Adam Drda: Komunismus a plná zaměstnanost. ČSSR jako obrovský tábor nucených prací
K legendám o výhodách „socialistické diktatury“ patří takzvaná plná zaměstnanost. Vzpomínky na doby, kdy stát každému zajistil práci, se dobře poslouchají, zvlášť když přijde krize. Jenže jak to v ČSSR bylo doopravdy?
Komunisté zavedli podle sovětského vzoru pracovní povinnost, která platila až do roku 1989. Pro jednotlivce znamenala jedinou výhodu: skutečně se nemusel příliš starat, jestli si vydělá na základní živobytí, protože do nějakého zaměstnání ho orgány státní správy vždycky přidělily a výplata mu většinou stačila na jídlo a na nájem.
Potíž nastala ve chvíli, kdy byl člověk nadaný a schopný, kdy mu záleželo na tom, aby jeho práce měla smysl, kdy si chtěl sám určovat budoucnost – pak čelil dnes již těžko představitelným překážkám.
„Pracovat pro stát je čest“
Jak píše v obsáhlé odborné knize Komunistické právo v Československu Barbara Havelková, osobní svoboda rozhodování, zda pracovat a kde, byla minimální. V zákoníku práce stálo, že „práce ve prospěch společnosti a podle jejích potřeb je (…) přední povinností a současně předním právem i věcí cti každého občana.“
V podmínkách centrálně řízené ekonomiky nebylo možno pracovat pro nikoho jiného než pro státem kontrolované podniky (včetně družstev) a práce pro stát byla opředena sítí administrativních povinností a správních i trestních sankcí.
Křtíme novou knihu. Všichni jsou zváni!
Přijďte si popovídat s redaktory HlídacíPes.org!
Podle vládního nařízení z roku 1970 byl člověk, který nestudoval nebo nebyl zaměstnán, povinen hlásit se o práci na obvodním národním výboru (obdoba radnice). Pokud tak neučinil, považovalo se to za přestupek.
Další vyhýbání se práci (tj. nadiktované práci) pak bylo trestným činem příživnictví. Havelková dodává:
„Pracující se (…) nemohli svobodně rozhodovat, v jakém povolání, v jakém podniku a na jaké pozici budou pracovat. Práce jednou stanovená navíc mohla být bez jejich souhlasu změněna… Kvalita plnění pracovních povinností pak nebyla jen věcí zaměstnávající organizace, ale státního zájmu.“
Jistěže to nebylo tak, že by občan ČSSR nemohl z vlastní vůle změnit zaměstnavatele – většinou to šlo „nějak zařídit“ – a čím níž v hierarchii se zaměstnanec nacházel, tím to měl jednodušší (nekvalifikovaný dělník mohl měnit působiště snáz než kupříkladu inženýr).
Nenechte nepřátele svobody vyhrát. Podpořte HlídacíPes.org na STARTOVAČ.CZ a vyberte si jednu z řady odměn
Rozhodoval kádrový profil
Nicméně stát, tedy KSČ, si prostřednictvím všemožných úředníků ponechával právo každou změnu posvětit (čili opět přicházely na řadu konexe a korupce). Kritériem schválení pak nebyly jen pracovníkovy schopnosti, jeho potřebnost a kvalifikace, ale též politický profil. Ve většině oborů neexistovala možnost volného kariérního růstu, protože politická (kádrová) kritéria byla rozhodující.
Zaměstnání se před rokem 1989 stalo hlavním prostorem kontroly občana-pracujícího. V podniku dostával posudky, v podniku se hlídalo, zda neprojevuje nesouhlas s režimem. Zastával-li lepší místo a nebyl „politicky poslušný“, mohl být kdykoli vyhozen, respektive přeřazen. U odborářské organizace (v ČSSR Revoluční odborové hnutí) nenašel zastání, protože i ta byla centrální a podléhala direktivám jediné vládnoucí strany.
Každý musel mít razítko zaměstnavatele v občanském průkazu, což bylo zase důležitým nástrojem policejní šikany: hlídka VB mohla kdykoli kohokoli perlustrovat a zjišťovat, zda nejde o „příživníka“.
Kvůli všeobecné povinnosti mít jakékoli zaměstnání se Československo, oddělené od svobodného světa elektřinou nabitými dráty, stalo jakýmsi obrovským táborem nucených prací. Mělo to pochopitelně důsledky i pro stav hospodářství: podniky zaměstnávaly tisíce zbytečných lidí, kteří v práci často jen utloukali čas, předstírali činnost nebo se věnovali soukromým záležitostem.
Spoustu zaměstnanců postupně přestalo zajímat, co a proč dělají – ideálem bylo místo, v němž se člověk nepředřel nebo z nějž plynuly výhody pro šedou ekonomiku.
Lepší než Rakousko?
ČSSR byla oficiálně státem „dělníků, rolníků a pracující inteligence“. Rolníci pracovali v družstvech a ve státních statcích, soukromě hospodařit nesměli. Opěvované „dělnické třídě“ se žilo jistě líp než třeba na počátku dvacátého století, avšak v západní Evropě se sociální práva a finanční možnosti dělnictva rozvíjely daleko rychleji, což komunistické sdělovací prostředky nikdy nepřiznaly.
Docela trefně se o pracujících v sovětském bloku vyjádřil německý spolkový ministr Theodor Blank už v roce 1962: „Kdo si nemůže svobodně vybrat své povolání, kdo žije pod permanentním dohledem státních či polostátních orgánů a i na pracovišti se musí obávat udavačství a donašečství, komu hrozí snížení mzdy či výpověď jen proto, že si dovolil říci vlastní názor, kdo nemůže ovlivnit okolnosti svého pracovního života prostřednictvím účasti na rozhodování, tomu je odebrána svoboda a ten je vyloučen z vymožeností skutečné (…) sociální politiky.“
Československo bylo po válce bohatší než například Rakousko – o třicet let později sice mělo plnou zaměstnanost, avšak životní úroveň průměrného českého a rakouského dělníka se vůbec nedala srovnávat.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihu
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
34 komentářů
Chtěl bych odkázat na 3 České filmy, které dokazují, že za komoušu měli všichni práci.
1. Oldřich Jasný – Všichni dobří rodáci
2. Jiří Menzel – Skřivánci na niti
3. Hynek Bočan – Boomerang.
Samozřejmě by se dalo najít spousta jiných, ale tyto dle mého výběru jsou jedinečné!
Jiste by se nasly i jine filmy ale film je film , a zivot je zivot! Nechapu proc pisatel dava slovo prizivnik do uvozovek. Polovinu zivota jsem pracoval v techto nucenych taborech a nikdy jsem nezazil , ze by nekoho preradili , nebo dokonce vyhodili! Ti chytrejsi a pracovitejsi dostavali za nadstardantni vykony odmeny, napr, za zlepsovaci navrhy! Sam jsem jich mel cca 5 rocne, a odmena celkem vydala na dva platyˇplus.!!Jeste zminim formu tkzv fusek jejich prinos byl take nezanedbatelny!!!
Ano pane Formane. Film je film a život je život. Ty 3 filmy jsem vybral uvážlivě. Protože scénáře k filmům napsali lidé, kteří příběh osobně zažili (V.Jasný, B.Hrabal, J.Stranský).
Dále doporučuji si číst v Paměti národa (www.pametnaroda.cz).
Je mi líto toho, že jste to musel zažít na vlastní kůži. Ale mnozí lidé to zažili hůř. Tak to prosím vůči nim nezlehčujte!
10 let zneužívání pamětníka Jana Janků organizací Post Bellum a ÚSTR
Dne 21. listopadu 2009 pořídila redaktorka Post Bellum Andrea Jelínková ve společném projektu Post Bellum a ÚSTR Paměť národa audiozáznam svého neodborného rozhovoru s Janem Janků, pamětníkem, který byl v květnu 1949 zadržen Státní bezpečností při pokusu ozbrojené skupiny Aloise Šimary Světlana – Jeseník o přesun do Rakouska, vyšetřován v Jihlavě a v Uherském Hradišti a v červenci 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody na 20 let.
Redaktorka Post Bellum A. Jelínková jednala v rozporu s etikou a odbornými zásadami práce s pamětníky, když pamětníka zneužila k tomu, aby následně za obsah pamětníkových vzpomínek vydávala i jeho omyly a účelové fabulace, a akceptovala dokonce i pamětníkovi podsunuté předpřipravené materiály třetích osob, a aby za jeho vzpomínky vydávala i svá vlastní úmyslně nepravdivá tvrzení.
Post Bellum a ÚSTR zneužily pamětníka Jana Janků, když jejich zaměstnanci a spolupracovníci vyrobili a na webu Paměť národa i jinde publikovali text o Janu Janků obsahující nepravdivé údaje o pamětníkovi a dokonce lživě pamětníkovi připisující a za jeho vzpomínky vydávající nejen jeho omyly a fabulace, ale i nepravdivá tvrzení A. Jelínkové a třetích osob.
Zneužití pamětníka Jana Janků organizací Post Bellum a ÚSTR, zneužití jeho omylů, využití jeho fabulací a nepravdivých tvrzení stejně jako dílčí falsifikace obsahu jeho výpovědi, výroba nepravdivých tvrzení vydávaných A. Jelínkovou za vzpomínky pamětnika, z podstatné části vykazuje znaky účelové podpory mediální kampaně proti vyšetřovateli A. Grebeníčkovi. Přitom toho, podle poznatků publikovaných dříve na oficiálním webu ÚSTR Jan Janků „osobně nezažil“. O účelové falsifikaci faktů svědčí odpor pracovníků Post Bellum a ÚSTR kladený dlouhodobě proti snahám o nápravu a svědčí o tom i politizující a ideologizující vyjádření ředitele Post Bellum Mikuláše Kroupy, jeho neochota k bezodkladné nápravě poté, co byl o ni požádán.
Tomu, že Post Bellum a ÚSTR zneužily a zneužívají pamětníka Jana Janků v projektu Paměť národa a v publikační činnosti k účelové úpravě a falsifikaci faktů z historické skutečnosti a ke klamání veřejnosti a médií zejména se záměrem připsat vyšetřovateli A. Grebeníčkovi činy jiných, nasvědčují zejména tyto prokázané skutečnosti:
Pracovníci organizace Post Bellum a ÚSTR v únoru roku 2019 vydali na žádost vedoucího zlínské redakce MF DNES Tomáše Železníka, který byl upozorněn na nesprávné údaje a nepravdivá tvrzení publikovaná na webu Paměť národa o Janu Janků, panu Tomáši Železníkovi klamné stanovisko, kterým se jej pokusili přesvědčit, že o žádná pochybení nejde. Žádnou nápravu falsifikací a nesprávných a nepravdivých údajů neprovedli.
Pracovníci Post Bellum a ÚSTR, zejména šéfredaktor a správce webu Paměť národa M. Šmíd a ředitel Post Bellum M. Kroupa, přes opakovaná upozornění a žádosti o nápravu, která Post Bellum a ÚSTR obdržely, úmyslně a vědomě publikovali prokazatelně nepravdivé informace o Janu Janků a nepravdivá tvrzení A Jelínkové v plném rozsahu až do 14. srpna 2019.
Ani poté, co byly Post Bellum a ÚSTR dne 14. 8. 2019 nuceny podstatnou část účelového textu o pamětníkovi Janu Janků z webu Paměť národa stáhnout, neopravily chybné údaje a neomluvily se veřejnosti a nadále kompromitují a znedůvěryhodňují již nežijícího pamětníka Jana Janků prezentací jeho omylů a účelových nepravdivých tvrzení bez toho, aby veřejnost a média v konkrétních případech upozornili, že prezentují namísto vzpomínek pamětníka pamětníkovy omyly a čiré fabulace a tvrzení podsunutá mu třetími osobami.
Fakta ověřil a dokumenty prokazujícími etické a odborné selhání Post Bellum a ÚSTR disponuje Radomír Silber, Ph.D.
Pane Radomire Silbere, Ph.D.
Věřím více organizaci Post Bellum než Vám. Lidských osudů je mnoho, které totalitní režim KSČ zničil! Jsou nezvratné důkazy. Ten Váš příklad je pouze jeden. Mohlo dojít k pochybení jedince? Ale kolektivní vinu celé organizace Post Bellum nelze použít! Je to práce pro právníky a doufám, že jste se obrátil na příslušné orgány trestně činné, aby to vyšetřili.
Ale když jste byl asistent poslance KSČM
Doc.PhDr.Miroslava
Grebeníčeka Csc. a sponzorem KSČM tak Vám nevěřím. Ale chápu vás, když KSČM věříte.
(www.znojmo.kscm.cz)
Omlouvám se. Samozřejmě Vojtěch Jasný. ☺️
A ještě jedna chyba za kterou se omlouvám panu Hynku Bočanovi. Film se jmenuje Bumerang.
Neprovedl jsem korekturu a tak to dopadlo. Ne nadarmo se říká, Spěchej pomalu.
Proboha, Adame Drdo, proč lžete? Musel jsem se sice „seznamovat“, jako dítě kapitalistů po dobu 3 let, s dělnickou třídou jako dělník, ale nakonec jsem se na tu průmyslovku dostal a protože jsem měl další 3 mladší sourozence a otec byl v TNP (TNP zkratka pro tábory nucených prací), samozřejmě bez soudu, a matka už po věznění v domácnosti, dostal jsem v roce 1951 600 Kčs sociálního stipendia (tak se tomu tehdy říkalo). Vůbec není pravda to, co Vám “ Havelková dodává:“, zaměstnavatele jsem si vybral sám, dokonce mně po vojně změnili bez jakýchkoliv problému změnili umístěnku podle mé volby z podniků, které měli na minsterstvu požadavek na absolventy oboru, který jsem absolvoval a nemusel jsem nic „nějak zařídit“. To co píšete je sprostá lež, vyřčená zřemě s cílem svést vlastní průsery a nedostatky na jiné. Nic nebylo jen černobílé, je možné, že když se někdo znelíbil „šéfstvu“, tak byl stejně jako dnes postihován.
Co se týká povinnosti pracovat, tak vdané ženy mohly být v domácnosti a mít to zapsané v občanském průkazu a totéž mohl mít muž (být v domácnosti včetně zápisu do OP), pokud předložil čestné prohlášení manželky, že s tím souhlasí. Znal jsem jednoho takového (dodnes mně dluží půjčené peníze), tvrdil tehdy, že tím bojuje proti komunismu, ale více méně se jen poflakoval a sem tam někde zaskočil jako brigádník, v roce 1968 emigroval s ženou a synem do Kanady, kde zemřel (dle jeho syna z Kanady), na předávkování jakousi drogou a to neznámo kde, mezi bezdomovci.
Pane Nováček – a nejste blázen ? nebo jste žil někde jinde ? V naší republice to bylo od roku 1948 , kdy se dostali k moci komouši , hrozné ! “ Vedoucí úloha dělnické třídy a jejího předvoje komunistické strany “ – to tedy bylo něco ! A následky v myslích lidí jsou dodnes – viděla jsem to na internetu v reakcích dělníků z výroby na snahy učitelů a jejich odborů o zvýšení platu : “ co by chtěli nenažraní učitelé , ať jdou do výroby …“ – takhle se ta dělnická třída dívá na inteligenci od té doby , co jim komouši dali nejvyšší důležitost ! Tohle je jen malý příklad následků 40 leté rudé vlády u nás …
HDP na hlavu bylo v roce 1955 v rakousku, kdy z nej odtahla ruda armada, cca stejne jako HDP v ceskoslovensku.
o 34 let pozdeji bylo HDP na hlavu v rakousku 4x vyssi nez u nas.
diky komunistum, kteri na stahli do ekonomickeho a moralniho bahna
No ukazatel HDP je trošku pofidérní, vzhledem už jen k tomu, že do domácího produktu je započten i produkt tvořený sice z domácích zdrojů, nicméně kapitálově pro zahraničního vlastníka. Takže pro obyvatelstvo představuje takový růst HDP více náklad než profit. Což je ekonomická tragedie a přesně náš případ. A to se bavíme o imaginárních číselných hodnotách vyjádřitelných v penězích, jinak jsou ty náklady ještě daleko vyšší, protože vzhledem k tomu abyste šlapal naprázdno pro cizí korporát a generoval mu zisk, už ztrácíte vitalitu věnovat se vlastním zájmům. Na konci socialismu, když nastoupil pan Klaus z Prognostického ústavu na finance, sestavil v roce 1990 přebytkový rozpočet, dnes je státní dluh 1,8 bilionu. Nu takže právě naopak – morálním bahnem je tisk nekrytých peněz – např. dolaru a eura, využívání levný práce v de facto koloniích a napadání vojensky slabších zemí za účelem udržení tohoto stavu, v důsledku toho statisíce usmrcených civilistů při nesmyslný honbě za mamonem a luxusem takzvanejch „elit“…
Asi jsem 75let žil v jiném státě.
To co se uvádí v článku, není zcela pravdivé. Existovala i svobodná povolání. Např. muzikanti (ano, museli mít přehrávky a zřizovatele) nebo spisovatelé (ano, členové ČSS). Ale některé věci jsou popsány zjednodušeně a zavádějícím způsobem. To, že člověk musel mít v občance razítko, je ale pravda. Jinak byly problémy s příživnictvím.
Plná zaměstnanost? Komunisté uváděli 0%, to je pravda. Jak to ale, že jsem tedy v té době skutečné nezaměstnané znal? Dnes je to v ČR 2,1%. To mohlo být za komunistů asi tak stejné. Pochopitelně tenkrát i dnes bylo a je mnohem více otevřených pracovních míst.
Já sám byl při prověrkách po roce 1968 na hodinu z kvalifikované práce vyhozený. Dostal ale hned místo jako řidič bagru. Jistě znáte onen případ špičkového mozkového chirurga, který měl jisté místo coby čistič oken. Ten skutečně existoval!
Naprosto přesně popsané předlistopadové zaměstnanecké poměry, jak jsem je zažil, včetně kontrol VB. Ovšem pověsti o tom, že se nepracovalo, jen chodilo do zaměstnání, nejsou pravdivé. Praha nebyla celý stát. Kdyby se nepracovalo, tak by se Československo nemohlo 40 let držet na dobré hospodářské úrovni. Banány nebyly, ale dalo se bez nich žít docela dobře.
To,ze nebyly banány a jiné ovoce šlo skutečně přežít. Ale tvrdit, že jsme byli na vysoké hospodářské úrovni, tak to snad ne myslíte vážně? Proč tedy většina lidí chtěla v 89 změnu? Že by kvůli tomu, že tu byl všeho dostatek, bylo možno volně cestovat a každý mohl říct svůj názor?
Bez podílu cizího kapitálu, jen z domácích zdrojů a s omezenou zahraniční pomocí, při úplném vypořádání se se znárodněnými zahraničními majiteli po Únoru´48, při spuštěné Železné oponě a mezinárodní blokádě, bez vrácení celého zlatého pokladu a nesplacených válečných reparacích se československým dělníkům, zemědělcům, vědcům, inženýrům, zaměstnancům i intelektuálům podařilo při udržení slušné životní úrovně a životních jistot naprosté většiny občanů vybudovat: 4 atomové, 23 tepelných a 26 vodních elektráren, téměř 400 km dálnic, elektrifikovat železniční tratě, postavit hutní, strojírenské, chemické, potravinářské a jiné podniky a továrny, zmodernizovat zemědělská družstva a dosáhnou téměř 100% soběstačnosti v základních komoditách, provozovat flotilu námořních lodí, položit stovky a tisíce kilometrů energovodů, plynovodů a ropovodů, zavést zcela nové výroby niklu, hliníku a umělých hmot, postavit a provozovat jesle, školky, školy, odborná učiliště, polikliniky, nemocnice, kulturní a společenské domy, sportovní stadiony, rekreační střediska. Od základu bylo území republiky pokryto TV signálem, ne sice ideálně, ale přesto se udržovaly kulturní a historické památky, podporovaly se divadelní a umělecké soubory a soubory lidové tvořivosti. Vybudovala se podstatná část pražského metra s 38 stanicemi, obrovské prostředky se vynakládaly na industrializaci zaostalého Slovenska. Postavily se stovky obytných sídlišť s 200.000 panelových domů a 1.200.000 byty, což představuje 55% všech bytů a 30% veškerého bytového fondu. Dekrety na tyto byty se předávaly rodinám bezplatně. Ve zbrani byla udržována 200 tisícová armáda v mnoha desítkách vojenských útvarů, 16 výcvikových prostorech s 407 bojovými letadly, 101 vrtulníkem, 4.585 tanky, 4.900 obrněnými transportéry a BVP, 3.445 děly a raketomety a 77 zařízeními odpalovaní raket. Pro případ války a v rámci Civilní obrany byly vybudovány objekty, které by dnes bylo naprosto nemožné postavit. A ještě zbylo dost prostředků pro zahraniční pomoc rozvojovým zemím. Nízké platy byly vyváženy dotovanými cenami potravin, bydlení, hromadné dopravy, lékařské péče, kultury, umění, sportu a mnoha jiného. V roce 1989 měla SBČs k dispozici 105 tun měnového zlata v hodnotě 15 – 17 miliard Kčs, hotovost ve výši 85 mld. Kčs a žádné vnitřní dluhy. Státní dluh činil pouhých 24,2 mld. Kčs, v roce 1993 již 158,8 miliard a letos astronomických 1.412.900.000.000 Kč! Ani za tisíc let se nepodaří ho splatit. Ne vše se dařilo, ne všechno se dělalo správně, ne všeho bylo vždycky dost, také jsme nebyli se vším spokojeni a také jsme si zanadávali.
Uvedl jste ve svém příspěvku pane valo, kolik se postavilo sídlišť, kolik se postavilo kilometrů dálnic (dálnice se mimochodem začaly stavět už koncem třicátých let, jejich výstavbu zastavila druhá světová válka), kolik se elektrifikovalo železničních tratí a řadu dalších údajů. Mohl byste prosím tyto své údaje porovnat s tím, čeho bylo v té samé době, o které píšete vy, dosaženo například u našeho západního souseda, tedy po druhé světové válce totálně a napadrť rozbité a rozbombardované Německé spolkové republice, kdy Německá spolková republika začínala téměř od nuly? Myslím, že by bylo toto porovnání velice zajímavé nejen pro mě, ale i pro ostatní čtenáře. Pokusíte se o takové porovnání?
Každý si před rokem 1989 představoval něco jiného. Já jsem od roku 1977 sledoval jen rakouskou televizi, a proto jsem si přál, abych žil v také v takové zemi, která se zásluhou socialistů a lidovců buduje pro všechny lidi, tak jak to u nás před 100 lety prosazoval Švehla. To se po listopadu 89 nestalo, byl proszen režim pouze pro velkoměstské zbohatlíky, venkov byl hozen přes palubu. Na vesnicích se mohlo i za komunistů v 80. letech mluvit svobodně a o cestování za hranice nikdo nestál. Lidé na vesnicích můžou dnes cestovat několikrát týdně, pouze vlastním autem, za nákupy do 15-20 km vzdálených měst, takže se cena zboží zvyšuje trojnásobně. Přitom dříve v každé vesnici byl obchod s potravinami a jezdila pravidelně veřejná doprava. Dnes jsou v českých zemí Potěmkinovy vesnice s křiklavými fasádami domů, vyholenými trávníky a dlážděnými chodníky, po kterých nikdo nechodí. Zemědělství, které dříve zaměstnávalo domácí obyvatelsvo zaniklo, pole užívají agrobaroni bůhví odkud. Místo textilek, skláren a sléváren, které zaměstnávaly tisíce lidí a výrobky vyvážely, dnes jezdí kamiony sem tam. O tom, že československé hospodářství bylo ve východní Evropě na vrcholné úrovni píše někdo výše. Co bylo našetřeno, bylo po r.89 privatizováno a vyvezeno za hranice.Mohlo sice být hůř, ale také lépe.
Kéž by tak mohly existovat v jedné zemi dva systémy. Pro někoho by se budovalo, ale zase nesměl by cestovat. A další by si budoval a mohl by cestovat dle libosti. Jen se obávám, že až by ti druzí zjistili, že musí budovat pro ty první, tak by odcestovali a bylo by po socialistickém snu 🙂
Jo těch politruků je v dnešní době až škoda. Bejt to před 50 lety, poslal bych je svobodně s cestovní agenturou US Army do Vietnamu na základě výhry v odvodní loterii a pak by mě zajímal jejich uvědomělej názor , třeba na hrubej domácí produkt…
byl proszen (asi jste chtěl napsat prosazen) režim pouze pro velkoměstské zbohatlíky, Konec citátu. Evropane, ten režim nebyl nikým prosazen, ten jsme si my sami svobodně zvolili. Bohužel. Za ten režim si tedy můžeme pouze a výhradně my sami. Že jsme se nechali opít rohlíkem? Ano, to je pravda. Inu, za hloupost se prostě platí. A poučili jsme se snad ze svých chyb a omylů? Ale kdepak. Ani náhodou. Místo Václava Klause a ODS nyní volíme Andreje Babiše, Miloše Zemana a Tomia Okamnuru, a někteří se chystají volit opět Václava Klause, tentokrát však mladšího, kteréžto jablko vůbec nepadlo daleko od stromu. A opět to bude pouze naše hloupost a naše vina.
…za bolševiků nebyla plná zaměstnanost….nezaměstnanost obyvatel byla ve výši 1,4% práce schopných obyvatel, což byly převážně ženy v domácnosti…..no a dnešní nezaměstnanost je 2,4%….no a to je přeci obrovský úspěch kapitalistického hospodářství
Já žasnu nad tímto komentářem pana Drdy.Jsem asi jedním z těch,co žili někde na měsíci.Proboha,to co tu popisuje pan Drda nemohl nikdo přežít.Já jsem si v té době mohl vybrat kde budu pracovat a v jakém oboru úplně v pohodě.Je až komické a ubohé,jak se dá dnes manipulovat s historií.Ti,co tu dobu nezažili a jsou odkázáni na tyto nesmysly pánů Drdů a jim podobných,musí mít v hlavě pěkný guláš.
Koukám, že se diskuse zase posouvá do polohy „jestli jsme se náhodou neměli za komoušů líp“ 🙂 Ono by to asi chtělo říct, že ten tábor nucených prací byla padesátá a začátek šedesátých let. Takový doktor dostal umístěnku a nazdar, půjdeš léčit důchodce do pohraničí. Samozřejmě se z toho dalo z určitou dávkou zručnosti a osobních kontaktů vybruslit. Tím vznikaly sítě navzájem si zavázaných lidí, kde osobní závazky byly mnohem důležitější než peníze. A to přetrvalo až do samotného pádu komunismu, kdy už to s hledáním práce v osmdesátých letech fungovalo v principou stejně jako dnes. To už byly ty osobní kontakty potřebné pro sehnání materiálu ve Stavebninách, n.p., sehnání přednostního pořadí na auto nebo jen na blbé trochu kvalitnější maso. Nicméně to bylo přesně to, co mě na socialismu děsilo – ty osobní závazky pomalu každého každému. To bylo jako v mafiánské rodině. Pamatuju si, jak sem si pokaždé říkal, jak by bylo skvělé, kdyby se dalo penězi vyřešit to, co se muselo pokoutně shánět po známých a kamarádech. A jsem šťastný, že ta doba přišla, nikdo mě nekádruje, nepotřebuju kámoše a příbuzné abych sehnal práci (v soukromém sektoru samozřejmě, ve státním to pořád funguje postaru). Všechny jen zajímá výkon a kvalita mé práce, když je dobrá, mám se i já dobře. A nemusím předstírat určité politické názory a souhlasit s tím, že pomocný dělník je něco víc než inženýr z vývoje 🙂
Popisujete to poměrně správně, jenže ono se to týkalo i těch peněz i všeho dalšího. Třeba – z té nedávné ankety vyplynulo že prý většina lidí nakupovalo v Tuzexu. Jenže, v Tuzexu se platilo bonama – a ty se legálně koupit nedali, Když pominu možnost koupit si je od veklsláků (což bylo dost riskatní, často člověka obrali), tak právě přes ty osobní kontakty se „distribuovaly “ dost často. Kdekdo měl na konci toho řetězce nějakou tetičku v Německu :))
Ale věc druhá, to co popisujete jako pozitivum porevoluční doby, už bohužel mizí.. No ja, to byla nádhera když u nás začínali živnostníci a nabízeli ve velkém počtu svoje služby. Ale ty už se dnes díky velkému úsilí neolevicových politiků a berňaku podařilo téměř zlikvidovat, a je dnes zase věcí těch kontaktů nějakého šikovného sehnat….A když tak zase postaru na dlaňovku :))
A nejen doktor, i učitel dostal umístěnku do pohraničí (to mi vyprávěla moje teta). Je fakt, že jí tenkrát stačilo k tomu, aby mohla učit na 1. stupni středoškolské vzdělání… A říkám si, co je „lepší“, umístěnka do pohraničí anebo jít si s čerstvým maturitním vysvědčením stoupnout do fronty na Úřad práce…
Ač jsem též zažila kontrolu OP příslušníkem VB, nějak si nepamatuji, že bych si nemohla vybrat kam nastoupím. je fakt, že mnou vybrané místo bylo v roce 1984 dosti bídně honorováno, ovšem řekla bych, že i ta bída stačila na rozdíl ode dneška na víc jak na nájem a jídlo… No nic, i já jsem chtěla v roce 1989 změnu. Ovšem nějak mne ani v zlém snu nenapadlo, že jedna demagogie vystřídá jiná. Že si sice nebudeme hrát na kádrový profil, ale na ročník narození. Že se nebudeme dělit na lůzu, že kvalita práce nebude oceňována tím, jaký jsem kamarád s panem šéfem…
V šedesátých letech nastupovali na umístěnku dokonce i středoškoláci (a pravděpodobně i dříve). Maturovala jsem 1966 na zdrávce a umístěnku jsem dostala do Motola. Jenže se to už nesmělo nazývat umístěnka, ale „sjednání pracovního poměru“. Moc se mi do Motola nechtělo, ale protože úřady a VB náhodou nebděly, podařilo se mi sehnat práci na zubní klinice (jen jako zástup za mateřskou). Situaci jsem promptně vyřešila svatbou – stejně jsme se chtěli vzít a navíc nám slíbili byt – ovšem mimo Prahu. Člověk si musel prostě vždycky nějak poradit, když to nešlo podle zákona. Vládu komunistů jsem zažila celou, včetně pronásledování (jen kvůli jinakosti) a nechtěla bych to znovu zažít. Zaplaťbůh jsem v důchodu a přestože jsem samoživitelka s podprůměrným důchodem, nestěžuju si. Děti mi koupily garsonku (nechala jsem jim pěkný velký byt) a žiju si v pohodě. :-))
No,.. původně jsem sice měl v plánu stejně jako řada dalších zde začít opravovat řadu v článku zjevných omylů, leč, pak jsem si uvědomil vo co go. Když on pan Drda nepopisuje co bylo v komunismu skutečně, nebo ze své zkušenosti či vzpomínek. Leč pouze z knihy, jak uvedeno „..Jak píše v obsáhlé odborné knize Komunistické právo v Československu Barbara Havelková“.. Když si vygooglíte jméno autorky zjistíte že
„Barbara Havelková (* 1980 Praha) je česká právnička, specializující se na antidiskriminační právo, vztah genderu a práva a feministické právní studie.“.. Zkrátka, paní Havelková nemá z pracovních vztahů v komunismu žádné osobní zkušenosti, když dostudovala už dávno skončil. Sama tedy čerpá ze sekundárních zdrojů, ergo jak vidno v článku z vytrhaných citací z paragrafů bez hlubšího porozumění souvislostí.
Přeci jen tedy z vlastních vzpomínek, doby socialismu – do které se tedy určitě vrátit nechci.
1) Nebyl to žádný pracovní tábor – člověk se mohl přihlasit na jakou ptáci chtěl – tedy pokud na ní měl kvalifikaci. Vyjímkou byly právě ty umístěnky pro absolventy některých VŠ. Ovšem – pokud člověk poslouchá pozorně média, tak zjistí, že i dnes mnozí politici navrhují totéž). (jistě, prřhlásit se, neznamenalo že jí dostal, ale toneplatí ani dnes).
2) Jistě, všechny podniky byly státní – což ovšem neznamenalo, že je řídit nějaký ministr osobně nebo co :))). Stejně jako dnes měly vlastní vedení, které se zodpovídalo vlastníkovi, tedy státu.
3) Kádrovalo se fest a všude, to je pravda. A když už měl člověk nějakej škraloup (a takovej nás bylo hodně), tak záleželo na koho narazí. Rudej kádrovák ho na příjmu vyrazil hned, ale spousta vedoucích z praxe člověku řekli „hele, když tady budeš pořádně makat a nebudeš kušovat, tak na to zapomenem“
4) Člověk nemohl být obviněn proto že „nepracoval“, ale protože neměl vlastní legální příjem (na živobytí) Což je tedy rozdíl, kteří by i dnešní právníci i historici měli chápat, protože dnešní finanční úřady mohou kontrolovat totéž. Btw, on to ten zákon označoval jako příživnictví.Ani dnes není nic trapnějšího, než když se člověk schopnej práce nechá živit od svejch nejbližších….
5) Pravda, v čem byl rozdíl, dnes se mohou lidíe přihlásit na sociálce pro státní podporu, protože „nemohou sehnat práci“. Za „reálného socialismu ho vyvedli z omylu a tu práci mu obratem sehnali sami..:)
K bodu 2 – to samozřejmě ano, ale tehdy bylo především jiné paradigma celého národního hospodářství. Zkusím to ilustrovat jednoduchým příkladem. Když mám dva výrobce dejme tomu magnetofonů (schválně jsem vybral produkt který už neexistuje :-)), tak spolu budou na trhu soupeřit o co největší prodej. Jeden vymyslí keramickou hlavu a dá si ji patentovat, aby ji ten druhý nemohl použít. Druhý zase vymyslí systém přímého náhonu a zase ho zazdí patentem. A oba paralelně vyvíjejí víceméně totéž, jsou dva vývojové týmy, dvě továrny které vyrábějí zhruba totéž, dvě paralelní prodejní sítě, marketinkové týmy které se starají jen o to, jak předstihnout toho druhého, … Každého hned napadne, jaké by to bylo krásné, kdyby se oba výrobci sloučili, měli by úžasný magnetofon s keramickými hlavami a přímým náhonem, nepotřebovali by právníky a markeťáky, všechny ty speciální a drahé stroje v továrně by stačily pouze v jednom vydání a tak dále. Přesně tohle napadlo i propagátory státního vlastnictví výrobních prostředků a přesně tohle také udělali. Jenže nepočítali z lidskou povahou. Lidi s nikým nesoutěžili, neměli koho předhánět, nakonec to dopadlo tak, že Státní plánovací komise té jedné továrně na magnetofony nařizovala, kolik mají vyrobit magnetofonů ročně a oni tedy, když už museli, něco vyrobili. A když takhle někdo pomocí příkazů a úkolů silou hrne hospodářství před sebou, vypadá to úplně jinak, než když běží samo od sebe 🙂 A na tom, že nepočítali s lidmi (nebo doufali, že je změní) zatím skončily (nebo jsou v těžkých problémech) všechny varianty socialismu neboli centrálně řízeného hospodářství, které se kdy na světě objevily.
Proto tvrdím, ať si to jde každej chytrák zkusit do produkce, kde bude bojovat s konkurencí, mnohdy zahraniční nebo globální. Pak si může psát něco o pracovním lágru a 16 hodinovejch šichtách. Ono je to v každým systému spíš tak, že jsou lidi, co něco uměj a pak jsou ti, kteří na nich více nebo méně parazitujou, ať už chtěj nebo nechtěj.
Víte, jen jsem konstatoval že „všechny podniky byly státní , .. , měly vlastní vedení, které se zodpovídalo vlastníkovi, tedy státu. Úplný popis vlastností, jak výhod i nevýhod by zahrnul několik hutných knih. S tím co popisujete,můžete mít pravdu jen částečně. On totiž, jako dneska, je to vlastník kdo rozhoduje o tom, jak je s vedením (managementem) toho svého podniku spokojen. A vlastníkem byl stát.(tedy rozumějme ministerstvo, resp. vedení KSČ(
Jestli jim nevadilo že ten který podnik vyrábí nekvalitní výrobky, tak nevadilo. Tečka. Ale jestli jim to vadilo, ( u řady strategických produkcí), tak se dokázali takového vedení zbavit s razancí, že by dnešní top manageři státních podniků zbledli strachy.
Ale byla tu druhá věc, zase stát jako společný vlastník všech podniků rozhodoval o jejich financích. On to byl, kdo rozhodoval, který státní podnik dostane peníze na nové investice, technologie (kór ze Západu), nové výrobní linky, nebo dokonce jenom na rekonstrukce. A naopak, který nedostane nic, sebere mu veškeré zisky a přerozdělí je jinam.
No a když si tyto dva důvody uvědomíte, zjistíte proč po sametovce řada podniků šla bankrotem, ale byly i takové (jako Škodovka), o které se západní investoři zajímali a to velice, a dodnes jsou halasně označovány jako ohromné úspěchy, Ale ono se to stalo právě proto, že do nich i komunisté investovali hodně a starali se aby byly kvalitni
No řeči, že nešlo měnit práci, to může pobrat jen ten kdo v té době nežil. Moje máma změnila během cca 20 let práci několikrát (třeba kvůli stěhování, blízké školce a podobně). Vím o 6 místech kde působila. Nikdy s tím problém nebyl, prostě chtěla odejít, tak šla. Nebyla členkou KSČ pokud by měl někdo chytré řeči. Působila jako mzdová účetní.
Mimochodem, když už o tom píšete. Jednu věc pan Drda nepřipomenul (a je otázka zda o ní píše paní Havelková ve své knize). Totiž, tehdejší výpovědní doba. A ta byla – už to je dávno, v 80.letech takže co si matně pamatuju, 6+2 měsíce. při výpovědi ze strany zaměstnance. Těch 6 měsíců bylo jako „penalizace“ , pokud nebyly ve výpovědi uvedeny závažné, zákonem předepsané důvody. Ale krom toho, byla možnost odejít na dohodu,
Takže šlo sice kádrově člověka „přimáčknout“ (v buzerování lidí se někteří překonávali), leč zase s rozumně uvažujícím vedením se dohodnout šlo. Buď ho nechali odejít na dohodu, nebo mu naopak přilepšili..