Databáze Panama Papers je od středečního večera přístupná všem. Lze v ní vyhledávat konkrétní jména, či firmy. Jen pár dní před zveřejněním dat z Panama Papers vydala osoba, jenž poskytla novinářům obrovský objem dat z panamské právní kanceláře Mossack Fonseca, obsáhlé prohlášení. Vysvětluje v něm své motivace, a zároveň varuje před úpadkem etických standardů.

Od středečního večera je na webu Konsorcia investigativních novinářů ICIJ volně přístupná databáze všech jmen a firem, které v dokumentech figurují. Vyhledávat v souboru dat může každý, stačí jen zadat do jméno člověka, nebo firmy, popřípadě státu.

Jen pár dní před zveřejněním souboru dat tzv Panama Papers vydal prohlášení člověk ukrývající se za jménem John Doe, který novinářům údaje s více než 11,5 miliony dokumentů poskytl.

V prohlášení, které má 1 800 slov dává nahlédnout nejen do svých motivací, proč se rozhodl (či rozhodla) data z panamské firmy věnující se offshorovému podnikání, neboli slovy Doa „páchání špatností“ zveřejnit.

„Rád/a bych připomenul/a, že nepracuji pro žádnou vládu nebo zpravodajskou agenturu a ani jsem nikdy nepracoval/a,“ uvádí John Doe – britská obdoba českého univerzálního jména Jan Novák. „Všechno to dělám z prostého důvodu, že jsem pochopil/a obsah těchto dokumentů a uvědomil/a si míru bezpráví, které představují.“

Již jsme psali o konkrétním případu z Panama Papers a tajné cestě 1,7 miliard korun z daňového ráje.

Celkem se v databázi Panama Papers objevilo téměř 200 jmen navázaných na Česko, ovšem každý devátý z nich je Rus.

Vyjádření Doa je podle novinářů Süddeutsche Zeitung, kterému data primárně poskytl, autentické a pochází od téhož zdroje, který deníku a ICIJ dodal více než 11,5 milionů dokumentů.

Manifest je překvapivě emotivní a působí jako vyjádření snahy změnit svět k lepšímu. „V Evropské unii by měl být obchodní rejstřík každé členské země zcela přístupný a obsahovat detailní údaje o skutečných vlastnících,“ píše Doe.

Motivace ke zveřejnění dat je motivována také deziluzí ze systému, který v současné světě vládne. Doe zároveň kritizuje také vlády, soudy, právníky i novináře, že tomuto stavu pouze sekundují. Zároveň poukazuje na nevděčné postavení whistleblowerů.

„Panama Papers jsou, když už nic jiného, do očí bijící příznak, že naší společnost prostupuje chorobná a rozkládající se morálka,“ shrnuje ve svém manifestu Doe.

Níže nabízíme kompletní překlad textu „Jana Nováka“, který zajistilo České centrum pro investigativní žurnalistiku.

John Doe: Revoluce bude digitální

Jedno z hlavních témat, které definuje naší dobu, je nerovnost příjmů. Ovlivňuje nás všechny na světě. Tahle nerovnost příjmů, která v poslední době neúměrně akcelerovala, rezonuje nejen mezi politiky a akademiky, ale i mezi aktivisty.

Nikdo z nich nebyl schopen zastavit zvětšující se propast, a to i přes nekonečno statistických analýz, proslovů, skromných protestů a dokumentárních filmů. Takže otázka zůstává: Proč? A proč právě teď?

Panama Papers nabízí na tyto otázky docela přesvědčivou odpověď, kterou je masivní a všudypřítomná korupce. A není náhodou, že ta odpověď přichází právě z právní kanceláře. Jakožto klíčový hráč v celé kauze, firma Mossack Fonseca využila svůj vliv tak, aby po světě mohla vytvořit nebo ohnout zákony podle přání kriminálníků .

Ostrovy Niue jsou případ sám o sobě, Jürgen Mossack a Ramón Fonseca zde vytvořili dokonalý daňový ráj a ještě by nás bývali přesvědčili, že jejich fiktivní společnosti, často nazývané jen jako „prostředky pro speciální účely“, slouží pouze jako „vehicles“. Nicméně prodavač ojetých vozů nepíše zákony a jediným speciálním účelem těchto „vehicles“ jsou až příliš často podvody, a to ve velkém měřítku.

Zdroj: Süddeutsche Zeitung

Fiktivní, papírové nebo skořápkové společnosti jsou spojovány s daňovými úniky. Panama Papers jsou ale jasným důkazem, že i přes to, že jsou fiktivní společnosti legální, jsou využívaný k širokému spektru trestných činů, které zachází daleko za rámec daňových úniků.

Rozhodl(a) jsem se zaměřit na právní kancelář Mossack Fonseca z důvodu, že se domnívám, že jeho zakladatelé, zaměstnanci a klienti by měli znát roli, kterou v této trestné činnosti sehráli. Ta se nám ale podařila rozkrýt zatím jen částečně. Bude to trvat roky, možná i desítky let, než úplně pochopíme rozsah těchto špinavých praktik.

Nicméně je povzbudivé, že mezitím odstartovala nová celosvětová debata. Na rozdíl od uhlazené rétoriky minulých let, která pečlivě ignorovala všechny náznaky nezákonností páchané elitami, se debata zaměřila na to, co je opravdu důležité.

Napadá mě k tomu pár věcí.

Ráda/a bych připomenul/a, že nepracuji pro žádnou vládu nebo zpravodajskou agenturu a ani jsem nikdy nepracoval(a). Má stanoviska jsou pouze má vlastní, stejně tak jako bylo mé rozhodnutí sdílet dokumenty s Suddeutsche Zeitung a Mezinárodním konsorciem investigativních žurnalistů (ICI).

Všechno to dělám z prostého důvodu, že jsem pochopil/a obsah těchto dokumentů a uvědomil/a si míru bezpráví, které představují.

Většina médií se zaměřuje na to, co je legální a obecně možné v rámci našeho systému. To, co je povolené, je ale skandální a musí se to změnit. Nesmíme přehlídnout jeden důležitý fakt: právní kancelář, její zakladatelé a zaměstnanci vědomě porušovali zákony po celém světě, a to opakovaně.

Veřejně se sice hájí nevědomostí, ale dokumenty, které teď máme k dispozici, poukazují na jejich obeznámenost se situací a vědomé páchání špatností. Přinejmenším víme, že sám Jürgen Mossack křivě přísahal před federálním soudem v Nevadě, a že jeho podřízení ajťáci se snažili krýt zásadní lži. Všichni zúčastnění by měli být odpovídajícím způsobem potrestáni.

Kdyby státní orgány měly přístup ke skutečným dokumentům, které by směly analyzovat, mohly by Panama Papers vést k tisícům právních stíhání. ICIJ a jeho partnerské publikace nicméně správně uvedly, že je neposkytnou žádným trestně právním orgánům. Jsem ovšem ochotný(á) s těmito trestně-právními orgány spolupracovat do té míry, do jaké to bude možné.

Viděl/a jsem, jak byly zničeny životy whistleblowerů a aktivistů ve Spojených státech amerických i v Evropě, když odkryly jasné nepravosti. Edward Snowden uvízl v Moskvě poté, co musel emigrovat v důsledku rozhodnutí Obamovy vlády stíhat ho za špionáž. Za odhalení ohledně NSA si zasluhuje hrdinské přivítání a významnou cenu, nikoliv vyhoštění.

Bradley Birkenfeld byl oceněn za informace týkající se Švýcarské banky UBS, a i přes to dostal trest odnětí svobody. Antoine Deltour je momentálně před soudem za to, že poskytl novinářům informace ohledně toho, jak Lucembursko poskytovalo tajné daňové výhody nadnárodním korporacím, a tak úspěšně obíralo své sousední země o miliardy. Je tu ale mnohem více příkladů.

Legitimní whistlebloweři, ať už zaměstnanci či nikoliv, kteří odkrývají špatnosti, si od své vlády zasluhují imunitu, tečka. Dokud vláda neprosadí právní ochranu pro whistleblowery, budou trestně právní orgány závislé na vlastních zdrojích a na stále přítomnou globální medializaci dokumentů.

V mezičase vyzývám Evropskou komisi, Britský parlament, Kongres Spojených států a všechny národy, aby učinily rychlé kroky nejen k ochraně whistleblowerů, ale také k ukončení celosvětového zneužívání obchodních rejstříků.

V Evropské unii by měl být obchodní rejstřík každé členské země zcela přístupný a obsahovat detailní údaje o skutečných vlastnících. Spojené království může být hrdé na své dosavadní iniciativy. Musí ale ještě ukončit finanční netransparentnost na územích svých ostrovů, které jsou základním kamenem celosvětové korupce.

©HlídacíPes.org

A Spojené státy očividně nemohou důvěřovat svým padesáti státům, že správně rozhodnou ohledně vlastních obchodních pravidel. Je už příliš pozdě na to, aby Kongres zasáhl a ustanovil normy týkající se zveřejňování informací a veřejného přístupu k nim a docílil tak transparentnosti.

Jedna věc je vychvalovat během schůzí a rádiových relací ctnosti vládní transparentnosti. Avšak uskutečnit to, je věc druhá. Není tajemstvím, že volební kandidáti v USA tráví většinu svého času získáváním financí.

Tím pádem je těžké odstraňovat daňové úniky, když volení představitelé prosí o peníze u elit, které mají zájem na tom, aby se daním vyhnuli. S těmito politickými praktikami jsme se vrátili zpět na začátek. Už opravdu nejde čekat s reformou amerického systému financování kampaní.

Toto samozřejmě nejsou zdaleka všechny problémy, které je třeba napravit. Premiér Nového Zélandu John Key překvapivě pomlčel o tom, jakou roli hraje jeho země v podporování Mekky finančních podvodů – Cookových ostrovů.

A zatímco britská konzervativní strana kryla bez jakéhokoliv studu vlastní využívání offshorových společností, Jennifer Shasky Calvery, ředitel sítě pro stíhání finanční kriminality, rezignoval na svůj post, aby mohl pracovat pro neblaze proslulou banku HSBC, která nepřekvapivě sídlí v Londýně.

Uprostřed celosvětového ohlušujícího ticha slyšíme to známé svištění amerických otáčivých dveří, kterými prochází tisíce zatím neodhalených skutečných vlastníků. Tváří tvář politické zbabělosti je určitě lákavé to vzdát a tvrdit, že status quo zůstává v zásadě nezměněn. Jenže Panama Papers jsou, když už nic jiného, do očí bijící příznak, že naší společnost prostupuje chorobná a rozkládající se morálka.

Zásadní otázka je tak na stole a je jasné, že změna bude chvíli trvat. Po padesát let nebyla výkonná, zákonodárná ani soudní moc schopna nabídnout řešení, které by zabránilo metastázi daňových rájů. Panama chce být známá nejen kvůli papírům. Bohužel tamní vláda zatím dostatečně prošetřila pouze jednoho koníka na vlastním offshorovém kolotoči.

Banky, finanční regulátoři a daňové orgány selhaly. Byla učiněna rozhodnutí, jejichž následky dopadaly na střední a nižší mzdové třídy, zatímco bohatí byli v klidu.

Beznadějně zaostalé a neefektivní soudy selhaly. Soudci se moc často přikláněli na stranu bohatých, jejichž právníci, a nejen Mossack Fonseca, jsou školení ctít literu zákona a zároveň dělat cokoliv, co je v jejich moci, aby jeho pravý význam zneuctily.

Média selhala. Mnoho zpravodajských sítí jsou jen parodie na sebe samé. Zdá se, že miliardáři převzali vlastnictví novin jako hobby a zablokovali tak zpravodajské pokrytí závažných témat, které se týkají bohatství. Seriozní investigativní novináři nemají peníze. A ten dopad je reálný: i když se to snažili popřít, mělo několik editorů z významných médií možnost společně se Suddeutsche Zeitung a ICIJ přezkoumat Panama Papers. Rozhodli se jimi ale nezabývat. Ani Wikileaks neodpovídali na poskytnuté tipy.

Ovšem nejvýrazněji selhala sama právnická profese. Demokracie napříč celým systémem závisí na zodpovědných jednotlivcích, kteří zákonům rozumí a dodržují je. Ne na těch, kteří jim nerozumí a zneužívají je. Obecně se právníci stali natolik zkorumpovanými, že je nezbytné učinit zásadní změny, které daleko přesahující rámec již nastolených a zbytečně mírných návrhů.

Termín „právní etika“, se stal oxymóronem. Mossack Fonseca nepracovali ve vakuu. I přes opakované pokuty a zdokumentované přestupky si vždy našli spojence a klienty. A to ve velkých právních kancelářích a prakticky v jakékoliv zemi. Kdyby snad zpustošená ekonomika nebyla dostatečným důkazem, tak teď už není pochyb, že se právníci nemohou nadále vzájemně regulovat. Jednoduše to nefunguje.

Ti, kteří jsou ochotni platit, si vždy najdou právníka, který bude sloužit jejich přání. Ať už jde o právníka z Mossack Fonseca nebo z jiné, nám zatím neznámé, právní kanceláře. A co bude se zbytkem společnosti?

Tato selhání mají společný dopad, a to v podobě totálního úpadku etických standardů. To vede k novému systému, který sice stále nazýváme kapitalismus, ale jde spíš o ekonomické otrokářství.

Ohromující rozsah škod, který byl takto způsoben po celém světě, by nás měl všechny šokovat. O to více by mělo být odstrašující, že bylo zapotřebí whistleblowera, který zazvoní na poplach. Znamená to, že kontrola a rovnováha naší demokracie selhala.

Že rozpad je systematický, a že nestabilita nás možná čeká už za rohem. Takže teď ten pravý čas na skutečné činy a začneme tím, že začneme pokládat otázky.

Historici dokážou podrobně vylíčit události, během kterých nerovnováha mezi mocí a daněmi byla původem revolucí. Ke zkrocení lidu bylo tehdy nutné použít vojenskou sílu. Dnes se za tímto účelem omezuje přístup k informacím. Tato metoda je stejně, ne-li dokonce více účinná – pro její neviditelnost.

A přeci žijeme v době levných digitálních úložišť a v době rychlého internetového připojení. Nedá tak velkou práci si spojit souvislosti: od začátku až do konce. Příští revoluce bude digitální. A možná už začala.