Printscreen ČT,

Zákulisí korupce: Janoušek a Grygárek – sousedi od Myšáka

Napsal/a -pes- 11. srpna 2016

V pražské Galerii Myšák, ve kterém měl kancelář Roman Janoušek, si koupil byt i státní zástupce Libor Grygárek. Tihle dva patřili ve své době k nejmocnějším mužům v hlavním městě. Při spuštění kauzy Jana Nagyová (Nečasová) a spol. policie provedla i razii v Galerii Myšák. Právě proto jsem začala zjišťovat, zda si žalobce Grygárek mohl byt za více než 13 milionů dovolit, rekapituluje reportérka Reportérů ČT Jana Neumannová v materiálu, který vznikl v rámci projektu Informací proti korupci. Na jeho realizaci se podílel i HlídacíPes.org.

Případem bývalého státního zástupce Libora Grygárka jsem se začala zabývat v roce 2013. Prvním podnětem k práci byla policejní razie, která byla součástí kauzy okolo Jany Nagyové, nyní Nečasové. Policie tenkrát prohledávala i prostory v pražské Galerii Myšák.

Jak se ukázalo, v tomto domě měl kancelář Roman Janoušek a koupil zde byt i státní zástupce Libor Grygárek. Případné spojení těchto dvou mužů ukazovalo na souvislosti s pražským děním v minulé době. Tomu jsem se dlouhodobě věnovala a na základě toho jsem dostala za úkol tento případ zmapovat.

První výstup

První odvysílaná reportáž byla aktuální a nebyl v ní tedy prostor na větší investigaci. Vznikala během pár dní a analyzovala aktuální dění. Tedy: Libor Grygárek koupil byt, který je přímo nad kancelářemi Romana Janouška. Tento byt stál třináct a půl milionů korun.


Informací proti korupci

Projekt, v rámci kterého uznávaní novináři na deseti konkrétních kauzách seznamují čtenáře se zákulisím své práce. Do projektu se zapojili Eliška Hradilková Bártová (HlídacíPes.org), Jana Neumannová (Reportéři ČT), Robert Břešťan (HlídacíPes.org), Jan Hrbáček (Euro), Radek Kedroň (ex Lidovky.cz), Lukáš Landa (Reportéři ČT),  Robert Malecký (HlídacíPes.org).


Nejprve jej koupila tchyně pana Grygárka a posléze byt prodává za stejnou cenu bývalému státnímu zástupci a jeho ženě. Tento byt měl v době natáčení zajímavého nájemce. Pronajímal si ho Jiří Toman, bývalý šéf odboru městského investora, který byl v éře Pavla Béma jednou z důležitých postav na magistrátu.

Dále jsem zde mapovala celkový majetek Libora Grygárka, který vlastnil celkem tři vily na velice lukrativních místech v Praze, v celkové hodnotě okolo čtyřiceti milionů korun. V reportáži jsem srovnávala hodnotu jeho nemovitostí a jeho příjmů.

Také jsem rekapitulovala dřívější dění v Praze, nevoli prošetřovat kauzy s politickým podtextem, jejich zametání pod koberec. Případné spojení Libora Grygárka a Romana Janouška by toto mohlo vysvětlit.

Důležité podklady

Základní podklad pro reportáž byl rozhovor s Liborem Grygárkem. Byl velmi komplexní. Tento rozhovor sloužil jako základ i pro další reportáže. Získala jsem v něm velice podrobné informace. Ty jsem mohla později analyzovat a verifikovat.

Tento rozhovor Libor Gygárek poskytl ochotně. Přinesl podklady a chtěl vše vysvětlit. Jeho motivace byla jasná, myslel, že pochybnosti okolo jeho majetku rozptýlí otevřeným přístupem. Ze zkušeností už vím, že tento otevřený přístup trvá většinou pouze do první opravdu nepříjemné otázky. Proto je nutné se v takovém rozhovoru zaměřit i na věci, které k reportáži bezprostředně nepotřebuji, ale mohu je použít později. To se potvrdilo i nyní.

