KOMENTÁŘ. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu došlo během soukromé večeře k neobvyklému incidentu. Americký ministr obchodu Howard Lutnick přednesl velmi ostré, konfrontační výroky, a to zejména vůči evropským ekonomikám a některým politikám. Tyto poznámky vyvolaly negativní reakce hostů, včetně vypískání, posměšků, a dokonce odchodů části účastníků, mezi nimi i prezidentky Evropské centrální banky Christine Lagardeové.

Atmosféra v sále byla podle přítomných napjatá a hlučná, a spoluhostitel akce šéf investiční firmy BlackRock Larry Fink musel vyzývat ke klidu. Celá událost se stala jedním z výrazných momentů letošního setkání v Davosu.

Incident byl jedním z dalších projevů nepřátelství současné americké administrativy vůči evropským zemím, zejména těm, které jsou členy Evropské unie.

Přijet k někomu na návštěvu a začít ho veřejně urážlivě kritizovat je zvláštní samo o sobě. V mezilidském světě by to působilo jako základní selhání vychování. V mezinárodní politice je to navíc signál hlubšího problému.

V diplomacii nikdy neexistuje pouze obsah sdělení. Stejně důležitá je forma. Stejná věta může znít jako tvrdý, ale legitimní postoj, nebo jako urážka. Záleží na tónu, kontextu a místě.

Snaha demonstrovat nadřazenost

Davos není náhodná konference ani neutrální hotelový sál. Je to symbolický prostor, který po desetiletí zosobňuje ideu globální spolupráce, multilateralismu a hledání kompromisu mezi státy, trhy a institucemi. Přijet právě tam a prohlašovat, že globalizace selhala, že Evropa je problém a že mezinárodní obchodní model je omyl, není obyčejná výměna názorů. Je to vědomá demonstrace pohrdání prostředím, do něhož člověk vstoupil jako host.

V diplomacii přitom nikdy neexistuje pouze obsah sdělení. Stejně důležitá je forma. Stejná věta může znít jako tvrdý, ale legitimní postoj, nebo jako urážka. Záleží na tónu, kontextu a místě.

Když člen americké vlády vystoupí v Evropě s řečí, která je stylizovaná jako domácí předvolební mítink, určený především pro vlastní voliče, a přitom implicitně shazuje publikum, před nímž stojí, nedává tím najevo ochotu jednat. Dává tím najevo snahu demonstrovat nadřazenost. Neříká, že má odlišné zájmy, ale vzkazuje, že ví lépe než my, co je správné.

Evropany přitom dráždí posun od partnerské, byť ostré komunikace k pohrdavému mentorování. To je rozdíl mezi jednáním s někým, koho považujete za rovného, a někým, koho berete jako podřízeného. A právě v tom spočívá jádro dnešního napětí.

Celá epizoda zároveň působí jako symptom širšího posunu v americkém sebeobrazu. Místo sebevědomé velmoci, která si může dovolit vyjednávat, přesvědčovat a nabízet, se stále častěji objevuje tón podrážděné mocnosti, která cítí, že její dominance slábne, a snaží se to kompenzovat hlasitostí. Historicky platí jednoduché pravidlo, že silní aktéři si mohou dovolit klid.

Když se ten hlas ozývá zpoza Atlantiku, je dobré položit si prostou otázku, z jaké pozice vlastně ta kritika přichází.

Ve veřejné debatě se často automaticky předpokládá, že americká ekonomika je v zásadě lepší než ekonomika Evropské unie: dynamičtější, inovativnější a výkonnější. Tento obraz však vychází z agregovaných makroekonomických ukazatelů, především z růstu HDP, které samy o sobě nevypovídají o kvalitě, stabilitě ani sociální udržitelnosti hospodářského modelu.

Při bližším pohledu se ukazuje, že existuje řada oblastí, v nichž je americká ekonomika strukturálně slabší, křehčí nebo společensky nákladnější než ekonomika evropská.

Kvalita veřejných financí

Skutečnost, že Spojené státy dnes nemají u všech hlavních ratingových agentur nejvyšší možný státní rating, zatímco řada evropských zemí, ale i Evropská unie jako celek ano, je silným symbolem hlubších strukturálních rozdílů mezi americkým a evropským hospodářským modelem.

Na první pohled to může působit paradoxně. Největší ekonomika světa, technologická velmoc a emitent světové rezervní měny by přece měla být zároveň nejbezpečnějším dlužníkem. Jenže rating nehodnotí velikost ani politický význam země, ale dlouhodobou schopnost a ochotu splácet závazky a kvalitu veřejných financí. A právě zde se americký model ukazuje jako problematičtější než model řady evropských států.

Horší rating USA není technickou anomálií. Je to odraz skutečnosti, že velikost a síla ekonomiky automaticky neznamenají kvalitu veřejných financí.

