Unknown / Foter / CC BY-SA,

Unikátní vizualizace: Nacisté a komunisté hlasovali v parlamentu tzv. Výmarské republiky společně

Napsal/a Kamil Gregor 7. října 2015

Unikátní vizualizace historických dat ukazuje, jak hlasovali Joseph Goebbles, Hermann Göring či Wilhelm Frick a kdo s kým vládl v Říšském sněmu těsně před nástupem Hitlera k moci.

Je ironické, že ačkoli nacisté a komunisté byli doslova smrtelnými nepřáteli, v parlamentu hlasovali ke konci demokratické republiky stále více a více společně.

Nedávno se mi podařilo získat výsledky hlasování v Říšském sněmu (Reichstag) v letech 1920-1933, tedy v době tzv. Výmarské republiky. Ta vznikla po porážce Německa v 1. světové válce a demokratický režim zde skončil po 13 letech nástupem Adolfa Hitlera k moci.

Pojďme se podívat, kdo s kým v Reichstagu hlasoval. K tomu používám statistickou metodu zvanou analýza hlavních komponent, konkrétně model vytvořený matematikem Michalem Škopem. V minulosti jsem tímto způsobem vizualizoval třeba hlasování v české Poslanecké sněmovně, v Senátu, v Praze, Brně, Ostravě nebo dokonce 67 let mezinárodní politiky na základě hlasování států v OSN.

Výstupem metody je graf dole, v němž je každý poslanec zobrazen jako jeden bod. Vzájemná vzdálenost dvou bodů odpovídá tomu, jak často dva poslanci hlasovali společně. Tedy: kdyby dva poslanci hlasovali pokaždé úplně stejně, byli by v grafu na stejném místě. Čím dál od sebe dva poslanci jsou, tím častěji hlasovali právě opačně (např. jeden “pro” a druhý “proti”).

Poznámka: Graf je pohyblivý a ukazuje, jak se měnilo hlasovací chování poslanců v čase. Animaci spustíte kliknutím na ikonu trojúhelníčku (►) vlevo dole.

Jak je vidět, poslanci ze stejné strany hlasovali obvykle shodně, takže se v grafu shlukují dohromady. Nacističtí poslanci (strana NSDAP) se v Reichstagu objevili až ke konci sledovaného období a jsou označeni tmavě modrou.

Následující série grafů obsahuje jakési „momentky“ jednotlivých volebních období. Barvy politických stran jsou jiné než v grafu nahoře, pozice poslanců se ale shodují. Navíc obsahují přímky, přičemž každá přímka odpovídá jednomu hlasování a odděluje od sebe poslance, kteří hlasovali opačně (např. na jedné straně jsou všichni, kdo hlasovali „pro“, a na druhé straně všichni, kdo hlasovali „proti“).

První graf je vytvořený na základě hlasování z let 1920-1924, kdy se Německu hospodářsky i politiky ještě poměrně dařilo. Nacisté v parlamentu zatím nejsou – Adolf Hitler vstoupil do NSDAP v roce 1921 a v roce 1923 byl zatčen po nevydařeném tzv. Pivním puči v Mnichově. NSDAP byla v té době jen jednou z mnoha nevýznamných stran.

Poznámka: Graf je interaktivní – po najetí myší na poslance se objeví jeho jméno a strana.

Z grafu je vidět, že poslanci se v té době dělili na dvě skupiny na základě štěpení práce-kapitál. Do jedné skupiny patřili sociálně demokratičtí a komunističtí poslanci (červení, oranžoví a rudí vlevo dole) a do druhé poslanci buržoazních stran (vpravo nahoře). Většina přímek protíná graf z levého horního do pravého dolního rohu. To ukazuje, že skoro všechna hlasování od sebe oddělovala socialisty od ostatních poslanců.

