Aleš Rozehnal: Případ Michaláková pohledem mezinárodního práva
Českou veřejnost pobořilo rozhodnutí norské krajské komise o tom, že mladšího syna českých rodičů Michalákových pošle k adopci k jeho současným pěstounům a že ke staršímu ztrácí matka rodičovská práva a nebude se s ním smět nadále vídat. Jaké má tento verdikt aspeklty z pohledu mezinárodního práva? A jak by na věc mohl nahlížet Evropský soud pro lidská práva, u kterého případ s velkou pravděpodobností skončí?
Jakkoli se zdá, že jde o rozhodnutí, které se řídí výlučně norským právem na ochranu dětí, které vychází z fundamentálně jiných ideologických pozic než právo české, má tato kauza i svůj mezinárodněprávní rozměr. Ochrana dětí a uznání dětských práv je jedním ze základních principů evropské sociální a právní politiky. Pokud zde hovoříme o Evropě, nejde pouze o státy Evropské unie, ale o státy, které jsou signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Psali jsme: Reakce na kauzu Michaláková: V Česku silná slova, v Norsku naprosté ticho
Je však nutno konstatovat, že mezi evropskými národními systémy ochrany dětí existují velké rozdíly. Ty nejsou dány ani tak heterogenitou národních právních řádů, ale komplexem rozdílných ideologických základů, kulturní a sociální filozofie jednotlivých společností a rozdílným pojetím role rodiny. Z tohoto důvodu není realistické a možná ani žádoucí vytvořit evropský systém ochrany práv dětí, ale existuje snaha o aproximaci právní kultury jednotlivých států vytvořením společně sdílených principů. Mnoho těchto principů bylo zakotveno v řadě mezinárodněprávních dokumentů a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Dva modely: „rodinný“ a „etatický“
Přístup rodinného práva k ochraně dětí v Evropě osciluje mezi dvěma modely. Prvním modelem je model ústřední role biologické rodiny dítěte a druhým modelem je model soudní intervence, který straní možnosti odebrání dětí z rušivého prostředí a jejich umístění v adoptivních rodinách.
Nejdůležitějších zásadou ochrany práv dítěte je to, že musí být favorizována péče o dítě biologickými rodiči. Vzájemné soužití dětí a rodičů je jedním ze základních prvků rodinného života, který je chráněn Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
V případě, že dojde k oddělení dětí od rodičů, musí státní orgány vyvinout maximální snahu o znovusjednocení rodiny. Tato snaha musí zahrnovat použití veškerých prostředků, které jsou možné. Zásadou, která je vyjádřena již v Úmluvě o právech dítěte, je to, že pokud je dítě odděleno od jednoho nebo obou rodičů, má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho zájmy. Nepřípustný je úplný zákaz styku nebo komunikace rodičů s dětmi, neboť tím se značně snižuje možnost znovusjednocení rodiny, což by mělo být hlavním cílem.
Trvalá separace je výjimečný krok
Oddělení dětí od rodičů musí být zcela výjimečné a může být ospravedlněno pouze relevantními a dostatečnými důvody. Evropský soud pro lidská práva uznává, že úřady jednotlivých zemí mají relativně velkou míru svobodného uvážení v přístupu k posuzování potřeb dítěte a zejména jeho odebrání rodičům. Nicméně jejich rozhodnutí musí korespondovat s vážností důsledků, které vyvolá.
Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby takový zásah úřadů byl odůvodněn jasně, relevantně a dostatečně. Není přípustný vágní popis situace nebo odkaz na dokumenty ve spise apod. Soud vyžaduje zejména, aby byly zváženy všechna další podpůrná opatření, která jsou alternativou k nejextrémnějšímu opatření, kterým je odebrání dítěte.
Nepřípustné je také odebrání dítěte z důvodu nedostatku finančních prostředků rodičů nebo nevhodného ubytování dítěte. Odebrání dítěte by tak mělo být omezeno pouze na případy, kdy setrvání dítěte s rodiči ohrožuje jeho život. Pokud se rodič dlouhodobě domáhá obnovení jeho rodičovských práv, většinou je to známkou tohoto, že prokazuje zájem o dítě a že jeho život neohrozí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Lakotové vždy prodělají. Šmejdi si na ně umějí počkat
Petr Fischer: Slovo roku a úpadek duševní činnosti lidského pokolení
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
V tom případě nechápu…Protože potom je vlastně připad Michaláková řešen v rozporu s mezinárodním právem. A jak pan doktor asi ví, tak Evropský soud pro lidská práva už stížnost paní Michalákové posuzoval, ovšem odmítnul jí s tím že musí napřed vyčerpat všechny možnosti u norských soudů. Což je tedy zase v naprostém rozporu se zde uvedenými zásadami,protože za nějakých 5 let až se tak stane už bude to dítě naprosto odcizené od rodičů..
Takže nevím, funguje takto „na baterky“ celý Evropský soud pro lidská práva a nebo je to tím že jsme v Evropě považováni za bezprávné občany druhé kategorie?
Bohužel, takto právo prostě funguje. Pokud máme právní stát, musíme bohužel trpět i jeho nedostatky, i když je to v tomto případě „smrtelné“. Můžete navrhnout jinou alternativu? Já pochybuji, i když naprosto souhlasím, že je to děsné.
