tm-tm via Foter.com / CC BY-SA, zdroj

Pokrokové digitalizované Estonsko: Pravda, nebo jen mýtus a chytrý vládní marketing?

Napsal/a -pes- 10. února 2017

Marketingová strategie estonské vlády prezentuje poměrně chudou zemi jako stát, který je v celosvětovém srovnání průkopníkem v digitální oblasti. Proč ostatní evropské země nechtějí kopírovat estonské technologické vymoženosti? Mezi největší zábrany patří obava o hloubkovou kontrolu života občanů.

Dnes Estonsko není ani tak digitálním národem, jako spíš národem, který je od základu digitalizován svými institucemi. Estonci nejsou aktivními programátory státu, spíše pasivními příjemci digitalizace státu.

Autorem níže uvedené analýzy publikované v Aspen Review je estonský politolog a publicista Ahto Lobjakas. Překlad anglického textu zveřejňujeme se souhlasem Aspen Institute Prague. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Estonské úsilí stát se digitálním národem – tento projekt se rovněž označuje termínem „e-Estonsko“ – je v podstatě souhrnem působení řady různých faktorů bez zastřešující soudržné, jednotné vize. Estonský experiment s elektronickou státní správou sice zahrnuje vizionářsky pokrokové prvky, ale může mít zaděláno i na to, stát se odstrašujícím příkladem.

Z domácího pohledu se nejviditelnější prvky této agendy týkají toho, že občané (a cizí státní příslušníci, kteří mají bydliště v Estonsku) získají digitální přístup k řadě služeb estonského státu, což jim přináší úchvatné výhody. Základem těchto služeb je národní plastový průkaz totožnosti, který byl zaveden v roce 2000 a který obsahuje mikročip umožňující každému, kdo má počítač, snadný přístup k různým státním (ale i soukromým) službám, počínaje lékařskými předpisy online a konče ověřením totožnosti majitele karty formou právně závazného digitálního podpisu.

Za hranicemi Estonska se pak tyto pokroky využívají pro účely marketingové strategie, která je sice zatím v počátcích, ale je velmi široce zaměřená. Podle ní se prezentuje poměrně chudé Estonsko jako stát, který je v celosvětovém srovnání průkopníkem v digitální oblasti. Kromě technologie a aplikací, které se vážou k průkazu totožnosti, se estonští představitelé snaží nárokovat si zásluhy za úspěch startupů, jako je Skype, jehož vazby na Estonsko nejsou vždy právě nejtěsnější.

Posledním krokem Estonska v této oblasti je podpora programu e-pobyt, jehož cílem je umožnit státním příslušníkům jiných zemí získat výhody plynoucí z vlastnictví průkazu totožnosti, avšak aniž by majitel průkazu získal tradičnější výsadu v podobě práva na fyzický pobyt v zemi.

Zastaralé sovětské dědictví

Bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves patřil k největším propagátorům e-Estonska ve světě. Ačkoliv se od něho tato úloha všeobecně očekává, Ilves se často snažil sám sebe prezentovat v rozhovorech s médii jako nejdůležitějšího iniciátora, z jehož popudu vzešla digitální ambice Estonska, a poukazoval přitom na iniciativu na připojení všech estonských škol k internetu z roku 1996. Počátek e-Estonska pak Ilves datoval do doby začátku až poloviny 90. let, kdy nejprve jako velvyslanec a později jako ministr zahraničí přemýšlel, jak co nejvíce zužitkovat poměrně malou velikost Estonska.

Ve skutečnosti však úsilí o digitalizaci země za svou existenci nejvíce vděčí impulzu, jímž bylo radikální omlazení estonské politiky v 90. letech minulého století. Tehdejší velice mladí političtí představitelé země (v jeden okamžik bylo premiérovi 33 let a jeho ministru zahraničí 26), kteří čelili nutnosti vybudovat státní instituce od základu, obrátili razantně kormidlo směrem k Západu. Při tomto manévru se rychle ukázala zastaralost a nedostatečnost byrokratických struktur a postupů, které Estonsko zdědilo z dob Sovětského svazu.

