KOMENTÁŘ. Je lákavé hodnotit vládu Andreje Babiše především prizmatem jejích nejkontroverznějších členů. Po Babišovi samotném na sebe láká nejvíce pozornosti ministr s afektovaně pubertálním projevem a jeho kolega, který sice zůstává pouze deklarovaným kandidátem na ministra. Ten ke své zjevné nevyzrálosti přidává ještě fascinaci nacistickou a veksláckou estetikou.

Stejně tak bude určitě předmětem zájmu ministr pro udělování dotací velkým agropodnikům, podobně jako člen kabinetu, který působí jako hlasový robot obhajující neobhajitelné aspekty Babišovy minulosti či ministr, který neví, že když jeden stát zaútočí na druhý, jedná se o agresi. Jmenovat netřeba…

Jenže problém nové Babišovy vlády nespočívá jen v osobě premiéra a jeho bezprostředních spojencích. Spočívá i v těch několika, kteří do ní vstoupili jako slušní, vzdělaní a odborně respektovaní lidé a svým působením jí tím dodávají legitimitu.

Právě ministři typu Roberta Plagy či Jeronýma Tejce proto představují nejproblematičtější rozměr babišovského vládnutí. A tou je tichá kolaborace elit.

Odmítat politickou odpovědnost při výkonu politické funkce není ctnost, ale selhání.

Moc v rukou jednoho člověka

U těchto osob nejde o fanatiky, cynické kariéristy ani ideologické aparátčíky. Jde o lidi, kteří opravdu rozumějí fungování svých rezortů, znají pravidla parlamentní demokracie a jsou jistě schopni rozpoznat, že stojí ve vládě vedené člověkem v permanentním konfliktu zájmů.

Člověkem důvodně podezřelým z dotačního podvodu, systematicky oslabujícím nezávislé instituce a normalizujícím představu, že stát je řízen ve prospěch podnikatelských zájmů úzké skupiny osob. Právě proto jejich odpovědnost nelze relativizovat. Naopak – je ještě větší.

Tito ministři neposkytnou Babišovi pouze odbornou práci v jednotlivých resortech. Poskytnou mu něco mnohem cennějšího: zdání normálnosti. Díky nim bude možné tvrdit, že přeci nejde o oligarchické vládnutí, ale o standardní kabinet, v němž „odborníci řeší problémy“.

Jejich přítomnost bude fungovat jako závoj, který zakrývá systémový problém moci soustředěné v rukou jednoho člověka. Umožní veřejnosti i části institucí uklidňující sebeklam, že to není tak zlé, vždyť tam sedí slušní lidé.

Zastánci jejich působení v Babišově vládě je často brání technokratickým argumentem, že oni nedělají politiku, ale pouze spravují svůj resort. To je však hluboké nepochopení role ministra v demokratickém státě.

U hulváta očekáváme hulvátství, u populisty cynismus. U slušného člověka očekáváme hranici, za kterou už nepůjde.

Ministr není neutrální manažer. Je členem vlády jako celku, nese kolektivní odpovědnost za její směřování, schvaluje rozpočty, toleruje premiérovo chování a svým setrváním potvrzuje legitimitu celého projektu. Odmítat politickou odpovědnost při výkonu politické funkce není ctnost, ale selhání.

Eroze politické kultury

Zvlášť tíživá je jejich vina v okamžicích, kdy už nebylo možné nevědět. Kauzy střetu zájmů, konflikty s evropskými institucemi, útoky na média, opakované lži premiéra, to vše se odehrávalo veřejně, dlouhodobě a srozumitelně. Přesto do vlády vstoupili.

Jejich selhání je paradoxní právě proto, že nejsou nejhoršími členy vlády. U hulváta očekáváme hulvátství, u populisty cynismus. U slušného člověka očekáváme hranici, za kterou už nepůjde. A tím, že ji nepoložili, přispěli k erozi politické kultury možná víc než ti, kteří jí otevřeně pohrdají.

Babišova vláda by byla nebezpečná i bez nich. Ale bez nich by byla čitelnější, křiklavější a snáze odmítnutelná. Právě oni ji učinili stravitelnou.