Koncem března vyslali poslanci do Rady Českého rozhlasu Jana Krůtu – spisovatele, textaře normalizační pop music (známého mj. spoluprací se zpěvákem Daliborem Jandou), někdejšího redaktora svazáckého týdeníku Mladý svět a především spoluautora dehonestačního článku Případ Magor, publikovaného ve zmíněném časopise 3. 12. 1976.

Krůtovo zvolení se obešlo bez větší pozornosti. To neznamená, že by o něm nikdo nenapsal (reagoval Týdeník Respekt, Forum24.cz, Echo24.cz, několika řádky i Deník N atd.), rozsah veřejné reakce je nicméně slabý, uvědomíme-li si, jak skandální a vzhledem k českému politickému vývoji posledních let také příznačná záležitost to je.

Text byl napsán pro Bubínek Revolveru, publikujeme s laskavým svolením autora i časopisu Revolver Revue 

Na důležité veřejnoprávní médium bude teď dohlížet člověk, který se podílel na druhém nejznámějším textu komunistické normalizační propagandy – „slavnější“ je patrně jen protichartistický výpad Rudého práva nazvaný Ztroskotanci a samozvanci.

V článku Případ Magor byli očerňováni Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec, Svatopluk Karásek a další členové skupin The Plastic People of the Universe a DG 307.

Udělat z undergroundu psychopaty

Poměrně rozsáhlý text obsahoval tehdy obvyklé prvky negativní propagandy, avšak ve velice hutné podobě – nechybí snad nic, demagogie, lži, smyšlené citáty, vykreslování politicky pronásledovaných lidí coby asociálů, nadto trpících psychickými problémy.

Je zajímavé, že redaktoři normalizačního komunistického časopisu pro mládež pracovali s obrazem duševně nemocného podobně jako Árijský boj s obrazem Žida – jak Mladý svět „informoval“, Jirous byl „od roku 1969 léčen ambulantně na psychiatrii pro poruchu osobnosti a sklon k psychopatii“, Zajíček měl „psychické poruchy od dětství, třikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, dodnes léčen na schizoidní psychopatii“, další „členové skupin a autoři: Z. F. – uznán nepříčetným, M. H. od 17 let léčen a několikrát hospitalizován na psychiatrické léčebně, J. J. v minulosti pokus o sebevraždu, psychiatricky léčen. Atd. atd.“

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Nemá smysl tu text podrobněji rozebírat, mnozí čtenáři Revolver Revue se s ním jistě setkali, po listopadu 1989 byl otištěn ve výboru z Jirousovy publicistiky, kritických statí a prozaických textů Magorův zápisník (Praha, Torst 1997) nebo v „Hnědé knize“ o procesech s čs. undergroundem, kde se může každý uživatel internetu seznámit také s dobovými souvislostmi.

Důležité je snad ještě připomenout, že Případ Magor vyšel v Mladém světě jako součást rozsáhlého tažení komunistického aparátu proti undergroundu, a to pár měsíců poté, co byli čtyři výše jmenovaní z politických důvodů odsouzeni „natvrdo“ za trestný čin „výtržnictví ve spolupachatelství“ – že tedy pojednával o persekuovaných, kteří se nemohli bránit.

Už před nimi šli za mříže z podobných důvodů František Stárek, Miroslav Skalický a Karel Havelka, na soud ještě čekalo šest dalších obviněných a článek – podepsaný „Kolektiv redakce MS“ – bylo tedy možno chápat i jako propagandistickou přípravu k dalšímu procesu.

Plivance na zátylku

Roku 1990 oznámil v Mladém světě redaktor Roman Lipčík, že autorem textu Případ Magor byl Jan Krůta. Postupně se nepříliš překvapivě ukázalo, že text byl nejspíš v duchu dobových zvyklostí opravdu kolektivním dílem. Vedle Krůty – jehož autorský podíl je nepochybný, jen je dnes obtížné určit jeho rozsah – se na něm ve spolupráci s příslušnými státními orgány podílela i šéfredaktorka MS Olga Čermáková, její zástupce Jaroslav Vozobule a snad i další.

Nějakou dobu po zhroucení komunismu se Jan Krůta k věci stavěl s jistým studem – v následujícím citátu (uvádí jej časopis Dotyk – vročení a původ se mi nepodařilo určit) popisuje, že se zúčastnil už soudu s Jirousem a spol.: „Když šéfredaktorku [Čermákovou] přivezla volha, vedla mě dovnitř a já už tušil, že na mě došla řada. Byl čas mě namočit… Procházeli jsme davem mrazivě mlčících lidí. Poznal jsem mezi nimi Jiřího Černého, hudebního kritika, jehož jsem si odjakživa vážil…“

„V té chvíli už jsem cítil imaginární plivance na zátylku. U vchodu do soudní místnosti stáli policajti a nás pustili. Uvnitř jsem si všiml dalších novinářů. Teprve teď mi došlo, o co vlastně jde. Proces s Plastic People… Nic jsem nevěděl. Neudělal jsem nic proto, abych se dozvěděl informace z druhé strany. Když pak dostali tresty natvrdo, byla mi hanba… Článek se jmenoval Případ Magor. Dodnes mám své členství v autorském týmu článku jako znamení na čele a před Jirkou Černým se stydím a nikdy nepřestanu.“

Špatné znamení

I kdyby zůstalo jen u dosud uvedeného, neměl by Krůta v žádné mediální radě co dělat. Člověk se samozřejmě může změnit, věnovat se svobodně žurnalistice jako každý jiný a postupně si třeba napravit reputaci, ale měl by snad mít dost soudnosti, aby věděl, že už nikdy například nemůže hodnotit z vlivné pozice radního práci veřejnoprávní instituce.

Jan Krůta však k věci přistupuje po svém, protože doba se změnila. Nejdřív pokroková levice vyrazila do boje proti „primitivnímu antikomunismu“, pak Zeman a Babiš „zrušili“ listopad 1989 jako důležitý předěl v soudobé české historii a rehabilitovali služebný režimismus, či z něj rovnou udělali zásluhu.

V souladu s tímto vývojem Jan Krůta zjevně pochopil, že stud již není přínosný, a když před pár týdny vystupoval při volbě radních před poslanci, prohlásil o Případu Magor a o útoku na PPU:

„Dostal jsem za úkol jako vedoucí kulturního oddělení napsat hudební pohled na jejich repertoár. Napsal jsem, že hrají velmi špatně, neumějí hrát na nástroje a je to primitivní hudba. Ale pak se zdokonalili, Mejla Hlavsa byl výborný hudebník. Nikdy jsem nebyl na jejich koncertě. Taky jak, když byli někde v hospodě za Prahou. Hudebně to ale bylo špatné a textově příšerné. Nevěděl jsem dlouho, že texty psal Milan Knížák. Já napsal dvacet řádků o jejich hudební tvorbě, a za tím si stojím.“

Stručně řečeno: Krůta zřejmě stojí vždy za tím, co se zrovna většinově žádá a co přináší výhody, ukazuje to vcelku nepokrytě, a to je jen důvod navíc, proč je jeho přítomnost v Radě ČRo jen dalším z mnoha velmi špatných znamení.

Všechny jeho řeči o tom, že pouze psal o špatné hudbě a textech a na svém názoru nemá co měnit, jsou komické: současně přece říká, že hudbu PPU a DG 307 v té době vůbec neznal, texty mu předložili v redakci, kam je donesl pracovník ministerstva vnitra, navíc to zřejmě vůbec nebyly texty PPU nebo DG 307, nýbrž deformované části tvorby Milana Knížáka (který po otištění v MS také písemně protestoval). Rovněž je těžké říct, k jakým „dvaceti řádkům“ se to pan Krůta vlastně hlásí, neboť souvislé „hodnocení tvorby“ článek vůbec neobsahuje, je rozloženo v ploše a často vloženo někomu do úst.

Proč to Čechům nevadí?

Poměry v České republice se pomalu, ale jistě zhoršují. V radě ČRo bude teď nejen nově přítomen Jan Krůta (mimochodem v roce 2013 kandidát na poslance PS za Okamurův Úsvit), ale nadále například i pravidelný spolupracovník Parlamentních listů Tomáš Kňourek (poslanci mu prodloužili mandát, více jsem psal zde).

Budou tam zasedat například s hercem Zdeňkem Mahdalem (zvolen vloni, namluvil audioverzi Babišovy knihy O čem sním, když náhodou spím) a Vítězslavem Jandákem. V Radě ČTK sedí někdejší normalizační novinář Petr Žantovský. V radě České televize je od loňska Vladimír Karmazín, normalizační komunista, příslušník SNB a v roce 2016 kandidát v komunálních volbách za jakési obskurní uskupení Ne ilegální migraci – peníze raději pro naše lidi. V tzv. velké mediální Radě pro rozhlasové a televizní vysílání usedl Ladislav Jakl, neúspěšný kandidát do Senátu za Okamurovu SPD.

V tom výčtu se dá pokračovat – a je zjevné, že to tu bude špatné na dlouho, protože spojenectví Babišova ANO, Okamurových extremistů a komunistů dobře funguje, mají k sobě zkrátka blízko.

České „občanské společnosti“ je někdy obtížné rozumět: když měl být komunistický poslanec a bývalý příslušník Pohotovostního pluku SNB Zdeněk Ondráček zvolen šéfem parlamentní komise pro kontrolu GIBS, demonstrovalo se kvůli tomu na Václavském náměstí. Když rozhlas neprodloužil smlouvu novináři Petru Fischerovi, podepisovaly se petice a vybuchla „celofejsbuková“ hysterie.

Obsazování a doplňování mediálních rad však probíhá víceméně v klidu – a přitom právě od nich se do značné míry odvíjí budoucnost svobodné veřejné diskuse, která je zase předpokladem k tomu, aby se tu vůbec někdy něco změnilo k lepšímu.