Babišem to nezačalo. Český populismus a Evropa
Evropská varování před situací v Maďarsku a Polsku jsou mnohem intenzivnější než varování před populismem v Česku. Přitom se tuzemská verze populismu jeví jako výrazně nebezpečná a škodlivá i z evropského hlediska. „Náprava politicky rozpadlé společnosti bude neuvěřitelně obtížná – možná těžší a bolestnější než polistopadová transformace,“ napsal v eseji pro publikaci Obchodníci se strachem Adam Drda.
Před „bujícím populismem“ dnes varuje kdekdo. S frekventovaným termínem populismus je ovšem značná potíž: je natolik obecný a vejde se pod něj tolik jevů, že jeho nadužíváním se věci spíš zamlžují než osvětlují. Donedávna sloužil jako běžná charakteristika určitého typu vypočítavého a nezodpovědného politického jednání, dnes (zejména po uprchlické krizi a po brexitu) označuje navíc nový politický trend, šířící se po celém západním světě.
Nálepka, která ulehčuje život
Nelze jistě popřít, že populistické a antisystémové strany a hnutí v evropských zemích mají podobné rysy a strategie: k získání vlivu využívají kolektivní psychózy a pocity ohrožení, vystupují jménem „lidu“ („obyčejného“ či „rozhněvaného“) proti „elitám“ („selhávajícím“, „samozvaným“, „nadnárodním“), vymezují se vůči tradičním stranám, demokratickou diskusi považují leckdy za přítěž, přicházejí s jednoduchými recepty na složité potíže, jejich agenda bývá omezená na ústřední téma, z toho také vyplývá obtížná zařaditelnost na škále pravice-levice.
Současně se ale vůbec nedá tvrdit, že populismus v Evropě tvoří jednotu a vyznačuje se společnou ideou. Co země, to jiný příběh nebo příběhy – ve Francii se pod populistickou charakteristiku vejdou žluté vesty, Marine Le Pen a její Národní sdružení a v některých ohledech také En Marche! Emmanuela Macrona. Cíle jednotlivých stran a hnutí jsou často neslučitelné, intenzita odporu k Evropské unii a mezinárodně-politické postoje odlišné, politický vliv někde zásadní, jinde marginální.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Pak je tu další komplikace: vzrůstající tendence evropského intelektuálního a politického mainstreamu udílet nálepku populismu všemu, co se mu nehodí a co se s ním z různých příčin ideově rozchází. Odkazem na populismus se lze pohodlně „vypořádávat“ s otázkami, které vyžadují kritické myšlení a svobodnou rozpravu.
Přitom neochota pojmenovávat nepříjemné věci, protože by to mohlo vést k revizi dlouho prosazovaných ideologií a zvyklostí, má také populistický rozměr: je například zjevné, že narůstající antisemitismus v Evropě vychází m.j. ze současného islámu, ale přepjatá korektnost (vyžadovaná částí voličů, jimž je třeba se zavděčit) způsobuje, že se věc neanalyzuje buď vůbec nebo okrajově, přičemž za hlavního viníka je setrvačně (a populisticky) označována „krajní pravice“.
Táborák z našich svobod
Co se postkomunistické střední Evropy týká, je obvyklé strkat do jednoho populistického pytle například Maďarsko a Polsko, ačkoli rozdíly v politické situaci obou zemí jsou velké a odlišnosti mezi Fidesz a PiS přinejmenším stejně významné jako podobnosti.
Národně-konzervativní vlády Maďarska a Polska představují pro evropské elity aktuální komplikaci, tudíž se před jejich populismem (a nedemokratickými postupy) varuje nesrovnatelně intenzivněji, než například před tím českým. Zdá se to pozoruhodné, neboť český populismus se jeví jako výrazně nebezpečný a škodlivý, a to i z evropského hlediska.
Lze říct (jistě, velmi neobjevně), že západní, nejen evropské demokracie, procházejí těžkou krizí – a že nárůst populismu je spíš jejím projevem než příčinou. To ovšem neznamená, že se všude děje totéž. Nejsem politolog, ale myslím, že má-li se člověk ohledně krize a populismu k něčemu smysluplnému dobrat, nemůže mluvit en bloc, ale měl by se zodpovědně zabývat každou zemí a společností zvlášť.
A měl by si být vědom, že v rámci Evropské unie je mezi postkomunistickými státy a „starými“ zeměmi zásadní rozdíl: těm prvně zmíněným se rozkládá demokracie, kterou ještě ani pořádně nedokázali postavit – ti druzí mají za sebou demokratický vývoj, nenarušený devastujícím pobytem ve východní despocii, a tedy taky větší naději, že z krize přeci jen vyjdou s lepším výsledkem. Dál už se budu věnovat konkrétní české situaci a českému populismu.
Když jsme chtěli na Západ
Když se v roce 1989 zhroutil v Československu komunismus, stát se po desítkách let vymanil ze sovětského impéria a padla železná opona, bylo to jako zázrak. Desítky let nesměl čs. občan-pracující jen tak vycestovat do „kapitalistické ciziny“ a popřevratové, mnohdy vůbec první cesty do Německa nebo do Rakouska znamenaly pro většinu lidí naprostý šok.
Odjeli ze zbědované, špinavé, ekologicky zdevastované země, v níž jim propaganda do poslední chvíle vtloukala do hlav nesmysly o dosažených výdobytcích a strašlivém životě v kapitalismu – a ocitli se v kultivované krajině, ve vesnicích a městech s opravenými a udržovanými domy a uklizenými ulicemi, ve světě bohatství, drahých aut (každé západní auto bylo pro běžného občana ČSSR drahé) a obchodů plných spotřebního zboží, na které ovšem neměli peníze.
Příchozí si naplno uvědomil, do jakého marasmu komunistická vláda jeho zemi přivedla, uvědomil si svou bídu. Západní Evropu vnímala většina lidí z Československa vizuálně, málokdo uměl jiný cizí jazyk než ruštinu. Přesto nešlo jen o obdiv k pořádku a bohatství. Na ulicích se lidé netvářili zamračeně a sklesle, ale většinou přívětivě.
Když jsem jel poprvé vlakem na Západ, cestovali se mnou v kupé němečtí nebo rakouští studenti. Přišli celníci, já se bál, čekal jsem, co se zvrtne, co nebudu mít v pořádku, za co mě vyvedou na perón – návyk vystrašeného socialistického člověka, který se ocitne před uniformou. Ti kluci se neklepali, předstírali spánek, dělali si z celníků legraci, chovali se jako svobodní lidé, kteří vědí, že když nic neprovedli, nic jim nehrozí. Cítil jsem k tomu obdiv.
Vypadá to jako přehnané líčení, ale kontrast mezi Západem a Československem byl tehdy až strašlivý, mezi „námi“ a „jimi“ zela civilizační propast. Nebylo pochyb, že západní Evropa představuje vzor, člověk věděl, že by se k ní chtěl přiblížit, přesněji řečeno stát se její součástí.
Nepevné základy
Dnes je neobyčejně snadné to ironizovat jako projev naivity či tupého konzumerismu (a usrkávat přitom Caffè latte v nějaké pražské trendy-kavárně), ale touha patřit k Evropskému společenství (od roku 1992 k Evropské unii) a k Severoatlantické alianci vyjadřovala přání mít lepší, bohatší a samozřejmě bezpečnější a spravedlivější život. Projevila se taky neobyčejně pozitivně: patnáct let zásadně ovlivňovala českou politiku, dávala jí cíl, do značné míry určovala reformy a budování právního řádu, zajišťovala shodu politických stran na základním státním a národním zájmu.
To vůbec neznamená idealizaci devadesátých let, v nichž se rodil počátek pozdější krize. Česká společnost (Slovensko nechám stranou) vyšla z komunismu nejen hmotně poškozená, ale především duchovně zbědovaná, ochuzená o elity a naprosto dezorientovaná. Neměla demokratické struktury, neměla skoro žádný spolkový život, neměla představu, co je svobodné podnikání, jak funguje praktická politika, jaký má být vztah ekonomické a politické moci atd. atp.
Podstatná část první disidentské garnitury v čele s Václavem Havlem vycházela zpočátku vstříc postkomunistické nechuti k politickým stranám (viz heslo z roku 1989 „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“) a preferovala vliv nezávislých osobností, což přispělo k tomu, že se tu prohloubila nedůvěra k osobnímu angažmá ve stranické politice, pohlíželo se na ně štítivě a s podezřením, jako na projev kariérismu.
Záhy se sice zrodily i nové „klasické“ strany, ale vždycky měly poměrně málo členů a jejich vedení o nějakou početnou a aktivní členskou základnu taky nijak zvlášť nestála, komplikovala by jim život. Později se to neblaze projevilo – strany, které by měly patřit k základním stavebním kamenům občanské společnosti, byly nezakotvené, tudíž slabé a snadno ohrozitelné (viz faktický zánik sociální demokracie).
90. léta: „Augiášův chlév“ i naděje
Václav Klaus v době ekonomické transformace mimo jiné velmi vycházel vstříc lidem, kteří inklinovali k iluzi, že jim osobní prosperitu a šťastné životy nezajistí práce, nýbrž „spasitel“, do jehož rukou se svěří. Miloš Zeman zase už před nějakými pětadvaceti lety přišel s nenávistnou dryáčnickou rétorikou: je třeba vymést Augiášův chlév, který pravice stvořila (k tomu Zemanova sociální demokracie slibovala tzv. akci Čisté ruce) a potrestat viníky (Zeman chtěl „vázat členské legitimace do kůže členů ODS“).
Klaus se Zemanem zavedli pojetí zavilého politického soupeření, které mělo skončit totální porážkou protivníka – praxi, v níž politika není konfrontací ideí a přístupů, ale nenávistným bojem dobra a zla. V letech 1998-2002 se pak Zeman s Klausem navzdory vypjaté rétorice spojili „opoziční smlouvou“, v níž si rozdělili vliv ve státě a která (kromě spousty dalších věcí) představovala výsměch voličům.
Vedla k mocenským machinacím, ke korupci, ke znechucení z politiky a k rozsáhlé frustraci. Téměř všechny strany v čele s ODS a ČSSD navíc usilovně populisticky operovaly s nejrůznějšími tématy, například s údajným nebezpečím „sudetoněmeckého revanšismu“ a „revize výsledků druhé světové války“ (téma, bez kterého se dlouho neobešla žádná volební kampaň).
Téměř všechny také při různých příležitostech spolupracovaly s komunistickými extremisty (KSČM je živoucí pozůstatek české nechuti vyrovnat se s minulostí), politici ODS rovněž poměrně záhy začali s euroskeptickou rétorikou, která jim ale tehdy u voličů spíš škodila než prospívala.
Přes to všechno byla devadesátá léta obdobím naděje. Úsilí o vstup do NATO a EU podstatně přispívalo ke zmírnění politických excesů, lidé si dokázali vynutit změny zásadních věcí, čili demokracie obstávala (opoziční smlouva se zhroutila, protože se proti ní zvedl masivní odpor), ekonomika se přes všechny obtíže zvedala, v zemi byla naprostá svoboda, zlepšovala se úroveň masmédií.
Evropu jsme dohnali ve špatný čas
A především měl člověk pocit, že problémy jdou na vrub minulosti – věřil, že se pomalu, ale pořád posunujeme od špatného k lepšímu. Pád komunismu tehdy mimochodem zásadně obohacoval i Západ, respektive Evropskou unii, která nějakou dobu žila v euforii z vítězství: pomoc osvobozeným zemím dávala evropské politice étos a smysl, budování silné Evropy po porážce „říše zla“ představovalo ideu, kterou stálo za to podporovat.
Zhruba po deseti letech euforie vyprchala a ukázalo se, že nenastal „konec dějin“. Kolem roku 2000 se západní svět začal zásadně měnit, v Rusku nastoupil Vladimir Putin, přišlo 11. září 2001, válka v Iráku, boj s terorismem. Evropský integrační proces se dostával do potíží, sílila averze vůči postkomunistickým zemím atd. atp.
Když pak v roce 2004 došlo k velkému rozšíření unie o devět států včetně České republiky, byl už svět úplně jiný. Česká společnost dosáhla mnohaletého cíle, ale dosáhla ho ve chvíli, kdy už zbohatla, kdy na ni Západ přestával působit jako nedostižný vzor (a kdy taky Západ v podstatě přestávala zajímat). Na komunistickou minulost se začalo rychle zapomínat, už nefungovala jako motivační faktor.
Václava Havla, těšícího se ve světě všeobecnému respektu, vystřídal na pražském Hradě Václav Klaus, který se ke vstupu do Evropské unie stavěl – mírně řečeno – vlažně, až se nakonec vyprofiloval jako hlavní český zakomplexovaný euroskeptik.
Klaus soustavně deklaroval obavu, aby Česká republika nepřišla v Evropské unii o svou suverenitu – nikdy to nehrozilo, zato se záhy ukázalo, že suverénní Česká republika nezadržitelně putuje k politické katastrofě, že už nemá podstatnou jednotící ideu.
Zemský ráj na dohled…
Není tu dost místa na detailní rozebírání politického vývoje, tedy jen pár důležitých věcí. V letech 2007-2008 se u nás vedla vypjatá debata o záměru Spojených států postavit v Brdech radar, součást americké protiraketové základny v Evropě. Podle průzkumů většina lidí radar odmítala, byl to od pádu komunismu první případ, kdy se větší část společnosti na základě nevěcných argumentů a populistických akcí postavila proti západním spojencům – a de facto na stranu protestujícího Ruska, které zřejmě část protestů financovalo.
Když v roce 2009 vypukla ekonomická krize, neprojevilo se to sice v České republice drastickým úpadkem životní úrovně, nicméně mnozí lidé propadli nejistotě a obavám.
Nejednalo se jen o psychózu, protože tisíce Čechů (a hlavně těch chudších) se už před krizí kvůli často banálním přečinům ocitly ve spárech exekutorské mafie (dodnes jsem přesvědčený, že exekuce přispěly k poklesu důvěry v tehdejší politickou reprezentaci klíčovou měrou, neboť postihly obrovské množství rodin, přičemž žádná z významných politických stran nebyla ochotna iniciovat změnu asociálních exekučních pravidel).
V době krize také lidé mnohem citlivěji vnímali korupční aféry a provázanost různých lokálních bossů (kmotrů) s politickými stranami.
K základním úkolům demokratické politiky nepochybně patří snižování sociálního napětí – a v České republice v tomhle směru politika zcela selhala. V letech 2009-2013 nastaly nevídané populistické orgie, na nichž se rozhodující měrou podílela tehdy opoziční sociální demokracie a spolu s ní i různá občanská sdružení a společenské elity.
Ze všech stran bylo slyšet, že země je na pokraji katastrofy, symbolem doby se stal boj s korupcí (nepochybně existující, ale zveličenou a zhusta nedoloženou), prosadila se fanatická představa, že na ničem jiném, než na vymýcení korupce už nezáleží, že smyslem veškerého politického jednání je právě tato svatá válka, a až bude za pomoci „orgánů činných v trestním řízení“ korupce definitivně a navždy zlikvidována a viníci skončí za katrem, nastane zemský ráj.
Dělat populismus špičkově
V roce 2010 získala ve volbách do sněmovny asi deset procent hlasů strana Věci veřejné, první vlaštovka, první čistě populistické hnutí, jehož jedinou ideou bylo „dělání pořádku“, které se posléze dostalo do vlády a opíralo se o velmi podobnou protikorupční rétoriku jako později Andrej Babiš. Byla to matlácká verze špatné budoucnosti.
Pak už to šlo rychle, protože nebyl téměř nikdo, kdo by fanatismu a populismu čelil. Na začátku roku 2013 se konala první přímá volba prezidenta (zavedená, jak jinak, z čirého populismu – všichni věděli, že je to nesmysl, ale jen málokdo měl odvahu postavit se proti myšlence, že o něčem „rozhodne lid“).
S podporou exprezidenta Václava Klause vyhrál Miloš Zeman, který přitom využil snad všech představitelných podrazů a v devadesátých letech osvědčené protiněmecké rétoriky. Na Hradě se usídlil pomstychtivý nevychovaný podivín, nerespektující žádná pravidla a nepokrytě prosazující ruské (a později i čínské) zájmy. Všichni jeho voliči to věděli – a všem to bylo jedno. Zemanovo zvolení (a prohra Karla Schwarzenberga) symbolicky ukončilo českou jasně proevropskou a prozápadní polistopadovou éru, brzy se hlavě státu a jejímu týmu podařilo v podstatě zlikvidovat prezidentský úřad.
V červnu 2013 proběhla „protikorupční“ razie na úřadu vlády a téhož roku získal ve volbách do Poslanecké sněmovny skoro dvacet procent hlasů multimilionář Andrej Babiš, který pozvedl populismus na špičkovou úroveň: zaměstnal profesionály, koupil si tzv. osobnosti veřejného života, novináře a masmédia, dokonale využil marketingové stratégy.
Vytvořil „hnutí“ bez politiků s vlastním názorem a důstojností – hnutí, sestavené ze zaměstnanců, politickou divizi svého obřího koncernu. Dokázal se prosadit bez jakýchkoli politických ideí, stačilo mu správně využít protikorupční hesla, která od té doby neobměnil: Pryč se starými pořádky – Je třeba zbavit se politiků, kteří nemakali a kradli – a řídit stát jako firmu.
Král všech korupčníků
V Hnutí ANO a v Babišovi se zhmotnily skoro všechny průšvihy české politiky devadesátých let.
Za prvé neochota postavit se kriticky ke komunistické minulosti: Babiš je někdejší nomenklaturní kádr, člen KSČ a spolupracovník StB, což mu není ani trochu na překážku. Za druhé iluze o „nepolitické politice“: tak jako Občanské fórum, i ANO tu bylo „pro všechny“ (a proti politikům).
Za třetí Klausovský mesianismus: Babiš přišel, aby napravil škody a spasil národ po pětadvacetiletém utrpení. Za čtvrté Zemanovské „antikorupční tažení“: Babišovy slogany jsou jen současnou obdobou akce Čisté ruce. Za páté politika jako nenávistný boj: vymezení se vůči politickým předchůdcům, které je třeba zničit, to je přímo esence Babišovy politiky.
Udál se jeden z dějinných paradoxů: ve volbách, které proběhly v atmosféře boje s korupcí, uspělo hnutí muže, jehož ústředním politickým zájmem je pouze rozvoj vlastního obřího impéria a který je v takovém střetu zájmů, že si to jeho předchůdci vůbec nedokázali představit.
Slovo korupce pochází z latiny, corrumpere znamená kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit, podle běžně dostupných definicí rozumíme pojmem korupce „zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě a hospodářství k osobnímu prospěchu“ – v duchu citovaných slov a definice to chápu tak, že z velké protirevoluční revoluce vzešel král všech korupčníků.
Během evropské uprchlické krize, která vrcholila v roce 2015, zneužil Miloš Zeman bezpříkladným způsobem strach z migrantů. Posílil chaos, nejistotu a protievropské nálady, vyšel vstříc tomu nejhoršímu v české společnosti – úspěch extremistické SPD Tomia Okamury ve volbách v roce 2017 byl nepochybně z velké části Zemanova zásluha.
Bude to těžší než po Listopadu
Přesto se mi zdá zjevné, že největší problém českého veřejného života nepředstavuje (a nikdy nepředstavoval) „pravicový extremismus“ a okamurovská xenofobie, ale především děsivý souběh několika populistických linií.
Miloš Zeman s Andrejem Babišem společně narušili nebo zlikvidovali všechno, o co se česká společnost po listopadu 1989 opírala, otevřeli cestu k moci lidem, zkompromitovaným za komunistického režimu, zavedli politiku úplné bezzásadovosti. Po téměř třicetiprocentním volebním zisku byl Babiš za podpory prezidenta ochotný vyjednávat a obchodovat s Okamurou i s komunisty – a teprve tím se z extremistů stala relevantní politická síla.
Hnutí ANO dnes představuje vzorový moderní populistický útvar – přizpůsobí se čemukoli a komukoli podle potřeby. Je sice v rozporu s mnohokrát deklarovanými západoevropskými demokratickými zvyklostmi, Babiš je však zároveň „proevropský“, neboť jeho Agrofert dlouho vysával unijní dotace jak houba. Docela smutný konec polistopadového českého proevropského snažení: přísun financí pro oligarchu, který si ze státu vytvořil firemní základnu.
Masmédia jsou v úpadku, instituce v ohrožení. Svým nástupcům Babiš předává zemi v rozvratu. A náprava politicky rozpadlé společnosti bude tak jako tak neuvěřitelně obtížná – možná těžší a bolestnější než polistopadová transformace.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
SPD a kontakty s extremisty z AfD: Strana mlčí, vlivný člen hrozí „zúčtováním“
Hustý jogurt, sekaná s masem a čisté svědomí vězně jáchymovského pekla
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
36 komentářů
Ano od zvolení Klause presidentem poté zvolení Zemana začíná odklon od prounijní a proevropské politiky ,zapoměli jsme jakej impuls po revoluci Evropa nám dala v dalším směřování.Populismus těch dvou neznal mezí a Babiš komunista v roli byznysmena vše dovršil.Tito pánové dva bývalí soudruzi budou jednou v dějepise jako neblahej příklad vládnutí .Volil jsem tuto koalici né z lásky k ODS ,ale abychom neskončily jako vazalové Ruska a Číny.Patříme do Evropy.
Zatím od roku 1989 až do roku 2021 nám vládli pořád komunisté- sice většinou ti bývalí, ale kdo je jednou komunista- ten jím zůstane navždy- viz. Klaus a jeho příklon k Rusku a Číně a to samé v oranžovém- Zeman a ten byl v tomto směru ještě horší. Začalo to už v roce 1998, když se stal premiérem vlády a prodal do zahraničí všechny velké banky za hubičku. Pak pokračoval tím, že Putinovu Rusku prominul 100 miliard ruského dluhu z dob SSSR a pokračoval dál, prodal Mosteckou uhelnou jejím manažerům, kteří předtím znehodnotili její akcie tím, že vyvedli zisky do švýcarské banky. Korunu všemu nasadil bývalý komunista a agent STB Babiš ze Slovenska, který zbohatl tím, že byl ve správném čase na správném místě- podvodným způsobem nabyl své první firmy a pak pokračoval dál ve velkém tak jako to komunisté uměli- nepřátelským způsobem zabral desítky firem. Ale protože byl problém udržet všechny ty firmy při životě, tak Babiš založil stranu a vstoupil do politiky s cílem napojit Agrofert na státní penězovod, což se mu podařilo, protože získal naivní až hloupé voliče, kteří si mysleli, že je dost bohatý a krást nebude. Opak byl pravdou. Za první – Babiš měl sice majetek- spoustu firem, ale většina těch firem hospodařila se ztrátou a Babiš a jeho Agrofert měl dluh u bank 40 miliard Kč a banky mu přestaly půjčovat, tak se vrhl do politiky a začal krást bez zábran a za bílého dne.
No, voliče Babiše bych nenazval naivní a hloupé, ale vzhledem k tomu, co se tu za posledních osm let událo a oni jsou schopni i přes to vše takového člověka opakovaně volit bych je spíše nazval nemorální, vypatlané, až zrůdně fanatické a nezdravě posedlé osobou Babiše. Přičemž tito lidé ani nejsou schopni akceptovat jakoukoliv kritiku na jeho hlavu, když napíšete kritiku na Babiše a někdo z těhlech to vidí, tak hned nastoupí s komentem plným urážek, argumentů nejsou absolutně schopni, protože na to jednak nemají ani intelekt a ani vzdělání, což se rovná absence odborných znalostí, možná jakýchkoliv…
Babiš byl v podstatě nejmenší zlo. Obávám se, že v průběhu příštího roku to bude velmi ošklivě potvrzeno.
Je otázka, zda s našimi preferencemi demokracie a tržní ekonomiky (co tu byly v 90. letech, kdy jsme šli nejvíc politicky i ekonomicky nahoru), patříme do socialistické a antitržní EU.
Nezačalo to Babišem ale odpornými médi, která se urvala ze řetězu . Oni tomu říkají svoboda slova a právo na informace. Oni tlumočí a přenášejí lži na celý národ. Zeman, Babiš, Okamura jsou jejich produkty.
Uveďte konkrétní příklad, jinak žvaníte z cesty.
Souhlasím s tím, že velká část médií je doslova příšerná – leč jsou to ta, která si koupil právě Babiš a v nichž se postupně stabilizovaly „kádry“ Babišovi oddané, nebo zaprodané. Tak prosté to je. Právě ti podávají vylhaná pozitiva o Babišovi, Zemanovi a jejich pohůncích (vč. Okamury, atp…)…..
no – ono je to složitější:
1) bohatý musím být zítra
2) neznám špinavé peníze
3) opo-smlouva
4) v české kotlině se nejdříve příkaz (nařízení, zákon) snaží obejít, a nikoliv naplnit – bez ohledu na logiku a správnost příkazu
5) švejkování
a v těchto souvislotech pak populismus úspěšně kvete
co je to švejkování
Pokud uvazujete body 4 a 5, tak ono to tak je a zejmena v podnikatelskem prostredi je, ze si firmy plati pravni a jine experty kteri jim radi jdk si vyklady zakonu priohnout aby to pro ne bylo co nejvyhodnejsi. V pripade obycejnych lidi je to horsi ze to musi vymyslet zami a zadarmo. Ovsem taky je vetsi riziko, na chudaka si dojde policajt nebo bernak rychle.
A k tomu svejkovani sice muze bejt, ale taky je v tom urcity negativisticky vztah medii ze se zrovna na tyhle pripady zameruji a publikuji je. Namisto tech kladnych, dovedete si predstavit treba medliazovani lidi kteri ten rok zaplatili poctive vsechny dane a nic si neodecetli?:)
Tedy, především děkuji za velice hutný přehled našeho prostředí (šlo by debatovat o detailech, leč není to nutné)
Ovšem co je nutné vzít na zřetel, je uvedeno v této citaci „Evropu jsme dohnali ve špatný čas “ – a jak uvedeno níže, „Kolem roku 2000 se západní svět začal zásadně měnit“ – nikoliv jen v tom co uvedeno, a že zrovna Putin, Irák atd.