To je nějaká divná formulace „..Pokud máme právní stát, musíme bohužel trpět i jeho nedostatky, i když je to v tomto případě “smrtelné”. „.. Přece právnost toho státu by měla spočívat v tom že ty nedostatky nemohou být smrtelné. I když dojde k lokálnímu pochybení (že jeden soud špatně rozhodne), občan může podat odvolání ve kterém tu chybu popíše a odvolací soud by jí měl napravit.
Jenže pokud je ten nedostatek systémový, a všechny soudy odsdola až nahoru odmítají uznat základní práva občana – a to z důvodu nějakého „vyššího zájmu státu“, tak se tím ten stát velkým obloukem vrací k totalitě, a občané se tomu nemají ani jak legálně bránit..
Paní Michaláková mně osobně není příliš sympatická, když vidím její vzezření, tak často vzpomenu na slova pana Kemra:“Do třiceti nikdo za svou tvář nemůže, poté už ano“. Ale nechci ji nijak odsuzovat. Zato nerozumím té hysterii, kterou rozpoutala mnohá česká média. Je to smutný obrázek.
Jestli mě něco opravdu hodně vadí, pak je to tohle veřejné teoretizování, smýčení případu konkrétních lidí médii. Každý na to má jasný názor, ale nikdo z diskutujících nemá dost informací, aby si ho mohl vytvořit.
Jedna moje známá se kdysi jako maminka tří capartů ocitla ve svízelné situaci, v níž neměla příliš prostoru přemýšlet o aktivní tchýni, velmi ochotné jí hlídat jedno z dětí – jedinou dceru. A když situace dospěla k rozvodu rodičů, najednou si tchýně (matka otce dětí, který skončil za mřížemi) začala usurpovat nárok na děvčátko, o které se prý matka nestarala. Na řadu přišel soud a psychologové. Ta obdivuhodná matka ale dokázala pochopit to, co jí řekla odbornice: „Vaše dcerka byla babičkou zmanipulovaná, není problém to soudu dokázat. Ale zvažte, jestli tím, že jí jako samoživitelka s řadou starostí neublížíte, budete-li trvat na tom, aby žila s vámi – tchýně se o ní totiž jinak stará dobře.“ Paní, o které mluvím, tedy odmítla přetahování o dítě u soudu, nechala ho v prostředí, kde mu bylo dobře. I za tu cenu, že proplakala řadu nocí a řadu let to pro ni pak představovalo velkou bolest. A co se nestalo: v dospělosti ji dcera sama vyhledala. Je to už pěkných pár let, z děvčete je maminka a moje známá šťastná babička – a dávno opět i matka, která má s dcerou skvělý vztah.
Vrátím se znovu na začátek: všichni na to mají jasný názor, ačkoli nikdo nezná pozadí případu. Ale zajímavé je, že hlasů, které se ptají po tom, co je opravdu dobré pro ty děti, je jako šafránu – a to ještě po silné neúrodě.
Bohužel, tedy nelze pauašalizovat onen závěr „co je opravdu dobré pro ty děti“, protože tím by se defakto legalizoval prodej dětí. Pak by se snadno právně prokazovalo že když se to dítě prodá nějaké bohaté západní rodině, tak na tom „bude líp“..
A ještě horší by bylo , když se to rozhodování „o tom co je pro dítě lepší“ sebere jeho rodičům, a převezme ho nějakej úřada, nebo dokonce soukromá agentura…
Nic nepaušalizuju. Jen podotýkám, že všichni mluví o věci, o níž má skutečně potřebné informace opravdu minimum lidí.
Navíc je fakt, že ti chlapci jsou už několik let v jiném prostředí, a nikdo z těch, co skandalizují Nory, se nezabývá tím, jak jsou či nejsou v něm spokojeni a co by jim další kotrmelec způsobil.
Nepochybuji o tom, že pokud by se jednalo o skutečnou nespravedlnost (čímž neříkám, že to tak nemůže být), rozhodně jde o tak silnou věc, že by české zastoupení a nejspíš i norská strana vyšly paní Michalákové vstříc mnohem lépe bez této mediální maškarády. Na té tak akorát sbírají body politici, média zvyšují čtenost a sledovanost a hlupáci mají vděčné téma pro jednoduché diskuse.
Jenomže, tohle je právě ta cesta, která může stát obrátit směrem k totalitě. Totiž předpoklad, že úřad má vždycky pravdu- ovšem proč rozhodl jak rozhodl je z nějakého důvodu tajné. Takže to veřejnost nemůže posoudit.
Myslím, že článek A. Rozehnala je trochu o něčem jiném – mluví o právním rámci toho případu, kdy nemusíte znát detaily, jen PROCES právního přístupu. Článek upozorňuje, jak PROCES rozhodování dopadá v Evropě.
Paní Michálková má možnost děti unést. Pokud na to nemá peníze a odvahu, tak ji nezbývá nic jiného než držet v Norsku hladovku. Správná matka by raději zemřela než si nechala ukradnout své děti. Chce to ale mít čisté svědomí.