Základním problémem USA je chronický a strukturální rozpočtový deficit. Americký stát si půjčuje nejen v době krizí, ale i v obdobích hospodářského růstu. Deficit se stal normálním způsobem fungování veřejných financí. To znamená, že dluh neroste v důsledku výjimečných okolností, ale jako trvalý rys systému. Z pohledu věřitelů je to zásadní rozdíl oproti zemím, které sice mohou mít vysoký dluh, ale zároveň usilují o jeho stabilizaci nebo postupné snižování.

Druhým zásadním faktorem je politická nefunkčnost. Americký politický systém opakovaně produkuje situace, kdy Kongres není schopen včas schválit rozpočet nebo zvýšit dluhový strop.

Technická hrozba platební neschopnosti USA v posledních letech nevzniká proto, že by země neměla prostředky, ale proto, že se politici nejsou schopni dohodnout. Z hlediska ratingových agentur je to extrémně negativní signál: ukazuje, že institucionální rámec není schopen garantovat elementární fiskální kontinuitu.

Oproti tomu evropské státy s nejvyšším ratingem, například Německo, Nizozemsko nebo severské země, vykazují dlouhodobě stabilnější rozpočtová pravidla, nižší strukturální deficity a širší politickou shodu na tom, že veřejné finance musí zůstat udržitelné. Neznamená to, že by Evropa jako celek neměla dluhové problémy. Znamená to však, že část evropských ekonomik je z pohledu věřitelů disciplinovanější než federální vláda USA.

Americká ekonomika je mimořádně výkonná, inovativní a schopna generovat bohatství, ale zároveň je více založená na dluhu a krátkodobých řešeních. Evropský model je pomalejší a méně spektakulární, avšak v nejlépe fungujících státech fiskálně opatrnější a institucionálně stabilnější.

Horší rating USA tedy není technickou anomálií. Je to odraz skutečnosti, že velikost a síla ekonomiky automaticky neznamenají kvalitu veřejných financí. A právě v této oblasti mají některé evropské země nad Spojenými státy velmi konkrétní náskok.

Průměrná délka života

Výraznou slabinou amerického hospodářství je také zdravotní systém. Ten je extrémně drahý, administrativně komplikovaný a pro značnou část obyvatel obtížně dostupný. Náklady na zdravotní péči zatěžují jak domácnosti, tak zaměstnavatele.

Z toho vyplývá i to, že Evropané se v průměru dožívají vyššího věku, žijí déle ve zdraví a jsou méně zatíženi některými civilizačními chorobami, přestože Evropa vynakládá na zdravotnictví výrazně méně prostředků než Spojené státy.

Velká část ekonomických zisků pochází z finančních operací, spekulací a obchodování s aktivy, nikoli z reálné výroby. Tento proces tzv. financializace vede k odlivu kapitálu z průmyslu a dlouhodobých investic.

Průměrná délka života v USA je dlouhodobě nižší než v Evropské unii. Výrazným ukazatelem celkového zdravotního stavu je kojenecká úmrtnost, která je v USA vyšší než ve většině evropských zemí. To je paradoxní vzhledem k technologické vyspělosti americké medicíny, ale ukazuje to na slabší dostupnost prenatální péče, sociální nerovnosti a horší preventivní systém u části populace.

Z hlediska výdajů na zdravotnictví jsou Spojené státy světovým rekordmanem. Na jednoho obyvatele vydávají výrazně více než kterákoliv evropská země. Přesto tyto vysoké výdaje nevedou k lepším celkovým zdravotním výsledkům.

Evropské státy dosahují lepší průměrné délky života a nižší úmrtnosti na řadu onemocnění s výrazně nižšími náklady. Rozdíl spočívá především v organizaci systému. Evropské zdravotnictví je postaveno na silné primární péči, prevenci a dostupnosti základní léčby pro celou populaci, zatímco americký systém je vysoce technologický, ale fragmentovaný a finančně náročný.

Celkově lze říci, že americká populace žije v průměru kratší a méně zdravý život než populace Evropské unie, a to navzdory tomu, že Spojené státy investují do zdravotnictví násobně více prostředků. Evropský model, založený na univerzální dostupnosti péče, prevenci a relativně rovné zdravotní ochraně, se z hlediska veřejného zdraví ukazuje jako efektivnější a dlouhodobě udržitelnější.

Americká ekonomika je rovněž výrazně závislá na zadlužení domácností. Spotřeba je ve velké míře financována prostřednictvím kreditních karet a dalších forem osobního dluhu. Tento model podporuje vysoký krátkodobý růst, zároveň však činí ekonomiku citlivější na růst úrokových sazeb a zvyšuje riziko dluhových krizí v době zpomalení. V Evropě jsou domácnosti obecně opatrnějšími dlužníky a jejich finanční chování je konzervativnější, což přispívá k větší makroekonomické stabilitě.

Specifickým problémem USA je také silná orientace na finanční sektor. Velká část ekonomických zisků pochází z finančních operací, spekulací a obchodování s aktivy, nikoli z reálné výroby. Tento proces tzv. financializace vede k odlivu kapitálu z průmyslu a dlouhodobých investic.

