Zákony a nařízení jsou z dvaceti procent nesmysly, říká bruselský lobbista

Napsal/a Robert Břešťan 3. března 2015

András Baneth je jeden z nejznámějších bruselských lobbistů. On sám ale tohle slovo moc v lásce nemá; před lobbingem dává přednost názvu „public affairs“.

Baneth je ředitelem mezinárodní organizace Public Affairs Council a také autorem „Ultimate EU Test Book“. Knihy, jež pomáhá uchazečům o práci ve strukturách Evropské unie uspět ve výběrovém řízení.

Ze stejného důvodu si jej jako konzultanta najímají i vlády Dánska, Španělska či Nizozemska. Podle Banetha je v zájmu členských států Evropské unie mít v unijních strukturách, v co nejvyšších pozicích, co nejvyšší počet svých krajanů.

„Řada vlád už dávno pochopila, jak důležité je mít v Bruselu své lidi. Jsou skvělým zdrojem informací, co se kde děje, a pomáhají vládám pochopit řadu komplikovaných témat,“ říká v rozhovoru pro HlídacíhoPsa András Baneth. Česká vláda si jej zatím nenajala.

Brusel je obvykle považován za místo, kde každý rok vzniká spousta různých zbytečných směrnic, zákonů a nařízení, které také často podléhají lobbistickým tlakům. Souhlasíte s takovým pohledem na věc?
Tenhle pohled je poměrně běžný, ale vychází jen z představ a pocitů, ne z reality. Skutečnost je taková, že ve vztahu k normám vznikajícím v Bruselu platí pravidlo 80:20. Tedy, že 80 % pravidel dává abanethsmysl, jsou užitečná a mají svůj důvod a 20 % jsou naprosté nesmysly. V těch osmdesáti procentech jsou normální a rozumné věci jako je třeba vzájemné uznávání diplomů, standardy kvality, kvalita potravin nebo ekologické normy. Do těch zbylých dvaceti procent obvykle promlouvá politická a byrokratická mašinérie…

Firmy jsou i proti sobě

Když jsme u těch procent, dá se říct, kolik evropských zákonů a nařízení dostává svou konečnou podobu vlivem změn prosazených lobbisty?
To se dá těžko určit. Metoda, která se nabízí je vzít návrhy legislativy z Evropské komise a porovnat to s verzí, která byla nakonec schválena. A na základě toho se můžete domýšlet, kdo měl na konečné znění asi největší vliv. Může to být stejně dobře nevládní ekologické organizace jako česká vláda nebo i země, která není členem EU, ale s jistotou to nebudete vědět nikdy. Své pozměňovací návrhy prosazují i firmy a dá se vysledovat, že některé z nich si vezmou za své někteří europoslanci. Často se třeba vede boj o to, zda plnění některých nařízení bude povinné nebo dobrovolné.

Ale dalo by se čekat, že právě firmy a jejich lobbisté jsou v Bruselu nejaktivnější.
To je zajímavá věc, kterou se snažím pravidelně vysvětlovat. Není možné vycházet jen z počtu schůzek, které mají zástupci firem s členy Evropské komise nebo s europoslanci a srovnávat je s se schůzkami, jež mají třeba nevládní organizace. To je dost zavádějící, protože firmy přece nikdy nemají totožné zájmy. Každá, ať jde o tabákový, ropný, energetický či jakýkoli jiný průmysl, hraje za sebe a snaží se prosazovat svá témata a individuální zájmy.

Sám o sobě říkáte, že nejste lobbista, ale že se zabýváte „public affairs“. Přesto, slovo lobbista není v Česku moc populární; jak se na lobbisty dívá Brusel?
Je asi nutné rozlišovat mezi životem v bruselské bublině a širší veřejností. V rámci struktur EU je lobbismus považovaný za legitimní součást hry. Mimo ně to bude velmi podobné jako v Česku: slovo lobbismus mnoho pozitivních asociací nevyvolává. To je i jeden z důvodů, proč dávám přednost výrazu public affairs. Což ale není jiné slovo pro tutéž věc, ale jde o širší koncept. Pokud budete definovat lobbismus jen jako snahu měnit legislativu ve svůj privátní prospěch, je jasné, že se pojem lobbista nebude nikomu líbit.

Dá se říct, jaký druh firem, z jakých oborů, využívá služeb lobbistů či „public affairs“ společností nejčastěji? Člověka přirozeně napadnou asi tabákové firmy nebo automobilky…
To souvisí s otázkou, kde má Evropská unie své legislativní pravomoci, co se reguluje na evropské a co na národní úrovni. Brusel má velké pravomoci v oblasti obchodu, trhu a hospodářské soutěže, v potravinové bezpečnosti, ekologických standardech, v regulaci zemědělství… Od toho se odvíjí velký zájem výrobců potravin a nápojů, tabákových firem. Protože když se nějaké opatření přijme na evropské úrovni, má dopad na 28 zemí a 500 milionů lidí. Ale to není všechno. Řada firem působí globálně a zjevný je pak i dopad evropských rozhodnutí na světové trhy, na legislativu třeba v Brazílii či v USA. A protože EU sdružuje nejvyspělejší země světa, mají opatření v EU své dopady i v rozvíjejících se zemích.

Lobbismus v národním zájmu

Je podle vás v zájmu členských států Evropské unie mít v unijních strukturách, v co nejvyšších pozicích, co nejvyšší počet svých krajanů? I to přeci může být součástí lobbingu za národní zájmy…
V každém případě ano. Sám ostatně pravidelně školím lidi v tom, jak se dostat do evropských institucí, napsal jsem k tomu i knihu, z níž je bestseller. Spolupracujeme v tom i s některými vládami – se Španělskem, Dánskem, Nizozemím… Mají zájem o to, abychom jejich občany školili, připravili pro ně testy a materiály pro to, aby ve výběrových řízeních pokud možno uspěli. Pochopili, jak důležité je, mít v Bruselu své lidi. To přitom nijak neodporuje tomu, že zaměstnanci EU musí dodržovat etiku a nesmějí být přímo ovlivňováni vládou. Jsou ale skvělým zdrojem informací, co se kde děje a pomáhají vládám pochopit řadu komplikovaných témat, což je legitimní. Existuje i řada studií sociologických studií potvrzujících, že sociální vazby se tvoří hlavně skrze společný jazyk a národnost.

Předpokládám, že česká vláda vás o spolupráci ještě nepožádala…
Nepožádala.

…protože v poměru k ostatním zemím nemá Česko v evropské byrokracii příliš velké zastoupení.
Nemám k dispozici konkrétní čísla, ale myslím, že to tak je. Přitom zájmem EU je mít co možná nejvyšší proporční zastoupení.

Nebyl vložen žádný komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies