KOMENTÁŘ. Existují statistická data, která poměrně přesvědčivě ukazují, že děti a mladí lidé čtou méně psané texty než předchozí generace a tento trend se stále prohlubuje. S přibývajícím věkem četba výrazně klesá a u dospívajících je čtení knih často vytlačováno digitálními médii. Děti a mladí lidé nečtou dokonce i tehdy, pokud dosahují relativně dobrých výsledků v testech čtenářské gramotnosti.

Namísto knih čtou děti krátké texty na obrazovkách, zprávy, chaty, titulky, herní dialogy, někdy i komiksy. Co se však prokazatelně vytrácí, je dlouhé, soustředěné čtení knih bez okamžité stimulace, tedy činnost, která je časově náročná, vyžaduje klid a nepřináší okamžitou odměnu.

Právě tento typ čtení je přitom historicky spojen s rozvojem abstraktního myšlení, argumentace a práce s komplexním významem.

Kniha jako nositel civilizace je historicky poměrně mladý fenomén. Po většinu lidských dějin byla kultura založena na vyprávění, paměti, hlasu a obrazu. Eposy, mýty, právo i morálka se přenášely ústně. Písmo a později kniha nepřinesly vyprávění konec, ale jeho zmrazení v čase. Umožnily přesnost, kumulaci poznání a analytické myšlení.

Civilizace multimodálního vyprávění

To, že děti dnes čtou méně, neznamená, že by přestaly konzumovat příběhy. Jen se změnila jejich forma. Videa, digitální hry, seriály i sociální sítě pracují s vyprávěním neustále. Rozdíl je v tom, že místo ticha a soustředění dominuje hlas, obraz, fragment a tempo.

Vzniká tak civilizace multimodálního vyprávění, v níž se význam šíří sítí fragmentů, nikoli souvislým výkladem. Nejde o návrat k dávné orální kultuře. Ta byla pomalá, paměťově náročná a rituální. Jde o něco nového. Jde o vyprávění, které je rychlé, neustále přerušované a uložené mimo lidskou paměť.

Svět vyprávění je světem silných obrazů a jednoduchých opozic. Svět textu je světem nuancí, výjimek a podmínek. Pokud se rovnováha mezi nimi vychýlí, roste význam mýtu a klesá význam argumentu.

Tato proměna formuje jiný typ mysli. Čtení dlouhého textu učí trpělivosti, abstrakci, práci s vnitřním hlasem a schopnost udržet myšlenkovou linii bez vnější stimulace. Vyprávění skrze obraz a zvuk naopak posiluje emocionalitu, empatii, rychlou orientaci a asociativní myšlení. Zároveň však oslabuje schopnost udržet dlouhou myšlenkovou linii, snášet nejasnost a pracovat s abstrakcí.

Svět vyprávění je světem silných obrazů a jednoduchých opozic. Svět textu je světem nuancí, výjimek a podmínek. Pokud se rovnováha mezi nimi vychýlí, roste význam mýtu a klesá význam argumentu. To bude mít zřejmě velký vliv na budoucnost naší civilizace.

Každá civilizace stojí na médiu, skrze něž si vypráví sama sebe. Není to jen technický nosič informací, ale způsob myšlení, paměti a moci. Antické civilizace byly civilizacemi hlasu a paměti, středověk civilizací rukopisu, novověk civilizací knihy.

Otázka nezní, jak udělat čtení zábavné, ale jak vysvětlit, proč je těžké a proč je právě proto důležité.

To, že děti dnes čtou méně, proto není banální pedagogický problém ani generační rozmar. Je to symptom hlubší proměny civilizace.

Kniha není jen svazek papíru. Je to technologická i mentální disciplína. Učí lineárnímu myšlení, trpělivosti, schopnosti nést význam bez okamžité odměny. Čtení je zvláštní druh samoty. Člověk je sám, a přesto v dialogu s někým, kdo není přítomen.

Tento dialog je tichý, pomalý a náročný. Právě proto však vytváří vnitřní prostor, v němž může vzniknout argument, pochybnost i odpovědnost.

Civilizace knihy je civilizací textu, a tím i civilizací kontroly. Text lze citovat, vracet se k němu, rozebírat ho, napadat. Právo, věda i demokracie stojí na této možnosti. Bez textu není precedent, není důkaz, není paměť závazná pro budoucnost.

Sám s cizí myšlenkou

Jedna z nejpodstatnějších, a málo reflektovaných vlastností knihy je, že učí být sám s cizí myšlenkou. Čtení je vnitřní dialog, který nelze sdílet v reálném čase. Naproti tomu vyprávění (video, audio, stream) je vždy vztahové a okamžité. Úbytek čtení proto není jen mediální změna, ale změna schopnosti snášet ticho, nejasnost a nehotovost. To má důsledky pro filozofii, víru i politické myšlení.

Vyprávění je sice přirozený nosič smyslu, ale zároveň je náchylnější k manipulaci. Pracuje s emocí, identitou, obrazem dobra a zla.

Školství na odklon dětí od čtení reaguje špatně. Snaží se čtení zatraktivnit tím, že ho přibližuje vyprávění (zkracování, zjednodušování, vizualizace, používání teenagerovského jazyka). Tím ale podkopává jeho smysl.

Čtení není zábava v konkurenčním boji s videem. Je to jiná disciplína, podobná hudební teorii nebo matematice. Otázka nezní, jak udělat čtení zábavné, ale jak vysvětlit, proč je těžké a proč je právě proto důležité.

Je očividné, že kniha se stane méně masovým médiem a více elitním nástrojem hlubokého myšlení. Zatímco většina kultury bude cirkulovat skrze hlas, obraz a digitální vyprávění, menšina bude nadále kultivovat text jako nástroj přesnosti, paměti a moci.

Budoucí civilizace tedy nebude založena buď na knize, nebo na vyprávění. Bude založena na napětí mezi oběma formami. Otázka nezní, zda děti přestanou číst, ale zda společnost dokáže zajistit, aby alespoň část z nich číst uměla a chápala proč.

Největší riziko proto nespočívá v tom, že kniha přestane být masovým médiem. Riziko nastává tehdy, pokud se ztratí schopnost hlubokého čtení úplně. Civilizace bez knihy by totiž nebyla jen civilizací vyprávění, ale civilizací bez složité argumentace, bez dlouhých právních textů, bez filosofie v klasickém smyslu, bez schopnosti stavět komplexní myšlenkové struktury.

Právo, věda i demokracie jsou bytostně závislé na textu, nikoli na příběhu. Vyprávění umí přesvědčovat, ale text umí kontrolovat, zpřesňovat a bránit se manipulaci.

Konec civilizace knihy tedy nemusí znamenat konec civilizace jako takové. Může však znamenat konec určitého typu racionality, odpovědnosti a paměti. Zda se kniha stane reliktem, nebo pilířem menšinové, ale rozhodující kultury, záleží na tom, zda si společnost zachová vědomí, proč byla kniha důležitá.

Civilizace nekončí ve chvíli, kdy zmizí médium. Končí ve chvíli, kdy zapomene, co jí toto médium umožnilo.