Evropská ekonomika je v průměru více založena na průmyslové výrobě, exportních řetězcích a středně velkých firmách, což je méně výnosné v krátkém horizontu, ale stabilnější z hlediska dlouhodobého rozvoje.

Souhrnně lze říci, že americká ekonomika je silná v tvorbě bohatství, inovacích a technologických průlomech, ale slabší v jeho rozdělování, sociální udržitelnosti a dlouhodobé stabilitě. Evropská ekonomika je pomalejší, méně spektakulární, ale v mnoha ohledech vyváženější.

Americká trestní politika je… jiná

Rozdíl mezi USA a EU tedy nespočívá v jednoduché opozici lepší versus horší, nýbrž v odlišném pojetí toho, k čemu má ekonomika sloužit: zda primárně k maximalizaci růstu, nebo k vytváření relativně stabilní a sociálně soudržné společnosti.

Amerika ráda mluví o svobodě. O svobodě trhu, svobodě jednotlivce, svobodě bez omezení. USA jsou svobodná země v politickém smyslu, ale v některých klíčových oblastech je individuální autonomie výrazně slabší než v Evropě.

USA mají nejvyšší počet vězněných osob na světě. Americká trestní politika je dlouhodobě postavena na principu tvrdé represe, vysokých trestů a masového věznění. Vznikla v 70. a 80. letech jako politická reakce na kriminalitu, drogy a sociální nepokoje a postupně se proměnila v jeden z nejrepresivnější trestních systémů demokratického světa.

Z evropské perspektivy působí americká demokracie jako permanentní krizový management, v němž se volby mění v existenční drama a soudy v politické nástroje.

Základní rys americké trestní politiky je přesvědčení, že kriminalitu lze potlačit především strachem z trestu. Tomu odpovídá konstrukce trestních sazeb, systém povinných minimálních trestů i tzv. three strikes laws, podle nichž může být pachatel po třetím závažnějším deliktu odsouzen na doživotí, a to i za čin, který by byl v Evropě považován za středně závažný.

Trestní právo je v USA výrazně fragmentované. Každý stát má vlastní trestní zákoník, vlastní sazby i vlastní procesní pravidla. Vedle toho existuje federální trestní právo, které se často uplatňuje paralelně. To vytváří mimořádně složitý systém, v němž se běžný občan obtížně orientuje a kde se stejné jednání může trestat velmi rozdílně podle jurisdikce.

Přibližně 90–95 % trestních věcí končí dohodou prokurátora a obžalovaného, nikoli soudním procesem. Formálně má obviněný právo na porotu, fakticky je však často donucen přijmout dohodu pod hrozbou extrémního trestu.

Výsledkem této politiky je masové věznění. USA mají nejvyšší počet vězněných osob na světě v absolutních číslech i v přepočtu na obyvatele. Ve vězení jsou přes dva miliony lidí. Velká část z nich je za nenásilné trestné činy, zejména drogové.

Americká trestní politika je tedy vystavěna na představě, že tvrdost se rovná bezpečnost. Evropské pojetí vychází spíše z resocializace, proporcionality a individuálního posuzování. Rozdíl není jen právní, ale hlavně je civilizační.

Stejně poučná je americká kritika evropské regulace digitálního prostoru. Zatímco USA léta přihlížely vzniku digitálních monopolů, které formují veřejné mínění, polarizují společnost a proměňují politiku v algoritmickou hru, Evropa se rozhodla zasáhnout. Americká představa, že trh vše vyřeší, se totiž v praxi změnila v realitu, kde trh především maximalizuje zisk.

Když Evropa reguluje digitální platformy, není to proto, že by nenáviděla inovace, ale proto, že si nepřeje, aby realitu upravoval optimalizační kód napsaný velkými technologickými korporacemi. Co je totiž demokratického a svobodného na oligopolu a kartelových dohodách?

Z evropské perspektivy působí americká demokracie jako permanentní krizový management, v němž se volby mění v existenční drama a soudy v politické nástroje. Evropa si mezitím drží méně efektní, zato stabilnější model, v němž se demokracie nepřehřívá do bodu varu.

Když Evropa podporuje svůj průmysl, slyší z USA slova o protekcionismu a narušování volného trhu. Když totéž dělají Spojené státy v masivním měřítku, hovoří se o národní bezpečnosti a strategické nutnosti.

Evropský pozorovatel si nemůže nevšimnout, že volný trh je v americkém slovníku velmi flexibilní pojem. Funguje výborně, dokud nezačne ohrožovat americké zájmy. Pak se bez rozpaků vypne.

Všechno toto by mohli představitelé Evropské unie americkému ministrovi říct. Neudělali tak, a to zejména proto, že do vnitřních záležitostí jiných se nezasahuje, pokud se stále pohybují v demokratickém rámci.