KOMENTÁŘ. Spojené státy americké vydaly svou Národní obrannou strategii, která je velmi kritická vůči Evropské unii. Jedním z důvodů kritiky je její imigrační politika. Na první pohled to od imigrační země, jakou jsou USA, působí poněkud absurdně. Při podrobnějším rozboru je však zřejmé, že mezi imigrací do USA a EU je obrovský rozdíl.

Srovnání imigrace do Spojených států a do Evropské unie ukazuje, že ačkoli se obě oblasti potýkají se stejným fenoménem, liší se velmi výrazně ve svém rozsahu, struktuře, příčinách i společenských dopadech.

Spojené státy jsou historicky imigrační zemí. Migrace je jedním ze základních prvků jejich státní identity a politické kultury. V USA dnes žije až 51,9 milionů lidí narozených v zahraničí, což představuje zhruba 15,4 % populace.

Tento podíl je stabilní, dlouhodobý a relativně dobře předvídatelný. Imigrace do USA probíhá nepřetržitě od 19. století a americká společnost je na ni institucionálně, právně i kulturně nastavena. Migrační politika USA je centralizovaná, stát má jedno federální imigrační právo, jednotná pravidla a jasně vymezené kompetence.

Různé přístupy…

Evropská unie má v absolutních číslech o něco méně imigrantů, 44,7 milionů osob narozených mimo EU, což odpovídá 9,9 % obyvatelstva Unie. V poměru k populaci je tedy imigrační zátěž nižší než v USA.

Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že EU není jednotným státem. Imigrace je proto řízena kombinací národních politik a částečně harmonizovaných evropských pravidel. To znamená roztříštěnost přístupů, rozdílnou míru kontroly i odlišnou ochotu států nést následky migrace.

Liší se také původ imigrantů. Do USA dlouhodobě přicházejí především lidé z Latinské Ameriky a Asie. Velká část z nich má vazby na americký trh práce, existující diaspory a kulturní blízkost k majoritní společnosti, ať už jazykovou, nebo hodnotovou. Imigrace do USA je motivovaná zejména ekonomicky a je navázaná na pracovní trh a rodinné vazby.

Dokonce i nelegální migrace do USA má často charakter pracovního pohybu, nikoli útěku před válkou či kolapsem státu.

Naopak Evropská unie čelí výrazně pestřejší imigraci. Do EU hojně přicházejí lidé ze severní Afriky a Blízkého východu, tedy lidé s naprosto odlišným kulturním, právním a náboženským zázemím.

Zásadní rozdíl však spočívá v integraci. Americký model je založen na silném důrazu na znalost jazyka, na pracovní uplatnění a loajalitu ke státu. Spojené státy kladou relativně jasné požadavky a očekávání a zpravidla propojují pobyt cizince s jeho ekonomickou aktivitou.

Evropské unii naopak chybí jednotná integrační strategie. Některé státy poskytují štědré sociální systémy i osobám bez stabilní pracovní integrace, což vede k dlouhodobému setrvávání migrantů mimo hlavní proud společnosti a k růstu paralelních komunit.

V USA se navíc imigranti rozptylují po celé zemi, zatímco v Evropské unii se soustředí pouze do několika nejbohatších zemí EU a navíc hlavně do jejich velkých aglomerací, v nichž vytvářejí ghetta.

… různá kriminalita

Při srovnání imigrace do Spojených států a do Evropské unie z hlediska kriminality a původu imigrantů se ukazuje, že klíčovým faktorem nejsou samotná čísla, ale struktura migrace a míra integrace.

Empirická data z posledních desetiletí ukazují, že legální imigranti v USA páchají násilnou kriminalitu v nižší míře než rodilí Američané. To se týká zejména vražd, loupeží a těžkého ublížení na zdraví.

Ani u nelegální migrace se neprokázal systematický nárůst násilné kriminality ve srovnání s domácí populací. Kriminalita spojená s imigranty v USA se tak spíše koncentruje na imigrační delikty samotné, nikoli na jinou trestnou činnost.

Důležitou roli hraje původ imigrantů. Velká část přistěhovalců do USA sdílí dlouhodobé vazby na americkou kulturu, jazyk nebo pracovní prostředí. Latinskoamerická migrace je navíc generačně zakořeněná a často probíhá v rámci již existujících komunit, které fungují jako integrační síť.

Asijští migranti mají pak statisticky nadprůměrnou míru vzdělání i zaměstnanosti, což se promítá do velmi nízké kriminality. V americkém případě tedy platí, že imigrace je strukturálně spjata s ekonomickou aktivitou, což kriminalitu spíše tlumí, než zvyšuje.

Situace v EU je výrazně složitější. Evropská migrace má z hlediska původu mnohem větší podíl osob přicházejících z regionů s nízkou státní stabilitou, vysokou mírou násilí a odlišnými právními i společenskými normami. Zejména v západní a severní Evropě je významná část imigrantů a jejich potomků původem ze severní Afriky a Blízkého východu.

Právě v tomto segmentu vykazují statistiky v řadě zemí výrazně vyšší míru zastoupení v násilné kriminalitě, sexuálních deliktech a majetkové trestné činnosti, než odpovídá jejich podílu na populaci.

Nejviditelnější je to u násilné kriminality, sexuálních deliktů a loupeží. Například ve Švédsku, Německu, Rakousku, Dánsku, Nizozemsku či Belgii dlouhodobé policejní a justiční statistiky ukazují, že pachatelé narození mimo EU nebo jejich potomci figurují v těchto kategoriích v podílech, které výrazně převyšují jejich podíl v populaci. Tento jev se netýká všech migrantů, ale především některých skupin podle regionu původu.

Evropa má problém

V Německu tvořili cizinci v roce 2023 přibližně 12–13 % obyvatelstva, ale podle spolkové kriminální statistiky se podíleli zhruba na 34–36 % všech evidovaných pachatelů trestných činů (po odečtení čistě cizineckých deliktů, jako je neoprávněný pobyt).

U některých typů kriminality jsou rozdíly ještě výraznější. U loupeží a násilných útoků se podíl cizinců pohyboval kolem 40 %, u sexuálních trestných činů zhruba 37 %. Nejvyšší míru kriminality vykazovali migranti pocházející ze severní Afriky a Blízkého východu.

Ve Švédsku páchají osoby s migračním původem přes 60 % vražd, pokusů o vraždu a těžkých násilných trestných činů. Zvláště vysoké hodnoty se objevují u mladých mužů pocházejících z Blízkého východu a Afriky. Trestná činnost páchaná v rámci gangů je pak v podstatě jejich výhradní doménou.

Podobný vzorec lze sledovat i v Rakousku. Cizinci zde tvoří přibližně 16 % populace, ale u násilné kriminality dlouhodobě představují zhruba 40 % odsouzených. U znásilnění a těžkých sexuálních deliktů jde v některých letech dokonce o více než 45 % pachatelů. Tato čísla se opět týkají takřka výhradně osob z Blízkého východu a Afriky.

Ve francouzských věznicích tvoří cizinci přibližně 24–25 % vězňů, zatímco jejich podíl na populaci činí asi 8 %. U násilné kriminality a loupeží ve velkých městech je zastoupení osob s migračním původem ještě vyšší, zejména u druhé generace migrantů ze severní Afriky.

Z hlediska kriminality je klíčový také rozdíl mezi azylovou a ekonomickou migrací. EU přijímá relativně vysoký podíl osob, které nemají okamžitou vazbu na pracovní trh a jejich právní status je často dlouhodobě nejistý. To zvyšuje sociální napětí a riziko marginalizace.

USA naopak výrazně selektují migrantské toky podle ekonomického potenciálu a právního statusu, což se dlouhodobě odráží v nižší míře kriminality migrantů jako celku.

Z výše uvedeného je vidět, že imigrace je pro Evropskou unii skutečným problémem a že její přístup k tomuto fenoménu není z dlouhodobého hlediska udržitelný.