POZNÁMKA. V souvislosti se zveřejněním zpráv ministra Petra Macinky adresovaných poradci prezidenta republiky Petru Kolářovi vyjádřilo mnoho politiků (a to i těch, kteří formálně mají právní vzdělání), ale i novinářů, odsudek tohoto prezidentova činu. Podle nich se jednalo o zveřejnění soukromé komunikace. Omyl, pánové (a dámy).

Přesvědčení, že Macinkovy SMS jsou ryze soukromé, ukazují zásadní nepochopení toho, co je skutečně soukromé. Za soukromí lze považovat takové záležitosti, které náleží výhradně do osobní sféry člověka, nesouvisejí s výkonem veřejné moci ani s dopadem na práva druhých.

Jde o oblast lidského života, v níž má jednotlivec oprávněné očekávání klidu, autonomie a kontroly nad informacemi o sobě samém.

Kdy komunikace přestává být soukromá

Především sem patří intimní a rodinný život. Soukromou záležitostí jsou partnerské vztahy, manželství, rozchody, sexuální život, otázky rodičovství, výchovy dětí či vnitřní dynamika rodiny, pokud tyto skutečnosti nemají přímý dopad na výkon veřejné funkce.

Jakmile se určitá skutečnost dotýká výkonu moci, správy veřejných prostředků, politického rozhodování nebo vytváří střet zájmů, přestává být soukromá, i kdyby měla osobní rozměr.

Stejně tak je soukromá volba, s kým člověk tráví čas, koho považuje za blízkého, jaké osobní vazby udržuje, pokud nejde o vztahy, které vytvářejí střet zájmů nebo ovlivňují veřejné rozhodování.

Soukromé jsou rovněž zdravotní informace. Tělesný a psychický stav, diagnózy, léčba, zdravotní historie, užívané léky či návštěvy lékaře náleží do nejcitlivější sféry soukromí.

Tyto údaje nepodléhají veřejné kontrole, pokud zdravotní stav člověka objektivně nebrání výkonu jeho funkce nebo nepředstavuje přímé riziko pro ostatní.

Do oblasti soukromí patří také osobní přesvědčení a vnitřní svět člověka. Myšlenky, pochybnosti, pocity, osobní deníky, soukromé poznámky, víra, filozofické či náboženské postoje jsou chráněny, pokud se nepromítají do konkrétních veřejných rozhodnutí. Člověk má právo mít názory, které si ponechá pro sebe, aniž by byl nucen je veřejně obhajovat.

Soukromou záležitostí je osobní komunikace, pokud se týká výhradně osobních témat. Zprávy o rodinných starostech, zdravotním stavu, emocích, osobních plánech, přátelských či partnerských záležitostech zůstávají soukromé bez ohledu na použitý komunikační prostředek.

Rozhodující není, zda jde o SMS, e-mail či dopis, ale to, že obsah nemá vazbu na výkon veřejné role.

Součástí soukromí jsou rovněž osobní majetkové poměry v rozsahu, v jakém nejsou relevantní pro výkon veřejné funkce. Například způsob trávení volného času, osobní koníčky, drobné soukromé nákupy, běžné spotřební chování či osobní finanční preference patří do soukromé sféry, pokud nejde o majetek, který může zakládat střet zájmů, podezření z korupce nebo nelegální obohacení.

Soukromé je také obydlí jako prostor. Člověk má právo na nedotknutelnost domova a na to, aby nebyl bezdůvodně sledován či rušen v místě, kde žije, pokud zde neprobíhá činnost relevantní pro veřejný zájem.

Lze to shrnout tak, že soukromé jsou ty záležitosti, které se týkají výhradně osobní existence člověka a nemají žádný význam pro posouzení jeho působení ve veřejné funkci.

Jakmile se však určitá skutečnost dotýká výkonu moci, správy veřejných prostředků, politického rozhodování nebo vytváří střet zájmů, přestává být soukromá, i kdyby měla osobní rozměr.

Ve veřejném zájmu

Soukromí tedy není dáno tím, co si jednotlivec přeje za soukromé označit, ale povahou věci. Je to sféra osobního života bez veřejného dopadu. Tam, kde veřejný dopad existuje, končí soukromí a nastupuje odpovědnost.

Macinkovy textové zprávy tedy soukromé zcela jistě nebyly. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že se zcela jistě jednalo o komunikaci důvěrnou.

