Beholder on Foter.com, zdroj

Aleš Rozehnal: Nejen Koněv, ale i Napoleon. Stručná historie boření pomníků

Napsal/a Aleš Rozehnal 20. září 2019

KOMENTÁŘ. Diskuse kolem přesunu sochy sovětského maršála Koněva na Praze 6 je často iracionální. Netýká se ani tak Koněva samotného, jako spíš vyjadřuje politické preference diskutujících. Boření pomníků má ovšem stejně dlouhou tradici jako pomníky samotné, píše Aleš Rozehnal.

Egyptskou královnu 18. dynastie Hatšepsut, která vláda v letech 1479-1458 před Kristem, chtěl vymazat z historie její nástupce Thutmose III. tak, že odstínil její jméno z vytesaných soch, které ji vyobrazovaly, což bylo usnadněno tím, že byla často zpodobňovaná jako muž.

Stejný osud potkal i známého faraona Tutanchámona. Obdobně i tyranský římský císař Domitianus žijící v prvním století po Kristu byl odsouzen po své smrti k zapomnění.

Recyklovaný Napoleon

Mistrovská bronzová socha papeže Julia II. v nadživotní velikosti umístěná v Bologni, jejímž autorem byl Michelangelo a jejíž tvorba mu zabrala více času než vysochání Davida, byla zničena dva roky po svém vytvoření, okamžitě poté, co papežovi odpůrci znovu dobyli město.

 

 

Jezdecká socha Jindřicha IV. Francouzského stojící v Paříži na Pont Neuf byla zničena v roce 1792, tedy krátce po vypuknutí revoluce. Po restauraci monarchie však byla znovu vytvořena, a to částečně z kovu sochy Napoleona, která stávala na vrcholku sloupu na náměstí Vendôme a která byla zničena v roce 1816.

Socha Napoleona na vrcholku sloupu předtím vystřídala sochu Ludvíka XIV. na koni. Již v roce 1840 byla tato Napoleonova socha vytvořena znovu a za doby vlády Napoleona III. byla vytvořena ještě jednou. Celý sloup byl stržen v roce 1871 v době Pařížské komuny a následně znova postaven.

Čelem k slunci

Bronzová socha Stalina z roku 1951 stojící v Budapešti byla v roce 1956 při maďarském povstání zničena tak, že po ní zůstaly jen generalissimovy boty, které se staly symbolem maďarského odporu.

Po pádu komunismu byly odstraněny tisíce soch Leninů a Marxů, i když jeden Marx byla loni vztyčen v Trevíru za přítomnosti tehdejšího předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera.

Boření soch je však stále populární. V roce 2015 byla v turkmenském hlavním městě Ašchabadu stržena dvanáctimetrová pozlacená socha bývalého prezidenta Separmurata Nijazova, která sama stála na pomníku vysokém 75 metrů. Socha se otáčela tak, aby byl Nijazov vždy čelem k slunci.

Současný prezident Turkmenistánu Gurbanguly Berdymuhamedow ji nahradil pozlacenou jezdeckou sochou sebe samého stojící na mramorovém podstavci. Celý monument měří 64 metry. Otáčející se Nijazovova socha byla umístěna na předměstí.

Co na to turisté v Bologni?

V roce 2011 oponoval stržení monumentální sochy Vladimíra Iljiče Lenina, která byla největší ve střední Asii, vůdce tádžické komunistické strany Šabdolov slovy, že nikdo nemůže přepsat historii. Hluboce se však mýlil. Historie je přepisována, nově hodnocena a interpretována neustále.

Je mnohem snazší sochy bořit, než je tvořit. Všudypřítomné sochy Kim Ir-sena, Kim Čong-ila a Kim Čong-una, kterými je údajně zaplavena Severní Korea, zřejmě žádnou velkou uměleckou hodnotu nemají.

Naproti tomu třeba návštěvníkům Bologni by určitě nevadilo, pokud by městu dominovala Michelangelova socha papeže Julia, i když by se s jeho politikou neztotožňovali.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

5 komentářů

  1. Jan Bárta napsal:

    Autor vytvořil impozantní seznam odstraněných pomníků, počínaje dobou před tisíciletími v Egyptě. Trochu pozapomněl na české národní výkony v tomto směru, tedy k doplnění jen výběr z doby nedávné, v Praze , po první světové válce: Zdivočelou lůzou stržený Mariánský sloup, či odstraněný pomník maršálka Radeckého . Ten druhý případ naštěstí bez zničení nádherného bronzového sousoší vojáků a jejich milovaného velitele, sousoší je v Lapidáriu Národního muzea a čeká na rehabilitaci. Vystěhování Radeckého z veřejného prostoru bylo projevem politickým, projevem okázalého módního anirakušanství, hned po skončení války asi i pochopitelného.. Je ovšem zvláštní, že zastydlé a militantní české národovectví v některých hlavách straší dodnes a hlasitým pokřikem brání rozumné menšině pracovat na skutečném smíření se Čechů s vlastními dějinami. Snaží se tlakem na politiky zabránit rehabilitaci kompozice Malostranského náměstí obnovou nádherného sochařského díla, jež vzniklo v romantickém sochařském stylu první poloviny 19.století jako projev hrdosti na činy českého šlechtice Radeckého z Radče, ve své době asi nejproslulejšího vojáka evropského formátu.