Ochota Libora Grygárka se vytratila ihned po první konfrontaci s pro něj nepříjemnými fakty, která jeho obhajobu vyvracela. Dále už rozhovor odmítal. Podařilo se mi jej zastihnout pouze po telefonu. Další materiály, které sloužily jako podklad pro první reportáž, byly dokumenty z katastru nemovitostí. Opatřila jsem si výpis vlastnictví a kupní smlouvy na jeho nemovitosti. Díky tomu jsem získala přehled o majetku Libora Grygárka i jeho ženy.

Do reportáže jsem vybírala respondenty, kteří komentovali dění na magistrátu. V té době jsem často spolupracovala s Transparency International. V redakci Reportérů byla v té době tato instituce považována za věrohodnou. Spolupráce s Transparency International a podobnými institucemi probíhá vždy různě. Někdy pouze okomentují a analyzují veřejně známé informace. Tak tomu bylo v tomto případě.

V některých případech ale s jejich analytiky či právníky spolupracuji úzce – tedy tak, že některé své informace doplním jejich vlastním zjištěním, právníci či analytici rozebírají smlouvy. Často z takové spolupráce vyplynou podněty pro další práci. Někdy dokonce přebírám materiály, které sesbírala výhradně daná organizace.

Dále jsem oslovila člověka, který byl sice na magistrátě v opozici, ale v době natáčení již nebyl v politické funkci. U těchto lidí neřeším tak výrazně dilema, zda nepůjde jen o lacinou kritiku politických konkurentů. Svým vystupováním již nemohou nic výrazně získat.

Pátrání v archivech a rejstřících

V druhé reportáži jsem se soustředila na prověření tvrzení Libora Grygárka. Ten zdůvodňoval nákup svého bytu v galerii Myšák tím, že jej koupila za třináct a půl milionů korun jeho tchyně Marie Fišerová. Od ní byt za stejnou cenu pořídili manželé Grygárkovi. Peníze ale nezaplatili podle tvrzení bývalého státního zástupce všechny.

V době natáčení měli uhradit zhruba sedm milionů korun. Libor Grygárek tedy tvrdil, že jeho tchyně rodinu ekonomicky podpořila. Měla být údajně významnou restituentkou. V tomto případě je obtížné tvrzení vyvrátit, proto bylo nutné se v rozhovoru snažit získat co nejpodrobnější informace. Podařilo se mi zjistit, že pozemky měly být v katastrálním území Škvorec ve středních Čechách.

Moje další cesta tedy vedla opět na katastr nemovitostí. Tady mě ale čekal těžký úkol. Musela jsem přesvědčit úřednice, aby mi věnovaly naprosto nadstandardní čas a práci. Procházely jsme staré katastrální knihy z počátku devadesátých let a na základě toho jsme zjistily, jaké nemovitosti skutečně vlastnila paní Fišerová. Je to práce, kterou na počkání katastr nedělá.

Ze zkušeností ale vím, že není možné nechat samotné úředníky tyto informace hledat. Dodané dokumenty totiž často nejsou přesné (úředník nepozná, zda jde o smlouvy na celý majetek, zda je kupních smluv víc, mnohdy je mezitím majetek prodán dalšímu kupci a je tedy nutné hledat několik majitelů v řadě…). Jde tedy o to asertivně vyjednávat.

Tady se mi to podařilo a našla jsem dvě kupní smlouvy, kterými paní Fišerová prodávala své z restitucí nabyté nemovitosti. Z rozhovoru s Liborem Grygárkem jsem již věděla, že se mělo jednat právě o dvě kupní smlouvy – i takové informace jsou pro další práci důležitým vodítkem. Mohl by totiž tvrdit, že jsem klíčovou smlouvu nenašla.

Novinář musí mít jistotu, že má veškeré podklady. V tomto případě jsem tedy věděla, že mám vše. Zjistila jsem, že cena absolutně neodpovídá hodnotě bytu v galerii Myšák. Nemovitosti paní Fišerová prodala za dva miliony šest set tisíc. Dále jsem ze smluv zjistila, že pracovala jako úřednice (dříve se na kupních smlouvách mnohdy uváděly i takové údaje).

Ihned po prodeji odešla tato paní do důchodu. Prověřila jsem tedy také obchodní a živnostenský rejstřík, abych zjistila, zda ona či její manžel nepodnikali. To se nepotvrdilo. Možnost, že by tedy tato dáma měla k dispozici takto vysokou částku peněz, jsem tedy mohla prakticky vyloučit.

Třicet hektarů za deset milionů?

S těmito informacemi jsem mohla konfrontovat bývalého státního zástupce. Již v prvním rozhovoru jsem Libora Grygárka žádala o zprostředkování rozhovoru s jeho tchyní. Podle jeho tvrzení ale byla v té době paní Fišerová dlouhodobě nemocná. Měla prý rakovinu a léčila se.

Podařilo se mi ho zastihnout pouze po telefonu. Další rozhovor na kameru již odmítl poskytnout. Tvrdil, že jeho tchyně prodala nemovitosti za zhruba deset milionů korun. Pro kontrolu jsem se ho zeptala, jak velké pozemky to měly být. Odpověděl, že třicet hektarů. To je přesně velikost pozemků, které byly prodávány podle kupních smluv.

Pro jistotu jsem ještě oslovila realitního odborníka. Ten potvrdil, že cena polností v této době a na tomto místě nemohla být tak vysoká. Podle něj se mohla pohybovat v rozmezí mezi jedním a půl až třemi miliony korun. Libor Grygárek dále uvedl, že jeho tchyně získala zhruba jeden milion čtyři sta tisíc korun jako restituční náhradu za živý inventář.

Není jisté, zda by se mi podařilo tuto informaci ověřit. Bylo by to ale velmi obtížné vzhledem k době, která mezitím uplynula. Dá se předpokládat, že takto staré materiály již budou zničené. Nebylo to ale v tomto případě nutné ověřovat. Proto jsem se rozhodla tuto částku započítat do příjmů paní Fišerové. Ani tak se totiž suma neblíží k oněm třinácti a půl milionům korun.

Etické dilema

Největší dilema reportáže ale přišlo po zjištění těchto veškerých informací. Bylo by totiž na místě ptát se samotné paní Fišerové. Jde ale o velmi starou dámu, proto jsem k tomu musela přistupovat s maximální opatrností. Její adresu znám, tak jsem se tam tedy bez kamery vypravila.

Před dveřmi činžáku jsem potkala staršího muže. Zeptala jsem se ho, zda zná paní Fišerovou. Odpověděl mi, že je těžce nemocná a je v této době v nemocnici. Věděl dokonce ve které nemocnici je. V tomto případě jsem se tedy rozhodla ji nekontaktovat. Protože potvrdil tvrzení Libora Grygárka, neměla jsem důvod o něm dále pochybovat. Jít do nemocnice za vážně nemocnou starou paní a konfrontovat ji s takto nepříjemnými věcmi je jednoznačně neetické.

V takových případech je nutné vždy velmi dobře zvažovat postup. Paní Marie Fišerová není a nikdy nebyla ve veřejné funkci. Za normálních okolností by se novináři jejím majetkem vůbec neměli zabývat. Ona sama nám nemusí vysvětlovat vůbec nic. Povinnost vysvětlovat původ majetku vyplývá pouze z veřejné funkce.

O majetek paní Fišerové jsem se zajímala pouze proto, že veřejný funkcionář Libor Grygárek původ svého majetku vysvětloval její restitucí. (Nutno připomenout, že za byt v galerii Myšák Libor Grygárek celou cenu nezaplatil. Zaplatila ho jeho tchyně). Původ majetku musí vždy jasně a prokazatelně vysvětlit daný veřejný funkcionář.

V tomto případě jsem jednoznačně měla veškeré podklady a smlouvy, které jsem potřebovala. Potvrdila jsem si telefonicky u Libora Grygárka, že mnou zjištěné informace přesně sedí. Libor Grygárek dostal časový prostor, aby od své tchyně další možné informace získal. Tuto prosbu jsem vznesla dvakrát, jak při rozhovoru osobním, tak telefonickém.

V Reportérech ČT platí pravidlo velmi přísně respektovat soukromí lidí. To platí obzvlášť u lidí, kteří ve veřejných funkcích nejsou. Zcela jiná situace by byla v případě, kdyby byl nemocný a takto nedostupný např. Libor Grygárek. Bez jeho vyjádření by nebylo samozřejmě možné reportáž vysílat.

Tyto případy jsou velmi specifické. Vždy záleží na míře závažnosti problému, na důležitosti veřejné funkce…Nedá se tedy říct jednoznačné pravidlo pro postup. V naší redakci se podobné problémy běžně řeší na poradách, kde i jednotliví redaktoři říkají své názory. Definitivní slovo ale vždy má dramaturg.

Rozhodne, zda taková míra konfrontace stačí, či ne. Pokud si nejsem jistá, radím se s ním v průběhu natáčení. Zde ale můj postup jednoznačně odsouhlasil. Na hrubých materiálech mám natočené, že Libora Grygárka o zprostředkování rozhovoru s jeho tchyní žádám a on s odůvodněním na její nemoc odmítá. Tyto materiály se archivují.

Důležitá anonymita

Na konci roku 2013 policie obvinila Libora Grygárka. K tématu jsem se tedy opět vrátila. Další reportáž rekapitulovala dění. Libor Grygárek měl podle policie napomáhat Romanu Janouškovi. V případu šlo o to, že švýcarská prokuratura zaslala na pražské Vrchní státní zastupitelství právní pomoc. V té informovala českou stranu, že Roman Janoušek má v tamní bance uloženou vysokou sumu peněz.

Upozorňovala na to, že by peníze mohly být výnosem z trestné činnosti. Libor Grygárek však na tuto výzvu reagoval pouze konstatováním, že Roman Janoušek není v ČR trestně stíhaný. Podle policie však měl zahájit vyšetřování. Policie dále zmapovala časté kontakty právě mezi Janouškem a Grygárkem. Od mého zdroje z policie se mi podařilo získat policejní materiál – povolení ke sledování osob a následně i text obvinění včetně rozsáhlého odůvodnění.

Tyto materiály pro mě byly důležitým podkladem. Je vždy nutné zachovat anonymitu zdroje. Jde o člověka, se kterým jsem se sešla v minulosti kvůli jiné reportáži. Od té doby se s ním scházím. Problém je ale ten, že oficiální dokumenty bývají identifikovatelné. Je podle nich možné zjistit, kdo je z policie vynesl. Dá se to poznat podle umístění razítek, vepsaných poznámek, podpisů… Tento člověk by pak mohl být potrestán.

Proto je dobré se vždy s daným zdrojem domluvit, jaké stránky či části textu je možné ukázat na kameru či jinak zveřejnit. Například v případě zveřejnění Kubiceho zprávy byl zdroj odhalený podle vepsaných poznámek v textu.

Atraktivní vs. Ověřené

Hlavním dilematem této reportáže bylo, jak nakládat s informacemi, které se v médiích již objevily, ale nebyly podle mého soudu dostatečně podložené. Konkrétně se jednalo o informaci, která prošla tiskem již před několika lety: švýcarská prokuratura zaslala tenkrát žádost o právní pomoc, ve které chtěla objasnit původ peněz Romana Janouška, které měl v tamní bance.

První zveřejněné zprávy zněly tak, že se jedná o dvě miliardy korun. Ty měly ležet na účtech, které měly patřit Romanu Janouškovi. Přístup k nim podle těchto informací měli mít dva vysocí úředníci pražského magistrátu Peter Ďurica a Jiří Toman. Taková informace je sice velmi atraktivní, její pravdivost se ale podle mého úsudku nepodařilo dostatečně prokázat.

Bohužel někteří novináři upřednostňují atraktivitu před objektivitou. Některé policejní materiály se o oné právní pomoci zmiňují. Mluví se zde na jednom místě i o takto vysoké částce. Celé další vyšetřování a podrobná analýza, kterou jsem měla k dispozici, ale hovoří o mnohem nižší částce.

Právní pomoc, kterou policie nakonec řešila, hovoří o účtu, ke kterému má patřit firma Romana Janouška a přístup k němu má mít jeho matka. Na tomto účtu bylo cca 200 milionů korun.

Rozhodovala jsem se tedy, zda v reportáži zmiňovat i atraktivní – avšak podle mého soudu nedostatečně potvrzenou – informaci o účtu se dvěma miliardami korun, nebo zda se držet informací, které jsou zcela jasné. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Na samotné podstatě věci – že měl Libor Grygárek blokovat prošetření švýcarské právní pomoci – se nic nemění.

V naší redakci platí pravidlo, že informace takto závažného rázu musejí být jasně prověřené. Musela jsem přizpůsobit rozhovor. Jedním z respondentů byl investigativní novinář Jaroslav Spurný. Ten mluvil tom, že nejprve přišla žádost o právní pomoc ve věci konta se dvěma miliardami. Teprve poté podle něj přišla druhá žádost o právní pomoc, ve které se mluvilo pouze o dvou stech milionech.

Pasáž o dvou miliardách jsem tedy z jeho úst nenechala zaznít. Za správnost reportáže ručím já, proto tedy nemohu ani respondenta nechat říci věc, která se jeví jako nedostatečně prověřená. I zde se mi hodil rozhovor s Liborem Grygárkem z první reportáže. Ten už s novináři nechtěl komunikovat. Já jsem však měla veškeré jeho reakce na tvrzení, že blokoval vyšetřování, natočené.

Dvacet tři milionů

Poslední reportáž, kterou jsem o Liboru Grygárkovi točila, vznikla na základě dokumentů, které se mi podařilo získat od zdroje z policie. Policie totiž v té době prošetřovala mimo jiné i původ majetku Libora Grygárka. Ten jako vysvětlení dodal prohlášení, ve kterém jeho tchyně Marie Fišerová potvrzuje, že na nákupy nemovitostí dala manželům Grygárkovým dalších deset milionů korun.

Veřejní činitelé, kteří nemohou prokázat původ svého majetku, se často zapletou do svých vlastních tvrzení (bylo to například u Stanislava Grosse a Martina Kocourka). Tak tomu zřejmě bylo i nyní. Z dostupných dokumentů tedy vyplynulo, že by tchyně Libora Grygárka měla mít k dispozici celkem dvacet tři milionů korun.

Jak jsme již ukázali ve druhé reportáži, její majetek byl zhruba čtyři miliony korun. S tímto dokumentem jsem potřebovala Libora Grygárka konfrontovat. Odpovědi jsem se ale nedočkala. I v tomto případě platí pravidlo, že odpovědi na otázky musí poskytnout veřejný činitel. Zajímá nás jeho majetek, a způsob, jakým ho nabyl, musí vysvětlit on.

Na co se zaměřit

Pro reportáže jsem zvolila téma, které mohu jako reportérka publicistického pořadu plně rozvinout. V týdenním cyklu nemůžeme konkurovat aktuálním zprávám. Citace z obvinění či jiných policejních textů se většinou stihnou objevit v tištěných médiích či na internetu dříve. Na druhé straně ale máme výhodu, že máme na prověřování delší čas.

Proto jsem se záměrně zaměřila na téma, které většina novinářů nemonitorovala – tedy především na majetek a vyvracení tvrzení Libora Grygárka. Jako nejdůležitější podklad mi tedy sloužil první rozhovor s Liborem Grygárkem. Byl natolik komplexní, že jsem v něm měla odpovědi na veškeré otázky, které vyplynuly i po delší době.

Případ zatím není uzavřen, je tedy možné, že se k němu budu v budoucnu ještě vracet.

Jana Neumannová

Autorka je reportérkou pořadu Reportéři ČT

4 komentáře

  1. Němec napsal:

    To, že za současné vlády ČSSD s ANO a velmi příhodných ekonomických podmínek dnešní vládní garnitura směšně přidala důchodcům 40 Kč na důchod, není vina pánů Gerygárka a Janouška. Uvedená reportáž jen ovlivňuje volby v prospěch pana Babiše . Na zlodějnu máme policii a média by měla informovat jen o vyřešených případech.

  2. Nováček napsal:

    Mám stejný názor. Popis postupu „novinářky“ mně silně připomíná mé mládí. Téměř totožně totiž popisovali „nestraní“ straničtí novináři to, jak odhalovali škůdce budování socialismu (v naší krásné vlasti), t.zv. křečky, převážně bývalé obchodníky a továrníky (jde o dobový výraz pro podnikatele), jimž byly jejich majetky znárodněny.

    • petrph napsal:

      Ale to bude nějaký omyl, pan Grygárek není podnikatel ale státní zástupce. Čili jeho finanční transakce by naopak měly být známé a pod mediálním dohledem právě pro kontrolu nestrannosti jeho práce

  3. Libor Vaněk napsal:

    Výborná práce.
    Ještě, aby měla soudní dohru a ukradené, vytunelované prostředy byly vráceny.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies