Výuka v roce 2050 dle rektora Zimy: Elektronické zkoušení, simulátory a angličtina
1. DÍL SÉRIE VZDĚLÁNÍ V 21. STOLETÍ. Vysoké školy nejsou primárně továrnami na právě potřebné zaměstnance, ale místem kultivace občana. Ten by po vystudování měl být příspěvkem společnosti a zároveň mít dostatečné znalosti a vědomosti na to, aby se na trhu práce prosadil. Probíhající tektonické pohyby, které vzdělávání mění, na této premise nic nemění, shodují se emeritní rektor Vysoké školy ekonomické Richard Hindls a lékař a biochemik, rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jako tradičně nabízíme jejich základní teze průběžně doplňované expertními (o)hlasy.
Teze 1:
Poslání univerzit: naučit lidi přijímat informace. Někteří lidé – a není to jen v Česku, platí to i v zahraničí – si myslí, že jsou vysoké školy továrny na zaměstnance, na lidi, které jsou na trhu práce právě třeba. To ale není posláním univerzit; jejich posláním je vést lidi k tomu, aby byli schopni přijímat informace. Vezměte si, kolik lidí ve věku 40-50 let je dnes ve vrcholových pozicích informačních firem, v medicíně a podobně. Kdyby přitom člověk otevřel učebnice, ze kterých se učili, bylo by těžké tomu uvěřit, protože pokrok jde kupředu nesmírně rychle. Jak je to možné? Před lety sice učitelé vyžadovali, aby student měl jisté znalosti, ale zároveň ho vedli k tomu, aby uměl rozlišit podstatné od nepodstatného, aby pochopil vazby mezi věcmi, učili ho jak se učit. I dnes je před námi mnoho neznámých a my tak musíme připravovat absolventy tak, aby byli flexibilní, aby se uměli uplatnit a aby byli široce vzdělaní. Už proto, že vzdělaný člověk je méně náchylný k tomu, aby podlehl kupříkladu nesmyslům, které se dnes objevují (zejména) na sociálních sítích.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Poslední (zejména) dva, tři roky prokázaly význam společenskovědních oborů. V diskuzích dnes opakovaně zaznívá, že jsou humanitní a společenskovědní obory k ničemu, že nic nepřinášejí a kolik zbytečně čerpají prostředků. Opak je pravdou, co se například oněch prostředků týče, ty buď stagnují nebo klesají. Co se pak přínosu týče, tyto obory vysvětlují – nebo by měly vysvětlit – významné trendy jako je migrační vlna, socioekonomické vazby, vztah vesnice-město, nebo osudy civilizací. Berme to tak, že historicky civilizace zanikaly a i v jednadvacátém století mohou některé zaniknout. Stručně, výzvy či otázky, kterým čelí společenskovědní obory, jsou veliké a mnohé fakulty se na to také velmi intenzivně připravují, respektive v té věci už konají; jsou zapojeny do různých místních i evropských projektů. Jejich cílem je přitom vysvětlit společnosti v celé šíři procesy, které ovlivňují naše životy; vysvětlit, že někdy jde o procesy cyklické, které tu už v historii byly, a že musíme být na tyto věci připraveni.
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
V roce 2050 bude 70 až 80 % výuky bezkontaktní, bude probíhat po internetu. Učební texty budou velmi sofistikované s možností konzultovat vše s učitelem. Vlastní kontaktní výuka bude představovat pár hodin za semestr. S tím souvisí i (forma) zkoušení, které bude z 90 % probíhat elektronicky, distančně. Většina výuky pak bude sdílená univerzitami všude po světě, což znamená, že bude vyšší flexibilita. Řada oborů bude dominantně vyučována v angličtině. Co se praktických dovedností týče, významný podíl bude přesunut na simulátory. I toto bude částečně realizováno z domova či z jakéhokoli místa, kde se student připojí na síť. Stručně, dojde svým způsobem k odosobnění vzdělávání. Na druhou stranu, i v roce 2050 se student se svým učitelem uvidí – a budou se muset vidět, aby mu učitel mohl ukázat směr, ukázat, jak se v záplavě informací orientovat a jak se učit, aby daný obstál (i) v roce 2070.
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Celý rozhovor emeritního rektora Vysoké školy ekonomické Richarda Hindlse a rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy si můžete poslechnout ZDE.
Diskuze očima Richarda Hindlse
Provázané znalosti nebo jen zručné dovednosti? Návrat k paměťovému učení nebo masivní a permanentní vyhledávání na webu? Široké, robustní studijní obory s vnitřní specializací a individualizací studijní dráhy nebo vznik dalších a dalších nových subtilních studijních oborů, které se sice různě pojmenují, ale z nemalé části se v nich vlastně bude učit jedno a to samé?
Řešení těchto a dalších nevyřčených otázek nejspíš bude tím, co bude stát na křižovatkách cest k metodám vzdělávání za 20 až 30 let. Zatímco dnes je nezřídka typickým jevem tlak zaměstnavatelů na to, aby školy víceméně jen prefabrikovaly svoje absolventy pro bezprostřední potřeby firem, bude do budoucna nutné, aby učebny a posluchárny opouštěli absolventi se širokou výbavou znalostí a především se schopností vystavět si svůj vědomostní potenciál tak, aby si zachovali schopnost pružně reagovat na měnící se podmínky překotného vývoje segmentů společnosti, mezi něž určitě patří i technologie a ekonomie.
A ještě něco: hrubou chybou by bylo upozaďovat společenskovědní partie vzdělávání – právě v nich vzniká charisma společnosti. A rovněž něco, co se nám zpětně vrátí v podobě našich schopností porozumět společnosti, v níž budeme muset žít a kterou budeme muset i spoluutvářet. Tedy nestát se jen obslužnou osádkou člunu, který je unášen proudem, aniž tušíme, kam vlastně (do)jedeme. S dnešními metodami vzdělávání totiž už nevystačíme. Taky proto, že zatímco v posledních letech didaktika výuky trochu stagnuje, svět zrychlil. Mnohem dramatičtěji, než tomu bylo před 30-40 lety.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Rozhovor Kysilka – le Moigne: Školu zítřka si každý sestaví podle svého
Jan Mühlfeit: Dějepis jako Pokemoni aneb Jak se dnes učit, abychom zítra uspěli.
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
16 komentářů
Vypisovat granty, státní podporu a přecedit úspěšné a neúspěšné školy. Stát by měl říct, že do pěti let potřebuje tolik a tolik stovek inženýrů nebo magistrů strojírenství, elektrotechniky, chemie a já nevím čeho všeho. Tyto demografické údaje, kdy a kdo půjde do důchodu, jsou jasné. Stejné je to s rozvojem průmyslu, ten je minimálně pět let dopředu známý. Z tohoto pohledu by stát měl říci: Budu podporovat tyto a tyto školy a ostatní ať si učí za své. Platím tě? Tak dělej, co chci. Když to nebudeš dělat, dobrá, ale pak dělej za své. Příspěvky školám i školné by se daly diferencovat. Strojárna by například byla zadarmo, politologie třeba za 40 tisíc na semestr. Zdroj: iDnes
Bylo by bláhové měnit vzdělávací systém, který nám připraví „lidské zdroje“ do roku 2070, jen proto, že v roce 2016 je v nějakém sektoru málo zaměstnanců. Tento přístup nefungoval v plánované ekonomice a nebude fungovat ani nyní. Potřeby trhu práce je stále těžší odhadovat na dekádu dopředu, natož na celý aktivní život jedince. Každý by proto měl jít bez obav studovat obor, ve kterém cítí, že může vyniknout. Koho počítače nebaví, nikdy nebude dobrým informatikem. Stát by mu namísto prezentace jediné možné cesty měl umožnit rozvinout jeho přirozený talent, jímž může společnosti prospět více než jako podprůměrný informatik. Zdroj: e15
České školy nepropojují znalosti různých oborů. Svět se stává mnohem komplexnější, experti se však soustředí na stále užší oblasti zkoumání ve své branži. Větší důraz na interdisciplinaritu je na místě.
A to nejen v Česku. Na druhou stranu to nejsou (vždy a všude) společenskovědní obory, kdo chrlí nejvíce trhem práce opomíjených. I proto, že absolventi takzvaných měkkých oborů často najdou zaměstnání v příbuzných – a z pohledu ekonomiky růstových – oborech, jak potvrzuje mimo jiné komplexní studie University of Oxford. Opomíjet bychom přitom neměli ani těžko vyčíslitelný a přitom nezpochybnitelný společenský přínos společenskovědních oborů a to zejména v období historických tektonických pohybů, jaké zažíváme právě dnes (na což ostatně i mnozí ekonomové upozorňují). Stručně, odplevelit české školství od nekvality všeho druhu určitě dává smysl; diskriminovat plošně (jakékoli obory) ale není systémovým řešením.
Zmínit lze v této souvislosti příklady z praxe – sdílenou ekonomiku, Airbnb, sociální sítě, Wikipedii. To vše posunulo hranice. Co se školství týče, to dnes velmi obtížně hledá cestu ke správnému vzdělávání. Jedinou možností je tak studentům na rovinu říci “nic není vytesáno do kamene, vše se mění. Vy se s tím musíte naučit žít a musíte se učit na to správně reagovat.” Je třeba, aby studenti hledali vlastní cesty a přístupy. Měli by se učit tím, že něco dokážou, udělají. A když se to nepodaří, měli by vědět, proč se to nepodařilo a hledat alternativy. Právě alternativa respektive individuální vzdělávání má totiž velkou budoucnost.
„Celý rozhovor emeritního rektora Vysoké školy ekonomické Richarda Hindlse a rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy si můžete poslechnout ZDE.“
Neučinil jsem tak, zcela mi postačilo přečtení tezí. Je to jako s virtuálním biftekem, může ho vidět kažký, kdo se kdekoliv a kdykoliv připojí na internet. Virtuální biftek je krásný, vypadá velmi lákavě (až jedinec začne zcela po pavlovsku /a bolševicku/ slinit), ale hlad, hlad ten ukojen nebude!
Významu těchto oborů prospívá nejen to, že se zabývají současnými tématy, ale i jejich vývoj a propojování s ostatními obory. Například psychologové čím dál více těží z poznatků z neurobiologie. Ta nám totiž dokáže lépe vysvětlit mnoho otázek. Díky neurobiologii kupříkladu lépe chápeme, jak probíhá vývoj mozku a jaké faktory na něj mají vliv, rozdíl mezi emocionálním a racionálním rozhodováním, či mechanismy, které vedou k vzniku různých psychických problémů. Taková sociologie pak nejen, že využívá poznatky z psychologie, ale čím dál více i z matematiky a statistiky, neboť se v tomto oboru pracuje s velkým množstvím dat. Prolínání s jinými exaktnějšími obory je pak typické i pro další společenskovědní a humanitní obory, s tím že tento pozitivní trend nejspíše bude pokračovat. Nové poznatky získané využitím znalostí z různých oborů jsou pak konkrétnější, lépe dokazatelné a díky tomu i lépe převeditelné do praxe.
Tak ona potíž je hlavně v tom, že to co pan rektor futurologicky odsouvá na rok 2050 už, by mohly vysoké školy poskytovat už dnes -a začít s tím třeba od příštího semestru). Takže o tom by pan rektor měl promluvit – naše škola toto neposkytuje protože, toto odmítá protože, do toho se nám nechce, protože mediálně zajímavější je když se buntujeme do politiky. atd.
Ale to platí o všech těch tezích, když se třeba pan rektor vymlouvá že „vysoké školy nejsou továrny na zaměstnance, na (VŠ prakticky kvalifikované) lidi, které jsou na trhu práce právě třeba. Ve skutečnosti jsou a pro tento úkol je vyčleněn bakalářský stupeň studia. To je jejich chyba že ho zkazily a udělaly si z něj nepraktickou přípravku pro magisterský stupeň..
Čas ušetřený přímou – frontální – výukou by měl být věnován intenzivní diskusi mezi pedagogem a žákem. Vedení k motivaci k učení a formování kritického názoru bude vždy nenahraditelnou rolí kvalitního pedagoga. Učení bude mít stále více formu koučingu a mentoringu (více například v knize Příručka mentoringu).
Argumentace dynamikou změn současné společnosti by neměla sklouznout k tvrzení, že stačí vědět, kde hledat informace, a že je hlavně podstatné umět se učit. To může vést až k rezignaci na obsah učení v bláhové snaze být univerzální a připravený na vše. Obsah učení je však podstatný. Někteří lidé ve věku 40-50 let jsou na vrcholových pozicích možná právě proto, že jejich vzdělání mělo konkrétní a praxí své doby ověřený odborný obsah, odpovídající stavu vědění.
K té tezi 2, v níž se připomíná názor, že „jsou humanitní a společenskovědní obory k ničemu“ – a když se ještě v jednom z komentářů hovoří o „nezaměstnaných – a v podstatě nezaměstnatelných politolozích (a dalších)“… Tak ano. Člověk může v takovém směru dosáhnout vysokého stupně vzdělání, ale v praktickém životě… Může jít k „k lopatě“, k lopatě, obrazně nebo třeba i doslova míněno, prostě vykonávat profesi, na kterou by teoreticky nebylo potřeba možná ani základní školy – a je rád, že (nerad bych přeháněl) neumře hlady. Jinak samozřejmě, ve volném čase si na bázi takového vzdělání může kecat nebo např. i publikovat (když mu to někdo bude vydávat) jak chce; ale finanční odměnu za to čekat nemůže (anebo když, leda omezenou a ve výjimečných případech).
Tahle bych to neviděl, mám známého s takovou školou, a ten k lopatě (ani obrazně) nemusel. Ale musí být zkrátka aktivní a sám si tu práci stále vyhledávat a nabízet (svou práci), i třeba kde mu za to přednášení nebo publikování zaplatí. Umět jazyky, takže i v rámci EU, atd.
Ale to by měli dneska učit na všech VŠ všecny studenty.
Tak samozřejmě, je to individuální. Někomu se něco podaří, někomu ne… Ta aktivita je také určitě nutná. Ale nejobecněji ta perspektiva není z takového hlediska dobrá, třeba i proto, že těch politologů, historiků atd. je prostě dost – a když si vezmete, namátkový příklad, může jít např. o průzkum a interpretaci témat, o kterých můžeme diskutovat třeba tady… Ano, někdo může třeba uznat „je to zajímavé“ – ale kdo Vám za to co dá? Možná docela dobrá možnost pro širší uplatnění je školství (kromě úplně ideálního vysokého či univerzitního), ale tam se vyžaduje alespoň tzv. pedagogického minima. – – – Když píšete „umět jazyky“… Tak jistě. V těch cizích jazycích můžete i publikovat, třeba v časopisech vycházejících v zahraničí – zadarmo, tak jako v časopisech či novinách vycházejících u nás. Prozradím, že do značné míry mluvím i z vlastních zkušeností.
To závisí na situacích, které nastanou. Pokud to někdo činí, může to být zcela účelové tvrzení. Tvrdí-li to studenti, může to být (vcelku přirozená) lenost. Pěkný příklad uvádí Liessmann ve své knize Teorie nevzdělanosti. Orientalistika, dříve mnohými považována za zbytečný obor, se po 11. září 2001 stala velmi žádanou kompetencí.
Pak je jedinec připraven rychle se přizpůsobit změnám. Naopak, kdo tento návyk nezíská, narazí dříve nebo později na hranice poznání. Pamatuji si, že když jsem byl poprvé v 90. letech v Anglii potkal jsem člověka, který byl ředitelem marketingu ve velké nadnárodní firmě. Naivně jsme se ho zeptal na které prestižní škole marketing studoval. Jeho odpověď byla překvapivá. Marketing jsme nestudoval, mám doktorát z historie anglického jazyka na Oxfordu. Na můj překvapivý dotaz co ho tedy udělalo kandidátem na pozici ředitele marketing suše odvětil, že škola a obor, který vystudoval. Na můj nechápavý pohled dodal, v Anglii zaměstnavatelé neposuzují uchazeče podle toho co vystudoval, ale kde studoval. Když někdo zvládne studium historie anglického jazyka na Oxfordu, snadno ho firma naučí dovednostem které potřebuje ve své pozici. Samozřejmě, že ale nejde o obecné pravidlo. Například lékařem se nestane někdo, kdo studoval marketing. I u lékaře však platí, že ten, který je schopen celoživotně sledovat nové trendy a učit se bude mnohem profesionálnějším – větším – odborníkem ve svém oboru.
Roboti a umělá inteligence se stanou nositeli a uchovateli našich znalostí a vědění. Zdaleka se nebude klást takový důraz na fakta a znalosti. Pomocí 3D tisku si žáci a studenti zhmotní, cokoliv bude potřeba. Výuka se bude přizpůsobovat talentu a schopnostem žáků. Naše děti a děti našich dětí se budou muset naopak více věnovat tréninku měkkých dovedností, jako je spolupráce v týmu, řešení komplexních problémů, hledání neotřelých řešení či komunikace. Nejcennějšími vlastnostmi bude zvídavost, představivost, vytrvalost. A nejúspěšnější budou ti, co budou umět klást správné otázky ve správnou chvíli.