Soudci versus autokracie jako novodobá bitva u Thermopyl

Před 2500 lety bránilo tři sta Sparťanů v bitvě u Thermopyl evropskou civilizaci před Peršany. V naší současnosti brání přibližně tři tisíce soudců český právní stát a demokracii před autokracií. K tomu potřebují důvěru veřejnosti, kterou jim kromě jejich kvalitní práce mohou zajistit pouze média.

Co se v textu Aleše Rozehnala mimo jiné dočtete:

• Proč (mimo jiné) veřejnost nevěří soudům
• Co dělají soudci špatně
• Jak problematický je vztak mezi justicí a médii
• A jak to změnit

Odejde-li politik či jiný vlivný člověk od soudu z osvobozujícím rozsudkem, má veřejnost většinou jasno: zase si na něj netroufli. V mnoha případech si soudci za nepochopení svých verdiktů mohou sami.

Jeden z (nejnovějších) příkladů za všechny. Stát se v sobotu veřejně omluvil bývalým poslancům ODS Marku Šnajdrovi, Ivanu Fuksovi a Petru Tluchořovi za stíhání a vazbu v kauze takzvaných trafik. Nemálo lidí má za to, že se trestní právo neodvážilo vstoupit za brány politiky a soudy vlastně legalizovali protiprávní jednání uvedených poslanců. Co je vede k tomu, aby kauzu takto vnímali? Mimo jiné i skutečnost, že Nejvyšší soud nebyl schopen srozumitelně vysvětlit veřejnosti, proč bývalé poslance nebylo možné trestně stíhat.

Vystačíme si bez vás!

Soudci tradičně nejsou médiím příliš vstřícní, nedávají rozhovory a neodpovídají na jejich kritiku. Mnoho soudců vidí svoji roli pouze ve výkonu spravedlnosti a nikoli ve výchově veřejnosti k právnímu vědomi. Takové pojetí je však velmi pasivní a nepřispívá k otevřené justici.

Jeden z předpokladů otevřené justice je totiž princip, že spravedlnost musí být nejen naplňována, ale také musí být vidět, jak je vykonávaná. Je-li soudnictví více otevřené, může veřejnost sama posuzovat kvalitu výkonu spravedlnosti i třeba to, zda platná právní úprava nevyžaduje změnu. Právo na svobodu projevu by nemělo význam bez práva na veřejnou kontrolu, to znamená společně s právem svobody projevu na právo veřejnosti být informován, diskutovat, komentovat a kritizovat justici.

Spravedlnost má být vykonávána veřejně právě proto, aby se o ní mohla vést veřejná diskuze a podléhat kritice. V praxi jsme však svědky toho, že soudce v médiích odmítá komentovat svůj rozsudek a nesnaží se ho obhájit. Zpravidla argumentuje tím, že vše, co chtěl veřejnosti sdělit, je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí a že z tohoto důvodu je komunikace s médii vlastně zbytečná.

Musím-li vysvětlovat, je to špatně…

Soudci rovněž tvrdí, že pokud existuje nutnost odůvodnění rozsudku dále vysvětlovat či obhajovat, není takové odůvodnění správné a úplné. Odůvodnění rozsudku jako takové však není vystaveno diskuzi, polemice, kritice tváří v tvář, nutnosti čelit protiargumentům. Princip otevřené justice také pomáhá veřejnosti pochopit roli práva a fungování soudního systému. Soudci jsou veřejné osoby, které požívají veřejné privilegia a musí na oplátku akceptovat kritiku, pokud je činěna v dobré víře.

Nekompetentní a jednostranné mediální informace může způsobit hodně škody. Neférové nebo senzacechtivé reportáže mají potenciál poškodit pohled veřejnosti na celý soudní systém a podminovat důvěru ve vládu práva. Pokud však média přinášejí férové zpravodajství o soudním řízení a rozsudku, včetně kritiky, činí neocenitelný příspěvek k veřejné důvěře v soudnictví a k vládě práva jako takové.

Soudci a novináři si od sebe tradičně udržují odstup. Zatímco ministři, poslanci a senátoři vyhledávají pozornost veřejnosti a médií obzvláště, soudci jakoby se médií spíše stranili. Někteří se navíc domnívají, že vlastně média nepotřebují. Dokonce často považují svůj odstup za symbol nestrannosti soudů.

Existuje však vzájemná závislost soudů a médií. Média potřebují soudy, protože pouze soudy mohou zajistit základní lidská práva a svobody, jako je například svoboda projevu.  A soudy potřebují média, protože jim zprostředkovávají zkušenosti veřejnosti a informace o tom, zda plní svojí úlohu. Média a soudy jsou sevřeny ve vzájemném, někdy nepříjemném objetí.

Právnické nuance versus zpravodajská jednoduchost

Média a soudnictví ovšem představují dva odlišné světy. Novináři nemají právní vzdělání, musející dodržovat termíny, uzávěrky, mají málo času a případu mohou věnovat jen povrchnější pozornost, dávají přednost jednoduchosti před nuancemi. Soudci mají právní vzdělání, nemusí dodržovat žádné termíny, mají dost času na nastudování případu a domnívají se, že každé slovo je důležité a osvětluje problematiku respektive její pozadí.

Soudci, stejně tak jako všichni právníci jsou navíc zvyklí mít věci pod kontrolou. Ale pokud je o soudním jednání pojednáváno v médiích, tato kontrola soudců se jakoby vytrácí. Soudci ztrácejí kontrolu nad interpretací informací, které sami sdělili.

Je zřejmé, že soudy a média žijí ve vzájemně závislém, dokonce symbiotickém vztahu, a to již minimálně tím, že jsou soudy bohatým zdrojem lidských dramat, o kterých mohou média referovat.

Média mají odrážet veřejné mínění a tím poskytovat reflexi soudům. Je pravda, že někdy média toto veřejné mínění spíše vytvářejí, než pouze odrážejí. V takových případech média určují veřejnosti, jak mají soudy vnímat. I přes to je obraz, jaký podávají média o soudcích a jejich práci, spolehlivým barometrem veřejného mínění, které samo o osobě není homogenní, ale komplexní a diversifikované.

Společnost potřebuje spolupráci médií a justice

Justice a média spolu koexistovat mohou a musí, pokud chceme mít společnost vystavěnou na vládě práva. Vláda práva nemůže existovat bez otevřenosti justice a bez důvěry veřejnosti v justici a právě média jsou základním předpokladem budování a udržování důvěry veřejnosti v justici. Pokud nebude veřejnost důvěřovat justici, bude své spory řešit jinými způsoby a nebude dodržovat soudní rozhodnutí.

Pro vládu práva a pro stabilitu společnosti je klíčové, aby většina veřejnosti měla důvěru v soudy a byla ochotna podrobit se jejich autoritě, dodržovat a akceptovat jejich nařízení, a to dokonce i když jsou pro ně nepříznivé, kontroverzní nebo nepopulární. Jedině veřejná důvěra dává soudům skutečnosti legitimitu a účinnou autoritu.

Otevřenost zajišťuje veřejnou důvěru jen tehdy, pokud veřejnost souhlasí s tím, čeho je svědkem. Pokud s tím nesouhlasí, může podrobovat soudy kritice a žádat změnu. Justice není posvátná kráva, musí akceptovat a respektovat kritiku a komentáře běžných občanů.

Neznamená to, že by se soudy měli řídit tím, co o kauze píší média. Stejně tak by ovšem neměla být reakce veřejnosti na soudní řízení ignorována. Princip otevřené justice znamená i citlivost ke kvalifikovaným názorům veřejnosti.

Soudci, bavte se s médii!

Jak mají soudy získat důvěru veřejnosti? Samozřejmostí by mělo být jmenování kompetentních soudců, kteří splňují nejvyšší etické standardy integrity. Další podmínkou je zajištění přístupu veřejnosti k justici. Ale nejdůležitější je pro vytváření důvěry publikování toho, co vlastně justice dělá.

Justice musí uznat zásadní roli, jakou média hrají při informování veřejnosti o právních záležitostech. Justice musí s médii diskutovat, aby zajistila, že zpravodajství bude přesné, rychlé a dostatečně úplné.

Aktivní vztah soudu a soudců k médiím by měl vycházet z toho, že informační deficit mezi soudy a veřejností může být napraven jen soudy, které samy informují veřejnost o své práci. Veřejná důvěra se získá jen tehdy, pokud soudci vyvinou snahu komunikovat s médii.

Co zkusit třeba toto?

K tomu by pomohlo několik kroků. Bylo by vhodné, aby nejdůležitější soudy v zemi každý rok uspořádali konferenci, na které by veřejně prezentovaly statistické údaje týkající se jejich práce, jako je například počet žalob a obžalob, počet rozsudků, průměrná délka řízení atd. Stejně tak by bylo vhodné, aby se představitelé soudů setkávali pravidelně se zástupci médií a diskutovali o tom, co funguje a co nikoli.

I z tohoto důvodu by měly být soudní rozhodnutí jasná, jak jen to je možné. U mediálně sledovaných kauz by měly být novinářům poskytnut materiál, který by sumarizoval základní body rozhodnutí. A v těchto případech by také osoba pověřená soudem, a myslím tím osobu s právním vzděláním, měla být k dispozici novinářům k vysvětlením skutkových a právních pozadí případu a provést média odůvodněním rozhodnutí.

Není realistické požadovat, aby veřejnost byla schopna pochopit komplexní rozhodnutí, která jsou výsledkem dlouhého času a zkušeností. Nicméně vzhledem k tomu, že legitimita soudů závisí na veřejné důvěře jako žádná jiná profese, soudci by měli učinit kroky, aby jich rozsudky byly přístupné prostřednictví jasného jazyka, který bude spojnicí mezi jazykem veřejnosti a právem.

Dnes má většina soudů své tiskové mluvčí, ale tito mluvčí mají často o kauze pouze povrchní představu a tudíž poskytují pouze povrchní a všeobecné informace. Často se také stává, že se soudci za tiskové mluvčí spíše pouze skrývají, což transparentnosti nepřispívá.

Soudy potřebují, aby jim lidé věřili

Podíváme-li se na stav české společnosti 25 let od pádu totality, není to pohled příliš optimistický. Obrovská exekutivní, ekonomická a mediální moc je koncentrována do rukou bývalého exponenta komunistického režimu a majitele agrochemického holdingu. Před soudem stojí bývalý premiér a jeho tehdejší spolupracovnice (a část obvinění stojí na nálezu bůhvíkomu náležející hroudy zlata a nezaplacené dani z kabelky).

Před 2500 lety bránilo tři sta Sparťanů v bitvě u Thermopyl evropskou civilizaci před Peršany. V naší současnosti brání přibližně tři tisíce soudců český právní stát a demokracii před autokracií. K tomu potřebují důvěru veřejnosti, kterou jim kromě jejich kvalitní práce mohou zajistit pouze média.