Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Rok 2017: Česká globální bezmoc v rozpadajícím se světě

 -   - 

2 DÍL SÉRIE PŘÍLEŽITOSTI A VÝZVY 2017. Relativní pokles vlivu USA a posilování Číny bude vládnout globálním vztahům i v tomto roce. Méně viditelná a přitom neméně významná pak bude pokračující fragmentace světa na jednotlivé sféry vlivu. S tím, jak si jej mocní parcelují, pak úměrně narůstá riziko ozbrojeného střetu. Podrobnosti diskutovali Michael Romancov z Metropolitní univerzity a Jan Kofroň z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze.

Teze 1:

Globální (ne)rovnováha sil na prahu 2017. Co se ekonomiky týče, na jedné straně je tu stále silná Amerika, na straně druhé postupně sílící Čína. Ta ještě v roce 2010 držela 30-35 procent amerického nominálního HDP; za dalších osm let to ale už může být 80 procent. Stručně, USA a Čína budou v následujících deseti letech v hospodářské oblasti ovlivňovat podobu světa. Nutně to ale neznamená, že nás čeká bipolarita, kterou někteří experti předpovídají. Příčiny lze nalézt ve druhé významné rovině, vojenské. V té se odehrává mocenské soupeření – ne nutně formou války, ale třeba formou závodů ve zbrojení – které je více lokalizováno do jednotlivých regionů. Spíše než bipolarita nás (i proto) čeká rozpad světa do regionálních zón, ve kterých budou hrát hlavní roli lokální mocnosti. V případě jihovýchodní nebo východní Asie ostatně už dnes můžeme vidět dominantní Čínu a další aktéry, včetně USA, snažící se její nástup zastavit.

Komentáře

Teze 2:

(Ne)pravděpodobnost použití tvrdé síly v roce 2017. V okamžiku, kdy dojde k nějaké hrozbě vůči zájmům – nebo pociťovaným zájmům – jsou v podstatě všechny velmoci připraveny použít tvrdou sílu. Otázkou je, jestli skutečně mají schopnost vojensky intervenovat respektive jestli jim to nepřinese větší ztráty než zisky. Co se Číny týče (říká Kofroň), v dalších letech zřejmě uvidíme postupný nárůst militarizace jihovýchodní Asie. Už dnes totiž Čína v Jihočínském moři buduje jakýsi perimetr, který má z jejího pohledu bránit její legitimní sféru vlivu; z pohledu všech ostatních to ale je zdvižený prst říkající „pozor, jste v našem regionu a budete dělat to, co si přejeme.“ Co se Ruska týče, jeho armáda je relativně schopná pokud bychom se bavili o blízkém zahraničí, ale z pohledu extraregionálního působení může nasadit jen pár tisíc vojáků (třeba efektivně, ale víc nezvládne). USA jsou v tomto směru v úplně jiné situaci.

Komentáře

Teze 3:

Česká globální (bez)moc – nejen v roce 2017. Česká republika je malým státem což znamená, že má velmi omezené vojenské kapacity. V našem případě je navíc možné říci, že jsou ještě slabší, než jakým by odpovídal ekonomický vývoj naší země. To, pochopitelně, vyvolává určitý pocit nejistoty – a oprávněně. Co dodat? Pro Českou republiku určitě nemá smysl budovat nějaké výrazné expediční kapacity, protože naše schopnosti budou nakonec vždy do značné míry podmíněny našimi spojenci, pokud tedy nějaké spojence budeme mít. To, na co bychom se tak měli zaměřit, je otázka obrany bližšího teritoria, tedy nejenom nás samotných, ale třeba i Polska a dalších zemí kolem nás, protože tam leží naše hlavní zájmy. Kupříkladu cvičení českého letectva nad Islandem či v Pobaltí jsou tak vhodné a užitečné z pohledu NATO. Pokud by ale NATO neexistovalo, nejsme schopni Pobaltí ani Islandu reálně nijak pomoci.

Komentáře

Celý rozhovor Michaela Romancova z Metropolitní univerzity a Jana Kofroně z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy si můžete poslechnout ZDE.

O autorovi

Autorem článku je -pes-

Komentáře

Komentářů (5)
  1. rich napsal - dne 11.1.2017

    Jen upadejme v globální bezmoc.Vzpomeňme postavení Česka v Rakousku-Uhersku,vzpomeňme,jak byla ČSR ceněna mezi světovými válkami.Vzpomeňme západního herce,který požádal o výplatu honoráře v českých korunách a ne v západní měně.Vraťme se tam.Pak nebude Česko hrát v Evropě roli prudícího,ale přeci jen pominutelného zlomku.Pokud Visegrád zapálíme,zapálíme i celou EU.To by měl být náš cíl a ne úpadek.

    • petrph napsal - dne 12.1.2017

      Na to se dá velice snadno odpovědět. Postavení Česka v Rakousku bylo takové slabé, že se nám nikdy nepodařilo to co Maďarům, tedy vytvoření české suverenity v rámci Rakouska Uherska. Rakouský císař i se svými c.k.úřady se zkrátka mohl spolehnout na “loajální Čechy”, no a když náhodou něco chtěli, tak na ně poslal armádu a policajty.
      No a jak jsme byli ceněni mezi dvěma válkami, ukázal jasně rok 1938 a Mnichov. Nejvyšší zástupci Francie a Velké Británie ´v dohodně s Německem a Itálií náš stát klidně rozpalcovali a třetinu předali Německu.. Kde máte nějaké ocenění??
      Bohužel, smiřte se s tím, že pro Západ jsme my Slované, póvl. Sice někdy užitečnej póvl. (i třeba aby jim v Anglii šikovní Poláci spravovali záchody – ale nesměj si moc stěžovat, když je nějakéj místní neonácek zmlátí), ale rozhodně pro ten póvl Západ nehne ani prstem..

  2. nováček napsal - dne 12.1.2017

    Teze 3 článku potvrzuje pravdivost pověstného výroku Palackého, který zněl asi takto: “Kdyby Rakousko nebylo, museli bychom si je vytvořit.” Bohužel, to už neumíme a nejspíše se to nenaučíme ani v budoucnu. “Višegrád” je, na c. a k. monarchii, jen nesmělou vzpomínkou.

  3. ČERT napsal - dne 12.1.2017

    K tezi 3, k těm “velmi omezeným vojenským kapacitám” ČR a “určitému pocitu nejistoty”. Můžeme připomenout rok 1999, kdy jsme vstoupili do NATO, v jehož “ochranný deštník” se tehdy tolik propagandisticky spoléhalo – a ostatně, k pocitu bezpečnosti před eventuálním vnějším ohrožením přispívala situace našich bezprostředních sousedů, kteří všichni, s výjimkou již v podstatě tradičně neutrálního Rakouska, jsou také členy NATO (a všichni jsou členskými státy EU). Ale k tomu, že, případně bez NATO, by se naše otázka obrany měla týkat “třeba i Polska”, kdežto v tomtéž kontextu je Pobaltí (zřejmě míněny Litva, Lotyšsko, Estonsko) označeno jako již poněkud vzdálenější region… Tak teoreticky lze takovou koncepci jistě nastínit, ovšem… Lze předpokládat, že při naší těsné spojenecké vazbě konkrétně k Polsku by se nás zrovna otázka Pobaltí nadále mohla dost týkat, protože to (nebo přinejmenším Litva) by zase nejspíš zůstalo dosti významným prostorem pro Polsko jako regionální mocnost. Ono to Pobaltí (nebo opět konkrétně hlavně Litva, oddělená od nás jen teritoriem Polska) nám tak vzdálené není – i když Polsko představuje, vzhledem k zeměpisným parametrům ČR, územně poměrně rozlehlý státní celek.

  4. Milan napsal - dne 24.1.2017

    Jsou bezesporu dva fenomény ,které budou silně ovlivňovat Česko v r.2017,prvním je Brexit a druhým je nástup do funkce prez. USA D. Trumpa.Naše elity včetně prez. Zemana nejsou vůbec připraveny na tak zásadní změny,jaké přinesou oba fenomény.EU je v krizové situaci i když se tomu p. Telička brání ,nechce slyšet o krizi.To je chování pštrosa.Je docela možné,že i Polsko vyhodnotí svoje členství v EU jako vjezd na kusou kolej a nebude samo mezi zbývajícími 27 členy EU.Zůstává nám jen Vysegrad a to bez Polska,není to mnoho,ale také to není málo.Tedy zpevńování Vysegradu a připojení balkánských státu v EU se dá očekávat. Zkrachovalá Benešova “Malá dohoda”by měla být velkým varováním.Budoucnost je nejistá ,jak říkají staří latiníci. Německo se bude snažit o integraci migrantů,ta se bude asi těžko dařit.Orientaci na V.Británii má mnoho zemí např. Belgie,Nizozemí,Dánsko,Švédsko.Rakousko čeká hluboká deziluze z německých postojů a může se přiklonit k Vysegradu.Žádná dobrá řešení nejsou po ruce., O eurozóně se mluví jako o zkrachovalém projektu. Výrok prez.Trumpa o EU ,že to je německý ekonomický projekt je docela výstižný.ČR nesmí upadnout do letargie a musí sre angažovat ve zpevňování Vysegradu.