Petr Pavel v Ústí nad Labem. Foto: Profimedia - Gérard Gratadour

Adam Drda: Sešikovat se za generálem a hledět již jen vpřed

Napsal/a Adam Drda 12. února 2023
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Před půl rokem jsem napsal pro Revolver Revue článek nazvaný Proč by generál v. v. Petr Pavel neměl být hlavou státu. Tehdy nebylo jasné, jak se prezidentská volba vyvine (Andrej Babiš ještě oficiálně nepotvrdil kandidaturu, lidé si mohli vybírat, dle průzkumů stoupala obliba Danuše Nerudové), ale ani dnes bych na tom textu nic podstatného neměnil.

Ve druhém kole, kde byl výběr už jen ze dvou možností, jsem Petra Pavla volil, ze zřejmých důvodů: nechtěl jsem, aby zvítězil Babiš se svým politicko-ekonomicko-mediálním kolosem, protože by to znamenalo jistotu, že bude pokračovat vleklý rozvrat české demokracie, o němž píšu deset let; teď by se tak navíc dělo v době neustávající války na Ukrajině.

Stejně jako většina lidí v mém blízkém okolí jsem s tou volbou měl potíž, která přetrvává: vadí mi, jak nepokorně a nekriticky se Petr Pavel vyjadřuje o svém působení v komunistickém aparátu a v komunistické armádě, podřízené okupační velmoci (podrobnosti ve výše zmíněném článku). Jeho počínání způsobuje, že k němu nemám velkou důvěru – jistě, je mi sympatické, že má už mnoho let rozumné názory na ruskou imperiální agresivitu, je nesrovnatelný s Babišem nebo s Milošem Zemanem, ale tím to prozatím končí, jeho prezidentství je otevřená otázka.

Stejně tak ve mně budí podezření, jak s vážným tématem komunistické minulosti nakládali (a nakládají) Pavlovi více či méně zapálení příznivci z řad „lepší občanské společnosti“.

Text byl napsán pro internetový časopis  Bubínek Revolveru. Publikujeme jej s laskavým svolením autora i vedení časopisu Revolver Revue.

Tento text není určen k dalšímu převzetí jinými médii. Mezititulky jsou redakční. 

Mohli si počínat uměřeně a vkusně, mezi dvěma volebními koly se mohli ke generálově poměrně dlouhému předlistopadovému režimnímu angažmá z taktických důvodů nevyjadřovat, nemuseli podporovat jeho nevěrohodnou argumentaci, mohli spíš vysvětlovat, proč je nebezpečný Babiš, jakkoli by v tom mnozí z nich měli pořádné zpoždění (donedávna přece viděli v majiteli Agrofertu spíš nepříjemnost než katastrofu, ale o tom jindy). Nemuseli zamlčovat a/nebo popírat, co ještě před pár měsíci hlásali, vést spoustu pitomých relativistických řečí, okřikovat kohokoli, kdo neprojevil patřičné nadšení, obviňovat druhé z „kádrování“, navlékat se do flanelu, spoluutvářet veřejný kýč.

Při tom všem se zprvu často anoncovaná „volba menšího zla“ rychle měnila v bezmeznou oddanost, či přímo v lísání se k národnímu sjednotiteli. Docela chápu těch pár lidí, které to masivní hlupáctví znechutilo natolik, že k volbám nešli, nebo hodili do urny prázdnou obálku: to je taky vyjádření občanského postoje a každý na ně má právo (a ne, není to stejné jako podporovat Babiše).

Kdo tu má ty zásluhy

Během kampaně si český člověk samozřejmě užil spoustu hořké legrace: Plastici na koncertě pro někdejšího adepta protizápadního rozvědčictví a předsedu ZO KSČ potvrdili, že „underground žije“, jen už jsou někteří jeho protagonisté poněkud roztřesení, dezorientovaní a snadno podléhají šikovnému marketingu.

„Osobností“ českého veřejného života, které nemohou chybět u žádné taškařice, je bohužel na tak malou zemi hodně, a zdá se, že pořád přibývají. Za pár let by tu ale mohl být k dispozici cenný dokument o další kolektivní nesoudnosti a davové psychóze.

Spisovatel a historik Petr Placák otiskl v časopise Babylon další pokračování vzpomínkového seriálu na téma „Mé zásadní zásluhy z doby před třiceti a více lety“ a s rozhodnou vážností hodnou funkcionáře Svazu bojovníků za svobodu kromě jiného vymezil, kdo si kdy počínal antikomunisticky správně a kdo dnes o minulosti Petra Pavla musí držet hubu:

„S prezidentskou volbou se najednou vyrojilo množství moralizujících lidí, nesoudných a často jen nestoudných komentátorů, kteří se dnes staví být nesmlouvavými antikomunisty, což má být to pravé ořechové, na které přitom, když o věc skutečně šlo, člověk nenarazil. Jsou lidi, kteří se tak vyjadřují pořád (…) (třeba Standa Penc). To jsou ale výjimky. Naprostá většina dnešních zásadových antikomunistů byla zticha v době, když byla možnost komunisty vyštípat z veřejného života (…). Vzpomínám si z té doby (z let 1990–1992 – pozn. autora) tak na 15 až 20 lidí, co jsme za vlády kamarádů – navzdory jejich vládě ‚národního porozumění‘ – prosazovali zákaz komunistické strany.“

Placák se odrazil od dnes ojedinělých názorů Michaela Kocába a při tom vytvořil fiktivní realitu: žádné zástupy náhle zrozených antikomunistů se kolem prezidentské volby neobjevily, k věci se veřejně kriticky vyslovilo pár lidí (jako třeba historik Petr Blažek), a z těch podstatná část nakonec Petra Pavla stejně volila. Taky už by snad velebnému kmetovi-historikovi mohl někdo soudný vysvětlit, že komunikace se světem, odvíjející se od soustavných poukazů typu „tito byli zticha – tito nedělali tolik, co já – na tyto si nevzpomínám“ je po třiatřiceti letech opravdu úmorná, i proto, že vytlačuje myšlení a argumentaci.

Herec a architekt David Vávra v Salonu Echo24.cz pro změnu oznámil, že není a nikdy nebyl antikomunista, neboť nezažil komunismus, ale socialismus – a dodal: „My jsme zažili akorát tak štempl od zvětralého náměstka kdesi v zeleném saku, strejce, co nám sloužili jako terče a zdroje úžasné inspirace. Nezažili jsme 50. léta a opravdu tvrdé kriminály. Zažili jsme 80. léta, která už byla tak trochu předznamenání naší skvělé doby, kdy si můžeme urážet, koho chceme, a nic se nám nestane.“

Chvíli jsem měl chuť poslat mu dopis s otázkou, jestli připouští i jiné životní zkušenosti než své vlastní, a připojit stručný přehled, kolik lidí a za jakých okolností bylo ještě v roce 1989 šikanováno, souzeno a uvězněno (není to dnes tajemství, viz například tady).

Pak jsem dočetl k poslednímu výroku a nechal jsem to raději být: „…projevil lítost, odpouštím. Proč pořád lidi otravovat, zabývat se něčími temnými stránkami? Já chci slavit.“ Petr Pavel sice žádnou lítost neprojevil (ve všech rozhovorech, které jsem četl, zdůrazňuje, že se nebude za nic omlouvat nebo že se „nemá za co stydět“), ale jinak je to srozumitelné: má-li někdo potřebu vytrubovat do světa politické názory řízené touhou po mejdanu, nemá cenu s ním polemizovat.

Celá kapela a jednomyslně!

Pak tu byl třeba Vladimír Just, který se v anketě časopisu Forum24.cz pokusil vypořádat s nepříjemným, neboť očividným problémem, totiž že předlistopadová minulost „jeho“ kandidáta se moc neliší od předlistopadové minulosti Andreje Babiše – a dospěl k brilantnímu závěru, jímž opět projevil schopnosti zdatného sofisty (o nichž psal nedávno Marek Vajchr):

„Nastoupil-li Pavel v rámci vojenského studia mimo jiné do (…) přípravného kurzu, pak se (…) ‚rozvědčíkem‘ stal až po dvou letech studia ve svobodné demokratické zemi. Závěr je jasný: Zatímco Babiš se stal ‚agentem Husákovým‘, stal se Pavel – když už – ‚rozvědčíkem Havlovým‘.“

Nepochybuju o tom, že kdyby měl Just víc času a prostoru, dokázal by přesvědčovat čtenáře, že Petr Pavel byl v podstatě disident, ale třeba i na to ještě dojde.

„Vyrovnaná oběť“ ukazuje cestu i ostatním „obětem“ a je radost s ní spolupracovat, protože pak je vyrovnání s minulostí hotovo raz dva a postupuje se bezbolestně vpřed.

Asi nejbizarnějším okamžikem volebního řádění pro mě bylo, když skupina J. H. Krchovský a Krch-off band sdílela na facebooku generálovu fotografii opatřenou přípisem: „Asi to není žádné překvapení, ale my volíme slušnost! Celá kapela a jednomyslně! Pojďme k volbám a mysleme při tom na budoucnost!“

Kdo bere vážně poezii hodnou toho označení a čte Krchovského, tomu asi není třeba vysvětlovat, proč je směšné, když se právě tenhle básník dává touto formou angažovanosti za příklad a vyzývá ostatní, aby ho následovali v zájmu lepších zítřků – bohužel tím ovšem navazuje na jistou českou tradici.

Dalo by se v tom citování pokračovat dál a dál a vydalo by to na samostatnou studii – nebyla by to příjemná práce, neboť „osobností“ českého veřejného života, které nemohou chybět u žádné taškařice, je bohužel na tak malou zemi hodně, a zdá se, že pořád přibývají. Ale možná by to za námahu stálo, za pár let by tu pak mohl být k dispozici cenný dokument o další kolektivní nesoudnosti a davové psychóze.

Jít konečně dál…

Čekal jsem, že Petr Pavel po svém zvolení jednoduše poděkuje lidem, kteří ho volili navzdory jeho problematické minulosti, že třeba řekne: I když to není většina společnosti, jejich výhrady jsou patřičné a správné, vím, že mám z minulosti handicap a že mi ti lidé dali hlas jen proto, aby Andrej Babiš nevyhrál. Nic takového se bohužel nestalo.

Hned v prvním rozhovoru, který po svém vítězství poskytl České televizi, nový prezident sice prohlásil, že chápe ty, kdo se na jeho předlistopadovou historii dívají kriticky (pokud to říkají „s naprostou slušností“), avšak zároveň upozornil, že ho podporují také někdejší disidenti a blízcí spolupracovníci Václava Havla a že mu sympatizující list zaslala dcera Milady Horákové (s naprostou slušností připomínám, že něco takového samo o sobě nemá žádnou výpovědní hodnotu, protože někteří někdejší disidenti i lidé jim blízcí podporovali třeba i Babiše a Zemana).

Pak dodal: „To jsou momenty, kdy na jednu stranu si toho velice vážím, a na druhou stranu vnímám i to, že tihle lidé se dokázali vyrovnat i s tou křivdou, která se jim v minulosti stala. A nemají potřebu personifikovat na konkrétní osoby to, co jim spáchal režim. A já si toho velice vážím, protože je to svým způsobem možnost, jak se vyrovnat s minulostí a jít konečně dál.“

Je mi líto, ale v tom není ani stopa sebereflexe. Citovaný výrok sděluje, že podle nového pana prezidenta sice existují úctyhodné „oběti“ (možná i odpůrci) komunismu, ale jsou to jen ty, které se dokázaly „vyrovnat s křivdami“, tedy správně porozuměly, že křivdu způsobil „režim“. Taková vyrovnaná „oběť“ se pak vyznačuje tím, že nemá potřebu „personifikovat“: to znamená, že se spokojuje s výtkami vůči anonymnímu minulému „režimu“, což, jak víme, vůbec nic nestojí – vůči padlému „režimu“ se lze vymezovat do aleluja.

Především ovšem taková řádná „oběť“ neobtěžuje konkrétní osoby, například Petra Pavla, které ten velmi konkrétní režim do poslední chvíle tvořily. „Vyrovnaná oběť“ ukazuje cestu i ostatním „obětem“ a je radost s ní spolupracovat, protože pak je vyrovnání s minulostí hotovo raz dva a postupuje se bezbolestně vpřed. Zajímavé na tom výkladu je, že osoby, které ten zločinný režim spoluutvářely, například Petr Pavel, se nemusí vyrovnávat vůbec s ničím, ty pochodují vpřed jaksi automaticky.

Nevyrovnané „oběti“ (různí kverulanti a remcalové, a zvláště ti, kteří se nevyjadřují s „naprostou slušností“) škodí zdravému vývoji a měly by zůstávat zapomenuty. Nepochopil jsem úplně přesně, jak to má být s ne-„oběťmi“, totiž s obyčejnými čičmundy, kteří před „plyšákem“ jenom slušně žili, nelezli do strany a nedělali čuňárny: smějí se takoví lidé k minulosti nového prezidenta vůbec vyjadřovat?

Výmysl českých ultralevičáků

Publicista Pavel Kosatík, specializovaný na moderní dějiny, napsal (v otevřeném režimu) na Facebook: „Přijde mně z některých těch reakcí na PP, že dost těch dnešních antikomunistů to má v hlavě až moc prosté. Vědomí, že tam sami nevlezli, jim strčilo do ruky morální kartáč, kterým mydlí, po kom se jim zlíbí. Kdybychom tohle udržovali v chodu, byl by to ale jen komunismus naruby, dál by se lidi dělili plošně podle toho, kdo měl a kdo neměl rudou knížku, jen dole by bylo nahoře.“

Pořád žije hodně lidí, pro které byla zkušenost s komunismem určující, kteří v té zkušenosti obstáli, a proto si jich máme vážit a brát si z nich příklad – ne jejich postoje bagatelizovat a odkazovat do patřičných mezí.

Když už má Kosatík tolik péče o zhoubný vliv antikomunistů, mohl by laskavě ukázat, kdo z nich – přijmeme-li teď na chvíli tu zjednodušující nálepku – má nebo v minulých dejme tomu deseti letech měl nějakou pravomoc bránit bývalým partajníkům v kariéře a v politickém životě? Byli to nejvíc lidé kolem Babiše (a SPD a KSČM a ČSSD), kteří obsazovali různými exbolševiky mediální rady a vycpávali jimi hnutí ANO nebo lidé kolem Miloše Zemana, který každého 28. října vyznamenával všemožné „normalizační“ obludy?

Možná je to tak, že Pavel Kosatík tráví moc času na sociálních sítích a hodnotí svět kolem sebe podle nějakých nešťastníků ve své „bublině“ (možná se něco podobného děje i výše citovanému Petru Placákovi), protože žádní mocní, veřejně vystupující a politicky aktivní antikomunisté, kteří by lidi plošně a bezohledně dělili podle toho, „kdo měl a kdo neměl rudou knížku“, tu ve skutečnosti od listopadu 1989 nejsou.

Je to tak akorát výmysl nesrovnatelně institucionálně silnějších českých ultralevičáků, kteří o „dominantním“ a „primitivním antikomunismu“ dosud mleli při každé příležitosti, protože potřebovali imaginárního nepřítele (poté, co Petr Pavel dostal ve volbách skoro 60 procent hlasů, vyhlásila redakce A2larm, že „antikomunismus se vyčerpal“, což znamená nepatrnou naději, že v tomhle směru už od nich bude pokoj).

Dokud byl Petr Pavel voják nebo vojenský diplomat, nebyla jeho komunistická minulost nijak zvlášť důležitá, nikdo se jí nezabýval a mohl se s ní vypořádávat „prací pro demokracii“, což je vznešené označení pro vojenskou kariéru v postkomunistických podmínkách a zároveň obvyklý argument jeho příznivců, kteří si obrácení sv. Pavla mučedníka, jímž se v české bezbožné společnosti kupodivu pořád někdo ohání, pletou s přesunem k momentálně správné straně.

Teď je ale nejvyšší představitel státu – a pokud při popisech svého pobytu v Československé lidové armádě banalizuje pozdní totalitarismus, upřednostňuje viníky před „oběťmi“ a říká různé jiné nesmysly kvůli svým osobním nebo rodinným nedostatkům (i čerstvá první dáma studovala na politruka), má to jiný rozměr a mnohem širší dopad.

Zametání svinstva pod koberec

Nechci to přeceňovat, neříkám, že Petr Pavel nemůže jako hlava státu vykonat různé dobré věci, jen si myslím, že je krajně nevhodné dělat už zase z ryze účelových důvodů z nejvyšších pater politiky za masové podpory veřejnosti tlustou čáru za minulostí.

Za prvé tu pořád žije hodně lidí, pro které byla zkušenost s komunismem určující, kteří v té zkušenosti obstáli, a proto si jich máme vážit a brát si z nich z mnoha podstatných důvodů příklad – ne jejich postoje bagatelizovat a odkazovat do patřičných mezí.

Za druhé je vyrovnávání se s minulostí trvalý proces, který je pro zdravou společnost nezbytný a nedá se urychlit či přeskočit soustavným zametáním svinstva pod koberec: protože nakonec vždycky vyleze ven, často nečekaně a v nejmíň vhodnou chvíli.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)

Čtěte též

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)