„Tatínek nám s hrdostí vyprávěl, jak k nim domů chodil na návštěvy Albert Einstein,“ říká Ludmila Tornová a předává Paměti národa jeho vzpomínky, v nichž psal o přátelství mezi svým otcem Morizem Winternitzem a Albertem Einsteinem.

„Z let 1911 a 1912 mám milé vzpomínky na profesora Alberta Einsteina, který byl v té době profesorem teoretické fyziky na německé univerzitě v Praze. Zejména si vzpomínám na časté Einsteinovy návštěvy v bytě tety Otilie Nagelové v Mezibranské ulici,“ napsal Jiří Vít na konci 70. let 20. století. Když slavného vědce poznal osobně, bylo mu třináct let.

Za pravidelná setkání s mladým profesorem Einsteinem vděčil svému otci, indologovi Morizi Winternitzovi, který se s Albertem Einsteinem seznámil na půdě pražské německé univerzity, kde oba v roce 1911 získali své první řádné profesury.

Dvaatřicetiletý teoretický fyzik si svého o šestnáct staršího kolegu Morize Winternitze oblíbil, protože ten na rozdíl od většiny kolegů na univerzitě zastával pokrokové názory.

Moriz Winternitz v Indii v roce 1922 s básníkem Rabíndranáthem Thákurem, který se stal v roce 1913 prvním neevropským nositelem Nobelovy ceny. Zdroj: Archiv Ludmily Tornové, se souhlasem Paměť národa

„Einstein neměl rád formality a nenáviděl šosáctví většiny svých kolegů na univerzitě,“ zaznamenal Jiří Vít. Jeho otce spojovala s Albertem Einsteinem právě svobodomyslnost, ale také odpor k nacionalismu, který v té době škodil vztahům mezi česky a německy mluvícími vědci, a oba také byli ve svých vědních oborech průkopníky.

Albert Einstein přišel již v roce 1905 se speciální teorií relativity, novou teorií o prostoru a čase, která pojímala hmotu jako proměnnou, tedy relativní, a proto se u mnoha fyziků setkala s nepochopením.

Moriz Winternitz zase na pražské univerzitě neúnavně prosazoval indologii jako samostatný obor, protože pochopil důležitost zkoumání staroindické vzdělanosti pro rozvoj evropské kultury. Jistě k tomu přispělo i jeho desetileté působení v Oxfordu, kde se věnoval studiu sanskrtu jako asistent slavného německého indologa Maxe Müllera.

Otilie Nagelová (1861–1943), sestra druhé manželky Morize Winternitze, která doprovázela na klavír Einsteinovu hru na housle. Zdroj: Národní archiv, se souhlasem Paměť národa

Einstein hrál na housle a teta na klavír

Kromě intelektuální spřízněnosti k sobě měli blízko i svým původem – oba pocházeli ze židovských rodin, Einstein z německého Uhlmu a Winternitz z rakouského Hornu. U Winternitzů se navíc Einstein mohl věnovat své zálibě – hraní housle.

Úterní večery trávil debatováním ve filozofickém kroužku německy mluvících intelektuálů v domě „U jednorožce“ na Staroměstském náměstí a nedělní odpoledne pak v poklidném kruhu rodiny Winternitzů.

Jiří Vít (1898–1988), syn Morize Winternitze, který sepsal své vzpomínky na konci 70. let 20. století. Zdroj: Archiv Ludmily Tornové, se souhlasem Paměť národa

„Část odpoledne byla vždy věnována hudbě. Einstein hrál na housle a moje teta ho doprovázela na klavír. Na programu byly skladby Beethovena, Brahmse, Mozarta a jiné. Někdy zpívala i matka z repertoáru své dřívější koncertní činnosti,“ zapsal si ve svých vzpomínkách Jiří Winternitz s poznámkou, že Einsteinovo oblékání bývalo velmi nedbalé, a přidal i popis jeho chování:

„Einstein byl mimořádně veselý a milý člověk, dovedl se hlasitě a srdečně rozesmát, až svým smíchem nakazil všechny ostatní. Se smíchem kvitoval, když ho teta Otilie někdy vyzvala, aby si umyl ruce, než jsme si sedli ke svačině.“

Otilie Nagelová byla přísnou učitelkou hudby a tetou Jiřího Víta se stala v roce 1908, když se Moriz Winternitz po předčasné smrti své první ženy oženil s operní zpěvačkou Bertou Nagelovou. Ta se vzdala své pěvecké kariéry, aby mohla pečovat o pět dětí Morize Winternitze – Artura, Idu, Josefa, Jiřího a Maxe.

K Winternitzům docházel slavný fyzik sám

Čtvrtý v pořadí, Jiří, ve svých vzpomínkách popsal, jak se jim Einstein při svých návštěvách věnoval: „Velmi rád se zabýval námi dětmi. Bavil se s každým z nás podle našeho věku, nejstarším dával matematické hádanky, menším přinesl hlavolamy z kovu a sledoval pak se smíchem, jak se každý snaží o vyluštění.“

Už tehdy si Jiří kladl otázku, proč ani jednou nepřišel se svou ženou Milevou a dvěma syny. Přišlo mu to zvláštní i kvůli tomu, že Einstein žil se svou rodinou na Smíchově v Třebízského ulici, nyní Lesnická č. 7, jen kousek od domu, ve kterém bydleli Winternitzovi v tehdejší Korunní ulici, dnes Svornosti č. 18.

Berta Nagelová (1862–1932) – operní zpěvačka a druhá žena Morize Winternitze Zdroj: Archiv Ludmily Tornové, se souhlasem Paměť národa

Až později se dozvěděl, že jeho první manželství s kolegyní ze studií nebylo šťastné, a pochopil, že Einstein nacházel v harmonické Winternitzově rodině potřebné uvolnění. Ještě v době svého pražského pobytu v dubnu 1912 navázal vztah se svou sestřenicí Elsou a krátce poté se svou manželkou rozešel.

„Tak to mne Einstein zklamal“

Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze působil Albert Einstein jen tři semestry, během nichž začal podle profesora Jiřího Podolského z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy systematicky budovat svou obecnou teorii relativity.

V červenci 1912 se vrátil na svou alma mater – Spolkovou vysokou technickou školu ve švýcarském Curychu. Před svým odjezdem musel Otilii Nagelové slíbit, že jako svého nástupce na místo profesora teoretické fyziky doporučí jedině toho, kdo by ho mohl nahradit i jako její houslový partner.

Na místo Einsteina nastoupil rakouský fyzik a matematik Philipp Frank, který ve své knize o Einsteinovi z roku 1947 popsal, jak tento slib dopadl:

„Když jsem přijel do Prahy, abych nastoupil po Einsteinovi, a byl jsem k Nagelové uveden, okamžitě naléhala, abych tento slib dodržel a hrál na housle. Ke své lítosti jsem jí musel říci, že jsem housle nikdy v životě neměl v ruce. ‚Tak to mne Einstein zklamal,‘ prohlásila.“

Oznámení o nástupci profesora Einsteina v německy psaném deníku Bohemia z 10. 7. 1912, kterým se stal profesor Philipp Frank z vídeňské univerzity. Zdroj: Národní knihovna ČR, se souhlasem Paměť národa

Philipp Frank se s rodinou Winternitzových spřátelil také a ve své knize zmínil Einsteinův zájem o pět potomků Morize Winternitze: „Jsem zvědav, jak se bude takový počet výrobků vyprodukovaných touž ‚továrnou‘ vyvíjet,“ řekl Frankovi Albert Einstein.

Jiří Vít ve svých pamětech Albertu Einsteinovi odpověděl: „Všechny děti vystudovaly německou univerzitu v Praze, všechny pak po nástupu hitlerovského fašismu k moci stejně jako Einstein emigrovaly.“

Nejstarší Artur se stal profesorem matematiky, Ida dětskou lékařkou, Josef vystudoval filozofii a fyziku a stal se popularizátorem Einsteinovy obecné teorie relativity v Československu. Autor vzpomínek Jiří vystudoval práva a působil v bankovnictví a po válce přijal nové jméno Vít. Max vystudoval medicínu a v Praze se stal průkopníkem kardiologie.

Děti Morize Winternitze na fotografii slavného ateliéru Langhans z roku 1904, tedy rok před úmrtím jejich matky. Zleva Artur, Ida, Josef, Jiří a Max. Zdroj: Archiv Ludmily Tornové, se souhlasem Paměť národa

Pražský přítel Einsteina i Thákura

Pražské přátelství Morize Winternitze a Alberta Einsteina později vedlo k jednomu z intelektuálně nejvíce podnětných rozhovorů v historii mezi Albertem Einsteinem a indickým básníkem, filozofem a hudebníkem Rabíndranáthem Thákurem.

Dva nositelé Nobelovy ceny se sešli 14. července 1930 v Einsteinově domě na předměstí Berlína a diskutovali o tom, zda je svět jednotou závislou na lidstvu, nebo je svět realitou nezávislou na lidském faktoru.

Einstein věřil, že realita je nezávislá na mysli a lidském faktoru, Thákur vyslovil opačný názor. Oba velcí myslitelé ovšem byli tolerantní k odlišným názorům, a rádi si je vyslechli. S Morizem Winternitzem je přitom také spojovala myšlenka pacifismu.

Albert Einstein a Rabíndranáth Thákur při setkání v červenci 1930, kdy spolu vedli podnětný filozofický rozhovor. Zdroj: Archiv Ludmily Tornové, se souhlasem Paměť národa

Einsteinův zájem o Thákurovy myšlenky vzbudil právě Moriz Winternitz, který byl velkým obdivovatelem díla indického básníka dlouho před jeho první návštěvou Prahy v červnu 1921. O rok později přijal Winternitz Thákurovo pozvání, aby jako hostující profesor strávil jeden rok na jeho univerzitě Višvabháratí v Šántiniketanu. Při této příležitosti procestoval celou Indii, a měl tak příležitost poznat indické dějiny a kulturu.

Rozsáhlá korespondence z tohoto pobytu se bohužel nedochovala. Po smrti Morize Winternitze v roce 1937 ji opatrovala jeho švagrová Otilie Nagelová, která Einsteinovu hru na housle doprovázela na klavír. Zemřela v roce 1943 krátce před svými 82. narozeninami v terezínském ghettu.

Pobyt Alberta Einsteina v Praze připomíná busta na domě č. 7 v Lesnické ulici na Smíchově, kde Einstein se svou rodinou bydlel, pamětní deska v bývalém fyzikálním ústavu německé univerzity ve Viničné ulici č. 7, kde v letech 1911 a 1912 přednášel a kde měl pracovnu (dnes tato budova slouží Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy), a dále pamětní deska na domě „U jednorožce“ na Staroměstském náměstí č. 17.

Domy v Praze spojené s Albertem Einsteinem

Informace obsažené v článku autorka čerpala z nepublikovaných vzpomínek Jiřího Víta (1898–1988), které Paměti národa předala jeho dcera Ludmila Tornová (*1945), dále z publikace „Josef Winternitz a teorie relativity“ od Slavomila Strohse vydané v roce 1995, článku Jana Marka „Profesor Moriz Winternitz (1863–1937) zakladatel pražské indologie“ publikovaném v měsíčníku Orientálního ústavu AV ČR v prosinci 1987 a z rozhovoru Českého rozhlasu s fyzikem Jiřím Podolským.

Autorka textu Markéta Bernatt-Reszczyńská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.