KOMENTÁŘ. Způsob a tempo, jakým slovenská vláda zrušila veřejnoprávní telerozhlas, nenechal prostor pro pochyby o politických motivech celé akce. Překotné schválení příslušného zákona způsobilo, že v létě nebudou mít tato média řádné vedení. A především zákon nijak negarantuje to, co vláda voličům prodává jako hlavní motiv změny – tedy údajný návrat „objektivity“ do veřejnoprávního éteru.

Fakt, že někteří politici současné slovenské koalice mají blízko k dezinformační scéně, občas přináší bizarní momenty. Jako třeba nedávno na setkání fanoušků portálu „Infovojna“ v Juru nad Hronom.

Jedním z hostů byl i šéf mediálního výboru slovenského parlamentu Roman Michelko – a v neformální atmosféře byl upřímnější, než možná sám původně zamýšlel. „V září už Jančkárku a Makaru neuvidíte,“ pochlubil se přítomným s odkazem na dva moderátory politických diskusí veřejnoprávního telerozhlasu.

Mezi půl dvanáctou a půl jednou v noci bude STVR muset zahrát ve vysílání státní hymnu.

V té době přitom ještě zákon o zrušení původních a vzniku nových veřejnoprávních médií ani neprošel parlamentem, nemluvě o tom, že politici ani mediální rada nemají do podobných personálních věcí co mluvit. Tedy za normálních okolností, v normální politické realitě. A tou současné Slovensko, ještě zjitřené pokusem o atentát na premiéra Fica, rozhodně není.

„Vymoct si prostor v médiích“

Zástupci slovenské vládní koalice avizovali faktické zestátnění veřejnoprávní RTVS už dlouho. V červnu k němu v expresním tempu skutečně došlo.

Šéf koaliční Slovenské národní strany Andrej Danko mluvil už před řadou měsíců neurčitě o návratu veřejnoprávních médií k „normálnímu režimu“ a ministryně kultury Martina Šimkovičová zase tvrdila, že „nový zákon explicitně požaduje, aby programové služby Slovenské televize a rozhlasu produkovaly nestranné, vyvážené a pluralitní informace“.

I když to nemusí být populární názor, je třeba přiznat, že RTVS a dříve Slovenská televize s rozhlasem nikdy nehrály veřejnoprávní první ligu.

Háček je v tom, že příslušná pasáž – svým zněním zcela stejná – byla i v původním zákoně, který podle současné vlády objektivitu naopak zajistit nedokázal.

Připomeňme, že Šimkovičová je sama tváří takzvaných alternativních médií, která se vůči těm seriózním často negativně vymezují. Jako spolumoderátorka youtubového kanálu TV Slovan dávala do loňska prostor různým hostům především z národoveckého spektra slovenské politiky, krajní pravice (Kotlebovci či hnutí Republika), ale třeba i zástupcům slovenského prokremelského motorkářského klubu Brat za brata.

Mezi tématy rozhovorů či osobních názorů prezentovaných moderátory se často objevoval odpor proti očkování, proti covidovým opatřením i kritika mainstreamových médií.

Takto třeba popsal svůj pohled na média spolumoderátor Šimkovičové z TV Slovan a dnes další poslanec za SNS Peter Kotlár: „Národ je nevědomý a musí problematiku POCHOPIT!!! To je třeba řešit RTVSkou a povinným‘ odvysíláním informací v prime time v komerčních médiích místo jednoho reklamního času. Prostě povinnost. Stát si musí umět vymoct na věci veřejné prostor v médiích.“

Jak tedy nový zákon, který do značné míry vychází z toho starého, zabezpečí onu vzývanou objektivitu? Odpověď je jednoduchá: nijak.

Veřejnoprávní nebo národní?

Červenou nití nového znění zákona, který přesmyčkou v názvu udělal z dosavadní „RTVS“ novou „STVR“, je především posílení státního dohledu nad fungováním telerozhlasu.

Většinu členů mediální rady bude volit parlament, zbytek nominovat ministerstvo kultury. Formálně má jít o odborníky z různých oblastí, z logiky nominačního schématu ale vyplývá, že kromě odbornosti bude klíčové i názorové souznění kandidáta s vládou.

Podle zákona musí parlament zveřejnit profesní životopisy kandidátů do rady nejpozději 48 hodin před jednáním příslušného výboru. Přeloženo – na rešerši o potenciálních radních a odhalení možných kontroverzí budou mít média a veřejnost třeba jen právě dva dny. V Česku to bývá i několik týdnů.

Další tematickou linkou je posílení „národního“ prvku Slovenské televize s rozhlasem. Do pasáže o tom, že obě média mají svými programy „rozvíjet národní povědomí a kulturní identitu obyvatel Slovenské republiky“ přibylo právě spojení „a slovenského národa“. Mezi půl dvanáctou a půl jednou v noci bude STVR muset zahrát ve vysílání státní hymnu.

Očekává se, že toto léto pojede STVR samospádem, s provizorním vedením a smlouvami podepsanými ještě starým ředitelem. Co se ale ve vysílání objeví na podzim, je téma pro divoké fantazie.

Novým prvkem ve struktuře telerozhlasu je etická komise. I ta je součástí řetězce závislosti obou médií na státu – členy komise totiž podle zákona jmenuje rada STVR.

Úkolem komise je „zaujímat stanoviska k dodržování statutu programových pracovníků (…) a všeobecných zásad etiky zaměstnanci Slovenské televize a rozhlasu“ a „navrhovat příslušná opatření s cílem zabezpečit jejich dodržování“. Do této vágní definice se vejde leccos a je otázka, jak nakonec etická komise vlastně bude působit.

Vybudovat si svůj tým ochotných

Další díra v zákoně je přechodné období mezi odvoláním starého vedení telerozhlasu a zvolením nového ředitele i rady. RTVS končí k 1. červenci, nového ředitele a kompletní kontrolní orgán, tedy radu, však nová STVR bude mít zřejmě až v září či říjnu.

Do té doby povede médium statutární zástupce s omezenými pravomocemi. Odcházející ředitel RTVS Ľuboš Machaj v tom vidí riziko pro chod celé firmy.

Že je osoba nového ředitele pro další směřování – nebo spíš míru destrukce – slovenského telerozhlasu zásadní, dobře shrnula šéfredaktorka deníku SME Beata Balogová souslovím „vybudovat si svůj tým ochotných“.

„Ochotných vypínat nežádoucí programy, posílat pryč nepoučitelné novináře, zdvihat telefony z Úřadu vlády. Ochotných uvěřit, že veřejnoprávní televize nemá kontrolovat mocné nebo vládu,“ píše Balogová.

I když to nemusí být populární názor, je třeba přiznat, že RTVS a dříve Slovenská televize s rozhlasem nikdy nehrály veřejnoprávní první ligu.

Už od dob mečiarismu byly na státu závislé mnohem víc, než je pro podobná média ve světě zdravé. V důsledku dlouhodobé finanční podvyživenosti také nepřitahovaly nejlepší novináře a jejich zpravodajství dělalo chyby. V důsledku finanční závislosti na státu nebylo dost sebevědomé, natož ostré. I přesto se dnes může pochlubit nejvyšší důvěryhodností na slovenském trhu.

Jak se dělá objektivita

Tvrzení současné slovenské vlády, že pouhé přepsání několika paragrafů samo o sobě zvýší kvalitu a odstraní například nedostatky v editoriální politice zpravodajství veřejnoprávních médií, je však jednoznačný nesmysl.

Z dikce zákona je zjevné, že kromě změny volby ředitele (místo parlamentu ho nově volí rada) a celkového navázání obou dosavadních veřejnoprávních médií na stát nová úprava rozhodně neznamená revoluci v „zajištění objektivity“.

Objektivita nejen v médiích veřejné služby obvykle přichází s profesionalitou a ta zase se zdravou profesní zkušeností a potřebným know-how. To je zase těžko myslitelné bez kvalitního pracovního a v případě médií i technického zázemí, včetně dobrých platových podmínek.

Slovenská vláda však – zjevně nikoli náhodou – postupovala přesně naopak a hned po nástupu k moci loni na podzim snížila nárokovatelný státní příspěvek pro RTVS o zhruba padesát milionů eur.

Ficův kabinet tvrdí, že příjmy bude kompenzovat mnohonásobně zvýšené povolené množství odvysílaných reklam. Nakolik veřejnoprávní ale ještě bude program prošpikovaný reklamními bloky, už neřeší.

Očekává se, že toto léto pojede STVR samospádem, s provizorním vedením a smlouvami podepsanými ještě starým ředitelem. Co se ale ve vysílání objeví na podzim, je téma pro divoké fantazie. Stejně jako to, jak moc slovenská vláda dodrží zmíněné výhrůžné sliby o konkrétních jménech, která na obrazovce „od září už neuvidíte“.