17. listopad ústavního soudce Procházky – 14 let „natvrdo“ za velezradu a špionáž
Státním svátkem oslavujeme 17. listopad 1989, který přinesl do naší země návrat svobody a demokracie. Brněnský publicista Kristián Chalupa připomíná jiný 17. listopad. V roce 1949 cynická komunistická moc odsoudila, přesně deset let po popravě studentských vůdců a uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939, skupinu vysokoškoláků k dlouholetým trestům odnětí svobody. Mezi více než dvacítkou odsouzených byl i student práv Antonín Procházka. Za „velezradu a špionáž“ vyfasoval 14 roků „natvrdo“.
V čem měla spožívat ona velezrada a špionáž? V podstatě v čemkoliv. Například stačilo se někde zmínit, že brněnská Zbrojovka vyrábí nový těžký kulomet, který byl přitom ve stejnou dobu vystaven na mezinárodním veletrhu v Egyptě. Nebo, že příslušníci soukromé armády KSČ Lidových milicí prodělávají vojenský výcvik. Trestné bylo i pouhé seznámení se s textem „protistátního“ letáku.
Soudní fraška z listopadu 1949 v Brně
Obžalovaní mladí lidé byli souzeni brněnským oddělením Státního soudu v Praze podle zákona na ochranu republiky č 231/48 Sbírky. Přelíčení trvalo několik dní, které pro „delikventy“ znamenaly aspoň dočasný únik z vězeňské cely. V té době platila již pro československou justici sovětská poučka o třídnosti nepřítele, který i při nedostatku důkazů musel být odsouzen. Byl totiž předpoklad, že musel jednat přesně tak, jak mu kladla za vinu obžaloba.
Takto vzpomínal v 90. letech minulého století na brněnský „monstrproces“ z roku 1949 soudce Ústavního soudu Antonín Procházka. Soudní jednání probíhalo za přísného vyloučení veřejnosti a proces jeho autoři zorganizovali tak, aby verdikt byl slavnostně vyhlášen na Mezinárodní den studentstva, tedy 17. listopadu 1949. Mezi dvaadvaceti obžalovanými byl také básník Zdeněk Rotrekl, kterému prokurátor navrhl trest smrti. Soud návrh změnil a Rotrekl byl odsouzen „pouze“ k odnětí svobody na doživotí. Nejnižší trest byl deset let vězení.
Soudce Vojtěch Šimíček vzpomíná na Antonína Procházku
K přátelům Antonína Procházky patřil Vojtěch Šimíček, který se narodil dvacet let po ostudném brněnském procesu z listopadu 1949. Docenta Šimíčka jmenoval prezident republiky Miloš Zeman soudcem Ústavního soudu v roce 2014. Předtím působil mj. jako soudce Nejvyššího správního soudu.
„Jen jedinkrát v životě jsem zažil, že v jednací síni soudu zazněl spontánní potlesk. Stalo se tak v listopadu roku 2002 ve sněmovním sále Ústavního soudu. Tehdy Ústavní soud zrušil podstatnou část zákona o církvích. Soudcem zpravodajem byl JUDr. Antonín Procházka. Poté, co pomalu přečetl odůvodnění zrušovacího nálezu, jednotliví soudci pomalu opouštěli sál. Jako poslední odcházel právě doktor Procházka, který se zdržel posbíráním písemných dokumentů. A právě v tomto okamžiku se ozval od přítomných potlesk,“ vzpomíná docent Šimíček.
Podle jeho slov příčinou potlesku nebyla radost ze zrušení části zákona a určitě ani intelektuální požitek z přesvědčivosti nálezu. Tímto důvodem byl Antonín Procházka sám. Byl ztělesněním názorové čestnosti a poctivosti, kteréžto vlastnosti prokazoval po celý svůj život a zasvěcená veřejnost si toho byla velmi dobře vědoma.
„Osobně jsem měl to potěšení setkávat se s ním až v době, kdy byl soudcem Ústavního soudu. Jen zprostředkovaně jsem se proto dozvídal, kolik hmatatelného a konkrétního dobra vykonal v předchozí době. Dokonce znám některé lidi, kteří důvodně tvrdí, že je Antonín Procházka svým zásadovým postojem zachránil před kriminálem či dokonce před špagátem,“ zdůrazňuje Vojtěch Šimíček.
Lidská tvář Antonína Procházky
S doktorem Procházkou jsem se seznámil brzy po jeho jmenování soudcem Ústavního soudu České republiky v roce 1993. Dělal jsem s ním také několik rozhovorů či článků pro Denní Telegraf a pro jeden rakouský týdeník. S nadhledem líčil i své zážitky z doby perzekuce. Se skutečnou noblesou a bez patosu vyprávěl o mučení mladých lidí komunistickými vyšetřovateli a o brněnském soudním procesu ze 17. listopadu 1949.
Debatovali jsme spolu také o současnosti. V souvislosti s naší diskusí o smyslu existence Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se jednoznačně postavil za jeho činnost. Připomněl přitom zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993, který by měl být naplňován.
Po návratu ze čtyřdenní pracovní cesty do Estonska v roce 1996 mi Procházka mimo jiné vyprávěl, s jakou vděčností vzpomínají občané této pobaltské země na pozdějšího separatistického prezidenta Čečny Džochara Dudajeva, který se v roce 1987 stal velitelem letecké základny v estonském Tartu. Svým vstřícným přístupem k rostoucím snahám Estonců o národní emancipaci Dudajev významně přispěl k odchodu Estonska ze Sovětského svazu.
Vždy před naší debatou se mne soudce Ústavního soudu Procházka zeptal, zda si s ním dám „lidskou tvář“. Po mém souhlasu pak jeho sekretářka donesla láhev Staré myslivecké a dali jsme si po skleničce.
Občas jsme svědky diskusí, zda má náš národ dost lidí, kterých si můžeme vážit. V případě Antonína Procházky odešla před devíti lety skutečná osobnost, na jakou můžeme být pyšní.
JUDr. Antonín Procházka (1927 – 2006) maturoval na klasickém gymnáziu v Ostravě a práva studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen pro velezradu a špionáž ke 14 letům odnětí svobody. Zároveň byl akademickým senátem MU v Brně vyloučen na doživotí ze studií na všech vysokých školách v tehdejším Československu. Ve vězení strávil šest let. Dostudovat mohl až v době „uvolnění“ v šedesátých letech a promoval v roce 1971 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil pak jako právník ve stavebnictví a dopravě, po roce 1989 pracoval jako advokát. V r. 1990 byl zvolen poslancem České národní rady a jmenován do funkce člena předsednictva ČNR a předsedy výboru pro věci církevní a humanitární ČNR. V roce 1992 se stal soudcem Ústavního soudu ČSFR a v červenci 1993 byl jmenován prezidentem Václavem Havlem soudcem Ústavního soudu České republiky. Přednášel také na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho funkční období skončilo v červenci 2003. V roce 2008 vyšla kniha vzpomínek Antonína Procházky s názvem V boji za ústavnost.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Levné a pohodlné bydlení? Hledejte oblasti, které ožijí za deset let
Investor Brůna: Kdo je vlastně bohatý? Na pěkný důchod už miliony nestačí
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
3 komentáře
Dudajevovu dceru si vzal čečenský terorista , separatista, zelený mužíček, bojovník za právo na sebeurčení, partizán atd. (dosa´d dle politických preferencí či ideologie, kterou vyznáváš) Salman Radujev.
Estonci pak několik let po opuštění SSSR začli houfně opouštět i samotné samostatné Estonsko – např. od r. 2004 zemi opustilo téměř 9 % tkzv. práceschopného obyvatelstva.
Nicméně i přes poměrně nízkou natalitu a stárnutí populace nikdo nezmiňuje, že by Estonci vymírali a nestraší tím (jak například je strašeno tím, že vymírají Němci, což je samozřejmě nesmysl – vymírají snad Slovinci či Islanďané ???), zřejmě proto, že je to politicko-mediálně-propagandisticky nevyužitelné, takovéto téma.
V zmíněném zákoně se mj.praví :
„…(2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. 1) Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí. …“
Což je legalizací velmi závažné protispolečenské, snad i proticivilizační činnosti (je tedy možné vyučovat i šárii ?) , uvážime-li pak, že v dalších ustanoveních zákona a zákonů s ním souvisejících umožněno i to, že takvovouto v podstatě kriminální činnost může dotovat stát (dotace školám vyučujícím nějaký starověký exceptuální, ubermenšovský věroučný koncept), nevím čemu tleskat, spíše bych nad tímto neuváženým činem plakal – jak špatně umí právníci odhadovat důsledky svých činů, pokud dokonce nejde o zlý úmysl.
„…Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí…“ – co to je za vágní ustanovení ? Jak je bráněno indoktrinaci, kritickým rozumem zatím velmi málo políbené dětské bytosti, religiocentrismem maligních forem a obsahů , ubermenšovským ideologiím….je známo, jak důležité jsou ty socializační návyky, které dítě získává cca do 6 let svého věku !!!
Práva dítěte jsou zde naopak pošlapávána. Díky takovýmto ustanovením může dokonce docházet k produkci budoucích teroristů – ve velkém, s přispěním státu , fiskálu. Teroristé často odůvodňují své činy tím, že tak dosáhnou spásy oni i jejich oběti. Spásy posmrtné, spásy postulované ubermenšovskými koncepty např. starověkými.
Svoboda vyznání ano, ale v dětství a mládí je důležité zkoumat fenomen náboženství nepředpojatě, obecně, ale i v jeho obsazích vyjádřených RŮZNÝMI formami věrouk. Otkrojovat, roubovat mysl dětí a mladých lidí JEDNOU exceptuální a někdy i ubermenšovskou, totalitní pamyslí, paetikou, palogikou …to je zločin proti lidskosti a anticivilizační nonsens, krok zpět do temnoty.
„…Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společností
(1) Registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv:
a) vyučovat náboženství na státních školách podle zvláštního právního předpisu, 4)
b) pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova,
c) být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností, 6)
d) konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky podle zvláštního právního předpisu, 7)
e) zřizovat církevní školy podle zvláštního právního předpisu, ….“
Tak, a z prstíčku vstrčeného do dveří je celá ruka i noha i hlava a trup.
Dosahy tohoto a např. výše zmíněných ustanovení mohou být všelijaké – záleží na míře a váze moci , kterou vládne zrovna ta či ona “ církev“. Co až bude nějaká islamská denominace mít příslušnou registraci, její moc a počet věřících v šáriu dosáhnou kritického stavu, budeme stále tleskat různým právníkům, kteří to přece mysleli dobře jak s republikou, tak se zdejší civilizací ?
(klidně ale může dojít i k rekatolizaci alá středověká moc Církve, to je stejně nebezpečné)