Právě tehdy se poprvé zrodila nová představa vztahu státu a občanů, která nabyla podoby známé jako e-Estonsko. Tato souvislost bude s největší pravděpodobností i nadále prubířským kamenem budoucího úspěchu této politiky. Projekt dosud proměnil vztah občanů a státu způsobem, který by byl ve většině západních zemí, natožpak ve zbytku světa, nepředstavitelný.

Daňové přiznání na pár kliků

Z domácí perspektivy je nejopěvovanějším a nejcennějším příkladem úspěchu e-Estonska daňové přiznání. V roce 2015 bývalý guvernér Floridy Jeb Bush při návštěvě země vyjádřil veřejně obdiv nad tím, že Estonci mohou podat daňové přiznání „online za pět minut“. To je ovšem nejspíš nadsazený odhad, protože průměrný Estonec, který má bankovní účet, průkaz totožnosti a počítač, s tím má starostí ještě méně: ve většině případů – za předpokladu, že nemáte příliš diverzifikované příjmy – obnáší celá operace jen pár kliknutí myši.

Elektronické lékařské předpisy byly již krátce zmíněny výše. K tomu je třeba doplnit rychlou digitalizaci údajů všech pacientů a jejich okamžitou přístupnost všem oprávněným zdravotnickým pracovníkům. S nástupem průkazů totožnosti začalo být možné používat digitální podpisy, a to znamená, že většina smluv se nyní posílá jako e-mailová příloha. Tato výhoda pro občany rychle pronikla do většiny oblastí činnosti státní správy a stala se normou, kterou občané automaticky očekávají.

Dalším příkladem použití digitalizovaných průkazů totožnosti, který se estonští představitelé snaží agresivně prezentovat v zahraničí, je elektronické hlasování. Poprvé mohli estonští voliči odevzdávat své hlasy elektronicky – prostřednictvím svého průkazu totožnosti připojeného k počítači a zadáním dvou požadovaných bezpečnostních kódů – v místních volbách v roce 2005. Při parlamentních volbách v roce 2015 bylo elektronicky odevzdáno více než 30 procent hlasů. Ale ne všechno šlo hladce.

Ze značného domácího skepticismu a neochoty jiných zemí následovat příklad Estonska lze vyčíst, že digitální technologie mají inherentní – řeklo by se organická – omezení, pokud jde o způsoby použití, které mají usnadnit vyjadřování politické vůle občanů. Hlavní opoziční strana, které se v digitálních volbách, ať už z jakéhokoliv důvodu, nevedlo, nastolila v Estonsku otázku, neumožňuje-li tato technologie již ze své podstaty manipulaci. Zatímco státní správa a většina expertů toto nařčení odmítá, existují známky toho, že v případě hlasování bez úředního dohledu by zejména starší lidé mohli snáze podléhat vnějším vlivům.

Posedlost soukromím? Omyl

Právě neochota západních zemí kopírovat estonské technologické vymoženosti v této oblasti poukazuje na širší problém. Ten má dvě strany: Na jedné straně jde o to, že každá technologie, které nelze snadno porozumět a která není transparentní pro občany, bezprostředně vzbuzuje obavy, zda je legitimní. Jak chcete monitorovat elektronické volby? Na druhé straně elektronické značkování občanů za účelem vytvoření rozsáhlé, integrované databáze může sice značně usnadnit každodenní život občanů, ale rovněž pro ně představuje hrozbu, protože se stávají snáze čitelnými pro státní moc. Některé z nejstarších demokracií světa právě proto zakázaly vydávání povinných průkazů totožnosti občanům.

Taavi Kotka, vyšší estonský úředník a jeden z čelných představitelů stojících za programem e-pobyt, jehož cílem je nalákat občany jiných zemí na omezený počet aplikací v rámci programu e-Estonsko, říká, že tyto země upírají svým občanům možnost „nemuset obíhat úřady“, což naznačuje, že část estonských úředníků nedokáže náležitě docenit obavy spojené s rozvojem povinné digitální totožnosti spravované státem.

„Naším cílem je znemožnit páchání zločinů,“ vysvětloval Ilves v rozhovoru pro deník Guardian v dubnu roku 2016. „Naše posedlost soukromím je omyl,“ doplnil Ilves a podotkl, že estonský systém je založen na „důvěře“. Průměrný estonský občan, který nechce nebo ani nemůže přestat využívat síť služeb elektronické státní správy, patrně nemá jinou alternativu než věnovat státní správě právě takovou „důvěru“, kterou od něho státní správa očekává. V západní společnosti se však vždy najde někdo, kdo by zpochybnil orwellovské důsledky Ilvesových tvrzení, vůči nimž je prezident slepý.

Přes svou digitální vyspělost je Estonsko mladou demokracií. V uplynulých letech se potýkalo s korupcí mezi politickými špičkami a s problémy týkajícími se rozdělení moci (přičemž autonomie soudní moci je v Estonsku, podobně jako i v jiných postsovětských státech, i nadále velkou slabinou).

Kromě toho není očividná možnost, že estonský stát, nad kterým nikdo nevykonává kontrolu, může začít jednat v neprospěch svých občanů, jediným problémem – a patrně není ani tím nejdůležitějším. Estonsko se neustále potýká s Ruskem. V roce 2007 zaznamenala země vlnu ochromujících kybernetických útoků, za které podle vlády v konečném důsledku zodpovídal Kreml. Místo aby Estonsko snížilo svá digitální rizika, rozhodlo se „zálohovat“ data elektronické státní správy na britských (a nyní po brexitu nejspíše na lucemburských) serverech. Stále větší zdatnost Ruska, pokud jde o útoky v kyberprostoru, bude pravděpodobně vrhat stín na ústředí evropské agentury pro IT, které se nachází v Estonsku. Tato agentura spravuje různé citlivé schengenské databáze (včetně těch, které mají co do činění se vstupem státních příslušníků třetích zemí).

Skutečnost, že v Estonsku sídlí „centrum excelence“ NATO pro kybernetickou válku, které země získala po agresivní PR kampani po roce 2008, by se stejně tak mohla stát slabinou celé aliance. Dalším možným digitálním problémem je, že se v posledních letech ukázalo, že „analogová“ fronta – abychom parafrázovali prezidenta Ilvese, který klade vedle sebe digitální a „analogový“ život Estonců – je pro ruské bezpečnostní složky až příliš snadno prostupná.

Překáží „analogová“ byrokracie

e-Estonsko si připsalo ale i několik významných úspěchů. Především pak díky stále věhlasnější reputaci Estonska coby elektronické velmoci získal bývalý estonský předseda vlády Andrus Ansip v současném složení Evropské komise místo místopředsedy odpovědného za rozvoj digitálního trhu EU. Odstranění překážek v digitální oblasti a zaručení svobody pohybu digitálního zboží jako páté svobody EU vyplývající ze Smluv je jedním z hlavních bodů estonské politiky v EU.

V souladu s touto ambicí se Estonsko prezentuje jako útočiště pro startupy zabývající se IT a vyčleňuje na tento účel státní prostředky ve štědré výši. Odvětví IT v současnosti vytváří asi 5 % estonského HDP. Je tedy namístě, že jednou z klíčových priorit vlády je zajistit, aby byl přístup k vysokorychlostnímu internetu dostupný ve všech částech země – i když kvůli relativní stagnaci hospodářství od roku 2008 Estonce předstihlo v roli východoevropského průkopníka ve vytváření vysokorychlostního připojení založeného na vysoce pokročilých technologiích optických vláken sousední Lotyšsko.

Dosud není jasné, jak hodnotit program estonského e-pobytu. Průkaz totožnosti pro osoby s elektronickým pobytem vydaly orgány vedle některých západních význačných osobností v oblasti podnikání a politiky též japonskému premiérovi Šinzó Abemu (Japonsko má zájem o zavedení vlastního národního digitálního průkazu totožnosti). Avšak projekt e-pobytu je jako většina elektronických iniciativ v Estonsku kromě těch, které mají omezit byrokracii, poznamenán nesoudržností strategické vize a různá ministerstva se stále přou v klíčových otázkách.

Projekt elektronického pobytu, jenž má poskytnout cizím státním příslušníkům přístup k estonským elektronickým službám – například k zakládání estonských společností, otevírání bankovních účtů a používání kryptografie poskytované estonskou státní správou –, naráží na problémy, pokud jde o ekonomickou racionalitu jak pro estonskou státní správu, tak pro zahraniční účastníky.

Na rozdíl od původních prohlášení nyní úředníci tvrdí, že režim nenabídne daňové výhody podnikům, které nepůsobí v Estonsku. Ačkoliv o účast v tomto projektu lze požádat na některém ze zahraničních velvyslanectví Estonska, k tomu, aby bylo možné jej plně využívat, vytváří v zemi, která se v podstatě stále zdráhá otevřít se světu, překážky „analogová“ byrokracie.

Chcete-li si otevřít bankovní účet v Estonsku, musíte zemi navštívit. K založení a provozu estonské společnosti je až dosud nutná adresa v Estonsku, znalost estonštiny a/nebo pomoc od místního partnera. Zejména ministerstvo vnitra má výhrady k potenciálu e-pobytu, pokud jde o praní peněz, a obává se, že by mohl přilákat „analogové“ přistěhovalce. Po hlasování Spojeného království o odchodu z EU se estonský e-pobyt nabízí jako jedna z možných bran do EU pro britské společnosti, ale státní správa nepřijala žádné viditelné kroky ke změně orientace služby, aby se za tímto účelem nedala použít.

Celkově e-Estonsko zůstává nedokončeným projektem. Jeho nespornou užitečnost pro běžné Estonce ohrožují pokusy o rozšíření – do podoby nástroje, který zakládá totožnost a vyžaduje bezvýhradní „důvěru“ občanů v nekontrolovanou benevolenci státu. Toto dilema odhaluje, že projektu v jádru chybí strategické myšlení.

Ve skutečnosti tak dnes Estonsko není ani tak digitálním národem, jako spíš národem, který je od základu digitalizován svými institucemi. Estonci nejsou aktivními programátory státu, spíše pasivními příjemci digitalizace státu, která probíhá stále více směrem shora dolů. e-Estonsko nesporně dosáhlo revoluční změny, pokud jde o očekávání občanů od estonského státu, ale je stále příliš brzy hodnotit, jakou za to občané zaplatí cenu.


aspen_logovelke-200x200

Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.

Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.

3 komentáře

  1. EEstonec napsal:

    Díky za zprostředkování jiného pohledu na e-Estonia | e-Residency od estonského politologa.

    Mám osobní zkušenost s e-Residency programem, založil jsem si v Estonsku firmu, a snažím se prozkoumávat možnosti a výhody „digitálního“ státu a prostředí, a zdá se mi, že opravdu spíše převažují pozitiva a přínosy digitální identity a na to navázané možnosti.

    Když se bavím se svými estonskými přáteli z mladší a střední generace, tak jsou spíše hrdí na to, co vše jde v Estonsku zařídit online.

    Určitě není pravdivé tvrzení v článku, že pro založení společnosti je nutná znalost estonštiny a místní partner. Já jsem se zatím vždy na všech úřadech, se kterými jsem jednal, a také při otevření bankovního účtu, využíval pouze angličtinu, kterou v Estonku hovoří na velmi dobré úrovni téměř všichni. Včetně všech „formulářů/rozhraní“ v angličtině.

    Lugupidamisega.
    {S pozdravem}
    twitter.com/EEstonec

  2. t117 napsal:

    Tak jsem si to tedy precetl (tady a v tomto „prekladu“, nechtelo se mi tentokrat cist puvodni zdroj – takze pri uz dolozene kvalite a uplnosti prekladu na zdejsim webu to jeste neni zadna zaruka, ze jsem vlastne cetl stejne veci), ale analyzu nikde nevidim – vidim jen jednostranny nazor, ktery zduraznuje (casto s podstatou veci nesouvisejici) jen ucelove vybrane“nevyhody“ e-statu.
    Clanek cudne priznava znacne zjednoduseni a nejake ty vyhody pro obcany, a pak obecne varuje pred moznym zneuzitim – bez JEDINEHO prikladu, kdy uz se tak stalo. Takze zadne zneuziti voleb, zadne zname zneuziti/uniky osobnich dat, zadny vazny hackersky utok, zadna velka „chyba“, ktera by vyvolala chaos.
    U nas sice e-stat ani zdaleka nemame, ale ty casti, co se snazi tvarit elektronicky jsou tragicke (datove schranky a ceska „definice“ overeneho elektronickeho podpisu) -> problem neni v elektronizaci, ale v lidech (politicich, urednicich, volicich).
    Sbirani dat jako dusledek e-statu? – Ehm, a co vsudypritomne kamery? Co „cerne skrinky“ u poskytovatelu ineternetu? Co scitani lidu? Co data (o pacientech, diagnozach, lecbe) preposilane zdravotnimi pojistovami k ruznym analyzam? Co formalne legitimne, ale presto protiustavne masovne pouzivane odposlechy a porusovani listovnich tajemstvi?
    Co ruzne rejstriky? – vozidel, izip, dluzniku, bankovni rejstriky…
    Nedavno tu byl odkaz na Big Brother Awards – tak se tam mrknete, abyste videli kdo (a co vsechno) sbira o nas data. – A to Cesko zadny „e-stat“ rozhodne neni; problem neni v e-statu, ale v jeho implementaci, resp. v lidech.
    Cechovi pak uz vylozene k smichu museji pripadat poznamky o nebezpecnosti zavedeni identifikacnich prukazu: my ho tu mame uz temer 100 let! – a pouzivat ho musite – fizlove vas nezakonne legitimuji, kazda banka ho po vas chce, jakykoliv styk s urady – takze opet to nesouvisi s e-statem. Ostatne i ve statech, kde nemaji primo prukazy, maji jine jednoznacne identifikatory, ktere nabyvaji stejne dulezitosti (cislo socialniho pojisteni).
    E-pobyt je zobrazen jako nevyhodna vec pro cizince, protoze davaji data, ale nemaji plna prava. Opet to nesouvisi s podtatou „e-statu“. Zkuste se zeptat cizincu u nas, co vsechno museji podstoupit a jaka mozna i nemozna data museji opakovane dodavat.
    V Cesku stejne potrebujete pro bezny zivot doklad totoznosti a porebujete byt i elektronicky pripojen: bez bankovniho uctu a mobilniho telefonu (a v podstate uz i emailove adresy) jste naprosto mimo spolecnost. Kdyz uz se identifikaci a elektronizaci nevyhneme a pouzivame ji vsude, mohla by tedy (krome svych nevyhod a potencialnich rizik) vest i k nejakym tem vyhodam: nemuset obihat x-ruznych uradu a kazdemu znovu dodavat ty same udaje, prestoze je stat uz ma (elektronicke evidence a rejstriky stat uz stejne pouziva, jen k nim obcanum nedava primy pristup [a take informaci, co vsechno uz na nej stat ma] nuti ho se plazit pred linym zkorumpovanym urednictvem). Dnes kdyz si chcete zalozit bankovni ucet, tak to udelate pres web, kuryr vam donese k podpisu smlouvu a hotovo. Proc by to same neslo pri styku se statem?
    Zduraznuju: nijak nesnizuju mozna nebezpeci zneuzivani sberu dat – jenze to se bohuzel deje i bez „e-statu“. E-stat zadna NOVA nebezpeci sam o sobe neprinasi – naopak pri vsech tech rizicich prinasi aspon nejake vyhody obcanum a castecne omezuje moc novodobe vrchnosti – urednictva. V Cesku jsme masivne smirovani a zadnou vyhodu z toho nemame.

  3. petrph napsal:

    Jistě, tato problematika je poměrně složitá. Nejde totiž čistě o to zda občan může svou žádost elektronickou cestou poslat. To mu totiž uspoří leda tak pár desítek minut cesty na poštu. Ale jde o to zda je pak taková žádost na úřadu zpracována s nějakou výrazně vyšší efektivitou než v případě ručně sepsaného podání.
    Toto se při nasazování SAP systémů označuje pod pojmem mapování a analýza (podnikových či úředních) procesů. Neboli, je třeba předem vědět jakým způsobem, podle jakých předpisů a s jakými potřebnými informacemi (podklady) i omezeními vlastně úředník takovou žádost zpracovává. A až (jen) tuto činnost lze evidenčně zavést do elektronického systému. A je docela možné, a už v té analýze by se to ukázat mohlo, že pouze touto elektronizací se vlastně téměř žádná efektivita těchto procesů nezvýší. Naopak díky přidané elektronické formální evidenci se může snížit, s přidáním dalších rizik.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies