakou křesťanskou mocností. – – – Pravda, pak se začala karta postupně obracet a už to nebyli ani tolik Habsburkové a Rakousko, ale spíše Rusko, kdo začal na Osmanskou říši tlačit a nakonec až ohrožovat její existenci – takže třeba za krymské války 1853-56 Velká Británie a Francie vystoupily proti Rusku prakticky v zájmu její záchrany, a ještě později, v období první světové války, byla již slabá a zaostávající Osmanská říše skoro polokolonií císařského Německa. – – – A k těm nejmodernějším dějinám… Jak píšete o té podpoře USA mudžáhidů proti Rusům v Afghánistánu, ano, tam je jeden z výchozích bodů problému (vždyť i bin Ladin apod.). Ale taky, za jednu z příčin vzestupu novodobého islamismu je považována Chomejního revoluce v Íránu r. 1979 – a hrozba islámského fundamentalismu se také uvádí jako asi hlavní příčina, proč za irácko-íránské války 1980-88 jak SSSR, tak USA v zásadě podporovaly Irák S. Husajna (který byl samozřejmě arabským nacionalistou a socialistou, ale rozhodně žádným náboženským fanatikem, když nepočítáme jeho pozdější účelové proklamace za války v Perském zálivu 1991). Jenže íránská islámská revoluce byla samozřejmě vedena v šíitské režii – a jako taková nesklidila ještě takový ohlas ve většinově sunnitském muslimském světě. A i když to pan dr. Rozehnal možná trošičku přehlíží, ten antagonismus mezi sunnity a šíity má také už hrozně dlouhou tradici (vždyť třeba provázel právě konflikty mezi tureckou Osmanskou a perskou říší v raném novověku, ale jeho počátky jsou ještě mnohem hlubší). A když je v článku celkově řeč o určité homogenitě islámu s výjimkou tedy radikální vs umírnění muslimové), nechtěl bych to teď komplikovat třeba wahhabismem, což je proud sunnitského islámu, jehož šíření ve světě financuje Saúdská Arábie i na úkor jiných forem sunnitského islámu.

4. klouda napsal:

   2.6.2017 (20:10)

   Každý má svou pravdu. Vy jste to vzal hodně historicky. Jenže v historii musíme jít ještě dále. Římská říše a po ní Byzanc byly poddanými nenáviděny (pokud nedosáhli na římské občanství), protože z nich vydíraly nepřiměřené daně.
   Porobené obyvatelstvo naprosto kašlalo na náboženství, vidělo v Osmanech osvoboditele a vítalo je. Ke cti Osmanů je, že zrušili byzantské daně a nahradili vlastními nižšími. A to včetně daně pro nemuslimy to bylo mnohem méně.
   Všimněme si, jak se třeba Řekové sžili s „tureckou krutovládou“. Bylo jim v tom „úpění“ tak dobře, že lorda Byrona naprosto odmítli a jeho osvobozenecká armáda byla houf lapků a lupičů. Až po jeho smrti chytili nový vítr a začali si hrát na nepřátele Turků. To trvá dodnes oboustranně, ale když řecká loď pluje do Turecka, skasá na moři řeckou fángli a vyvěsí tureckou. Prostě spolu po staletí nějak koexistují.
   S Chomejním máte naprostou pravdu, bylo a je to pokračující zlo, které CCCP i U.S.A. doufaly kdysi neúspěšně ukočírovat pro své hříčky. I tak je realita mnohotvárnější, klienti cestovek do Íránu si pochvalují. O Íránu nejlépe animovaný film Persepolis.
   K Vaší poslední myšlence je třeba říci, kolik je muslimů, tolik je islámů. Tedy společensky zaostalé skupiny tíhnou k jednoduchým radikálním řešením, vyvinutá společnost jako Malajsie je zcela moderní a (v rámci asijských poměrů) tolerantní.
   Škoda, že jste nerozvinul myšlenku o wahábbismu. Dovolím si nasvítit z jiného úhlu: Arabové jsou muslimové, ale muslimové nejsou jen Arabové. Arabové mají většinové typologické znaky obličeje, které lze vykládat jako hypertrofované kolektivní myšlení (řečeno mírněji), na plnou hubu lze užít výraz fanatismus. Vše se rozmělňuje směrem od centra, tedy Syřan nebude na rozdíl od Sauda bytostným fanatikem. I tohle je třeba vzít v úvahu.

   • ČERT napsal:

     3.6.2017 (13:15)

     Dobrý den. – – – Já jsem Vám vlastně ani nic nepopíral, jen jsem reagoval na to, když jste psal o té „evropské nadřazenosti v dějinách Evropy stýkající se s islámem“, a vzhledem k tomu, že se tu občas připomíná, kterak si Evropané v minulosti porobili muslimské národy apod. – tak jsem prostě jen připomněl, že to s tou expanzivností a i vyloženě „nadřazeností“ mohlo být i naopak. Nakonec, už dávno před Osmany můžeme připomenout muslimskou nadvládu ve Španělsku, už od r. 711, jejíž přinejmenším pozůstatky pak přetrvaly po celý evropský středověk (a jestliže třeba dnes existuje v muslimských společnostech nějaký komplex vůči Západu, je známo, že v raném středověku se muslimští učenci cítili být i jaksi civilizačně jednoznačně výš nad hlavně západní Evropou, těmi „barbarskými Franky“). – – – Jak píšete, že porobené obyvatelstvo často vítalo Osmany jako osvoboditele… Ano, ale to nestíralo z Osmanské říše punc expanzivní síly a agresora. Kdybychom chtěli hledat nějakou podobnost v mnohem novějších dějinách, nakonec bychom mohli říci, že třeba němečtí a japonští invazoři za druhé světové války byli leckde mnohými z nějakých důvodů také vítáni jako osvoboditelé; anebo je asi vhodnější srovnání obecně s evropským kolonialismem různě po světě, v jehož souvislostech jsou také spatřována různá pozitiva. – – – Ale je pravda, že třeba i M. Luther, který před 500 lety zahájil v Německu protestantskou reformaci, napsal pamflet „Varování před uctíváním Turků“ (nebo tak nějak se to jmenovalo). A na druhou stranu, když jsem tu psal o těch Uhrách v 16. a 17.století (a což se přirozeně docela dotýkalo i nás, v českých zemích), tak i protestantská sedmihradská knížata a uherská šlechta, velmi nápadně např. Imre Thököly se svými kuruci v závěru 17.století, často rozhodně raději kolaborovala s Turky než s habsburskou mocí, mj. i kvůli otázce náboženské svobody, protože sultán a jeho hodnostáři je ke konverzi k islámu nenutili, kdežto habsburští císaři by z nich (a z celých Uher, tak jako z Čech a Moravy po r. 1620) katolíky nejraději udělali. – – – Jak píšete o těch Řecích a Turcích… Možná by se to dalo docela srovnat třeba s námi a Němci, jenom s tím zásadním rozdílem, že kulturní rozdíl mezi Řeky (většinově východními křesťany) a Turky (většinově muslimy) je prostě větší než mezi Čechy a Němci – a také na poněkud jiné bázi se dodnes vyvíjí vztah mezi Řeckem a Tureckem. – – – S tím wahhabismem… On ten pojem, možná už v takové laické rovině, může mít širší význam… Já jsem měl zcela konkrétně na mysli náboženské reformní hnutí, které se v 18.století (a vzhledem k tradičnímu muslimskému kalendáři bych možná měl zdůraznit, že v „18.století“ podle našeho, křesťanského letopočtu)
     zrodilo na Arabském poloostrově a které je dnes státní ideologií, doktrínou Saúdskoarabského království. Je pravda, že takových hnutí a sekt v dějinách islámu vzniklo mnoho – a jak píšete, „kolik je muslimů, tolik je islámů“… – – – A jak píšete o tom rozdílu mezi Araby (otázka etnicity) a muslimy (otázka religiozity), tak ten je naprosto samozřejmý a jasný, i když je mi známo, že u nás si tyhle pojmy někdy zaměňují i média. Vždyť třeba často Libanonci, ale i někteří Palestinci atd. jsou arabsky mluvící křesťané. Naopak, samozřejmě mezi Araby nepatří Turci, Peršané (Íránci), Malajci stejně jako bosenští Slované atd atd. Ale ono k té záměně asi hodně přispívá to, že i těch dnes fakticky samostatných arabských národů je mnoho (zeměpisně vzato, od Maročanů po Iráčany nebo Ománce), tak jako to, že té muslimské civilizaci prostě Arabové vtiskli svůj ráz, že nearabské, ale většinově muslimské jazyky používají většinou arabské písmo (platilo to i o turečtině až do reforem M. Kemala Atatürka po r. 1920), že arabština je dodnes považována za jediný pravý jazyk Koránu, atd. atd.

     • klouda napsal:

       5.6.2017 (20:34)

       Ad ČERT
       Takže se vlastně nepopíráme, jen jsme nasvítili z různých úhlů. Obdivuji Váš historický rozhled.
       Stejně bych se vrátil k wahábbismu jako kořeni současných militantních postojů, navíc podpořeného petrodolary.
       Na knižním veletrhu ve Fučíkárně měla Saudská Arábie tradičně velkou expozici. Naprosto očarovaně jsem sledoval kaligrafa píšícího krasopisně barevnými tušemi. Jako folklór a umění to beru.
       Ovšem pak je další krok, který neberu. Množství publikací v češtině, ze kterých mrazí. Středověk jak vyšitý! Rád z nich cituji na večírcích.
       Ale kouzlem nechtěného i v těchto ideo..ačkách došlo k půvabné chybě /možná úmyslné od překladatele či sazeče?/: V přehledu asi 20 historických typů arabského písma je ivrit (hebrejština) s popiskem, že jde o nejrozšířenější arabské písmo. Dlouho jsem se smál…

5. Jan Urban napsal:

   4.6.2017 (10:25)

   Vážený pane doktore,

   Vámi vyjádřený názor, v evropsko-americké tradici velmi rozšířený, vychází z nepochopení arabské tradice, a, říkám s omluvou, neznalosti důsledků rozpadu osmanské říše na formování umělých státních identit v arabských zemích. Přenášení evropských modelů a hodnot může jenom bránit pochopení společenských změn a vývoje v arabských společnostech. Stejným způsobem by se euroatlantická tradice, odvolávající se na křesťanské kořeny, dala zkoumat a odsuzovat jako barbarská jen proto, že používá nehumánní symbol ukřižování, a příslušný „odborník“ by tuto vrozenou a takto zdokumentovanou nízkost a krutost „prokázal“ na mnoha citátech z Bible. Osmanská identita dávala volnost kmenové a rodové tradici, tedy něčemu odvěkému a nedotknutelnému. Byla v souladu s islámem jako náboženstvím. Rozbití jednoty osmanské říše a doktrinářský přístup evropských kolonizátorů, v diskuzi již připomenuté nesplnění slibů, nepřineslo ani dostatečnou modernizaci, ale ani uvěřitelné nové státní identity. V posledních dekádách nevyhnutelný růst spotřebitelské kultury a demografická exploze jenom prohlubují pocit vykořeněnosti – a u radikálních menšin i snahu o „návrat ke kořenům“. Nehledejte řešení v reformě islámu. Křesťanství bylo ve stejné situaci, ale změnu přinesla až průmyslová revoluce, která s církevním učením neměla společného vůbec nic.

   • klouda napsal:

     5.6.2017 (20:53)

     Vážený pane Urbane!
     S muslimským konzumerismem jste to trefil dokonale. Před 30 lety jsem pracoval pro Iráčany a nestačil jsem se divit jejich prioritám-drahé oděvy a auťáky byly více než investice do vzdělání či bydlení. Ale moc pěkně jsme spolu chlastali:
     Zatáhli rolety se slovy: „Alláh nevidí.“ Po 2 lahvích Stoličné to byli úplně normální chlapi jako kdokoliv jiný se stejnými názory a problémy jaky my. Ale nesměl u toho být jiný muslim, vždy jen pán domu.
     Můj oblíbený cestovatel Jiří Bauch po zkušenostech z Afriky před 80 lety shrnul muslimy jako fintivé a nafoukané naboby, kteří si hrají na něco více, než jsou.
     Ten konzumerismus se stále stupňuje a muslim bez 4jádrového mobilu je dnes na úrovni chuďase, i kdyby mobil v poušti bez signálu nikdy nepoužil.