KOMENTÁŘ. Zveřejněné textové zprávy adresované prezidentovi republiky vyvolaly bouřlivou politickou i mediální debatu. Pokud se však na jejich obsah podíváme čistě prizmatem práva, ukazuje se, že nejde o marginální exces politického stylu, ale o jednání, které se velmi vážně dotýká hranic trestního práva.

Text zpráv je vystavěn konzistentně a promyšleně. Opakovaně pracuje se stejným schématem. Existuje konkrétní rozhodnutí prezidenta, existuje požadavek, aby jednal jinak, a existuje naznačení závažných následků, pokud tak neučiní.

Nejde přitom o obecná politická varování nebo veřejnou kritiku. Jde o soukromou, adresnou komunikaci, směřovanou ke konkrétní osobě, s cílem ovlivnit výkon její ústavní pravomoci.

Vztah mezi požadavkem a hrozbou

Formulace typu „stojím před nevratným rozhodnutím, jak dál s panem prezidentem“, „buď bude možné vše, nebo nebude možné nic“ či „důsledky ho velice překvapí“ nelze chápat jako neutrální popis situace.

Mimořádně problematická je pasáž, v níž autor zpráv konstatuje, že chápe, že se prezident „nenechá vydírat“. Taková formulace totiž svědčí o tom, že si autor je vědom povahy svého jednání a připouští, že jeho postup může být vnímán právě jako vydírání.

Jsou to výroky, které vytvářejí tlak a pracují s hrozbou negativního vývoje, přičemž tento vývoj je výslovně spojován s tím, zda prezident přistoupí na požadované jednání a jmenuje Filipa Turka ministrem. Právě tento vztah mezi požadavkem a hrozbou je klíčový.

Petr Macinka tvrdí, že  šlo o politické vyjednávání. Platí, že v politice je přípustná tvrdá rétorika, ostré spory i veřejná ultimáta. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že zde nejde o veřejnou debatu ani o politický střet vedený před voliči. Nejde ani o kritiku prezidentových kroků.

Jde o soukromý nátlak, který má přimět prezidenta, aby konal určitým způsobem, a to pod implicitní hrozbou politických, reputačních a mezinárodních důsledků.

Český trestní zákoník definuje trestný čin vydírání nejen jako jednání spáchané násilím nebo hrozbou fyzické újmy, ale i pohrůžkou jiné těžké újmy. Těžkou újmou může být i zásadní poškození pověsti, ohrožení výkonu funkce či vážný zásah do profesního nebo institucionálního postavení.

Mimořádně problematická je pasáž, v níž autor zpráv konstatuje, že chápe, že se prezident „nenechá vydírat“. Taková formulace totiž svědčí o tom, že si autor je vědom povahy svého jednání a připouští, že jeho postup může být vnímán právě jako vydírání. Pro posouzení úmyslu je to okolnost, kterou nelze ignorovat.

Jakmile se tlak na ústavního činitele přestane odehrávat v rovině veřejné debaty a začne mít podobu osobních hrozeb a ultimát, přestává jít o politiku a začíná jít o problém trestněprávní.

Hranice politiky

Nelze opomenout ani skutečnost, že adresátem tohoto tlaku není běžný politický aktér, ale prezident republiky jako ústavní orgán. Pokusy ovlivňovat výkon jeho pravomocí prostřednictvím osobních výhrůžek či ultimát nejsou jen otázkou politické kultury.

Dotýkají se základních principů fungování ústavního systému a dělby moci. Prezident není partnerem v politickém handlu, na kterého lze vyvíjet soukromý nátlak s hrozbou „důsledků“, pokud nevyhoví.

Orgány činné v trestním řízení proto nemohou obsah těchto zpráv jednoduše odložit jako nešťastnou komunikaci. Jsou zde přítomny všechny klíčové prvky, které trestní právo pro naplnění skutkové podstaty vydírání vyžaduje, a to cílený nátlak, podmíněnost jednání, hrozba závažné újmy a úmysl ovlivnit konkrétní rozhodnutí.

Minimálně jde o jednání, které naplňuje znaky trestného činu nátlaku, a velmi vážně se přibližuje i skutkové podstatě vydírání.

Celá kauza je otázkou hranic, za něž už politika nesmí vstupovat. Jakmile se totiž tlak na ústavního činitele přestane odehrávat v rovině veřejné debaty a začne mít podobu osobních hrozeb a ultimát, přestává jít o politiku a začíná jít o problém trestněprávní.