Graf dole zobrazuje hlasování v letech 1924-1928. Tady už se objevují nacističtí poslanci (hnědá, uprostřed grafu). V té době drželi jen 14 křesel ze 493. Reichstag byl stále rozdělený hlavně na základě štěpení práce-kapitál jako v předchozím období. Nacisté jsou zhruba uprostřed mezi oběma skupinami poslanců, z čehož vyplývá, že střídavě podporovali obě skupiny – občas hlasovali se socialisty proti buržoazii a někdy naopak s buržoazními stranami proti socialistům.

Situace se poměrně dramaticky změnila v období 1928-1930, která ukazuje graf dole. V té době už zuřila celosvětová Velká hospodářská krize, jež dopadla nejtvrději právě na Německo. Astronomická inflace, propad statisíců lidí do chudoby a všeobecná nespokojenost se přirozeně projevila i v politice.

Reichstag se v té době rozpadl hned do pěti relativně samostatných hlasovacích bloků. Je to dáno tím, že kromě starého dělení práce-kapitál se objevilo ještě nové štěpení poslanců – na ty, kteří podporovali demokratický režim, a ty, jež požadovali dramatickou změnu. Do druhé skupiny patřili kromě nacistů i komunisté prosazující vznik sovětského Německa a krajně pravicoví nacionalisté (DNVP, modrá) usilující o revizi Versailleské smlouvy a obnovení předválečného autoritářského císařství.

Z grafu je vidět, že přímky odpovídající jednotlivým hlasování se dělí zhruba do dvou skupin. Ty, které probíhají z levého horního do pravého dolního rohu odpovídají starému dělení práce-kapitál a oddělují o sebe poslance sociálních demokratů a komunistů (červená, oranžová, rudá) od buržoazních poslanců.

Přímky protínající graf skoro svisle odpovídají novému dělení demokracie-autoritářství a oddělují od sebe prodemokratické poslance v levé části grafu od komunistů (rudá), nacistů (hnědá) a radikálních nacionalistů (modrá) v pravé část grafu.

Do Reichstagu byla v té době zvolena řada slavných nacistů, třeba budoucí ministr propagandy Joseph Goebbels, říšský maršál letectva Herman Göring, velitel Gestapa Heinrich Himmler či poslední protektor Čech a Moravy a tvůrce protižidovských Norimberských zákonů Wilhelm Frick.

Poslední graf ukazuje situaci těsně před nástupem Hitlera k moci. Je vidět, že staré dělení práce-kapitál je už úplně pryč a poslanci se nyní dělí jen na dvě skupiny – na ty, kteří hájili demokracii (vlevo nahoře), a na ty, jež usilovali o její zánik (vpravo dole).

Je ironické, že ačkoli nacisté a komunisté byli doslova smrtelnými nepřáteli, v parlamentu hlasovali ke konci demokratické republiky stále více a více společně. Pěkně to ukazuje následující animovaný graf, kde jsou zvýrazněni dva poslanci – nacista Gregor Strasser později zavražděný na Hitlerův příkaz a komunista Ernst Torgler, který se po nástupu nacistů k moci stal kolaborantem a paradoxně se podílel na protibolševické propagandě při invazi do SSSR.

Zatímco zpočátku byli oba poslanci v grafu poměrně vzdálení, na konci sledovaného období už hlasovali prakticky totožně. Nacisté byli v té době po sociálních demokratech už druhou nejsilnější stranou a komunisté třetí. Během několika následujících voleb v letech 1932 a 1933 získal Hitler skoro polovinu všech hlasů, nakonec byl jmenován kancléřem a zbytek, jak se říká, je historie…

Autor je datový analytik a politolog, působí v občanském sdružení KohoVolit.eu a na Katedře politologie Masarykovy univerzity v Brně.

Pokud se vám tento článek líbí, podpořte nás pomocí DMS na číslo 87777 s textem: DMS ROK KOHOVOLIT (cena 30 Kč, z toho 27 Kč pro KohoVolit.eu).