Ale že těch zásadních problémů Západu, které se od té doby urgentně pojevují je povícero, jenže v těch už se mnohdy kumulovala a kumulují špatně nastavená řešením předešlých dekád. Ať už třeba otázky masové migrace , zelené politiky, zásahů států do ekonomik, megadotací,, rozsáhlých sociálních podpor, taky i pro Západ nákladného financování vyzbrojování, stále rostoucích státních dluhů (i přes řadu ohlašovaných škrtacích reforem atd..
On totiž ten rozdíl mezi populismem a antipopulismem? se v delším obdobím stírá , a záleží jen na tom zda byly jak dobře či špatně byly nastaveny a prováděny, a zda tedy přinášejí celé společnosti dobré či špatné výsledky.
Možná k tomu dva příklady. na pohřeb paní Thatcherové, (2013) se sice sjely elity z celého světa, ale a jak se to i tenkrát psalo. místní stanice hrály a lidé si pískali tu prastarou písničku „..“Ding-Dong! The Witch Is Dead“…Ani po těch 20 letech „obyčejní lidé“ v Anglii nezjistili co dobrého jim vlastně ty kdysi prováděné anti-populistické reformy Železné lady přinesly.
Nebo, poměrně hezky tu situaci popisuje syrový thriller Svou lásku musíš nechat zemřít (Ben Elton) – který začíná romantickým vztahem amerického důstojníka s anglickou dívkou na jeho misi v GB, jenomže ouha oficír je náhle odvolán, a dívka zůstává těhotná sama. Sakrblé,
Setkávají se až za dlouhou řadu let, když on už se mezitím karieristicky vypracoval jako generál ve vedení NATO, zatímco ona (s jeho synem) zůstala sockou, společenskou nulou, a potížistkou kterou i on sám ze své pozice pohrdá a chce se jí zbavit, aby mu nekazila dobrou pověst.
A bohužel, i toto je ta druhá mince onoho proklamovaného západního antipopulismu , a stále rostoucích společenských konfliktů
Z hlediska Evropy je ten polský a maďarský nebezpečnější z toho prostého důvodu, že tam došlo už na legislativní kroky umožňující totalitní praktiky – omezení nezávislosti soudů, likvidace nezávislosti veřejnoprávních médií, a dokonce i útoky vůči soukromým médiím (viz např. kauza TVN v Polsku), atd. Bureš se omezoval jen na svoje zlodějiny, korupci a uplácení voličů aniž by se legislativně snažil zasahovat do demokratických procesů. Samozřejmě, že orbán se liší od pisáků (například co do vztahu k rusácku) avšak jejich populismus je dosti podopný (levičácké rozhazování veřejných prostředků) a stejně tak proti demokratické praktiky jsou dosti podobné.
Je nutno také říci, že EU jako celek (i jednotlivé staré členské země) si aplikuje a prožívá vlastní populismus, který je pravou příčinou zklamání z rozšiřování unie a nikoli nějaká „válka v Iráku“. Co bylo příčinou úspěchu EHS a následně EU a co motivovalo touhu občanů bývalého východního bloku se připojit? Odpověď je jednoduchá, jsou to EKONOMICKÁ prosperita a vysoká životní úroveň občanů unie. V EU se dnes bohužel víc reguluje než podniká, přičemž řada těchto regulací jsou čistě populistické, motivované iracionálními strachy a ideologickými nesmysly rozšířenými mezi evropskou populací. Je to například strach z jádra – výsledek legislativní likvidace jednoho dříve úspěšné sektoru, strach z GMO a biopropaganda – výsledek zcela nefunkční a ve světovém měřítku nekonkurenceschopné a na dotacích závislé zemědělství, dotování tzv. oze – biliony vylité do kanálu a při tom nedostatek elektřiny na trhu a omezit emise se taky jaksi nepodařilo (Německo je v tomto ohledu objektivně dokonale odstrašujícím příkladem, i když si sami němci usilovně lžou do kapsy.), tzv. biopaliva – totéž co tzv. oze a k tomu navíc likvidace pralesů. Evropa se svázala populistickými nesmyslnými pravidly, a ty důležitá sama z populistických důvodů nedodržuje (viz maastrichtská kritéria a přijetí zadluženého Řecka do eurozóny) a výsledek je ekonomický úpadek a z toho rostoucí nechuť k EU.
Jestli bych na něco upozornil ony se sice ty případy v Polsku a Madarsku dají označit za náznaky nástupu totalitní moci, – jenomže ono to „zatím “ značí “ pouze a jen to, že ve společnosti narůstají ostré konflikty i mezi složkami moci **navzájem Ke kterým tedy patří jak moc soudní tak tedy i média (jakožto neformálně veřejná moc kontrolní, s velice, ale velice silným a masovým impaktem ). Plus tedy (a je nutno to vidět), že jak je psáno „došlo už na legislativní kroky “ – jenomže legislativní moc má držet parlament jenže tu už si dávno přisvojily většinové vlády a ty jí prosím pro protlačení svých cílů používají naprosto běžně všude v Evropě .
** napsal jsem mezi složkami moci, ono by se dalo velice dlouho psát o tom, že někdy je zdrojem těch nelegitimních kroků a tím i konfliktů i moc soudní, jak se dá dočíst někdy i zde na HP.
Tudíž sumasumárum, velice konfliktní demokracie ve stylu catch as you can catch, a všichni proti všem, popřípadě jak se kdysi říkalo „..Kill them all, let God sort them out.“ A to jistě není dobře , tedy nejen v Polsku a Madarsku, ale i po celé Evropě, potažmo celém Západě,,
Ono totiž když se nad tím zamyslíme, tak zrovna tu vládu (těch pár panáků ve funkcích), lze v případě nějakého puče, vyměnit velice rychle.
Zase mimo mísu, nebo-li zaměňujete příčinu a následek. Konflikty narůstají zásluhou pisácké legislativě směřující k totalitě. Nemluvě o tom, že vaše tvrzení na téma „po celé Evropě“ musíte doložit, jinak bude na toto tvrzení nahlíženo jako na vylhanou fantasmagorii.
Co to píšete neštastný člověče, samozřejmě že i těch příkladů po celé Evropě je taky spousta. Že bych třeba připomenul potlačení referenda v Katalánsku a zatření jejich politiků?
Z GB, když si vzpomenu na zatčení a věznění Tommyho Robinsona soud se Salvinim v Itálii, přístup k AfD v Německu, píšu to neuspořádaně, ale on každý ten stát má svoje a státní moc je všude tvrdá, když s ní nechce někdo souhlasit
Tak až nějaký KONKRÉTNĚ uvedeš tak přestaneš vypadat jako lhář, který kydá špínu jen proto, aby se utvrdil ve vlastní fantasmagorii. Mezitím bys mohl vysvětlit jakým způsobem konkrétně španělská vláda změnila legislativu, aby posílila svoje diktátorské pravomoci nad Katalánskem, jakým způsobem italská vláda změnila legislativu aby mohla Salviniho totalitně soudit, nebo jakým způsobem vláda Spojeného království změnila legislativu, aby mohla robinsonovi upřít jeho občanské právo pořádat náckovské pouliční bitky, „nešťastný člověče“.
Pokud je mi známo, tak se v tom Polsku pouze zbavili soudců s komunistickou minulostí. Což je něco, co by bylo potřeba udělat i u nás. A je jasné, že se to tlupě komoušů a socanů, EK, nelíbí.
V tom Polsku se hlavně potřebovali zbavit soudců s komunistickou minulostí. To, že se jich EU zastává, ji v očích mnoha lidí poškodilo.
Opakuješ se pergile a navíc opět zcela z cesty. Proti pisácké tzv. reformě protestují i mladí soudci, které jmenoval až Duda (celkem 3500 soudců)
Problém je v tom, že Západ, který byl za komunistů naším nedostižným ideálem, už neexistuje.
Póvl, který bojoval v roce 1968 na barikádách v západoevropských metropolích za nastolení socialismu stalinského typu (či na způsob „Kulturní revoluce“ v Číně), provedl „pochod institucemi“ a nyní v podstatě tlačí země ze západní strany „železné opony“ přesně tam, kde jsme byli my před rokem 1989. V podstatě se tito lidé zmocnili i klíčových postů v EU.
„Populisté“ tomuto trendu, z různých důvodů a v různých zemích různě, házejí klacky pod nohy.
To, že to málo skutečně demokratických politiků (v rámci ČR i EU) tohle nechápe, je v podstatě normální. I v Československu naprostá většina demokratických (či jakž takž demokratických) politiků absolutně nechápala hrozbu blížícího se komunistického puče. Někteří dokonce na konci února odjeli trávit prázdniny na horách. Obávám se, že jedinou vážnou překážkou navození nové totality, patrně ještě daleko horší než ta v letech 1948 – 1989 u nás, jsou tzv. „populisté“, nebo alespoň někteří z nich.
Nová Fialová koalice předvádela ve sněmovně stvanici na Babiše, dočkala, se po úpravě volebního zákona, Spolu aPirstan vytvorili novou vládu. Zacalo to slozite, nyní již je vyjmenovaná a ujímá se vlády. A nebude to vůbec nic jednoduchého vládnout ve složité krizi zmitane zemi. Obžaloba miliardáře Babiše je další komplikace, která se vrací jako bumerang a bude se rozhodovat ve sněmovně o jeho vydání. Je to čirý mstivy populismus, takto se nevybredava z krize když se stupňuje napětí. Nový premiér prof. Fiala není schopný udělat smirlive gesto, pokud to bude dál stupňová půjde nás stat do turbolencio kterých se nám ani nahodou nezdálo. A to vykládali jak jsou připraveni vladnout, nenávist není dobrá perspektiva. Jaké by bylo řešení, odmítnout vydat premiéra k trestnímu stihani o to by se měla postarat většina ve sněmovně. To je první krok.
Že bych tedy doplnil, právě že v případě hlasování o vydání Babiše ke stíhání by to mělo být strašně jednoduché, protože tento parlament který o tom rozhoduje je už třetí v pořadí, a ty dva předtím už dospěly, při studiu stejných důkazů předložených policií že ano – a to prosím byly parlamenty, kde měli babišovci mnohem větší moc.
Nicméně, parlament může pouze schválit (pokračování) onoho stíhání (které už stejně prakticky končí), a není jeho věcí, aby se vyjadřoval k žalobě, natož pak k rozhodování soudu. Takže proto je starost o nějakou mstivost zbytečná..
Ovšem jsou tu už jiné příznaky jak to nová vláda voře. Pan nový ministr vnitra Rakušan už stačil donutiti k rezignaci policejního prezidenta Švejdara – a když o tom začala psát média, tak se vymlouvá že „..„S odstupem schůzku považuje za nevhodnou a nešťastnou“..To asi nezní příliš důvěryhodně.
Min. Válek se taky teď nemůže rozhodnout zda bude povinné očkování či ne jak slibovali lidem, na to by museli zrušit Babišovou vyhlášku, a na to je prej dost času…
Bylo by ještě ku prospěchu věci, aby Babiš stanul před soudem a bylo jednoznačně prokázáno, co všechno ve své funkci provedl. Nehledě nato, že by se to mělo týkat samozřejmě i mnoha dalších lidí ve funkcích, kteří postupovali obdobně. Ještě by také prospělo, kdyby ta naše prezidentská ostuda skutečně odešla do důchodu a nechala zemi vést někým schopným. Větší ostudu už nemůžeme mít. To však neznamená, že se něco podobného nebude opakovat. Postkomunistických lenochů a blb…je tady stále mnoho, kteří stále potřebují podporu ze státních peněz a být vedeni ÚV KSČ!
Jen pár poznámek.
