Příznivci amerického prezidenta Trumpa vpadli do budovy Kapitolu v USA (leden 2021). Foto: Profimedia

Petr Pithart: Když už se demokracie nemůže bránit, zachránit ji mohou jen občané

Napsal/a Petr Pithart 8. června 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Na tu větu, která vstoupila do historie politologie i ústavního práva, jsem si vzpomněl možná při trochu nečekané příležitosti: když jsem sledoval fotbalové utkání Viktoria Plzeň – Sparta Praha. Bylo to finále pohárové soutěže MOL Cup.

Jak sportovní fanoušci dávno vědí, Sparta vyhrála 2:1. Když utkání skončilo, na hřiště vtrhli přes špatné zabezpečené hrazení – neřeknu „fanoušci“, ale příznivci Viktorky a jali se – co? Netušil jsem, co tím vpádem myslí.

Teprve když za nimi začali do středu hřiště vybíhat i příznivci Sparty a jedni s druhými se začali rvát, začalo být jasněji. Kupříkladu dva plzeňští zaklekli na pažitu jakéhosi člověka a ze všech sil mu bušili do hlavy. Na stanoviště televizních reportérů přiletěla židle.

Vzhledem k okolnostem se tedy asi budete divit, na jakou větu že jsem si to vzpomněl.

Když se demokracie vyčerpá

Věta je tak slavná, že se jí v branži politologů a ústavních právníků neříká „věta“, tedy obyčejná věta, nýbrž „dictum“, výrok. Tedy něco mimořádně závažného. Něco, co by se mělo tesat do kamene.

Pronesl ji (prof. Dr. Dr. Dr. Hc. Mult.) Ernest-Wolfgang Böckenförde. Bylo to v půli šedesátých let, když se v malé bavorské vesničce Ebrach sešli žáci či obdivovatelé slavného i neslavného (zapletl se hodně s nacismem) filosofa politiky Carla Schmitta, aby si volně popovídali.

A tam z úst zmíněného soudce německého Ústavního soudu padl tento výrok: „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat.“ Ještě k ní prý měl dodat: „To je velké riziko, které demokracie podstupuje kvůli svobodě.“

Ale pak někdo, prezident nebo třeba rozzuřený dav, do váhy kopne a celý systém se hroutí. Nebo se přímo zhroutí…

Filosof práva, svého času soudce Ústavního soudu České republiky, Pavel Holländer nazval tuto větu „E = mc2 vědy o státu a právu“. Einsteinův základní objev přirovnal k větě německého ústavního soudce, která je tak závažná, že ji přirovnává k té veleslavné rovnici matematika a fyzika.

Převedeno do běžného jazyka: „Já, demokracie, podstupuji rizika, abys byl, člověče, svobodný. Ale opustíš-li mne, zahynu. Sama totiž nemám dost prostředků, abych se za všech možných okolností dokázala udržet“.

Svobodný stát nemůže být jiný než demokratický, ale demokracie nakonec nemá ke své obraně nic jiného než angažovaného občana, který se v případě nutnosti vzepře.

Takže dohromady to znamená: když demokracie vyčerpá všechny své právní a ústavní prostředky k sebeobraně, může skončit, nevystoupí-li na veřejnou scénu občan, občané.

Zdálo by se přitom, že demokracie toho má ke své obraně dost. Celý koncept vlády práva vypadá neporazitelně: jedna moc (zákonodárná, výkonná a soudní) kontroluje druhou, ale tak, aby si zachovala nezávislost.

Že je to paradox, požadavek, kterému nelze dostát? Lze, ale musí se kontrola na jedné misce a nezávislost na druhé vážit a vyvažovat na lékárnických váhách. Ale pak někdo, prezident nebo třeba rozzuřený dav, do váhy kopne a celý systém se hroutí. Nebo se přímo zhroutí…

Hroutit se, ale nezhroutit se

To je, oč dnes skoro na celé zeměkouli běží. Pohleďme na Ameriku, zemi s nejstarší demokracií, kde váhy dosud stojí a váží, ale kde bývalý prezident Donald Trump, který by se nyní rád do Bílého domu opět vrátil, říkal již před minulými volbami, že jestli nevyhraje, bude to jen proto, že volby budou zfalšované!

Dopředu zpochybňuje férovost, korektnost voleb. Měl by to být výrok, který by ho měl pro politiku naprosto diskvalifikovat a jeho příznivce přimět, aby ho nevolil, opak je pravdou. Když pak Trump pozici prezidenta neobhájil, přesvědčil dav, a ten 6. ledna 2021 pronikl do budovy Kongresu právě ve chvíli, kdy poslanci a senátoři hlasovali o správnosti voleb podle jednotlivých států.

Viděli jsme to všichni mnohokrát v přímém přenosu. Vypadalo to jako poněkud přehnaná scéna v některém z katastrofických filmů. Nebyl to film, ale realita, v níž se systém sice hroutil, ale naštěstí nezhroutil.

Je zřejmé, že když politici, občané, nebo vůbec lidé, odmítnou uznat porážku ve férově provedených volbách, nastane situace, ze které nevede cesta ven. Důsledky mohou být závažné a vedoucí až do extrému občanské války, kdy se může změnit celý režim.

Jako když bolševici jali 7. listopadu 1917 obsazovat Zimní palác v Petrohradě. Nebo jako když se o to pokoušeli 6. ledna 2021 stoupenci poraženého Trumpa v budově kongresu.

Nebo jako když fotbaloví chuligáni vtrhli na hřiště ve Štruncových sadech? To je – uznávám – přehnané. Ale musí se někdy nějaký argument přehnat, aby to méně situací znepokojeným našincům došlo.

Občané mohou využít zejména práva shromažďovacího a vyjádřit tak na veřejném prostoru svou vůli. Nikoli zaútočit na Sněmovnu či na Valdštejnský palác.

Ve všech těch případech přeci šlo o neuznáni porážky, k níž přitom došlo za regulérních podmínek. Jenže poražení se stávající pravidla rozhodli neuznat, chtěli by nejlépe jiná pravidla, pro ně výhodnější. A byli naštvaní. A byli nikoli součtem lidí – občanů, ale davem.

Lidé shromažďující se ve velkém počtu na veřejných prostranstvích mohou ovšem také demokracii zachránit. To ve chvíli, když ona „své předpoklady nemůže garantovat“. Když se jejími pravidly odmítnou řídit ti, kteří byli zvoleni do mocenských funkcí a/nebo ti, kteří byli těmi prvními jmenováni.

Právo postavit se na odpor

Připomínám článek 23 naší ústavy: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Takovéto ustanovení ve většině ústav kupodivu chybí. My víme své a věděli to i ústavodárci. Občané mohou využít zejména práva shromažďovacího a vyjádřit tak na veřejném prostoru svou vůli. Nikoli zaútočit na Sněmovnu či na Valdštejnský palác.

Dokázali jsme, že to umíme. Naposledy na Letné v červnu a v listopadu 2016, kdy se podvakrát sešlo na tři sta tisíc lidí s podporou 195 měst. Dokázala to zorganizovat jedna zprvu nenápadná neziskovka Milion chvilek pro demokracii.

Takže ne dav rváčů, ale soudní a svědomití občané. Kteří si své svobody, jež jim demokracie nabízí, považují nade vše. Kteří proto zranitelnou demokracii neopustí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)