Od fanatické ruštinářky po solidní výuku na univerzitní půdě. Jak se daří ruštině v Česku?

Rusky hovořil nejen Leonid Brežněv, ale také Karel Havlíček Borovský či Tomáš Garrigue Masaryk. V minulém století v Česku velmi nepopulární jazyk, kterému se žáci na školách odmítali učit, dnes opět získává na popularitě. Jak jsou na tom Češi s ruštinou?

Ruštinářka Miroslava Fabiánová byla v severomoravské Kopřivnici v 60. letech minulého století postrachem a zároveň komickou figurou pro žáky, ale i pro mnohé jejich rodiče.

Kromě ruštiny učila na druhém stupni Základní devítileté školy v Pionýrské ulici také dějepis. Ruský jazyk byl ale pro tuto komunistickou fanatičku opravdu zdaleka nejdůležitějším předmětem.

Dávala to najevo svými častými hysterickými výstupy ve třídách. Na své žáky křičela: „Pitomci, nepustím vás na střední školu, když se tu ruštinu nejste schopni naučit“.

Premiant třídy Zdeněk Tučník, který již na základní škole říkal, že půjde po maturitě studovat medicínu, na tuto učitelčinu žádost klidně před celou třídou prohlásil, že ruština je blbost a na medicíně ji potřebovat nebude. Nato Fabiánová roztrhala jeho vysvědčení se samými jedničkami a dala mu z ruského jazyka dvojku. Křičela přitom, že by mu klidně mohla dát i čtyřku.

Soudružka učitelka milovala Sovětský svaz a jeho již nežijícího vůdce Stalina takovým způsobem, že v roce 1956 na protest proti kritice Stalina a jeho zločinů vystoupila z KSČ. Do strany byla připravená se vrátit až po úplném očištění Josifa Stalina a také jeho vzorného žáčka Klementa Gottwalda.

Fabiánová, která nakonec skončila na psychiatrii, byla ale mezi ruštináři, s nimiž jsem se potkal, výjimkou. Prakticky všichni ostatní, kteří mně tomuto jazyku učili, od střední až po vysokou školu, byli vzdělaní a kultivovaní lidé. Patřila k nim například profesorka Danuše Kšicová, která přednášela na Filozofické fakultě v Brně ruskou literaturu.

Dubčekovy iluze

O ruský jazyk se již v 19. století zajímala v českých zemích řada národních buditelů, kteří se vyslovovali pro česko-ruskou vzájemnost. Rusky hovořil Karel Havlíček Borovský, který působil v letech 1842 až 1843 jako vychovatel v prominentní moskevské rodině. Domů se vrátil zklamaný poměry v Rusku.

Ruštinu ovládal také Tomáš G. Masaryk i jeho nástupce v prezidentském úřadu Edvard Beneš. První československý prezident Masaryk, který pobýval v Rusku za první světové války, podobně jako Karel Havlíček varoval před iluzemi o východní slovanské říši.

Plynně rusky hovořil například také Alexandr Dubček, který od poloviny 20. let až do roku 1938 žil s rodiči v Sovětském svazu. Již jako komunistický funkcionář studoval později v Moskvě. Nedobrovolně se v hlavním městě SSSR ocitl v srpnu 1968, kdy byl po přepadení Československa společně s dalšími vládními a stranickými představiteli do Sovětského svazu násilně odvlečen.

Tento přesvědčený komunista své iluze o Brežněvově říši oné srpnové noci určitě ztratil. S pocitem satisfakce pak ale uvítal nástup Michaila Gorbačova a jeho reforem v SSSR.

Masarykova Ruská akce

Za předmnichovské republiky se rusisté vzdělávali na Univerzitě Karlově, na brněnské univerzitě a katedra ruského jazyka byla i na univerzitě v Bratislavě. Díky příchodu značného počtu ruských protibolševických emigrantů vznikly v Československu střední školy s vyučovacím jazykem ruštinou.

Když Češi vyhlásili tzv. Ruskou akci, přijelo do Československa velké množství Rusů. Ve „zlatém období“ mezi lety 1922 až 1928 jich v naší republice žilo více než 25 tisíc. Fakticky to bylo desetiletí „renesance“ ruské kultury počátku 20. století, ke kterému došlo díky politice prezidenta Masaryka.

Po osvobození v roce 1945 nastal ale zvrat. Ruští a ukrajinští emigranti z doby první republiky byli od nás za tichého souhlasu československých úřadů deportováni do táborů nucených prací v SSSR. Přesto ve většině společnosti panovalo zpočátku značné nadšení z nového spojence, který tak brilantním způsobem porazil Hitlerovo Německo.

Únorový puč a následná sovětizace Československa spojená s nekritickým kopírováním všeho, co přicházelo z velké východní říše, vedla k postupnému vystřízlivění většiny společnosti. Brutální sovětská agrese statisícových armád s více než 6000 tanky v srpnu 1968 vyvolala pak značný odpor nejen k SSSR, reprezentovanému Brežněvovou klikou, ale do jisté míry i k ruskému jazyku.

Na rozdíl od sousedního Polska, Maďarska či některých dalších zemí nepřevládaly však mezi Čechy a Slováky nikdy vyloženě protiruské nálady. Přesto se výuka ruštiny za tzv. normalizace setkávala u mnoha lidí s jistou nechutí.

Až do počátku 90. let se v Československu totiž vyučoval ruský jazyk na základních a středních školách povinně. Často necitlivý přístup některých pedagogů či špatná znalost ruštiny u školáků a jejich rodičů ještě prohlubovaly averzi k této řeči. V dnešní době je tomu většinou jinak a ruský jazyk studují skuteční zájemci o tuto slovanskou řeč.

Je Ruština na ústupu?

Výuka ruštiny pro budoucí pedagogy, tlumočníky, byznysmeny a další zájemce probíhá na univerzitách či jiných typech vysokých škol, ale i na některých jazykových či středních odborných školách v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Liberci, Plzni, Českých Budějovicích a jinde. Největší tradici výuky ruského jazyka mají na Karlově univerzitě v Praze a také na Masarykově univerzitě v Brně.

Na Univerzitě Karlově je to například Katedra rusistiky a lingvodidaktiky na Pedagogické fakultě a také Ústav východoevropských studií na Filozofické fakultě. Jeho ředitel Marek Příhoda připomíná, že ústav se věnuje areálovému zkoumání východní Evropy s důrazem na Ruskou federaci, dále Ukrajinu a rovněž Pobaltské republiky.

Ústav východoevropských studií odborně a pedagogicky garantuje studijní obor Východoevropská studia v bakalářském a v navazujícím magisterském studiu. Podle doktora Příhody probíhá na ústavu dvouoborová i jednooborová výuka ruštiny, ukrajinštiny, ale také například litevštiny či lotyštiny.

Ústav má rovněž smlouvy o pedagogicko-vědecké spolupráci s odbornými pracovišti v Rusku, na Ukrajině a v Pobaltí. Dlouhodobým projektem je od roku 2005 Konference mladých slavistů, která se koná každým rokem. Ruský jazyk a literaturu studuje v současné době na zmíněném ústavu v rámci národní filologie 45 studentů. Dalších 56 pak v rámci východoevropských studií.

O budoucnost výuky ruštiny na Ústavu východoevropských studií FF UK nemá Marek Příhoda žádné obavy. Poslední roky přinesly růst zájmu o studium východní Evropy a pevně proto doufá, že se dosavadní počty uchazečů podaří minimálně udržet.

„Kromě toho se našla řada aktivních studentů a absolventů našich oborů. V této souvislosti bych rád zmínil například Východoevropský klub nebo obnovené vydávání časopisu Navýchod,“ konstatuje Příhoda. Za hlavní úkol do budoucna přitom považuje formulování konkrétních badatelských projektů se zapojením širší sítě zahraničních akademických pracovišť a výrazných osobností oboru.

Potomci Husákových dětí

Na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně působí kolem třiceti lidí. Je zde celkem 16 oborů, i když ruština je jen jedním z nich – je však rozhodně nejvýznamnější.

„Ruský jazyk lze studovat v rámci filologie, ale i jako praktickou ruštinu pro firemní praxi, překladatelství z ruštiny, máme i filologicko-areálové studium, kde se posluchači seznamují s různými jazyky, včetně ruštiny,“ říká ředitel ústavu Ivo Pospíšil.

„V posledních třech letech zájem o studium našich oborů mírně poklesl, ale to se týká většiny oborů na fakultě a univerzitě.“ Podle profesora Pospíšila za dva či tři roky budou maturovat děti „Husákových dětí“ a dá se očekávat, že pokles počtu studentů se snad zastaví, a to se týká i jiných slovanských filologií.

V případě ukrajinštiny se nyní zájem stabilizoval také v souvislosti s akreditací nového oboru Ukrajinská studia, který se svými kolegy připravil Petr Kalina.

„Máme zde například bakalářský obor ruština pro firemní praxi, o který je velký zájem. Řada absolventů pak našla uplatnění ve společnosti Alta i jinde. Naši absolventi učitelského studia vyučují tento jazyk na některých základních, středních a dokonce i učňovských školách,“ zdůrazňuje Pospíšil. Dodává, že ruština na těchto typech škol do jisté míry konkuruje němčině.

„Ještě bych trochu odbočil a zmínil chorvatštinu, kterou zde rovněž vyučujeme. Zájemci se hlásí často z praktických důvodů, třeba aby se domluvili na Jadranu, ale potom se jejich zájem prohlubuje.“

Ústav má dobré kontakty s univerzitami ve všech slovanských zemích, ale míra podpory je různá. Pospíšil dodává: „Zájem mají ukrajinské univerzity, s ruskými univerzitami máme dlouhodobé styky s Nižním Novgorodem, dříve s Iževskem, také se Sankt-Petěrburgem, nyní i se Samarou, ostatní kontakty jsou spíše na bázi osobních kontaktů a odborné spolupráce.

Naše pravidelně pořádané mezinárodní konference, kolokvia, semináře a workshopy přitahují pozornost ruských badatelů. Také u nás studovala a studuje řada Rusů z Ruska i těch, jejichž rodiny se tu usadily. Přivítali bychom však ze strany ruských institucí silnější a hlavně systematickou a důslednou podporu ve formě stipendií, studijních pobytů a literatury.“

S ruštinou do světa

Současní čeští studenti ruštiny by se mohli inspirovat úspěchy svých předchůdců. Například předního českého psychologa Vladimíra Smékala, který přicházel během své profesní dráhy do styku s ruštinou velmi často. I když jí přímo nevystudoval, zdokonalil se v ní natolik, že přeložil do češtiny některé práce i na Západě uznávaných sovětských psychologů Sergeje Rubinštejna a Lva Vygostkého.

Po nástupu Michaila Gorbačova k moci, byl Smékal, který měl do té doby problémy s „normalizačním“ režimem, několikrát pozván svými ruskými kolegy z Akademie věd, aby pomohl se zaváděním testů v psychologii. Testovací metody byly za Stalina v SSSR zakázány.

Profesor Smékal ještě dnes vzpomíná, jaká vládla ve druhé polovině 80. let v Moskvě na vysokých školách svobodná atmosféra, plná diskusí na různá témata, zatímco u nás v té době panoval ještě tuhý Husákův režim.

Brněnská architektka Lenka Musilová rovněž efektivně využila svých znalostí ruštiny, které získala především během středoškolských studií. Na přelomu tohoto tisíciletí se totiž v rámci své profese podílela na rekonstrukci paláce pro kazašského prezidenta Nusultana Nazarbajeva v nově zřizované metropoli Kazachstánu Astaně, bývalém Celinogradu.

Po dobu dvou let tehdy opakovaně létala do Astany, kde pracovala vždy týden až deset dnů. Potkala tam potomky Rusů, kteří se do Kazachstánu dostali za Stalina jako vyhnanci. Vzpomíná, že debaty s kazašskými a ruskými kolegy byly zajímavé a příjemné.

Patří ke světovým jazykům

Ruština patří ke světovým jazykům, kterým hovoří desetimiliony lidí. Je to rodná řeč vynikajících spisovatelů Alexandra Puškina, Antona Čechova, Lva Tolstého, Borise Pasternaka, Alexandra Solženicyna. Své úžasné texty zpíval tímto jazykem Vladimir Vysockij a také Bulat Okudžava.

Za komunistů jsem občas slyšel z mnichovské stanice ruského vysílání Radia Svoboda hlas bojovníka za lidská práva a přítele Československa Andreje Sacharova. Vždy jsem si přitom uvědomil, jak ruština zní měkce a může být krásná. Nesmí jí ale hovořit Leonid Brežněv nebo některý z ruských maršálů během vojenské přehlídky na Rudém náměstí.

Osobně jsem se o příjemně znějící ruštině přesvědčil během své první návštěvy Sovětského svazu v roce 1987, kdy jsem služebně pobýval v moskevském Divadle satiry. Po celých pět dnů jsme tehdy vedli s herci, dramaturgy a dalšími lidmi z této vynikající divadelní scény debaty na nejrůznější témata.

Na rozdíl od nás panovala v té době v SSSR svoboda slova a lidé z uměleckých kruhů jí také plně využívali. Živě se kromě jiného rovněž zajímali o československé události z roku 1968.

Bez obav a s velkým potěšením jsem jim s kolegou z brněnského Satirického divadla Večerní Brno objasnil průběh „Pražského jara“ a zejména masivní vojenskou invazi a zároveň mírumilovnou podobu nenásilného odporu drtivé většiny československých občanů.

Naši ruští přátelé byli velmi překvapeni – přes úspěšně rozvíjející se „glasnosť“ se jim takových informací do té doby nedostalo.