Pokud jde o to zavedení přímé volby prezidenta, Václav Klaus, jako tehdy president ČR, pro to, pokud vím, nikterak nehoroval, a každopádně se ironicky vyjádřil v tom smyslu, že to bude „volba české Super Star“…
Otázka, do jaké míry lze považovat nástup Miloše Zemana do presidentské funkce v roce 2013 za symbol nějakého „protievropského“ obratu, jestliže např. tehdy Zeman nechal na Pražském hradě vyvěsit vlajku EU (což předtím Klaus odmítal) a, pokud se nemýlím, i při této příležitosti se nechal slyšet, že se sám považuje za eurofederalistu (a teď ponechávám stranou otázku významu termínu „eurofederalista“, zda třeba i to by z nějakého pohledu nemohlo působit jako něco jaksi „extremistického“ či pod.)…
A rovněž může být otázkou nějaká Zemanova zcela jasná proruská orientace, nebo tedy přesněji její počátek (ve smyslu nějakého antagonismu „EU, příp. Západ-Rusko“)…
Tady asi může být prvořadě důležitý ten širší mezinárodní kontext, to, co někteří nazývají druhou studenou válkou mezi západním společenstvím a Ruskem, a co zcela jasně začalo až ukrajinskou krizí v roce 2014 (čili nakonec anexe Krymu, konflikt na východě Ukrajiny) – přičemž připomeňme, že Zeman se v počátcích proklamativně jasně stavěl na ukrajinskou stranu (třeba i eventualita podpory NATO Ukrajině), a ty jeho veřejné postoje se v tomto směru posunuly až postupně…
Jistě, že zcela zřetelné předpoklady pro tuhle, chceme-li tomu tak říkat, novou, druhou studenou válku „Západ-Rusko“ tady byly citelné už dříve (tak viz i ta otázka toho radaru u nás v letech 2007/08, kdy ale zase aspoň sami Američané deklarovali, že to je krok a priori spíše proti Íránu, nikoliv proti Rusku), a dokonce se daly odhadovat už za vlády Jelcina v Rusku v 90.letech…
Pokud bychom za skutečný počátek takové mezinárodní situace mohli považovat, ještě před tou ukrajinskou krizí, už rusko-gruzínskou válku z roku 2009, tak mám za to, že otevřeně proruské postoje v jejím kontextu tehdy otevřeně vyjadřoval i V. Klaus jako president ČR…
Jezdil jsem od roku 1984 na západ a poprvé jsem viděl ve Vídni žebráky, narkomany, vybydlené domy na periferii, oproti luxusním sídlům a obchodním domům ze skla a kovu, nehorázný binec v uličkách a po setmění nás majitelka varovala před večerní procházkou po MH Strasse. V té době jsme prochodili Prahou celé noci v bezpečí a klidu.
Korupce je systémová chyba, či spíše přednost kapitalismu. Flaška jako úplatek za socialismu je oproti tomu k smíchu. Když se podívám na hodnoty kapitalismu, což je pokrytectví, prostituce, organizovaný zločin, mafie, vláda peněz, korupce, moderní otroctví, chudoba, nezaměstnanost, nedostupnost bydlení, loupeže a vraždy, tak jsme si moc nepomohli.
Populismus vnímám jako snahu lidí říkat bez obalu to, co je pravdou ale nesmí se to říkat nahlas. Prý tím trpí demokracie. Bohužel, demokracie trpí systémem zvaný kapitalismus, který ohýbá a ničí základní lidská práva. A to je v prvé řadě právo na důstojný život, což je právo na práci a na slušné bydlení. Pokud toho není schopen dosáhnou pracující člověk, tak je demokracie mrtvá a k ničemu. Teď jsem napasal populismus, ale je to pravda, o které se musí mlčet…
Politika je způsob, jak beztrestně využít korupci pro sebe a své obohacení. Proto kapitalistická politika je špína, kde jde jen o to, ukrást z veřejných peněz co největší kus a zajistit se na další život. O lidi jde až v poslední řadě..
Kde máte v EU kapitalismus? Já tam vidím jen různé formy socialismu.
Velice zajímavý článek. Když to za autora shrnu, významný podíl na rozvoji populismu u nás Česku mají média, která naprosto šíleným způsobem tehdy nafoukla dění okolo Nečasovy vlády roku 2013, dále pak Robert Šlachta, který si na likvidaci tehdejší vlády v zásadě postavil kariéru, pak také neschopnost tehdejších demokratických stran efektivně komunikovat se svými voliči a nakonec (a to především) spoluobčané, kterým jednak v drtivé míře chybí vzdělání (disponují podprůměrným intelektem) a schopnost rozeznat manipulativní chování a snadno populistům podlehnou. Dále u těchto lidí vnímám i silné prvky fanatismu a bezmezné věrnosti (bránit svého vůdce za každou cenu, i kdyby v přímém přenosu zavraždil dítě a zpochybňovat jakoukoliv kritiku snášející se na jeho hlavu). Jak už jsem psal výše, tyto faktory se vyskytují zejména s nižším vzděláním, většinou starších, což je nepochybně důsledek života v komunistickém režimu. ale ne vždy je to pravidlem. Základním předpokladem rozpoznat manipulativní jednání a nenechat se vtáhnout do rétoriky populisty je podle mě zejména nadprůměrný intelekt a vyšší dosažené vzdělání, ostatní vrstvy obyvatel jsou mnohem náchylnější k tomu podlehnout populistovi.
Babiš a Okamura zároveň nejsou pouze populisté, ale i největší dezinformátoři a lháři na naší politické scéně (těžko říct, kdo z nich je větší) a z toho vyplývá i neúčinný boj s Covid nákazou, protože člověk v čele vlády, který veřejnost stále dezinformuje a lže, ztrácí u řady lidí autoritu a když někdo takový posléze propaguje očkování, tak i samotné vakcíny a očkování se stávají v očích řady lidí nevěrohodné, ale to už jsem příliš odbočil od tématu.
Babiš i Okamura (a samozřejmě i Miloš Zeman) v zásadě pouze využili hlouposti lidí, protože hloupost je to, co populisté využívají nejvíce k tomu, aby je lidé volili.
Tolik slov, aby jsme se nakonec dozvěděli, že jste hloupý ? Velmi neefektivní, velmi populistické !
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že míra svobody je v ČR momentálně vyšší než v DE. Potvrdí Vám to i nemálo německých přátel, pokud se nebudou bát a budou Vám věřit. Tak jako to potvrdili i mě. Jak to zapadá panu Drdovi, do jeho, jinak v mnohém pravdivém rozboru stavu a ohrožení demokracie u nás a v Evropě? Ono to není tak jednoduché a černobílé, jak v článku píše. V DE je například hodně vysoká míra autocenzury mezi lidmi. Oni se až bojí se projevit. To je nám starším důvěrně známé z let normalizace. To podle mne rozhodně o vysoké míře demokracie nesvědčí.
Má to vysvětlení, je to začátek rozkolu V4 tak jak si to přeje Brusel a připravme se na zástupy nechtěných migrantů jez na západ od nás budou k nám posílat, mají s tím už bohaté zkušenosti, to co nechtějí, pošlou na východ.
Hloupost je příliš lichotivé označení ….
Asi bych byl jeste otrejsi, ale to neni podstatne…ale vystizne…ta devastace spolecnosti je obrovska…
Pár poznámek:
1) EU je jiná i proto, že jinak se rozhoduje 28 resp. 17 než s 15 členy. Pravděpodobnost neshody není vyšší 2×, ale asi tak 10×. Navíc se těžiště EU posunulo o dost na východ a rozdíly mezi zeměmi EU se zvětšily. Portugalsko a Dánsko se nelišily tolik, jako dnes Švédsko (s Finskem a Rakouskem se staly členy EU až r. 1995, na to se dost zapomíná) a třeba Rumunsko či Bulharsko.
2) Obecně se velmi podceňuje vliv Ruska.
Zemanův „prodej“ ruského dluhu, jímž se vypralo či „vypařilo“ několik desítek miliard korun, proběhl před více než 20 lety. Tzn. už tehdy se choval jako zajetý ruský agent. Z logiky věci plyne, že s velkou pravděpodobností byli s Klausem najati již před rokem 1989. (Jen je v 90. letech tolik neúkolovali.) Rozvědka pracuje s výhledem na 30 i více let a agenty si najímá už na VŠ; umějí u studentů se solidní pravděpodobností odhadnout budoucí prezidenty a jiné klíčové figury ve státní správě.
Bohužel vytěsňujeme početnou pátou kolonu Rusů u nás. Což jsou jednak užiteční idioti, přeposílající rozkladné řetězové maily a trolící na sociálních sítích, jednak agenti, kteří ani nemusejí vědět, že jsou úkolováni Rusy, těch vědomých bude patrně jen zlomek, ale ve výsledku to vyjde nastejno.
Docela zapadl velmi ilustrativní případ Ransdorf, kdy se dotyčný soudruh europoslanec snažil ve švýcarské bance vybrat v přepočtu více než miliardu korun, kteréžto money chtěl ve své aktovce převézt do ČR. Čí peníze to byly a k čemu a komu měly sloužit? Kolikrát před tím se jemu či jiným agentům povedlo podobné částky do ČR dodat? Na co asi byly použity? Lze jen domýšlet. Vdova po něm tvrdí, že smrt jejího muže nebyla přirozená. Po Salisbury by se dalo odhadnout, kdo za ní stál: „prozradil jsi, jak to chodí, mohl bys mluvit, tu máš Novičok“.
Vytěsňujeme-li vliv Ruska na EU včetně ČR, pak jen kloužeme po povrchu dění a tápeme; nic nedává smysl. Jejich působení nemá za vždy za úkol jen dosažení konkrétního cíle jako v případě miliard ze státního dluhu, vraždy Ransdorfa či likvidace munice ve Vrběticích. Většinou se řídí zásadou „čím hůře, tím lépe“. Proto často podporují dva protichůdné názorové příp. i politické tábory. Jednak platí, že ať vyhraje ten, nebo onen, u obou mají vliv. Jednak čím více se mezi sebou „řežeme“, tím z jejich pohledu lépe. Nejvíce by se jim líbila občanská válka.
Nám to často nedává smysl a říkáme si „to je blbost, proč by to všechno dělali?“ Jenže jejich akce u nás jsou mířeny hlavně do Ruska. Aby mohli svým ovčanům v televizi ukazovat, jak špatně na tom země EU jsou. A kdo z nás sleduje ruskou televizi? (Pokud tam zrovna nepustí starostu Novotného?) Zeman je v ruských médiích častěji než v českých. Jejich působení u nás je součástí jejich vnitrostátní propagandy. Bez ní by se totiž ruští oligarchové mohli celkem rychle dočkat nějaké ruského Majdanu a třeba viset na lampách.
Doporučuji sledovat, co na toto téma publikuje paní Alvarová.
Zohledníme-li ruský vliv, mnohé zdánlivě nepochopitelné jevy u nás pak dostanou smysl. ČR je sice kotlina, ale ne ostrov.
3) Spousta našich lidí na Západ nikdy nevycestovala a většinu z těch, kteří se tam vydali, zajímala koupě u nás nedostatkového zboží. O kultuře tj. mezilidských vztazích, občanské společnosti atd. se z dvoudenního zájezdu nedozví turista nic.
Na druhou stranu asi 4 milióny Čechů z r. 1989 už nežijí a naopak cca polovina současných Čechů minulý režim nepamatuje. Vliv minulého režimu na současnost se dost přeceňuje.
4) Na přelomu let 1989 a 1990 se změnil režim, lidé ale zůstali. To je hlavní důvod toho, proč byla 90. léta tak „divoká“. Copak někdo věděl, jak fungují politické strany, k čemu je vlastně ústava, co obnáší podnikání atd.? Když byl někdo zvyklý krást, pronášet zboží přes vrátnici, falšovat cesťáky, vozit si domů firemní benzin, podvádět, lhát atd. atd., proč by s tím měl přestat jen proto, že se změnil režim?
Ty nápisy „Češi nekrast tady“ nebyly začátkem 90. let v rakouských a německých obchodech pro nic za nic.
5) Za největší s prominutím volovinu pokládám snažit se pořád V. Havlovi připisovat vliv na odpor Čechů k politickým stranám. Také pochybuji, že by on jako tou dobou prezident byl autorem hesla „Strany jsou pro straníky, OF pro všechny“. Ale i kdyby jím byl, ve skutečnosti se tímto heslem vyjadřovala již existující nálada většiny Čechů. Bylo to tedy obráceně: nejprve neobliba politických stran (tu pochopí asi jen ten, kdo se za minulého režimu účastnil nějaké schůze jakékoli tehdejší organizace), a teprve pak to heslo!
Havel opakovaně zdůrazňoval, že proti politickým stranám jako takovým nic nemá. To kupodivu málokdo zaregostroval.
Zajímavé je, že nikdo z téhož neobviňuje prezidenty Klause a Zemana, kteří oba ze svých stran demonstrativně vystoupili a stejně jako Havel vykonávali většinu funkčního období coby nestraníci!
Ostatně když Havel skončil jako prezident, otevřeně a opakovaně jednu politickou stranu podporoval a hlásil se k ní. Mýtus si už ale žije svým životem.
P. S. Chtěl jsem toto napsat p. Drdovi v e-mailu, ale buď špatně hledám, nebo je jeho el. adresa „tajná“. Pan Drda vysílá, ale nepřijímá. I proto se tolik mýlí ;o)
ad 1 Jediné rozumné řešení je omezit spektrum toho, o čem EU rozhoduje centrálně a víc rozhodování nechat na jednotlivých státech.
ad 2 Obávám se, že „ruský vliv je podobný pojem jako „spiknutí čarodějnic proti křesťanstvu“, hlásané raně novověkými inkvizitory, nebo „světové židovské spiknutí“, hlásané Hitlerem.
ad 3 Spousta lidí má přehled, zprostředkovaný okruhem přátel a známých.
ad 4 Za těch „divokých let“ jsme šli nejvíce nahoru. Jak jsme začali „harmonizovat“ s EU, přišla stagnace. To, co vidíme kolem sebe, je úpadek. Zaviněný naším členstvím v EU.
ad 5 V Havel byl jednoznačně zastáncem politiky bez politických stran. Opakovaně se v tom smyslu vyjádřil.
Opravuji překlep:
EU je jiná i proto, že jinak se rozhoduje s 28 resp. 27 než s 15 členy.