V loňském roce vyvolala pozornost, někdy i zděšení, zpráva nazvaná Budoucnost evropské konkurenceschopnosti, kterou vypracoval bývalý prezident Evropské centrální banky a bývalý italský premiér Mario Draghi. Ta celkem přesně popisuje stav ekonomiky Evropské unie, který není úplně radostný, a to zejména ve vztahu k ekonomickému růstu a technickému pokroku ve srovnání s USA a Čínou.

Je skutečností, že v těchto ohledech začíná Evropská unie zaostávat, což je způsobeno několika faktory. Čína si například nemusí lámat hlavu s udržováním svého sociálního systému, který v této zemí téměř neexistuje. Stejně tak se nemusí starat o názory a potřeby svých občanů.

Její senzitivita k ochraně životního prostředí je také mnohem nižší než v Evropské unii. Pokud by někdo chtěl v EU zavést brutální kapitalismus čínského střihu, museli by se její obyvatelé smířit s čínskými standardy života. Ani Spojené státy nemají tak robustní sociální systém jako země Evropské unie, což dává USA komparativní výhodu.

I když jsou USA a Čína silnějšími ekonomikami, než je ekonomika Evropské unie, Evropská unie má stále nejlepší výsledky v kategoriích jako je zdravotní systém, vzdělávání, ochrana životního prostředí, průměrná délka života či novorozenecká úmrtnost.

Příčiny a doporučení

Bez ohledu na výše uvedené stojí za to nechat se Draghiho zprávou inspirovat. Tuto zprávu lze zhruba rozdělit do dvou částí. První analyzuje stav ekonomiky EU a jeho příčiny a druhá dává doporučení, jak situaci zlepšit.

Zatímco první část byla odbornou veřejností nekriticky přijata, druhá vzbudila celkem logicky mimořádné kontroverze. Přitom ani popis stavu ekonomiky EU a jeho příčin není vždy zcela přesný.

Za jednu z hlavních příčin nižší produktivity ekonomiky Evropské unie označuje Draghiho zpráva nízkou míru investic v rámci EU a odkazuje na studii Evropské investiční banky, která však ukazuje, že v EU byla v minulém desetiletí míra investic dokonce vyšší než v USA. Jde tedy o pravý opak toho, co Draghiho zpráva uvádí.

Problém tedy zřejmě nebude v míře investic, ale ve struktuře investic. Porovnáme-li skladbu investic EU a USA, zjistíme skutečně jeden zásadní rozdíl. Zatímco v EU směřuje největší část investic do výstavby (50 %), v USA se daleko více investuje do nových technologií a investice do výstavby činí pouze 40 % ze všech investovaných peněz. Rozdíl mezi investicemi EU a USA do nových technologií tak činí dokonce 1,5 % HDP každý rok.

Ale i technologické investice mají v EU a USA jinou strukturu. EU investuje do technologií, v nichž je málo pravděpodobné, že se stane lídrem na trhu, a málo investuje do výzkumu a inovací. Největší investoři do výzkumu a inovací v EU se rekrutují z automobilového průmyslu, zatímco v USA největší investoři dávají své peníze právě do nových technologií.

Pokud by chtěla EU sledovat trend, který v oblasti investic panuje USA, znamenalo by to snížení rozsahu investic do projektů sociální koheze, rozvoje regionů nebo zemědělství. Je iluzorní si představit, že v některé evropské zemi by uspěl politik, jehož programem budou menší zemědělské dotace. Evropští zemědělci jsou natolik silná lobby, že dokážou svrhnout téměř jakoukoli evropskou vládu.

Draghiho zpráva také poukazuje na to, že v EU neexistuje společnost s tržní kapitalizací nad 100 miliard eur, zatímco v USA vzniklo relativně nedávno všech šest korporací s tržní kapitalizací nad jeden bilion eur. Ve zprávě však chybí konstatování faktu, že větší společnosti zároveň vykazují větší ziskovost než společnosti menší.

Pokud by EU chtěla mít na svém území takové korporace, musela by změnit svůj přístup k povolování fúzí a akvizicí a omezit podporu drobného, malého a středního podnikání. Otázkou ale je, zda jsou na takovou změnu občané EU připraveni. Zřejmě by pro ni neplédoval ani středolevý politik Mario Draghi.

Dotační kapitalismus narazil

Jeho zpráva doporučuje, aby EU zvýšila míru investic, což by její ekonomiku mělo přivést zpět na špici světové konkurenceschopnosti. Nezodpovězenou otázkou však je, kdo by měl tyto investice vynakládat.

I když je ekonomika EU velmi přísně regulovaná, stále ji lze označit za kapitalistickou. Není tedy možné, aby veřejný sektor převzal roli investora do ekonomiky, protože to by zákonitě vedlo k veřejnému vlastnictví podniků a zavedení plánované ekonomiky, jejíž konce jsou dobře známé.

Navíc by takové investice byly v rozporu se snahou vlád zemí EU, i když stále marnější, o vyrovnané rozpočty, a tudíž v rozporu s fiskálními pravidly EU. Draghi proto navrhuje financovat investiční projekty prostřednictvím úvěrů zajištěných Evropskou unií.

To je však kvůli odporu méně zadlužených evropských států jako je Německo nebo Nizozemsko neprůchodné. Tyto země odmítají financovat více zadlužené země EU. V tomto ohledu jsou tedy závěry zprávy zcela nepoužitelné.

Draghiho zpráva je bezesporu instruktivní čtení, ale není to posvátná kráva, kterou by nebylo možno kritizovat. Jisté ale je, že dotační, regulovaný kapitalismus Evropské unie narazil na své hranice.

Autor je právník, spolupracovník HlídacíPes.org