Adam Drda: Babišem to nezačalo, na cestu k dnešní krizi jsme se vydali už v 90. letech
Evropská varování před situací v Maďarsku a Polsku jsou mnohem intenzivnější než varování před populismem v Česku. Přitom se tuzemská verze populismu jeví jako výrazně nebezpečná a škodlivá i z evropského hlediska. „Náprava politicky rozpadlé společnosti bude neuvěřitelně obtížná – možná těžší a bolestnější než polistopadová transformace,“ píše v eseji pro HlídacíPes.org Adam Drda.
Před „bujícím populismem“ dnes varuje kdekdo: evropští předáci v čele s Jean-Claudem Junckerem; třicet známých spisovatelů a intelektuálů, kteří v patetickém manifestu vyzvali k boji za evropskou myšlenku, neboť „jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu“; novinář Petr Fischer, který kandidoval do Evropského parlamentu a pravil, že „Evropou už zase obchází strašidlo, strašidlo populismu“; masmédia, která v titulcích hlásají, že „každý čtvrtý Evropan volí populisty“ atd. atp.
S frekventovaným termínem populismus je ovšem značná potíž: je natolik obecný a vejde se pod něj tolik jevů, že jeho nadužíváním se věci spíš zamlžují než osvětlují. Donedávna sloužil jako běžná charakteristika určitého typu vypočítavého a nezodpovědného politického jednání, dnes (zejména po uprchlické krizi a po brexitu) označuje navíc nový politický trend, šířící se po celém západním světě.
Nálepka, která ulehčuje život
Nelze jistě popřít, že populistické a antisystémové strany a hnutí v evropských zemích mají podobné rysy a strategie: k získání vlivu využívají kolektivní psychózy a pocity ohrožení, vystupují jménem „lidu“ („obyčejného“ či „rozhněvaného“) proti „elitám“ („selhávajícím“, „samozvaným“, „nadnárodním“), vymezují se vůči tradičním stranám, demokratickou diskusi považují leckdy za přítěž, přicházejí s jednoduchými recepty na složité potíže, jejich agenda bývá omezená na ústřední téma, z toho také vyplývá obtížná zařaditelnost na škále pravice-levice.
CHCETE VIDĚT DO HLAV POPULISTŮM? POŘIĎTE SI NOVOU UNIKÁTNÍ PUBLIKACI HLÍDACÍPES.ORG
Současně se ale vůbec nedá tvrdit, že populismus v Evropě tvoří jednotu a vyznačuje se společnou ideou. Co země, to jiný příběh nebo příběhy – ve Francii se pod populistickou charakteristiku vejdou žluté vesty, Marie Le Pen a její Národní sdružení a v některých ohledech také En Marche! Emanula Macrona. Cíle jednotlivých stran a hnutí jsou často neslučitelné, intenzita odporu k Evropské unii a mezinárodně-politické postoje odlišné, politický vliv někde zásadní, jinde marginální.
Pak je tu další komplikace: vzrůstající tendence evropského intelektuálního a politického mainstreamu udílet nálepku populismu všemu, co se mu nehodí a co se s ním z různých příčin ideově rozchází. Odkazem na populismus se lze pohodlně „vypořádávat“ s otázkami, které vyžadují kritické myšlení a svobodnou rozpravu.
Přitom neochota pojmenovávat nepříjemné věci, protože by to mohlo vést k revizi dlouho prosazovaných ideologií a zvyklostí, má také populistický rozměr: je například zjevné, že narůstající antisemitismus v Evropě vychází m.j. ze současného islámu, ale přepjatá korektnost (vyžadovaná částí voličů, jimž je třeba se zavděčit) způsobuje, že se věc neanalyzuje buď vůbec nebo okrajově, přičemž za hlavního viníka je setrvačně (a populisticky) označována „krajní pravice“.
Táborák z našich svobod
Co se postkomunistické střední Evropy týká, je obvyklé strkat do jednoho populistického pytle například Maďarsko a Polsko, ačkoli rozdíly v politické situaci obou zemí jsou velké a odlišnosti mezi Fidesz a PiS přinejmenším stejně významné jako podobnosti.
Národně-konzervativní vlády Maďarska a Polska představují pro evropské elity aktuální komplikaci, tudíž se před jejich populismem (a nedemokratickými postupy) varuje nesrovnatelně intenzivněji, než například před tím českým. Zdá se to pozoruhodné, neboť český populismus se jeví jako výrazně nebezpečný a škodlivý, a to i z evropského hlediska.
Přesto se např. v citovaném manifestu intelektuálů píše o „žhářích duše a ducha“, kteří si „od Paříže po Řím, se zastávkami v Barceloně, Budapešti, Drážďanech, Vídni a Varšavě, chtějí udělat táborák z našich svobod“ – a o Praze tam není ani slovo.
Lze říct (jistě, velmi neobjevně), že západní, nejen evropské demokracie, procházejí těžkou krizí – a že nárůst populismu je spíš jejím projevem než příčinou. To ovšem neznamená, že se všude děje totéž. Nejsem politolog, ale myslím, že má-li se člověk ohledně krize a populismu k něčemu smysluplnému dobrat, nemůže mluvit en bloc, ale měl by se zodpovědně zabývat každou zemí a společností zvlášť.
A měl by si být vědom, že v rámci Evropské unie je mezi postkomunistickými státy a „starými“ zeměmi zásadní rozdíl: těm prvně zmíněným se rozkládá demokracie, kterou ještě ani pořádně nedokázali postavit – ti druzí mají za sebou demokratický vývoj, nenarušený devastujícím pobytem ve východní despocii, a tedy taky větší naději, že z krize přeci jen vyjdou s lepším výsledkem. Dál už se budu věnovat konkrétní české situaci a českému populismu.
Když jsme chtěli na Západ
Když se v roce 1989 zhroutil v Československu komunismus, stát se po desítkách let vymanil ze sovětského impéria a padla železná opona, bylo to jako zázrak. Desítky let nesměl čs. občan-pracující jen tak vycestovat do „kapitalistické ciziny“ a popřevratové, mnohdy vůbec první cesty do Německa nebo do Rakouska znamenaly pro většinu lidí naprostý šok.
Odjeli ze zbědované, špinavé, ekologicky zdevastované země, v níž jim propaganda do poslední chvíle vtloukala do hlav nesmysly o dosažených výdobytcích a strašlivém životě v kapitalismu – a ocitli se v kultivované krajině, ve vesnicích a městech s opravenými a udržovanými domy a uklizenými ulicemi, ve světě bohatství, drahých aut (každé západní auto bylo pro běžného občana ČSSR drahé) a obchodů plných spotřebního zboží, na které ovšem neměli peníze.
Příchozí si naplno uvědomil, do jakého marasmu komunistická vláda jeho zemi přivedla, uvědomil si svou bídu. Západní Evropu vnímala většina lidí z Československa vizuálně, málokdo uměl jiný cizí jazyk než ruštinu. Přesto nešlo jen o obdiv k pořádku a bohatství. Na ulicích se lidé netvářili zamračeně a sklesle, ale většinou přívětivě.
Když jsem jel poprvé vlakem na Západ, cestovali se mnou v kupé němečtí nebo rakouští studenti. Přišli celníci, já se bál, čekal jsem, co se zvrtne, co nebudu mít v pořádku, za co mě vyvedou na perón – návyk vystrašeného socialistického člověka, který se ocitne před uniformou. Ti kluci se neklepali, předstírali spánek, dělali si z celníků legraci, chovali se jako svobodní lidé, kteří vědí, že když nic neprovedli, nic jim nehrozí. Cítil jsem k tomu obdiv.
Vypadá to jako přehnané líčení, ale kontrast mezi Západem a Československem byl tehdy až strašlivý, mezi „námi“ a „jimi“ zela civilizační propast. Nebylo pochyb, že západní Evropa představuje vzor, člověk věděl, že by se k ní chtěl přiblížit, přesněji řečeno stát se její součástí.
Nepevné základy
Dnes je neobyčejně snadné to ironizovat jako projev naivity či tupého konzumerismu (a usrkávat přitom caffè latte v nějaké pražské trendy-kavárně), ale touha patřit k Evropskému společenství (od roku 1992 k Evropské unii) a k Severoatlantické alianci vyjadřovala přání mít lepší, bohatší a samozřejmě bezpečnější a spravedlivější život. Projevila se taky neobyčejně pozitivně: patnáct let zásadně ovlivňovala českou politiku, dávala jí cíl, do značné míry určovala reformy a budování právního řádu, zajišťovala shodu politických stran na základním státním a národním zájmu.
To vůbec neznamená idealizaci devadesátých let, v nichž se rodil počátek pozdější krize. Česká společnost (Slovensko nechám stranou) vyšla z komunismu nejen hmotně poškozená, ale především duchovně zbědovaná, ochuzená o elity a naprosto dezorientovaná. Neměla demokratické struktury, neměla skoro žádný spolkový život, neměla představu, co je svobodné podnikání, jak funguje praktická politika, jaký má být vztah ekonomické a politické moci atd. atp.
Podstatná část první disidentské garnitury v čele s Václavem Havlem vycházela zpočátku vstříc postkomunistické nechuti k politickým stranám (viz heslo z roku 1989 „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“) a preferovala vliv nezávislých osobností, což přispělo k tomu, že se tu prohloubila nedůvěra k osobnímu angažmá ve stranické politice, pohlíželo se na ně štítivě a s podezřením, jako na projev kariérismu.
Záhy se sice zrodily i nové „klasické“ strany, ale vždycky měly poměrně málo členů a jejich vedení o nějakou početnou a aktivní členskou základnu taky nijak zvlášť nestála, komplikovala by jim život. Později se to neblaze projevilo – strany, které by měly patřit k základním stavebním kamenům občanské společnosti, byly nezakotvené, tudíž slabé a snadno ohrozitelné (viz faktický zánik sociální demokracie).
90. léta: „Augiášův chlév“ i naděje
Václav Klaus v době ekonomické transformace mimo jiné velmi vycházel vstříc lidem, kteří inklinovali k iluzi, že jim osobní prosperitu a šťastné životy nezajistí práce, nýbrž „spasitel“, do jehož rukou se svěří. Miloš Zeman zase už před nějakými pětadvaceti lety přišel s nenávistnou dryáčnickou rétorikou: je třeba vymést Augiášův chlév, který pravice stvořila (k tomu Zemanova sociální demokracie slibovala tzv. akci Čisté ruce) a potrestat viníky (Zeman chtěl „vázat členské legitimace do kůže členů ODS“).
Klaus se Zemanem zavedli pojetí zavilého politického soupeření, které mělo skončit totální porážkou protivníka – praxi, v níž politika není konfrontací ideí a přístupů, ale nenávistným bojem dobra a zla. V letech 1998-2002 se pak Zeman s Klausem navzdory vypjaté rétorice spojili „opoziční smlouvou“, v níž si rozdělili vliv ve státě a která (kromě spousty dalších věcí) představovala výsměch voličům.
Vedla k mocenským machinacím, ke korupci, ke znechucení z politiky a k rozsáhlé frustraci. Téměř všechny strany v čele s ODS a ČSSD navíc usilovně populisticky operovaly s nejrůznějšími tématy, například s údajným nebezpečím „sudetoněmeckého revanšismu“ a „revize výsledků druhé světové války“ (téma, bez kterého se dlouho neobešla žádná volební kampaň).
Téměř všechny také při různých příležitostech spolupracovaly s komunistickými extremisty (KSČM je živoucí pozůstatek české nechuti vyrovnat se s minulostí), politici ODS rovněž poměrně záhy začali s euroskeptickou rétorikou, která jim ale tehdy u voličů spíš škodila než prospívala.
Přes to všechno byla devadesátá léta obdobím naděje. Úsilí o vstup do NATO a EU podstatně přispívalo ke zmírnění politických excesů, lidé si dokázali vynutit změny zásadních věcí, čili demokracie obstávala (opoziční smlouva se zhroutila, protože se proti ní zvedl masivní odpor), ekonomika se přes všechny obtíže zvedala, v zemi byla naprostá svoboda, zlepšovala se úroveň masmédií.
Evropu jsme dohnali ve špatný čas
A především měl člověk pocit, že problémy jdou na vrub minulosti – věřil, že se pomalu, ale pořád posunujeme od špatného k lepšímu. Pád komunismu tehdy mimochodem zásadně obohacoval i Západ, respektive Evropskou unii, která nějakou dobu žila v euforii z vítězství: pomoc osvobozeným zemím dávala evropské politice étos a smysl, budování silné Evropy po porážce „říše zla“ představovalo ideu, kterou stálo za to podporovat.
Zhruba po deseti letech euforie vyprchala a ukázalo se, že nenastal „konec dějin“. Kolem roku 2000 se západní svět začal zásadně měnit, v Rusku nastoupil Vladimir Putin, přišlo 11. září 2001, válka v Iráku, boj s terorismem. Evropský integrační proces se dostával do potíží, sílila averze vůči postkomunistickým zemím atd. atp.
Když pak v roce 2004 došlo k velkému rozšíření unie o devět států včetně České republiky, byl už svět úplně jiný. Česká společnost dosáhla mnohaletého cíle, ale dosáhla ho ve chvíli, kdy už zbohatla, kdy na ni Západ přestával působit jako nedostižný vzor (a kdy taky Západ vpodstatě přestávala zajímat). Na komunistickou minulost se začalo rychle zapomínat, už nefungovala jako motivační faktor.
Václava Havla, těšícího se ve světě všeobecnému respektu, vystřídal na pražském Hradě Václav Klaus, který se ke vstupu do Evropské unie stavěl – mírně řečeno – vlažně, až se nakonec vyprofiloval jako hlavní český zakomplexovaný euroskeptik.
Klaus soustavně deklaroval obavu, aby Česká republika nepřišla v Evropské unii o svou suverenitu – nikdy to nehrozilo, zato se záhy ukázalo, že suverénní Česká republika nezadržitelně putuje k politické katastrofě, že už nemá podstatnou jednotící ideu.
Zemský ráj na dohled…
Není tu dost místa na detailní rozebírání politického vývoje, tedy jen pár důležitých věcí. V letech 2007-2008 se u nás vedla vypjatá debata o záměru Spojených států postavit v Brdech radar, součást americké protiraketové základny v Evropě. Podle průzkumů většina lidí radar odmítala, byl to od pádu komunismu první případ, kdy se větší část společnosti na základě nevěcných argumentů a populistických akcí postavila proti západním spojencům – a de facto na stranu protestujícího Ruska, které zřejmě část protestů financovalo.
Když v roce 2009 vypukla ekonomická krize, neprojevilo se to sice v České republice drastickým úpadkem životní úrovně, nicméně mnozí lidé propadli nejistotě a obavám.
Nejednalo se jen o psychózu, protože tisíce Čechů (a hlavně těch chudších) se už před krizí kvůli často banálním přečinům ocitly ve spárech exekutorské mafie (dodnes jsem přesvědčený, že exekuce přispěly k poklesu důvěry v tehdejší politickou representaci klíčovou měrou, neboť postihly obrovské množství rodin, přičemž žádná z významných politických stran nebyla ochotna iniciovat změnu asociálních exekučních pravidel).
V době krize také lidé mnohem citlivěji vnímali korupční aféry a provázanost různých lokálních bossů (kmotrů) s politickými stranami.
K základním úkolům demokratické politiky nepochybně patří snižování sociálního napětí – a v České republice v tomhle směru politika zcela selhala. V letech 2009-2013 nastaly nevídané populistické orgie, na nichž se rozhodující měrou podílela tehdy opoziční sociální demokracie a spolu s ní i různá občanská sdružení a společenské elity.
Ze všech stran bylo slyšet, že země je na pokraji katastrofy, symbolem doby se stal boj s korupcí (nepochybně existující, ale zveličenou a zhusta nedoloženou), prosadila se fanatická představa, že na ničem jiném, než na vymýcení korupce už nezáleží, že smyslem veškerého politického jednání je právě tato svatá válka, a až bude za pomoci „orgánů činných v trestním řízení“ korupce definitivně a navždy zlikvidována a viníci skončí za katrem, nastane zemský ráj.
Dělat populismus špičkově
V roce 2010 získala ve volbách do sněmovny asi deset procent hlasů strana Věci veřejné, první vlaštovka, první čistě populistické hnutí, jehož jedinou ideou bylo „dělání pořádku“, které se posléze dostalo do vlády a opíralo se o velmi podobnou protikorupční rétoriku jako později Andrej Babiš. Byla to matlácká verze špatné budoucnosti.
Pak už to šlo rychle, protože nebyl téměř nikdo, kdo by fanatismu a populismu čelil. Na začátku roku 2013 se konala první přímá volba prezidenta (zavedená, jak jinak, z čirého populismu – všichni věděli, že je to nesmysl, ale jen málokdo měl odvahu postavit se proti myšlence, že o něčem „rozhodne lid“).
S podporou exprezidenta Václava Klause vyhrál Miloš Zeman, který přitom využil snad všech představitelných podrazů a v devadesátých letech osvědčené protiněmecké rétoriky. Na Hradě se usídlil pomstychtivý nevychovaný podivín, nerespektující žádná pravidla a nepokrytě prosazující ruské (a později i čínské) zájmy. Všichni jeho voliči to věděli – a všem to bylo jedno. Zemanovo zvolení (a prohra Karla Schwarzenberga) symbolicky ukončilo českou jasně proevropskou a prozápadní polistopadovou éru, brzy se hlavě státu a jejímu týmu podařilo vpodstatě zlikvidovat prezidentský úřad.
V červnu 2013 proběhla „protikorupční“ razie na úřadu vlády a téhož roku získal ve volbách do Poslanecké sněmovny skoro dvacet procent hlasů multimilionář Andrej Babiš, který pozvedl populismus na špičkovou úroveň: zaměstnal profesionály, koupil si tzv. osobnosti veřejného života, novináře a masmédia, dokonale využil marketingové stratégy.
Vytvořil „hnutí“ bez politiků s vlastním názorem a důstojností – hnutí, sestavené ze zaměstnanců, politickou divizi svého obřího koncernu. Dokázal se prosadit bez jakýchkoli politických ideí, stačilo mu správně využít protikorupční hesla, která od té doby neobměnil: Pryč se starými pořádky – Je třeba zbavit se politiků, kteří nemakali a kradli – a řídit stát jako firmu.
Král všech korupčníků
V Hnutí ANO a v Babišovi se zhmotnily skoro všechny průšvihy české politiky devadesátých let.
Za prvé neochota postavit se kriticky ke komunistické minulosti: Babiš je někdejší nomenklaturní kádr, člen KSČ a spolupracovník StB, což mu není ani trochu na překážku. Za druhé iluze o „nepolitické politice“: tak jako Občanské fórum, i ANO tu bylo „pro všechny“ (a proti politikům).
Za třetí Klausovský mesianismus: Babiš přišel, aby napravil škody a spasil národ po pětadvacetiletém utrpení. Za čtvrté Zemanovské „antikorupční tažení“: Babišovy slogany jsou jen současnou obdobou akce Čisté ruce. Za páté politika jako nenávistný boj: vymezení se vůči politickým předchůdcům, které je třeba zničit, to je přímo esence Babišovy politiky.
Udál se jeden z dějinných paradoxů: ve volbách, které proběhly v atmosféře boje s korupcí, uspělo hnutí muže, jehož ústředním politickým zájmem je pouze rozvoj vlastního obřího impéria a který je v takovém střetu zájmů, že si to jeho předchůdci vůbec nedokázali představit.
Slovo korupce pochází z latiny, corrumpere znamená kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit, podle běžně dostupných definicí rozumíme pojmem korupce „zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě a hospodářství k osobnímu prospěchu“ – v duchu citovaných slov a definice to chápu tak, že z velké protirevoluční revoluce vzešel král všech korupčníků.
Během evropské uprchlické krize, která vrcholila v roce 2015, zneužil Miloš Zeman bezpříkladným způsobem strach z migrantů. Posílil chaos, nejistotu a protievropské nálady, vyšel vstříc tomu nejhoršímu v české společnosti – úspěch extremistické a SPD Tomia Okamury ve volbách v roce 2017 byl nepochybně z velké části Zemanova zásluha.
Bude to těžší než po Listopadu
Přesto se mi zdá zjevné, že největší problém českého veřejného života nepředstavuje (a nikdy nepředstavoval) „pravicový extremismus“ a okamurovská xenofobie, ale především děsivý souběh několika populistických linií.
Miloš Zeman s Andrejem Babišem společně narušili nebo zlikvidovali všechno, o co se česká společnost po listopadu 1989 opírala, otevřeli cestu k moci lidem, zkompromitovaným za komunistického režimu, zavedli politiku úplné bezzásadovosti. Po téměř třicetiprocentním volebním zisku byl Babiš za podpory prezidenta ochotný vyjednávat a obchodovat s Okamurou i s komunisty – a teprve tím se z extremistů stala relevantní politická síla.
Vládnoucí Hnutí ANO dnes představuje vzorový moderní populistický útvar – přizpůsobí se čemukoli a komukoli podle potřeby. Je sice v rozporu s mnohokrát deklarovanými západoevropskými demokratickými zvyklostmi, Babiš je však zároveň „proevropský“, neboť jeho Agrofert dlouho vysával unijní dotace jak houba. Docela smutný konec polistopadového českého proevropského snažení: přísun financí pro oligarchu, který si ze státu vytvořil firemní základnu.
Česká republika je dnes prolezlá populismem ve všech jeho odrůdách: Hnutí ANO, Piráti, které vynesla k úspěchu podobná protikorupční hysterie jako Babiše, Okamurova SPD, Komunistická strana Čech a Moravy, hlava státu.
Masmédia jsou v úpadku, instituce v ohrožení, přičemž nikdo neví, nakolik je kupříkladu policie ovládaná Babišem, protože to zkrátka nelze zjistit. Zdá se, že jediné, co může Babišovu hnutí zlomit vaz, jsou ekonomické potíže (příliš mnoho věcí populisticky nasliboval a příliš málo jich dokáže splnit). Jenomže náprava politicky rozpadlé společnosti bude tak jako tak neuvěřitelně obtížná – možná těžší a bolestnější než polistopadová transformace.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
SPD a kontakty s extremisty z AfD: Strana mlčí, vlivný člen hrozí „zúčtováním“
Hustý jogurt, sekaná s masem a čisté svědomí vězně jáchymovského pekla
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
41 komentářů
Pěkně napsaný článek, vstup komunistů v listopadu do OF a podobných rychlovykvašených stran byl úžasný. A vyplatil se jim.
Bohužel nesdílím s autorem přání nových a nových revolucí, protože každý revoluční chaos slouží jen menšímu množství politiků, ostatním občanům přináší jen problémy, a také utrpení.
Prakticky se dá souhlasit se vším. Mám pouze výhradu k tomu, že až s Babišem se k moci a bohatství dostali postkomunisti. Ti zbohatli a k moci se dostali v době kdy je po osmdesátém devátém začali vyhazovat z funkcí. Měli totiž kontakty, znalosti a nepotřebovali a ni moc peněz v tehdejší době. Vlastně jim ani nic jiného nezbývalo. Byli první a vstoupili na pole neorané.Komunističtí pohlaváři,, veksláci a jejich potomci vládnou ekonomicky v tomto státě. Ať se podíváte do minulosti kohokoliv z nich, tak tam propojení najdete. Vždy se říkávalo, že to je jako když střelíte na stromě do hejna sedících ptáků. Rozletí se, vrátí se a posedají jen na jiné větve. Jinak se nic nezmění. Jsou to pořád ti samí. Jen ty špinavé peníze vyprali a zlegalizovali. Dnes jsou to úctyhodní politici a, podnikatelé a veřejně činné osoby. Ti dnešní mladí ,rádoby chytří politologové, kteří čerpají jen z dostupné literatury, často ovlivněné subjektivními názory pisatele jsou k smíchu.
Tak v 89. tu byla zdevastovaná země ? To jsme jako hladověli a klepali se zimou ? Co se potom privatizovalo ? Teprve dnes jsme zdevastovaná země , skoro nic tu nepatří Čechům , státní dluh několik bilionů , místo průmyslu cizí montovny ! 70 tisíc bezdomovců , 800 tisíc exekucí , 90 tisíc obstavených penzí , dokonce nás nějaká instituce označila za rozvojovou zemi , za totáče jsme byli zemí středně rozvinutou ! Muslimové přibývají , to bude poslední rána !
No, já mám pocit, že komunisté v 80.letech prezentovali ČSSR jako jednu z nejvyspělejších zemí světa. Ale byl to snad právě současný president Miloš Zeman, kdo byl autorem té známé zprávy z roku 1989, která se v tištěné podobě v listopadu 1989, samozřejmě vedle dalších, šířila po veřejných prostranstvích. V té zprávě se naopak hovořilo o tom, jak ČSSR hluboce zaostává, jak jsme (tuším, efektivitou výroby, pokud by to bylo trochu jinak, nechám se opravit), „klesli na úroveň Alžírska nebo Peru, hluboko pod úroveň Portugalska“.
Ke třem jmenovaným zemím, pro úplné vysvětlení, lze dodat, že Portugalsko bylo vnímáno jako nejzaostalejší země v té západní části Evropy. Peru bylo tehdy řazeno mezi relativně zaostalé země i v latinskoamerickém kontextu – a pokud jde o Alžírsko, tam se o nějaké relativní hospodářské vyspělosti dalo hovořit tak možná leda ve srovnání s jižněji položenými zeměmi subsaharské Afriky. Takže, aspoň podle této (skoro jistě) Zemanovy zprávy z konce 80.let jsme k těm rozvojovým zemím patřili už tehdy…
Že jsem si dal tu práci, tak bych, pokud jde o to srovnání ČSSR s těmi zmíněnými zeměmi na konci 80.let, měl dodat, že se to mělo týkat vědeckotechnického rozvoje. A autorem toho byl bezesporu Miloš Zeman, řekl to někdy už poměrně krátce před listopadem 1989 v televizi. Každopádně, mj. i tohle se pak na veřejnosti šířilo v listopadu 1989. K tomu a dalšímu viz např. https://ct.24.ceskatelevize.cz/domaci/1020477-jisty-prognostik-vybizel-ke-zmene-pomeru-a-cenzori-meli-dovolenou
Máte plnou pravdu . Z čeho tady máme milionáře ,miliardáře?.
Nedokáži nesouhlasit, ač bych rád nesouhlasil. Je mi z toho smutno.
Ta poznamka o Piratech je celkem vystizna. Lide, kteri je volili jsou vesmes odpurci jakehokoliv stranickeho systemu a instituci. Driv volili OF, Nadeji, Zelene, dnes Piraty. Buh s nami, az Bartos (spolu s ANO a SPD) zaveli k referendu o vystoupeni z EU a NATO!
OF byl odprvopočátku superpodvod na občany.OFve velkém nabíralo do svých řad ten největší odpad z KSČ a další různé příživníky. Mnoho signatářů Charty a podobných blábolů mělo na rozkaz ministra vnitra skartované záznamy STB, někteří z nich absolvovali rychlokvašně práva, další se se samozvolili do NR a FS. Totiž, tyto lidi nikdy nikdy jako poslance nevolil. Aby se dostali k moci, využili t.z kooptace. Prostě ukázali na některého z poslanců a tomu byl odebrán mandát a přidělen byl některému z chartistů. Takže báchorky o sametové revoluci jsou sprostou lží. Tito lidé převzali moc skoro násilím. To je počátek všech trablů této země, protože do nově vznikakicích stran se tlačili různí hochštpleři a křiklouni z Melantrichu. Nevím kde přišel autor k blábolu o tom jak to bylo před převratem. Dodnes mi ti samozvanci dluží za půjčení psacího stroje a dva balíky papírů. Před rokem nebyla republika zadlužena, naopak byla věřitelem ve výši desítek miliard.Bylo na důchody, na školství, na výstavbu bytů které ráčkující človíček nazval králíkarnama. Ty králíkárny však stojí dodnes a jsou z nich milionové majetky. Ještě mnoho let v nich budou lidé žít, ale na toho ráčkujícího si již nikdo ani nevzpomene. On byl první se svým kancléřem kteří prolomili Benešovy dekrety, navíc kancléř v rozporu s našimi zákony a ještě k tomu podplácel.Nejhorší vlády byly ty, kde vládla ODS. Necjali vše rozkulačit, ale co je nejhorší, vykradli 360 miliard z důchodového účtu na který se skládaly generace. Klaus, 330, Topolánek 30, Nečas 6 miliard z rozpočtu MSVP pro porcování medvěda. Dnes představitelé těchže partají hulákají že dnešní vláda nemá na důchody, že vše prožírá. Ano, na důchody prníze chybí, protože je prožraly vlády ODS. Situace dnes? Nejstrategičtější surovinu na světě defacto vlastní Francouzi kteří obohacují svůj státní rozpočet o miliardy vyždímané z našich občanů. Nakupujeme plyn v rusku, ale vlastně RWE nám ho přeprodává, zisk opět mizí v Germanii. Další přeprodejci z Germanie , jako E-ON nám přeprodávají elektřinu z našich elektráren a opět zisk mizí kdesi na západě.Nedokázali jsme se poučit z vnuceného protektorátu Německem a dobrovolně jsme vlezli do protektorátu z Bruselu. To samé se týká vojenských paktů. Z jednoho jsme se vyvázali, do druhého dobrovolně vlezli.
Odborník žasne, laik se diví…Prosím Vás, kdo Vám tohle nakukal ??? 😀 😀 😀
Bylo to až dolu ,že poslancům byl odebrán mandát. Museli rezignovat a pak začal prodej majetku o který měli zájem právě všichni jež provedli převrat se slibem ,že bude lépe. A jak je? Nevyužili možného, ale zničili vše z doby minulé. Blížíme se k době hodnocení uplynulých 30 let a nebude pro nikoho jednoduché. Je to ale potřebné ,aby mladí měli cíl a možnosti.
Začátkem neblahého vývoje bylo období po prvních volbách 1990, kdy Daniel Kroupa a Pavel Bratinka začali štěpit Občanské fórum a dosavadní jednotu začali fragmentovat, aby během několika týdnů vznikly nezralé nezakotvené politické strany, které stát začaly vnímat jako svou kořist a moc v něm jako nepřátelské převzetí. Slíbily občanům za podporu nesmyslně provedené privatisace kobercové nálety pečených holubů rovnou do úst, což se splnilo jen některým z nich. To občané ještě vyrželi včetně nechtěného a neústavního rozdělení státu, protože se jakous takous jednotu dařilo udržet pro společný cíl – EU a NATO. Pak už pseudoelity jen prokazovaly svoji dušení impotenci, protože nedokázaly občanům nic nabídnout. Pak stačilo přijít s koblihami.
V listopadu 1989 jsme se zbavili komunistů a chtěli na západ. Jenomže za třicet let tvoří jádro EU marxisté kteří zakazují svobodu slovo, propagují genderové nesmysly, cíleně ničí rodinné uspořádání společnosti a hlavně plánují totální genocidu původního obyvatelstva Evropy. V tomto kontextu je text pana Drdy ideologickou propagandou principů podobných těm, které byly páteří všech totalitních režimů.
Legrační mnohomluvný článeček od autora z jehož každé věty ční populismus jako sláma z bot. Nebo není populismus sprostá nálepka na každého kdo nesouhlasí s nenávistnou propagandou ve státních médiích? Kdo nesouhlasí s politickou korektností? Nebo nebyly populistické sliby a prohlášení bývalých vládnoucích stran o nutnosti zvýšení platů učitelům, lékařům, důchodcům a jiným. A je tedy populismus stávající vlády, že tyto sliby plní? Zaplať pánbůh za tento populismus!
Přístě, než začnete někde něco komentovat, seznamte se alespoň s daným článkem. Evidentně jste jej vůbec nečetl!
Quo vadis Ceska Republiko ? Je mi z toho smutno.
Dějiny lidstva jsou dějina iluzí.
Prohráli jsme Studenou válku a z toho je třeba vycházet, ne z politicko-novinářských saloních proklamací.
Západní buržové v nás po 89. roce viděli levnou kořist na práci, nový trh, kde udají všechny svoje už v koloniích osvědčené předražená „cinkrlátka“.
Sudená válka nebyla válkou Dobra proti Zlu, ale válkou měnšího či většího Zla proti sobě navzájem. Demokracie a socialismus sloužil jako fíkový list k zakrytí podstaty obou režimů.
30-let tu Zločinci podnikatelé u Koryt zavedli blahobytný socialismus pro sebe a dalších cca 5% vyvolených podnikatelů parazitujích na daních pracujích a státních a veřejných zakázkách. Pro 95% ostaních občanů byl zaveden krutý Zlodějský kořistnických kapitalismus 19. století, kdy obory jsou ve většině firem fakticky zakázané a masmédii dehonestované. Hlavní součástí 30-ti letého Zločineckého režimu jsou sta a sta milardové privatizační Tunely, mega danové Tunely, defraudace a podvody na daních občanů. A pro občany zbylo robotování v moderních koncentrácích koloniálních cizáckých koraporací a fakticky jsme se stali hospodářskou Kolonií a tím i politickou Západu, což je i přiznávano jinými slovy, že…
Souhlasím zejména s úvodem. Hrubá fakta. Před druhou světovou válkou patřilo Československo k nejvyspělejším zemím této planety. Proč? Protože zde byly společnosti produkující výrobky špičkové/světové úrovně založené na vlastních technologiích. Po druhé světové válce již v roce 1945 plzeňská škodovka vyrobila první parní lokomotivu a v Německu ještě za Berlínské krize žili obyvatelé této země mezi haldami sutin. A jak se tento gard změnil za 45 let vlády KSČ? Takřka všechny české výrobky se staly důsledkem centrálně řízeného hospodářského úpadku postupně naprosto nekonkurenceschopné. Stačí v roce 1989 porovnat životní úroveň socialistické NDR na dálku řízené ze SSSR a kapitalistické NSR podporované USA. To bylo jako pěst na oko. Nebo že by v roce 1989 ty wartburgy a trabanty, které v Praze obsadili velvyslanectví NSR a byly narvané lidmi z NDR, chtěli do NSR kvůli tomu, aby se tam měli hůř???? Pamatuji si, jak jsem na počátku roku 1990 vyjel v rozvrzané škodovce, protože na jiné jsme neměli, do NSR. To bylo také jako pěst na oko. A dnes? Když přejedete autem z České republiky do Německa, tak v první chvíli ani nezaregistrujete, že jste v Německu, protože na první pohled ty země dnes vypadají docela stejně. Cesty, auta, domy, obchody, atd. Tak tu, prosím vás, nevykládejte, jak se tu po 17. listopadu 1989 všechno rozkradlo. JE TO TA NEJVĚTŠÍ LEŽ, kterou zde zasel svoji hospodskou rétorikou v 90. letech právě Miloš Zeman!!!!
Jeden národní podnik, byl třetím výrobcem platinových cytostatik na světě podle vlastních patentů, po USA a Itálii. Dnes už neexistuje, výrobní zařízení byl zčásti převezeno snad do Izraele (Teva), jinak prodáno i s budovami a provozováno na místě německou firmou, pod německou značkou, diagnostika pak jako Erba-Lachema. Podobně – Hartman-Rico.
Milane, s většinou vašeho komentáře nelze než souhlasit. Řekl bych, až na ten závěr. Ono se tu v devadesátých letech skutečně hodně kradlo, i když tehdejší pokřik Miloše Zemana zněl dosti nepatřičně. Zněl tak trochu jako pokřik člověka který má sám máslo na hlavě. Nejsme na tom nyní špatně, to jistě ne, ale mohli jsme na tom být ještě lépe, kdyby privatizaci tehdy vedli slušní lidé, jako například Petr Pithart nebo Jiří Dientsbier (myslím toho staršího, ten mladší byl tehdy ještě mladíčkem) a ne lidé jako Václav Klaus nebo Miroslav Macek a další. Bohužel, český volič rozhodl jinak a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Ovšem ani ty zlodějny z let devadesátých se nemohly rovnat té óbr zlodějně, která se tu odehrála po únoru 1948. Já tuto zlodějnu sice nepamatuji, ale z vyprávění mých rodičů a prarodičů jsem o ní mnohé dozvěděl.
Nemáte pravdu .Z čeho tady potom máme miliardáře ,milionáře ?
Je to kravina! Nikdy jsme napatřili k moc vyspělým zemím. Už Rakouskej Rajch zaostával za Frankrajchem, Británií, Německem a USA! A to byl ňákej trh! Nejlíp jsem si vedli tak nějak za Rašína dík uměle nadhodnocenýmu kurzu, tedy 1924-28. Ale za krize jsem spadli a už se moc nenarovnali. Viz interkativní mapky ZDE – https://byznys.ihned.cz/c1-65880470-cesi-nebyli-vzdy-chudaky-evropy-podivejte-se-do-dob-kdy-se-ekonomicky-vyrovnali-norum-rakusanum-a-valcovali-finy
Hodně to bylo daný přítěží jakou pro nás představovalo Slovensko a Podkarpatská Rus! To nás tíhlo dolů stejně jako Itálii Kalábrie se Sicílií a Sardinií. Ostatní západní Evropa byla vždy před námi – měli kolonie, my ani za Rakousko-Uherska jsme je neměli! Země bez kolonií jako Norsko či Finsko byly na naší úrovni. Švédsko s Dánskem a Švýcarsko díky staleté neutralitě, kterou dovedli bohatě využívat, patřily bohatstvím ke koloniálním mocnostem, ač samy kolonie neměly.
Jen bych si dovolil pár poznámek… Na počátku 20.století ale právě české země byly (možná ještě spolu s Dolními Rakousy, tj. oblastí Vídně) nejprůmyslovější částí celého toho rakousko-uherského prostoru – a že pak mezi světovými válkami se ČSR objevovala v těch žebříčcích deseti až dvaceti nejvyspělejších států světa, to je i v tom Vámi přiloženém článku.
Ale k těm koloniím… Vzpomněl jsem si na to, jak někteří sluníčkáři dneska zdůrazňují, kterak západoevropské státy zbohatly na Africe a mají tedy povinnost… Tak ono by jistě bylo na hlubší historický výzkum a analýzu pokusit se zjistit, jak opravdu nebo do jaké míry ty koloniální mocnosti na Africe nebo dalších zámořských koloniích v minulosti vydělaly, ale… Upozornil bych na konkrétní případ Portugalska. To je země, která vůči ostatním evropským zemím získala, pokud jde o počátky nějaké zámořské koloniální expanze, velký časový náskok (třeba počátky portugalského koloniálního pronikání do západní Afriky můžeme hledat už v pozdním středověku). Na druhou stranu, také o něco později než ostatní evropské státy zase Portugalsko o tu hlavní část svého koloniálního panství přišlo – třeba Angola a Mozambik v Africe až v roce 1975, po pádu salazarismu ve vlastním Portugalsko. A přesto, po celé 20.století, ale už velmi dlouho předtím Portugalsko rozhodně nepatřilo k nejvyspělejším evropským zemím. Spíš naopak…
Taky možná může být trochu problém přesněji definovat ten termín „kolonie“… Když zmiňujete to Dánsko… V podstatě dodnes jako dánskou kolonii (pravda, asi ne moc výdělečnou) můžeme považovat takové Grónsko – i když dnešní míra jeho autonomie se odráží třeba i v tom, že na rozdíl od Dánska není součástí EU…
Pan Adam Drda popsal celkem dobře mnohé příčiny dnešního stavu. O jedné, a řekl bych jedné z nejdůležitějších, ne-li vůbec té nejdůležitější, se vůbec nezmínil. Jak to bylo s působením KGB a FSB a jejich velmi zhoubném vlivu po sametové revoluci v naší a nejen v naší zemi? Že by žádné takové působení nebylo pane Adame Drdo? Tomu snad ani vy sám nevěříte. Proč tedy ten ostych?
Ještě bude hůř.Po naší „sametové revoluci“se privatizovalo (legálně rozkradlo) co šlo a prodalo všechno cizině na čem jsme mohli samy vydělat.Nic nám tady už nepatří,zisky tečou na západ a politici 30let rozkrádají tento stát.Nakonec jsme skočili do EUnie která z východní evropy udělá 4.říři a budem makat nebo nás vládnoucí muslimové podříznou.Už bychom se měli začít bránit lžím a neposlouchat politický posluhovače EU.
Jako kdybych stál Tondo bohouši pod dokořán otevřeným oknem českého oddělení Lubjanky a poslouchal, co tam v debatě připravují pro další vydání Aeronetu, Sputniku a Parlamentních listů.
Zajímavý pohled … trochu mi vadí, že se pořád více používá tvrzení, že tady byl komunismus – nebyl ani nemohl být … asi se spoléhá na to, že co čtenář to blbec 🙁
Komunisté tehdy tvrdili, že tu máme reálný socialismus a že komunismus teprve přijde. Jsem velmi rád, že nedorazil. Kdyby dorazil, byl by jistě ještě horší, než to, co tu bylo. Já bych to, co u nás bylo, nejspíše nazval z východu převzatým svinčíkem pod vedením komunistů.
Tak tahle analýza, nebo esej, ona do sebe jistě něco má, resp. s některými výroky by se určitě dalo polemizovat atd., také jistě záleží na osobním názoru… Jenže, pochopitelně, tak jako faktor komunismu v Československu v desetiletích před rokem 1989 musíme vnímat v širším kontextu komunismu v SSSR a celé té východní části Evropy mezi Baltským a Černým mořem, tak přece i tuhle situaci (a ono to v tom článku může být také naznačeno) musíme vnímat přinejmenším v širším evropském rámci. Je opravdu zdravý např. už sám ten vývoj od první poloviny 90.let, kdy se ES přeměnilo na základě tzv. Maastrichtské smlouvy v EU, se všemi těmi experimenty, ať už v době ještě než jsme do ES/EU (kam jsme jako stát právě po roce 1989 cíleně směřovali) vůbec vstoupili, nebo potom…???
Je známo, že právě tenhle vývoj, započatý Maastrichtskou smlouvou, byl u nás vlastně od začátku kritizován V. Klausem (mimochodem, k něčemu úplně jinému, ale v článku též zmíněnému,
můžeme ale připomenout, že Klaus už v roce 2012, kdy se rozhodlo o přímé volbě presidenta, tak tuhle variantu kritizoval, že to „bude volba české Super Star“, a pak už druhé kolo prezidentské volby v roce 2013 odhalilo něco asi ještě vážnějšího, totiž už ono bylo vlastně demonstrací určitého napětí uvnitř společnosti)…
Ale k tomu evropskému faktoru… Pokud je ČR (a další státy) prolezlá populismem, není EU (a zase také některé státy) prolezlá blbostí a stupiditou…??? Nebo nejde o blbost a stupiditu, ale o nějaké extrémistické vize???
Je mi z toho opravdu smutno, ale z jiného důvodu, než většině ostatních čtenářů.
Za prvé, už ze zmatení významu slov našich takzvaných elit. Protože sice se na začátku mluví o populismu. (a přiznává se že ten je i sám o sobě mnohovýznamový), nicméně dále se do něj v článku (a i výrocích elit) počítá i nacionalismus a rasismus.. Sice se zdá, že to nevadí, jenže bohužel historická zkušenost minulého století říká něco jiného. Že právě pokus o politické řešení těchto problémů formou na evropské úrovni vedl (nejen) k Mnichovu 1938 a – ze strany západní demokracie k počáteční legitimizaci nacistické zahraniční agrese… Bohužel.
Ergo právě proto je takové nálepkování nehodné které se snad označují jako elity národa.. Stejně současný směr politického korektivismu .
K tomu druhému, samozřejmě že v naší republice postupně sílil vláda oligarchie, jejíž současným nejvyšším stupněm je pan Babiš. Ovšem, zase by bylo poměrně naivní tvrdit, že podobný vývoj neprobíhá i v dalších západních zemích. Jde jen o to, čemu dávají média větší váhu. Ostatně, logicky uvažující člověk by řekl, po zásahu španělské vlády před několika lety proti nepokojům v Baskicku, že Španělsko je v mnohem větší ohrožení demokracie než ty kárané středoevropské neodemo státy.. Popřípadě, skutečně znalý „inteligent“ s hlubší znalostí nedávné historie, by si vzpomněl třeba na skotské hnutí APTUs (1989). (Záměrně neuvádím podrobnosti, dohledejte si) . I v tomto případě byly otřesený základy demokracie mnohem hůře než nyni ve středu Evropy.. (A to už ani nehovořím o současné politické krizi ohledně brexitu)
Leč současné elity tvořící mediokracii se halt asi neřídí logikou..
Jen bych si dovolil drobnou poznámku s tím Španělskem- vy zjevně myslíte ten zásah v Katalánsku, hlavně v Barceloně, v říjnu 2017. Baskicko tedy také bývalo nebo má potenciál být pro Španělsko obdobným problémem (za působení teroristické ETA bylo asi ještě vážnějším)… Ale myslím si, že hovoříte o Katalánsku…
Jasně, jako poslední případ ve Španělsku bylo Katalánsko. Jenže i v Baskicku, pár let předtím, a to poměrně dlouho.
Ono vůbec když půjdeme do podobných případů po celé Evropě (viz třeba severní Irsko ve Velké Británii), tak zjistíme že ta neustále kritizovaná střední Evropa je dnes místem stability, a její drobné politické šarvátky vlastně nestojí za řeč..
Tak Baskicko bylo nesporně dlouho ožehavým bodem, a to v první řadě kvůli té ETA. Jen bych dodal, že ta začala působit už za frankistické diktatury ve Španělsku a dokázala si získat i dost sympatizantů hlavně asi v západní Evropě (mimochodem, v roce 1973 se jim podařilo v Madridu zabít i takového papaláše jako byl admirál Carrero Blanco, kterého stárnoucí Franco ne tak dlouho předtím jmenoval premiérem). Jenže o to víc byla ETA aktivnější právě až s tou demokratizační transformací od sklonku 70.let, a dá se říct, že ta situace v Baskicku dost ohrožovala i ten španělský demokratizační proces, hlavně proto, že to dost iritovalo staré frankistické kádry v armádě a policii, resp. četnictvu (Civilní garda). A jasně, v tom Severním Irsku byla jasná paralela v případě IRA, jedna z jejíž dědiček dala o sobě přece vědět (vraždou té novinářky) úplně nedávno.
Tak střední Evropa, která zatím přešla z toho řekněme „sovětského míru“ pod dohledem Moskvy do nějakého „evropského míru“ s centrem v Bruselu je jiný případ. Tak přece i se Slovenskem jsme se rozešli, prostřednictvím Klause a Mečiara, bezkonfliktně. Samozřejmě ale, ke střední Evropě už nesmíme počítat prostor bývalé Jugoslávie (tak on je to jako celek rozhodně daleko spíš už Balkán), s tím, co se tam dělo hlavně od roku 1991…
Ale právě i v současnosti mi ta západní část Evropy přijde jako rozhodně potenciálně „výbušnější“ prostor než ta středovýchodní Evropa (kterou mnozí viní zase z nějaké větší náchylnosti k autoritativním režimům)… Asi nemá cenu zmiňovat, oč především jde…
Tak jsem si přečetl článek je v něm několik nepřesností píše se o Evropě trochu mýlka EU není Evropa pouze jedna polovina Evropy , v Polsku se vláda chová demokraticky nevidím v tom žádný populizmus , naopak některé kroky EU jsou populistické , EU je skupina samostatných států které mají společné hospodářské cíle ekologie do nich nepatří stejně jako energetika v Madarsku je situace trochu složitější z důvodů migrace , mají spíše presidenský systém nazvat populisty Franc nacionál je nesmysl bránění národních zájmu není populizmus EU byla založena na principu nezávislostí zemí to je nejdůležitější demokratický princip základ demokracie .
Po 30-ti letech samostatného vývoje mi česká společnost nejvíce připomíná třídu žáků základní školy, kterou na výletě učitel zavede do velkoměsta na náměstí a dá jim rozchod. Zmatení, údiv, hádky o to kam jít a co tam dělat…. Dopadne to tak, že si sedneme na chodník a budeme čekat… Proboha na CO? Nebo spíše na KOHO??
Jenže, ono Vaše “ že si sedneme na chodník a budeme čekat“, je přece ústavou daný výklad našeho státu jako instituce v jejímž čele stojí političtí zástupci zvolení v pravidelných volbách. Poněkud šmrmcnuté takzvanými ústavními zvyklostmi, které si ti politici dohadují mezi sebou. Stejně jako že občané ve volbách vlastně tak plně nerozhodují kdo bude v čele státu protože vládní koalice si zvolené strany dohadují až po volbách..
Tudíž, skutečně občanům nezbývá nic jiného, než si sednout na chodník a strpět, co si politici na ně vymyslí.. Tedy – jistě protestovat a demonstrovat mohou, jenomže to už zjistili za Kalouska, že to je prakticky zbytečné..
Chtěl jsem tím demonstrovat, že po vstupu do EU a NATO chybí ČR jakákoliv střednědobá či dlouhodobá vize. Nevíme si sami rady, tak čekáme co bude a stěží zvládáme řešit provozní záležitosti.
Spoléháme, že nás nakrmí EU a zahraniční investoři ( proto se tak bojíme jen pomyslet na opuštění z EU . Museli bychom konečně začít něco dělat a nespoléhat jen na dotace a cizí investice ) a na to , že nás ochrání NATO.
To je ovšem bohužel cesta do podřízenosti a bezvýznamnosti . Takhle se nikdy nenaučíme sami lovit ryby a budeme navěky spoléhat na to, že nám někdo nějakou tu rybku nakonec obstará . A pěkně draze ( viz odliv dividend z ČR )
Úplně nám chybí jakákoliv střednědobá a dlouhodobá vize .
Kde chceme být za 30-50 let ? Co chceme dosáhnout ? Jak toho dosáhneme ?
Nebo si máme říct “ sláva, už jsme tam, máme se vcelku dobře, tak nám to stačí ? “ omlouvám se, ale osobně mám vždy jen ty nejvyšší ambice, a měli bychom je mít všichni co tu žijeme.
Pak můžeme být na tu svoji zemi hrdí a naše děti zase budou moci být hrdí na dílo svých předků.
To je spíše o tom, komu říkáte „My“, protože právě náš současný politický model nějakým déletrvajícím vizím nepřeje. Max 4 roky a pak nastupuje jiná vláda, která obvykle rozpracované reformy i vize té předešlé zruší,,
My jako občané ČR. Všichni. Ten společný konsenzus a vize prostě chybí a plácáme se v tom. Nerozděluji na „My“ občané a „Oni“ co nám vládnou. V tomhle bychom měli být všichni zajedno . My všichni jsme „My“ a mělo by nám jít o společný úspěch. Ale namísto toho … Sám to přece vidíte co se děje a co řešíme za blbosti. Hádáme se o kravinách a vedeme války dávno minulé a nesmyslné. A mezitím nám ujíždí vlak. A na ty hádky o kravinách máme spoustu času i proto, že jsme už ukotvení v EU a NATO , takže nic hrozného se nám nemůže stát a nějakou životní úroveň a ochranu máme zajištěnou. To nám má ale stačit ?? Máme na víc. Na mnohem víc . Je to škoda a strašně mne to štve.
Pane Drdo, od Vás jako od člověka pracujícího pro Post Bellum jsem očekával víc…a jinak.
Zkuste obohatit diskuzi a napsat co a jak? Děkuji.