    Dovolte uzavřít citátem z Karla Havlíčka: Ničení obrazů na místech veřejných jako sprostotu počítám, neboť rozumný člověk neničí to, co druhému je svaté. Karel Havlíček

    • Mudr Jan Fořt napsal:

      Zdravím můj příbuzný ? Souhlasim ,že bylo nesmyslné bourat pomníky, podporuji stavbu maršala na Malostranském náměstí i když nemůže být na jeho původním místě.Mám na chalupě nějaké materialy o maršálovi i dokumentaci, Jsou k dispozici .Rád je předám .Držím palce. Ale s tou lůzou sis to trochu popletl ,vím to od své matky ,která byla spolupracovnicí Milady Horákové v Ochraně matek a dětí. Ta tam u toho taky byla jako mladá.
      Ahoj Fořt

    • ČERT napsal:

      Autor opomněl jistě celou řadu dalších zajímavých případů, ale tak jistě (zvlášť v případech, když se nejedná o naše prostředí) mu to nelze vůbec, ale vůbec vyčítat… Ale když připomínáte toho maršála Radeckého, víte, mně přijde, že pokud jde o jeho životní kariéru, může se tu nabízet nějaká určitá podobnost právě s Koněvovým případem…
      Začal bych takhle… Jedna z věcí, která se u nás Koněvovi předhazuje, je vojenské potlačení maďarského povstání v roce 1956. Ono to lze asi těžko hodnotit jako nějaké „vraždění neviňátek“, ale víme, že šlo o zásah sovětské armády proti hůře vyzbrojeným povstalcům, a vůbec celé je to vnímáno jako takový represivní, utlačovatelský akt. Maďaři (nejen historici, ale pokud si vzpomínám, ve svém projevu např. i V. Orbán) srovnávají nebo mohou srovnávat to povstání z roku 1956 s uherskou revoluční válkou let 1848-49, kdy mladý císař Franz Joseph I. zvítězil nakonec nad uherskými povstalci právě s pomocí vojenských sil carského Ruska.
      A tady už se docela snadno dostáváme od maršála Koněva k maršálovi Radeckému z Radče. Ten nejen, že byl např. vyhlášeným veteránem napoleonských válek, ale velká část jeho kariéry v jeho pozdějších letech byla spojena s působením v čele rakouské správy v severní Itálii, kde tehdy Rakousko ovládalo Lombardii a Benátsko (o které pak přišlo až v důsledku konfliktů v letech 1859, resp. 1866)… A v období revoluce let 1848-49 se tedy sice nepodílel na potlačení toho revolučního hnutí v Uhrách, ale právě tam, v severní Itálii. Samozřejmě, ono to bylo složitější, Radecký se přitom střetl nejen s nějakými povstalci, ale i s armádou Sardinského království (bitvy u Custozzy a Novary)… Nicméně, rozhodující měrou se tak podílel na zmaření pokusu Italů o risorgimento (tj. národní sjednocení) a o vymanění severní Itálie z rakouské nadvlády. Takže nějaký ten utlačovatelský akt na jeho bedrech také spočívá, a určitá, byť třeba HODNĚ ZDÁNLIVÁ analogie právě s tím Koněvem se tu může podsouvat.

      Ale berte tohle všechno, prosím Vás, jen jako takové normální historické zamyšlení – rozhodně ne jako snahu o nějakou agitaci nebo protiagitaci.

      • ČERT napsal:

        Ještě k tomu Radeckému – ono totiž i na tom odstranění jeho pomníku na pražském Malostranském náměstí od roku 1919 měla dokonce i přímo jistý vliv právě italská ambasáda, resp. Itálie jako taková (což je lehce dohledatelné i třeba na české Wikipedii, kde je také mj. o vyznamenání, jakého se Radecký dočkal ze strany ruského cara Mikuláše I., tj. toho, který Rakousku pomáhal potlačit tu revoluci v Uhrách). Možná by se dalo poznamenat, že i Itálie ostatně patřila od roku 1918 k jedním z hlavních mocenských partnerů mladé ČSR, i když jsme se posléze hlavně z iniciativy ministra zahraničí E. Beneše tak nějak jednoznačně přeorientovali na Francii – a po nástupu Mussoliniho fašismu v Itálii v roce 1922 ty vztahy dost ochladly.
        Ale upřímně, kdyby mělo jít o mě, tak klidně bych byl pro návrat Radeckého sochy, stejně jako klidně pro setrvání sochy Koněvovy (když už by si oba maršálové vlastně do jisté míry mohli, takříkajíc, „podat ruce“)… Stejně tak ale plně chápu kritiku na adresu Koněva, stejně jako na adresu Radeckého, která se tu před lety objevila právě v souvislosti s jeho působením v Itálii a v souvislosti se záměrem jeho pomník v Praze obnovit.

  2. Jos napsal:

    To spousta řečí, faktem ovšem je, že parta politiků, současné době v čele s Kolářem z TOP09, by chtěla řídit jeden z velkých pražských obvodů, dokonce by chtěla občany celé země zatahovat do svých „představ“ o mezinárodní politice. Přitom ovšem není schopna ohlídat ani jedno pitomé malé náměstí v těsné blízkosti sídla Místního úřadu Prahy 6. A určitě si ani nevzpomenoiu, že je občané volili hlavně proto, aby se starali o to, aby v Praze 6 fungoval na př. svoz popelnic s odpadky, tekla pitná voda, byly v pořádku ulice a chodníky, fungovaly veřejné služby vůbec atd. To je totiž jejich skutečný úkol.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama