Právník Aleš Rozehnal, podnícen filmem České televize Zločin v Polné, se na serveru HlídacíPes.org pustil do interpretace hilsneriády. Svůj článek nazval „Mýty a pravda o soudním procesu s Leopoldem Hilsnerem“  – kdo by však čekal, že se autor rozhodl nějaké „mýty“ bořit, bude při četbě článku překvapen postupem právě opačným, tvrdí ve své polemice publicista Adam Drda.

Nejen, že židovský chudák Hilsner nebyl dosud rehabilitován, ale ještě k tomu se o něm bezmála sto let po smrti šíří stejné nesmysly, jaké mu způsobily dlouhé roky věznění. Ale vezměme to od začátku.

Aleš Rozehnal píše: „V první řadě nebyl Hilsner obviněn z vraždy rituální, ale z vraždy, jejíž motiv byl spíše sexuální. Motiv rituální vraždy nebyl obžalobou vůbec zmiňován a při procesu se k němu nepřikláněl ani právní zástupce rodiny zavražděné, který měl k Židům a Hilsnerovi obzvláště velmi negativní vztah.“

Pravda je, že Hilsner z ničeho jiného než z „obyčejné“ vraždy Anežky Hrůzové ani nemohl být formálně obviněn, protože žádný trestný čin „rituální vraždy“ neexistoval.

Pod vlivem antisemitských bludů

Procesy s Hilsnerem byly ve skutečnosti dva. První začal v Kutné Hoře 12. září 1899 a zcela nepochybně se celý odehrál ve znamení antisemitských bludů, které ovlivnily už vyšetřování případu. Zmíněným zástupcem rodiny Anežky Hrůzové byl poslanec a právník Karel Baxa, který si již krátce po vraždě – 17. května 1899 – stěžoval v českém sněmu, že policejní šetření se ubírá špatným směrem (tj. zaměřuje se na jiného než židovského pachatele), a snaží se tak, aby „jaksi pozornost veřejnosti byla odvrácena od rituelní vraždy.“

Během procesu byl soud pod tlakem protižidovského bláznění všech vrstev společnosti včetně většiny tisku, po celou dobu přelíčení byl předseda senátu proti Hilsnerovi zaujatý, zvýhodňoval žalobce a ignoroval důkazy a pochybnosti ve prospěch obviněného, nepřipouštěl expertizy, které by konstrukci žaloby narušily, a především dával váhu všemu, co zdánlivě potvrzovalo, že Hilsner zabil Hrůzovou ve společenství dalších Židů, aby ji připravili o krev.

Jak dospěl Aleš Rozehnal k tvrzení, že se Baxa „nepřikláněl“ k motivu rituální vraždy je záhada – stačí citát z jeho řeči v závěru procesu: „Chtěli zavraždit křesťanskou osobu, dívku nevinnou, aby z ní krve dostali. Všechno zamlouvání nic nepomáhá, ten účel vraždy zde byl.“

O Hilsnerově vině rozhodovala porota, masírovaná protižidovskou pověrou od rána do večera – porota, která od předsedy Senátu předem slyšela, že Hilsnerova účast na zločinu „je jistá věc“ (!) a že Anežce byly zasazeny rány „od více osob“ (v logice procesu: od několika Židů).

Součástí soudního pokrytectví se stalo předstírání, které vyjadřoval rozsudek: o rituálním motivu se soud v dokumentech sice výslovně nezmiňoval, přitom však údajné důkazy dávaly smysl právě jen ve spojení s rituálním motivem, který si mohl či měl každý domyslet. Porota nakonec navzdory úsilí obhájce Zdenko Auředníčka usoudila, že Hilsner spolupůsobil při vraždě, kterou spáchalo víc pachatelů – a 16. září dostal trest smrti.

Rozehnal dál tvrdí, že „téma rituální vraždy silně rezonovalo pouze v laické veřejnosti, ale na soudní proces nemělo vliv. Profesor T. G. Masaryk, který tento motiv vědecky vyvracel, tak nesměřoval svoji kritiku justičnímu systému, ale právě spíše nevzdělané veřejnosti.“

Tomu se říká „nepadat na kolena před fakty“. Ve skutečnosti to bylo tak, že Masaryk se angažoval až po verdiktu soudu první instance, právě proto, že neselhala pouze „laická veřejnost“, nýbrž především elity: policisté, justice, žurnalisté, představitelé katolické církve, politici (proces aktivizoval četné antisemitské členy říšské rady napříč národnostmi).

Masaryk bojoval proti rozšířené ničemné rituální pověře, avšak do věci vstoupil tím, že sepsal brožuru, jíž dal název přímo vyvracející Rozehnalovo tvrzení: Nutnost revidovati proces polenský. V textu Masaryk mj. zásadně zkritizoval vyšetřování i postup soudu.

„Výroba“ sexuáního zvrhlíka

Případ Hilsner byl vleklý, na podrobný popis tu není místo, ale aspoň stručně to nejpodstatnější: proti kutnohorskému verdiktu byla podána zmateční stížnost a dne 25. dubna 1900 vydal kasační soudní dvůr nález, v němž v první řadě na základě odborné expertizy vyvrátil argumenty, podporující rituální motiv (šlo o tvrzení, že na místě se našlo „málo krve“). Rozhodl také, že výrok poroty a rozsudek soudu v Kutné hoře je z dalších příčin nutno zrušit, případ dovyšetřit a znovu jej projednat u Krajského soudu v Písku. Tam ovšem nález kasačního soudu nerespektovali a – jak píše historik Jiří Kovtun – „kritické připomínky (…) k dosavadnímu vyšetřování, přelíčení a rozsudku vyzněly doprázdna.“

Nový žalobce zvolil pro druhý soud takovou cestu, že sice odmítl teorii rituální vraždy, avšak řídil se přesvědčením, že navzdory chatrným svědectvím a nevěrohodným důkazům je třeba za každou cenu usvědčit Hilsnera jako pachatele či spolupachatele. Připočetl mu navíc, opět na zcela neudržitelném důkazním podkladě, podíl na smrti další dívky Marie Klímové, u níž ani nebylo možno určit okolnosti vraždy.

Z Hilsnera byl při přelíčení „vyroben“ sexuální zvrhlík (nic v jeho chování tomu nenasvědčovalo), přičemž se soud víceméně opíral o argumentaci z předchozího procesu a vytvořil tak další stupeň absurdity: podle prvního soudu v Kutné Hoře se měl Hilsner podílet na kolektivním zločinu, jehož jediným, avšak přímo nepojmenovaným vysvětlením byla rituální vražda; podle soudu v Písku se měl účastnit naprosto nepravděpodobné kolektivní sexuální perverzní vraždy, přičemž další údajní pachatelé zůstali neznámí a Hilsnerova úloha nesrozumitelná.

Pověra o rituální vraždě se ani v době píseckého procesu nevytratila. Vypovídali a prostor dostávali pochybní svědkové, motivovaní zřejmě široce sdíleným přesvědčením, že Hilsner, jeden ze Židů, kteří nám „zabili Anežku, modrookou holku“, musí stůj co stůj zůstat za mřížemi. Co se týká počínání Karla Baxy (opět zástupce Hrůzových), píše Kovtun na základě zřejmě dosud nejobsáhlejšího studia pramenů: „Pokud ještě existovala domněnka, že v píseckém soudním řízení rituální legenda přestala hrát roli, rychle ji rozptýlil Karel Baxa (…). Baxův důraz na údajné rituální momenty byl silnější než v Kutné Hoře. (…). Kromě vraždy ze sexuálních motivů vyloučil i loupežnou vraždu a vraždu ze žárlivosti. Vyzýval k odvaze otevřeně vyslovit, že prý bylo dokázáno, že jsou lidé, kteří ´potřebují krev našich křesťanských dívek´“.

Nakonec se antisemitský vlk nažral a koza justiční nezávislosti zůstala (předstíraně) celá: Leopold Hilsner dostal v Písku znovu trest smrti, další kasační stížnost skončila neúspěchem. Spoustě lidí zbylo z případu špatné svědomí, což potvrzuje skutečnost, kterou zmiňuje i Aleš Rozehnal: v červnu 1901 zmírnil císař Hilsnerův trest na doživotní žalář, a to na základě mnoha právních doporučení včetně postoje ministra spravedlnosti.

Pokud někoho hilsneriáda zajímá do hloubky, je nejlepší přečíst si jedno z nevýraznějších děl polistopadové české historiografie, citovanou monumentální Kovtunovu práci Tajuplná vražda – Případ Leopolda Hilsnera (Praha, Sefer, 1994, 574 s.).

Šedý oblek a další pseudodůkazy

Podle Aleše Rozehnala je „nepřesné (…) přesvědčení“, že se v Hilsnerově případě „jednalo o justiční omyl“ – to má docela pravdu, byla to evidentně justiční zvůle. Autor to však myslí jinak: „V první řadě je třeba konstatovat, že čistě technicky je rozsudek nad Leopoldem Hilsnerem stále platný, nikdo ho nezrušil a o rehabilitaci Hilsnera nikdo vážně neuvažuje. Pro posouzení, zda se skutečně jednalo o justiční omyl, tak musíme vycházet pouze ze spisu daného případu.“

Poslední věta je udivující: při posuzování tak staré, tak výbušné a tolik ovlivňované a manipulované soudní causy přece očividně nestačí vycházet „pouze“ ze soudního spisu, natož jen z obžaloby a rozsudku, nýbrž je třeba zohlednit tisíce stran různých archivních materiálů a především dosavadní odbornou práci historiků. Kdyby to všechno zohlednil Aleš Rozehnal, nemohl by například používat následující argumenty, svědčící údajně proti Hilsnerovi (uvádím jen některé křiklavé příklady).

„Hilsner Anežku Hrůzovou před vraždou několikrát pronásledoval“ – nic takového se nikdy nepodařilo prokázat.

„V době vraždy se nacházel v oblasti, kde se čin stal“- pokud se tím myslí okolí místa činu, a nikoli městečko Polná, kde Hilsner žil, pak nezbývá než opět konstatovat, že se nic takového nepodařilo prokázat: svědkové si navzájem odporovali, přinejmenším zčásti byli zcela nevěrohodní, soud navíc potlačil výpovědi, z nichž vyplývalo, že pachatelem mohl být někdo docela jiný.

Hilsner „ svoji výpověď stran svých aktivit v době vraždy několikrát měnil, několikrát v tomto ohledu očividně lhal a nedokázal důvěryhodně vysvětlit, kde v oné době pobýval a co dělal“ – jistě, Hilsner několikrát lhal, přitížil si tím, ale nelze o to opírat přesvědčení, že byl vrahem: lhal, poněvadž měl instinkt jednoduchého venkovského člověka, který při jednání s policií vytušil, že se na něj valí pohroma; a později lhal ze zoufalství, ve chvíli, kdy byl odsouzen k smrti, ještě nedostal milost a snažil se udělat cokoli, aby zachránil holý život. Podobně problematické je vyčítat Hilsnerovi, že neměl alibi: když zemřela Anežka Hrůzová, potuloval se po Polné, neměl práci, měl zkrátka smůlu, zrovna byl někde sám.

„Hilsner popíral vlastnictví obleku, ve kterém ho několik svědků vidělo v době vraždy a který byl následně nalezen v úkrytu jeho matky, navíc se skvrnami, které byly zřejmě skvrnami od krve“ – nic z toho není pravda. Problematický „šedý oblek“ se v případu vyskytl z jediného důvodu: důležitá svědkyně, která snad viděla skutečného vraha, prohlásila, že podivný muž měl na sobě šedé šaty a že to nebyl Hilsner. Přesto se začalo pátrat, zda Hilsner vlastní šedý oblek (nosil modrý). Šedý oblek se u něj nikdy nenašel, pouze kalhoty se skvrnami, jejichž existenci Hilsner netajil a u nichž odborná expertiza konstatovala, že nelze říct, zda skvrny jsou od krve.

Ostudná „nerehabilitace“

Leopold Hilsner skutečně nebyl plně rehabilitován – a je to obrovská ostuda. Věc je ovšem opět dosti složitá (zájemce najde pár podrobností třeba v diplomové práci Romana Vařejčky z roku 2011.  Rozehnalův výrok, že o rehabilitaci „nikdo vážně neuvažuje“ je nutno uvést na pravou míru.

V prosinci 1995 podal Petr Vašíček z Vídně u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově cause. Dostal odpověď, že „nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu“, tudíž se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a tehdejší ministryně Vlasta Parkanová (dle Vašíčkova sdělení) „dokumentem zn. M – 97/98 ze dne 5. 2. 1998 de facto anulovala (…)rozsudky soudů v Kutné Hoře a v Písku. Její rozhodnutí potvrdil 12. 10. 1999 dopisem zn. M – 1460/99 (…) ministr JUDr. Otakar Motejl. Oba se shodují v tom, že definitivní rehabilitace je nyní věcí rakouských orgánů, neboť Nejvyšší (kasační) soud, který (…) potvrdil písecký verdikt 2. odsouzení k trestu smrti, sídlil ve Vídni.“

Rakouské úřady se však k rehabilitaci neměly: ještě v listopadu 2008 sice vyslovila rakouská ministryně Maria Bergerová u hrobu Leopolda Hilsnera politování nad selháním rakouské justice v letech 1899 a 1900, roku 2009 však rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že rozsudek nad Hilsnerem nelze zrušit. Věc se podle všeho zasekla na institucionáních formalitách.

Nakonec už jen krátce. Aleš Rozehnal sám konstatuje, že verdikt nad Hilsnerem nemůže „z hlediska moderního trestního práva obstát,“ protože m.j. „jak obžaloba, tak i rozsudek vycházely z toho, že Leopold Hilsner spáchal vraždu ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, které se však nepodařilo identifikovat, vypátrat a usvědčit.“

Jenže to je všechno málo. Leopold Hilsner se podle všeho dostal do případu bez jakékoli viny a do konce života popíral, že by byl někoho zabil. Policie se na něj zaměřila proto, že se začalo mluvit o rituální vraždě a Hilsner byl Žid. Na jeho místě mohl za jiných okolností stát kdokoli jiný z polenské židovské menšiny. Hilsner byl odsouzen proto, že měl strašlivou smůlu, stal se obětí antisemitismu a davové psychózy. Zaslouží si, aby se o něm spravedlivě psalo aspoň po smrti.