Právě důvěrnost je tím, co umožňuje fungování státu, tedy otevřenou výměnu názorů, konzultace, hledání řešení, kladení nepohodlných otázek bez okamžitého politického nebo mediálního trestu.

Důvěrnost není osobní výsada politika. Je institucionální nutností. Pokud by neexistovala, výkon moci by se buď zablokoval, nebo by se přesunul do zcela neformálních a nekontrolovatelných struktur. Paradoxně by to nevedlo k větší transparentnosti, ale k jejímu opaku.

Macinkovy textové zprávy soukromé zcela jistě nebyly. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že se zcela jistě jednalo o komunikaci důvěrnou.

Aby bylo možné zveřejnění důvěrné SMS mezi poradcem prezidenta a ministrem považovat za legitimní, musí být splněno několik podmínek současně. Zaprvé, obsah zprávy musí bezprostředně souviset s výkonem veřejné funkce, nikoli s osobními postoji, emocemi či politickým stylem.

Zadruhé, zpráva musí odhalovat skutečnost, kterou má veřejnost právo znát, typicky závažné porušení povinností, nátlak, obcházení zákona nebo zneužití pravomoci. A zatřetí, zveřejnění musí být nezbytné a neexistuje tedy jiný, šetrnější způsob, jak danou informaci sdělit.

Veřejná moc se nevykonává v osobním prostoru jednotlivce, ale ve jménu státu a pod veřejnou kontrolou. Ministr ani prezident nejsou soukromé osoby v okamžiku, kdy jednají jako nositelé ústavních funkcí, a veřejnost má legitimní právo vědět, jak je s touto mocí nakládáno.

Výkon funkce sám o sobě neznamená, že veškerá komunikace, která se ho dotýká, ztrácí ochranu. Právní stát stojí na tom, že existují chráněné kanály, v nichž probíhá přípravná, konzultační a neformální výměna názorů mezi ústavními činiteli.

Bez nich by nebylo možné rozhodovat odpovědně, promýšlet varianty, korigovat postoje ani vést otevřený dialog. Pokud by každá pracovní poznámka, každá SMS nebo každá neformální otázka měla být potenciálně veřejná, výkon moci by se přesunul buď do naprosté autocenzury, nebo do neprůhledného zákulisí.

Rozhodující proto je nejen to, zda se komunikace týká výkonu funkce, ale jakou má povahu. Jiná situace nastává, pokud sdělení samo představuje rozhodnutí, závazný pokyn nebo faktický výkon moci. V takovém případě se nejedná o soukromou či chráněnou komunikaci, ale o úřední akt, který má být přezkoumatelný a pod veřejnou kontrolou.

Stejně tak se ochrana oslabuje tehdy, pokud komunikace slouží jako důkaz zneužití pravomoci, nátlaku, obcházení zákona nebo jiného závažného pochybení. V těchto případech může veřejný zájem převážit nad právem na důvěrnost.

Rozhodující není jen to, zda se komunikace týká výkonu funkce, ale i zda její zveřejnění slouží skutečnému veřejnému zájmu.

Veřejný zájem je to úzký právní pojem, který se vztahuje k ochraně řádného fungování státu, nikoli k veřejnému soudu nad charakterem politiků. Zveřejnění neformální komunikace, která neodhaluje nic víc než názor, emoci nebo neobratnou formulaci, tak veřejný zájem nenaplňuje.

Zveřejnění nátlakových zpráv však zcela jistě ano.

Základ debaty o transparentnosti

Z výše uvedeného vyplývá, že otázky související s výkonem veřejné funkce nejsou soukromou věcí ve smyslu osobního života, ale jejich neformální a přípravná komunikace zůstává chráněna, dokud se sama nestane výkonem moci nebo důkazem jejího zneužití.

Rozhodující proto není jen to, zda se komunikace týká výkonu funkce, ale i zda její zveřejnění slouží skutečnému veřejnému zájmu.

Důvěrnost může být prolomena tehdy, pokud komunikace sama představuje výkon moci, faktické rozhodnutí, nebo pokud odhaluje závažné zneužití pravomoci, nátlak či obcházení zákona. V takovém případě už nejde jen o důvěrnost, ale o odpovědnost vůči veřejnosti.

Rozlišování mezi veřejným, soukromým a důvěrným tedy není slovní hra. Je to základní podmínka smysluplné debaty o transparentnosti.