Ilustrační foto: Profimedia

Aleš Rozehnal: Fandové Putina a obhájci ruské agrese. Ve střetu s fakty působí směšně

Napsal/a Aleš Rozehnal 9. dubna 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

Obhájci ruské invaze na Ukrajinu setrvale vykládají krok Ruska jako formu sebeobrany. Ukrajinská strana se prý chovala genocidně vůči ruskojazyčným obyvatelům Ukrajiny. Dalším „argumentem“ je, že režim na Ukrajině je nacistický a že USA a vlivné evropské státy lákaly Ukrajinu do NATO a tím ohrožovaly bezpečnost Ruské federace. Tato tvrzení jsou v rozporu s fakty, která jsou jednoduše ověřitelná.

Ve východní a jižní části Ukrajiny skutečně žije velké množství ruskojazyčné populace; ve dvou východních regionech, Doněcku a Luhansku, dokonce tato populace představuje většinu.

Faktem je i to, že od roku 2014 až do ruské agrese v této části Ukrajiny umírali lidé. Před invazí Ruska na Ukrajinu zahynulo v konfliktu na východě Ukrajiny přibližně 13 000 lidí. Z těchto obětí bylo 5650 z řad povstalců a 4100 příslušníků ukrajinské armády.

V konfliktu bylo zabito rovněž 3350 civilistů z obou znepřátelených stran. Násilí se tedy dopouštěla jak ukrajinská, tak proruská strana, neboť se jednalo o konflikt mající podobu občanské války. O žádné ukrajinské genocidě tedy nemůže být řeč.

Podle Mezinárodního soudního dvora neexistují žádné důkazy, které by podporovaly ruská obvinění Ukrajiny z genocidního chování Ukrajiny vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu.

Příklad zrcadlové argumentace

Ke stejnému závěru dospěla i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která monitoruje situaci na Ukrajině od roku 2014. Totéž tvrdí Mezinárodní asociace vědců působících na poli genocidy. Navíc od roku 2014 až do ruské invaze na Ukrajinu míra násilí na obou stranách rok od roku klesala.

Dalším tvrzením obhájců ruské agrese je tvrzení, že ukrajinská společnost je veskrze nacistická a z tohoto důvodu vůči ruskému obyvatelstvu rasistická a xenofobní.

Není možné si idealizovat ukrajinský stát ani společnost. Tak jako v jiných zemích i na Ukrajině existují nacistické, xenofobní a extremistické skupiny občanů. Jsou to skupiny hlasité a mohou se dopouštět i násilí. Důležité ale je, že na Ukrajině se vždy jednalo a jedná o skupiny zcela marginální s naprosto žádným politickým vlivem na ukrajinskou politiku.

Jejich podpora je dokonce menší než v mnoha evropských zemích, i menší než v samotném Rusku. Za 30 let trvání ukrajinské nezávislosti téměř nikdy podpora těchto sil nepřesáhla tři procenta populace.

V roce 2012 sice získala ve volbách krajně pravicová strana Svoboda, která je podobná straně Marine Le Pen, 10,4 % hlasů, ale tato podpora klesla na 6 % v roce 2014 a na 2 % v roce 2019. Tuto stranu je také obtížné označit jako nacistickou a svým programem by velmi konvenovala stoupencům ruské agrese.

I často zmiňovaný oddíl Azov, který sdružuje relativně velký počet rasistů a xenofobů, má pouze asi tisíc členů a představuje tak pouze nepatrnou část ukrajinských bojovníků.

Z výše uvedeného vyplývá, že ruská obhajoba agrese proti Ukrajině je typickou ukázkou tzv. zrcadlové argumentace, v rámci níž je protivník obviňován z toho, co ve skutečnosti páchá ten, kdo argument používá.

Směšný střet s fakty

Stejně tak se vztah Ukrajiny a NATO rozhodně nedá označit jako lákání Ukrajiny do lůna této organizace. Ukrajinská deklarace nezávislosti, kterou přijal parlament v roce 1990, vyhlásila úmysl budovat Ukrajinu jako neutrální stát, který se nebude účastnit v žádném vojenském bloku. Tento závěr obsahovala i ukrajinská ústava z roku 1996.

To ale změnil ruský územní nárok na město Sevastopol, kde byla umístěna hlavní námořní základna Ruské federace v Černém moři. Tento nárok vedl k tomu, že v roce 1997 Ukrajina začala prosazovat zvláštní partnerství s NATO.

V roce 2002 prezident Kučma prohlásil, že Ukrajina si přeje stát se součástí NATO, a dokonce vyslal v roce 2003 ukrajinské oddíly do Iráku, kde spolupracovaly s NATO až do roku 2006. Od té doby bylo členství v NATO strategickým cílem Ukrajiny.

Její plány ale zhatil summit NATO konaný v Bukurešti v roce 2008, kde NATO rozhodlo, že nenabídne Ukrajině, ani Gruzii členství, i když generální sekretář NATO neurčitě a nezávazně prohlásil, že by se tyto země mohly členy stát. Odmítavý přístup k novým zemím prosazovaly zejména Německo a Francie.

Situace na Ukrajině se zásadně změnila po ruské anexi Krymu v roce 2014 a začátku války na Donbase a ruské masivní podpory povstalců. Od té doby začala naprostá většina obyvatel podporovat členství v NATO a ukrajinská vláda začala považovat připojení k NATO za národní prioritu.

Ani poté se však přístup NATO k Ukrajině příliš nezměnil. Na summitu NATO v Bruselu v roce 2021 se opakovalo prohlášení z roku 2008, že Ukrajina se může případně stát členem a že má právo si rozhodnost o své budoucnosti a zahraniční politice bez zahraničního, rozuměj ruského vměšování.

Je tedy pravdou, že NATO považovalo a považuje Ukrajinu, stejně jako Bosnu a Hercegovinu a Gruzii za potenciálního člena, ale jako lákání za člena přístup aliance nevypadá.

Závěr? Jako obvykle: ruská propaganda a propaganda jejích kolaborantů vždy, když je konfrontována s fakty, působí směšně.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)