15 komentářů

  1. český maloměšťák napsal:

    Doporučuji panu Gregorovi, aby si nastudoval problematiku tkzv. zmocňovacích zákonů za Weimaru, zejména zákona „Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich“. Kdy pro tento stěžejní zákon, zavádějící v Německu fuhrerovský systém hlasovala NSDAP spolu s katolíky a lidovci – sociální demokraté byli proti, komunisté již hlasovat nesměli (8. března 1933 byly jejich poslanecké mandáty zrušeny, známá to kauza požár Reichstagu) , potažmo nemohli (byli buď na útěku či pozavíráni).
    Osoba jednoho kolaboranta netvoří strukturu, v tom je pan Gregor (přes své krásné grafy) dost demagogický.
    “ Zbytek “ není historie, Výše uvedený zákon a způsob jeho přijetí (stejně jako následné několikeré prolongování jeho platnosti) jsou stěžejními momenty zrušení parlamentní demokracie.
    Takže tak asi. Bez uvedení příkladů – o čem strany a poslanci jak hlasovali, jsou ty grafy sice hezké, ale de facto jsou k ničemum.
    Fuhrerovský systém ustanovili v Německu spolu s NSDAP katolíci (tvrdí se že výměnou za Reichskonkordat – smlouvu s Vatikánem) a lidovci, tečka.

    • mk napsal:

      Doporučuji českému maloměšťákovi, aby si nastudoval problematiku tzv. Třetího období a 6. kongresu Kominterny (1928), a zejména bolševické teze: „hlavním nepřítelem v dělnické třídě je levá sociální demokracie“. To mu snadno objasní, proč se na grafech právě mezi lety 1920-1930 „hlasovací“ postoje komunistů postupně vzdalují SPD a naopak sbližují s NSDAP.
      Osoba jednoho bolševika je jen ilustrativní příklad, ale celou strukturu tvoří právě těch 77 poslanců KDP, jejichž hlavním cílem na přelomu 20. a 30. let bylo připravit se na „přicházející světovou revoluci“ a nahradit parlamentní demokracii diktaturou jedné strany. V tomhle byl jejich cíl shodný s cílem NSDAP. Proto se jejich hlasy nápadně shodují s hlasy 107 nácků. Jde-li o paralyzování demokratického procesu přijímání zákonů, není podstatné, o čem bylo hlasováno – komunisté a nacisté prostě byli z principu společně proti. Takže tak asi.
      Demagogií je právě zakrývání faktu, že i když se bolševici tvářili jako velcí antifašisté (stejně jako nacisté se vydávali za antikomunisty), jejich cíl byl identický – uchopit moc a zbavit se demokratické opozice. Obstrukce měla vést k další destabilizaci poměrů v Německu a následné revoluční vlně. Jen nakonec se ukázalo, že schopnější byl Hitler než Thälmann. Ale tu „vratkou loďku demokracie“ rozhoupávali komunisté s nácky společně. Tečka.

      • český maloměšťák napsal:

        Doporučuji panu či paní “ mk“ zabývat se tím, co bylo, ne tím, co by mohlo být (převzetí moci komunisty a vytvoření socialistické republiky výmarské). Tož asi tak.

        • mk napsal:

          Je mi líto, že nerozumíte psanému textu, tak znovu a polopatě o tom, co bylo – počátkem 20. let hlasovali komunisté podobně jako sociální demokraté, protože těsně po válce byla KPD ještě přirozeným partnerem SPD. Až po nástupu Stalina, změně strategie Kominterny a „zostření třídního boje“ se bolševici začali proti socdem ostře vymezovat. A na přelomu 30.let už komunisté označovali SPD za „sociálfašisty“, přitom ale v Říšském sněmu už hlasovali stejně jako skuteční náckové. Proč to dělali a nedrželi basu s demokratickými stranami? Protože se pokoušeli o totéž, co Hitler. Pro komunisty, stejně jako pro nacisty není parlamentní demokracie cíl, ale jen prostředek k získání absolutní moci. Capisci?

          • český maloměšťák napsal:

            Znovu opakuji (naposledy, nejsem učitelem v mateřské školce) – realita je taková, že pro tkzv. Zmocňovací zákon hlasovali spolu s NSDAP poslanci za katolickou stranu Zentrum a bavorští lidovci, socdemáci hlasovali proti, komunističtí poslanci byli de facto i de iure nacisty již v době hlasování zlikvidováni fyzicky či funkčně (co do výkonu jejich mandátů). K žádnému převzetí moci ve Výmaru ani v Třetí říši komunisty nedošlo, vaříte prostě z vody, unavujete.

  2. František Netopil napsal:

    Za vlády ČSSD s premiérem Zemanem spolu velmi často hlasovali poslanci KSČM a ODS (obě strany v opozici). Co z toho plyne ?

  3. Kolemjdoucí napsal:

    Pan Gregora předvádí poměrně sofistikovanou formu demagogie. Zdánlivě pouze předkládá data, ale ve skutečnosti jen lehce naznačuje interpretaci. Přesně jak zmiňuje „český maloměšťák“, bez rozboru toho, o čem komunisté a nacisté hlasovali společně, se nelze tvářit, že by vlastně pan Gregora dokázal mezi našimi „pravicovými“ demagogy oblíbenou lež, totiž že komunisté a nacisté jsou v zásadě totéž a vycházejí ze stejných východisek.

    Jak už to tak bývá, historie je mnohem složitější, než jak by se mnohým „odborníkům“ hodilo. Vývoj komunismu je poměrně dobře znám: de facto maximální rovnostářství (popisované už u protokřesťanů), které při realizaci přešlo v diktaturu strany nebo diktátora. Vývoj nacismu je mnohem zajímavější. On totiž vycházel z několika pramenů a v rámci boje o moc se proudy tříštily. Původní DAP byla skutečně spíše levicová, ale také nacionalistická a antisemitistická (komunismus je z principu anti-nacionalistický i anti-antisemitistický, i když v realizaci to bylo trochu jinak, ale z důvodů spíše osobnosti diktátora než z ideologických důvodů). Tuto stranu ovládl Hitler, který byl rozhodně konzervativní antisemita a nacionalista (tedy prakticky byl negací „vzorného komunisty“). Část levicové rétoriky byla zachována, ale jak se lze dočíst v Mein Kampf, jednalo se o jednu z prvních „nordických lstí“, o snahu „zachránit“ dělníky před komunisty a sociálními demokraty, když nechtějí pochopit, že za vše mohou Židé. Hitler až do přijetí zmocňovacího zákona potřeboval podporu dělníků, proto musela NSDAP vykazovat aktivitu podobnou komunistům. Jak to je s levicovostí nacismu doopravdy předvedl Hitler při Noci dlouhých nožů – poslední vlivnější zastánci prapůvodních levicových prvků DAP míněných vážně a nikoliv jako klam na voliče (Röhm, Strasser,…) byli odstraněni.

    • český maloměšťák napsal:

      Víte, jde o to, že některým agitprop pracovníkům je i dnes (po téměř třech generacích) nepříjemný fakt spolupráce církevních kruhů s nacisty. A tak si prostě vyzobou z análů ta fakta, která corpus delicti přesměrují od katolických stran do tábora levice. Následně zkonstruují řetězce (mnohdy jen fiktivních, obmyšlených…anebo pouze naznačených) příčin, průběhu a důsledku vývoje ( naznačené kvazi) skutečnosti tak, aby tato opět „potvrdila“ jejich již dopředu utvořené hodnotící soudy. Výsledkem jsou různé pokleslosti , tak či onak barvité a tak i takého či onakého účinku na masy.
      Ovšem nechat si vypracovat elaborátek za účelem vytvoření “ skutečnosti“ popsané zkratkou NSDAP + levice rovná se Hitler (a tedy i holokaust, WW2, likvidace komunistů a socdemáků atd.), to už je na palici.
      Nicméně je třeba být “ Je suis COKOLIV“, to se dnes nosí, to je in, tak jste moderního střihu. Konzumovat populárně – to znamená konzumovat neotřelé, senzační, „unikátní“…na víc stejně v dívčím klubu mnohdy ani není čas.

      • mk napsal:

        Demagogem a na palici je ten, který úmyslně zaměňuje pojmy – např. levice a komunisté. V článku není ani slovo o tom, že by levice pomohla instalovat Hitlera k moci. Naopak, demokratická levice (SPD, USPD, DDP) měla zájem Výmarskou republiku udržet a proti Hitlerovi ji bránila. Za to KPD měla obdobný cíl jako NSDAP – Výmarskou parlamentní demokracii rozložit a převzít absolutní moc. Proto KPD předložila v září 1932 návrh na vyslovení nedůvěry menšinové von Papenově vládě, čímž vyvolala předčasné listopadové volby, po nichž se Adolf stal v lednu kancléřem. Komunisty do vyvolání vládní krize jen dva měsíce po volbách nikdo nenutil, byla to jejich aktivita. Přitom museli vědět, že když se v červenci Hitler odmítl podílet na vládě, že jeho cílem bude dříve či později vyvolat další volby. A fakt, že to komunisti nakonec odskákali, je věc druhá – kdo s čím zachází…
        A „oblíbená lež, že komunisté a nacisté jsou v zásadě totéž“ ve skutečnosti lží není – obě ideologie jsou nedemokratické a odpírají lidem základní svobody, a množstvím obětí po celém světě dokonce komunismus předčí fašismus… Prostě tohle, soudruzi, neukecáte.

        • český maloměšťák napsal:

          Pak také katolíci a fašisti jsou v zásadě totéž.
          Ostatek blábolení, opět (jste vytrvalý jak klíště) ale mimo realitu jaká byla, mající za cíl implikovat, že to komunisté při spolupráci s nacisty demontovali výmarskou pseudodemokracii…už nehodlám komentovat, je to jak hovor s kafemlejnkem.
          „V zásadě totéž“ je podobně demagogické agitprop rčení, že nějaká žena je v zásadě těhotná, aniž ovšem byla oplodněna.
          V zásadě se dá říci, že na vině je vždy panující finanční systém a s ním související způsob výroby, hrátky těch či oněch poslanců už jsou jen koloritem , v podstatě se dá říci, že jsou vynucené, jinak ti poslanci nemohou.
          Proto jsme také dolů dal odkaz na případ Woergl. Někomu to při seznámení se s tímto druhem jistě to sociálního inženýrství zapálí, někdo holt bude neustále poukazovat na marginálie, věci nepodstatné, na pouhé důsledky…a to navíc stylem předpojatého agitprop sdělení. To je dost nudné.

    • Kamil Gregor napsal:

      Musíte si nejprve přečíst ten článek, než začnete komentovat. Já v něm nikde nepíšu, že by nacisté a komunisté vycházeli ze stejných východisek. Naopak tam jasně říkám, že jejich postoje byly paradoxně velmi odlišné. Vaši reakci pozoruji poměrně často u českých komunistů – jakmile narazí na něco, co jim byť jen trochu připadá jako kritika komunismu, hned jim začnou vstávat vlasy hrůzou na hlavě a obviňují autora z protikomunistické propagandy. Problém je v tom, že co jim v jejich černo-bílém vidění světa může připadat jako kritika jejich milovéného světanázoru, jí ve skutečnosti vůbec být nemusí.

  4. český maloměšťák napsal:

    Kvůli vyvážení, nejen to medailonek jednoho sociálního demokrata, rakouského. Všimněte si podobnosti jeho příjmení s příjmením Schickelgruber, stejně jako fyziologické, taktéž dočasnými působišti svými byli si sobě poměrně blízko – „po toku řeky Inn“.
    Jedněho nápady ale centrální banky podpořily, druhého zakázaly. Což je pro banky symptomatické, respektive pro vládnoucí finanční systém, kdy tento apriori i v posledku rozhoduje, hlasování v parlametu je jen důsledek, jde jen o zformalizování určeného obsahu.
    Zajímavé obecnější čtení pak nabízí pan Adam Votruba ve své knize Paradox úroků.
    http://www.unterguggenberger.org/getfile.php?id=4983

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies